ECLI:CZ:NS:2009:32.CDO.2081.2007.1
sp. zn. 32 Cdo 2081/2007
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Galluse a soudců JUDr. Františka Faldyny, CSc. a JUDr. Moniky Vackové v právní věci žalobkyně o. B., zastoupené JUDr. V. K., advokátem, proti žalovanému ing. P. K., zastoupenému Mgr. L. B., advokátkou, o zaplacení částky 2,101.668,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Karlových Varech pod sp. zn. 8 C 159/95, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 11. prosince 2006, č.j. 25 Co 360/2006-558, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 11. prosince 2006, č.j. 25 Co 360/2006-558, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Krajský soud v Plzni ve výroku označeným rozsudkem změnil rozsudek Okresního soudu v Karlových Varech ze dne 4. 11. 2005, č.j. 8 C 159/95-436, ve znění doplňujícího usnesení ze dne 8. 8. 2006, č.j. 8C 159/956-515, jímž soud prvého stupně žalovanému uložil zaplatit žalobci částku 2,101.668,- Kč s příslušenstvím, tak, že žalobu zamítl a rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů.
Podle obsahu spisu je žalobou uplatněn vůči žalovanému nárok na náhradu škody v celkové výši v záhlaví uvedené.
Soud prvého stupně vyšel ze zjištění, že žalovaný zpracoval projektovou dokumentaci dle smlouvy o dílo uzavřené se žalobkyní. Předmětem smlouvy bylo „vypracování projektu na sedlovou střechu na hlavní budovu základní školy včetně vyprojektování svodů vody do veřejné kanalizace“. Smlouva byla uzavřena, když žalovaný akceptoval žalobkyninu objednávku uvedeného znění ze dne 19. 5.1994, neboť na jejím základě vystavil dne 22. 6. 1994 fakturu a přijal zaplacenou zálohu ve výši 45.000,- Kč, představující 50 % sjednané ceny díla. Dokumentace byla určena k realizaci jiného díla – rekonstrukci střechy - dle další smlouvy o dílo uzavřené dne 10. 8. 1994 mezi žalobkyní jako objednatelkou a společností L. s.r.o. se sídlem v T., jako zhotovitelkou (dále jen společnost). Společnost podle této dokumentace při stavbě postupovala, stavba byla dokončena a žalobkyní převzata dne 12. 1. 1995, žalobkyně zaplatila společnosti sjednanou cenu 2,022.289,40 Kč. V noci z 26. 1. 1995 na 27. 1. 1995 při silném větru byla podstatná část střechy rozmetána po okolí. Žalobkyně reklamovala vady díla – střechy – u společnosti, odstoupila od smlouvy s ní uzavřené a požadovala vrátit část zaplacené ceny za dílo ve výši 1,953.789,-Kč. Společnost tuto částku žalobkyni nevrátila, odmítla svoji odpovědnost za vady s argumentem, že postupovala přesně podle projektové dokumentace zpracované žalovaným. Dle závěru soudem ustanoveného znalce ing. K. S. byl projekt „zpracován nedostatečně vzhledem k běžným zvyklostem i vzhledem ke stavebnímu zákonu, v projektové dokumentaci nebyla stabilita střechy zajištěna náležitým kotvením krovu. Dodatečné kotvení krovu nejen že bylo poddimenzováno, ale bylo i nevhodně a neodborně navrženo.“ Dle odborného posudku ing. Č. byl prvním klíčovým faktorem havárie „vlastní návrh konstrukce střechy a poddimenzované a neúčinné dodatečné kotvení krovu“, dalším faktorem byla „nezodpovědná a v nízké kvalitě odevzdaná práce prováděcí firmy“, třetím faktorem byly extrémní klimatické podmínky oblasti, v níž byla stavba umístěna, které však nemohou být „polehčující okolností“ pro projektanta a zhotovitele.
Žalovaný na stavbě působil též jako stavební dozor .
Soud prvého stupně dospěl na základě těchto zjištění k závěru, že za škodu, která žalobkyni v souvislosti se zřícením střechy vznikla, odpovídá žalovaný. Jeho odpovědnost posuzoval podle §420 odst. 1 obč. zák. Za hlavní příčinu vzniku škody označil vady žalovaným vypracované projektové dokumentace, která měla dle smlouvy sloužit k realizaci stavby, nikoli pouze pro stavební povolení, jak tvrdil žalovaný. Žalovaný jako stavební dozor měl na všechny případné nedostatky, které při této činnosti zjistil, zhotovitele střechy upozornit. Výkon stavebního dozoru byl dle soudu nedostatečný, tím žalovaný (rovněž) porušil své povinnosti. Soud mu tedy uložil povinnost uhradit žalobkyni škodu sestávající se z částek 60.879,- Kč za opravu elektroinstalace, 87.000,- Kč za vymalování budovy a 1,953.879,-Kč představující část ceny za dílo zaplacené zhotoviteli střechy.
Odvolací soud zdůraznil, že žalobkyně dovozuje svůj nárok na náhradu škody „z porušení povinností žalovaného, které mu vznikly ze smlouvy o zpracování projektové dokumentace“, nikoli z jiného smluvního vztahu (smlouvy o výkonu stavebního dozoru). Vycházel z toho, že vztah mezi účastníky je vztahem obchodním, smlouvu o zpracování projektové dokumentace (dále též jen smlouva) posuzoval proto podle ustanovení §536 a následujících obch. zák. Vycházeje ze shodných tvrzení účastníků a provedených důkazů dospěl odvolací soud k závěru, že účastníci se sice dohodli na ceně za dílo (90.000,- Kč), neprojevili však shodnou vůli směřující k ujednání o předmětu díla, k uzavření smlouvy tedy nedošlo. Dle odvolacího soudu nelze totiž shodnou vůli ohledně předmětu díla dovodit ani z textu objednávky ze dne 19. 4. 1994, ani z jiných důkazů, které byly v řízení provedeny, není tedy zřejmé, zda byl objednán realizační projekt, jak tvrdí žalobkyně, či pouze projekt v rozsahu pro stavební povolení, jak tvrdí žalovaný. Odvolací soud přitom argumentuje „vyhláškami č. 43/1990 Sb. a č. 262/92 Sb.“ s tím, že pojem projektová dokumentace „je pojmem obecným, který se skládá jednak z projektu stavby a jednak dokumentace skutečného provedení stavby“ a dovozuje, že „žalobce své tvrzení o existenci smlouvy na zhotovení projektové dokumentace skutečného provedení stavby neprokázal“. Nárok na náhradu škody proto není důvodný, neboť „není-li smluvní vztah, nemohlo dojít ze strany žalovaného k porušení smluvní povinnosti jako předpokladu odpovědnosti za vzniklou škodu“.
Rozsudek odvolacího soudu v celém rozsahu napadla žalobkyně. Dle jejího názoru je řízení postiženo vadami, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§241a odst. 2 písm. a) o.s.ř.) a skutková zjištění, z nichž rozhodnutí vychází, nemají oporu v provedeném dokazování (§241a odst. 3 o.s.ř.).
Dovolatelka namítá,
1) že již první rozsudek v této věci ze dne 22. 2. 2000, č.j. 8 C 159/95-135, nabyl právní moci, neboť odvolání, které tehdy žalovaný podal, bylo opožděné,
2) že ing. K. (žalovaný) svým tehdejším odvoláním napadl i výrok, jímž byla žaloba zamítnuta proti původně prvému žalovanému, společnosti L. s.r.o., která mohla být solidárně zavázána spolu s ním, odvolací soud však o odvolání ve vztahu ke společnosti vůbec nerozhodl,
3) a že závěr odvolacího soudu o tom, že se nepodařilo prokázat existenci smluvního vztahu mezi účastníky, je v rozporu s provedenými důkazy. Odvolatelka v souvislosti s touto námitkou rekapituluje zjištění z jednotlivých důkazů učiněná a zdůrazňuje, že odvolací soud přehlíží, že stavba byla realizována na základě dokumentace žalovaným zpracované, žalovaný u této stavby vykonával funkci stavebního dozoru, sám navrhl dodatečné kotvení střechy v době, kdy stavba byla takřka dokončena, projekt tedy nemohl být určen pouze pro stavební povolení. Příčinou vzniku škody byl návrh dodatečného kotvení střechy a další vady projektové dokumentace, tedy její nekompletnost a zvolený způsob technického řešení – z tohoto hlediska je dle dovolatelky nerozhodné, zda projektová dokumentace byla zpracována v rozsahu pro stavební povolení, či pro realizaci stavby.
Žalovaný ve svém vyjádření dovolatelčinu argumentaci zpochybňuje, dovolání považuje za nedůvodné a zdůrazňuje především nedostatek své pasivní legitimace ohledně podstatné části nároku, tj. co do 1,953.879,-Kč. Je přesvědčen, že dovolatelka jej měla uplatnit vůči původně žalované společnosti L. s.r.o. z titulu práva z odpovědnosti za vady díla – střechy.
Dovolání je přípustné dle §237 odst. 1 písm. a) o.s.ř., neboť směřuje proti rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo změněno rozhodnutí soudu prvého stupně ve věci samé.
Soud se zabýval nejprve namítanými vadami řízení, o nich dovolatelka tvrdí, že mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§241a odst. 2 písm.a/ o.s.ř.). Jiné vady řízení tvrzeny nebyly a z obsahu spisu nevyplývají (§242 odst. 3 o.s.ř.).
Ad 1)
Námitka spočívající v tom, že již rozsudek soudu prvého stupně ze dne 22. 2. 2000, č.j. 8 C 159/95-135 nabyl právní moci, není důvodná. Tento rozsudek byl zrušen pravomocným usnesením odvolacího soudu ze dne 10. 11. 2004, č.j. 25 Co 155/2004-336, které nelze přezkoumat. Přesto je však vhodné dodat, že odvolací soud tehdy včasnost podaného odvolání řešil a své rozhodnutí založil na úvaze, která je výsledkem hodnocení důkazů předložených k prokázání včasnosti podaného odvolání.
Ad 2)
Ani druhá námitka není v tomto sporu namístě. Z obsahu spisu vyplývá, že na straně žalované vystupovaly původně dva subjekty: společnost L. s.r.o. - zhotovitelka střechy na základě smlouvy o dílo z 10. 8. 1994 a žalovaný. Vůči společnosti byl nárok tak, jak vyplývá ze skutkových tvrzení, uplatněn v rozsahu částky 1,953.879,- Kč z titulu odpovědnosti za vady díla na základě uvedené smlouvy zhotoveného, ve zbytku z titulu odpovědnosti za tzv. jinou škodu v souvislosti s vadami díla vzniklou. Nárok uplatněný vůči žalovanému má základ ve sporné smlouvě o zhotovení projektové dokumentace a opírá se o tvrzení, že v důsledku vad dokumentace vznikla tzv. jiná škoda při rekonstrukci střechy (škoda, kterou nelze uplatnit z titulu odpovědnosti za vady projektu). Uplatněn byl tudíž nárok mající ve vztahu ke každému ze žalovaných samostatný skutkový základ, vůči každému z nich mohl být uplatněn samostatnou žalobou. Žalovaní měli v tomto řízení postavení samostatných společníků. Samostatný společník je oprávněn podat odvolání jen za sebe (shodně srov. např. usnesení Nejvyššího soudu 2 Odon 176/97 uveřejněné pod číslem 3/2000 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Odvolání podané samostatným společníkem do výroku, který se týká jiného samostatného společníka, není podáno oprávněnou osobou a nemá proto vzhledem k dikci §206 odst. 1 o.s.ř. vliv na právní moc příslušného výroku bez ohledu na to, že o něm odvolací soud nerozhodl.
Ac 3)
Dovolací soud posuzoval konečně meritum rozhodnutí odvolacího soudu z důvodů v dovolání uplatněných tak, jak je dovolatelka vymezila (§242 odst. 3 věta prvá o.s.ř.) a zabýval se třetí a poslední námitkou spočívající v tom, že rozhodnutí odvolacího soudu, vycházející ze závěru o neexistenci smlouvy o dílo, nemá oporu v provedeném dokazování.
Skutkovým zjištěním, které nemá podle obsahu spisu oporu v provedeném dokazování, je míněn výsledek hodnocení důkazů soudem, který neodpovídá postupu vyplývajícímu z ustanovení §132 o.s.ř., buď proto, že soud vzal v úvahu skutečnosti, které z provedených důkazů nebo přednesů účastníků nevyplynuly ani jinak v řízení najevo nevyšly, nebo naopak rozhodné skutečnosti, které byly prokázány nebo vyšly za řízení najevo (ať již v řízení před soudem prvého, či druhého stupně) opominul, nebo proto, že v hodnocení důkazů, popř. poznatků, které vyšly najevo jinak, je logický rozpor. Skutkové zjištění nemá oporu v provedeném dokazování, jde-li o skutečnosti významné pro posouzení věci z hlediska práva hmotného.
Odvolací soud, jak již uvedeno, založil své rozhodnutí na tom, že mezi účastníky nebyla uzavřena smlouva o dílo, neboť ve smyslu §536 odst. 1 obch.zák. nebyl sjednán předmět díla, resp. nebyla prokázána vůle účastníků k uzavření smlouvy o dílo na projekt určený pro realizaci stavby a žalovaný tudíž neodpovídá za vzniklou škodu vzhledem k neexistenci závazku, jehož porušení je předpokladem takové odpovědnosti (§373 obch. zák.). Tento svůj závěr o nemožnosti prokázat skutečnou vůli účastníků k uzavření smlouvy opřel o zjištění učiněné z písemné objednávky ze dne 19. 4. 1994, kterou žalobkyně u žalovaného objednala „vypracování projektu na sedlovou střechu na hlavní budovu základní školy včetně vyprojektování svodů vody do veřejné kanalizace“. Ostatní důkazy, konkrétně svědecké výpovědi, označil za nezpůsobilé vůli účastníků prokázat.
Podle ustanovení §37 odst. 1 obč. zák. musí být právní úkon učiněn svobodně a vážně, určitě a srozumitelně, jinak je neplatný. Požadavek určitosti vůle souvisí s jejím projevem. Za neurčitý lze projev vůle označit jen tehdy, nelze-li tuto neurčitost (nejednoznačnost) odstranit ani pomocí výkladových pravidel.
O právních úkonech učiněných v rámci obchodních závazkových vztahů, a o takový vztah zde nepochybně jde (§261 odst. 1 obch. zák.), platí, že se vykládají podle úmyslu jednající osoby, jestliže tento úmysl byl straně, které byl určen, znám nebo jí musel být znám (§266 odst. 1 obch. zák.). V případech, kdy projev vůle nelze vyložit podle odstavce 1, vykládá se projev vůle podle významu, který by mu zpravidla přikládala osoba v postavení osoby, které byl projev vůle určen. Výrazy používané v obchodním styku se vykládají podle významu, který se jim zpravidla v tomto styku přikládá (§266 odst. 2 obch. zák.). Při výkladu vůle je třeba vzít náležitý zřetel ke všem okolnostem s projevem vůle souvisejícím, včetně jednání o uzavření smlouvy, praxe, kterou mezi sebou strany zavedly, jakož i následného chování stran, pokud to povaha věci připouští. (§266 odst. 3 obch. zák.).
Odvolací soud při hodnocení projevu vůle účastníků dle výkladových pravidel shora uvedených nepostupoval. Ve svém rozhodnutí akcentoval pouze některá zjištění či skutečnosti, které v řízení vyšly najevo, zaměřil se především na výklad pojmu „projektová dokumentace“ obsažený ve smlouvě dle předpisů upravujících stavební řízení, opominul však okolnosti pro výklad projevu vůle významné. Nepřípadně argumentoval vyhláškou č. 43/1990 Sb., která byla zrušena zákonem č. 262/1992 Sb., a nahrazena až s účinností od 1. 1. 2007 vyhláškou o dokumentaci staveb č. 499/2006 Sb., a zaměnil pojmy „dokumentace pro realizaci stavby“ a „dokumentace skutečného provedení“. (Dokumentace skutečného provedení stavby bývá zpracována až po dokončení díla a předkládána je stavebníkem stavebnímu úřadu v rámci kolaudačního řízení pro porovnání skutečného provedení stavby s ověřenou dokumentací - srovnej např. §81 zák. č. 50/76 Sb., stavebního zákona ve znění účinném v rozhodné době, dnes §122 odst. 3, §125 zák. č. 183/2006 Sb.).
Pro posouzení této věci přitom není podstatné, zda a jakým způsobem je pojem projekt, či projektová dokumentace definován v předpisech stavebního řízení, tím méně pak, zda ten který z účastníků jednal v souladu či v rozporu s předpisy stavební řízení upravujícími. Podstatné je však, jaký význam je tomuto pojmu zpravidla přikládán v obchodním styku a jaká je vůle jednajících osob, na níž lze v daném případě usuzovat mimo jiné z okolností, za nichž byl projev vůle učiněn, a z okolností které následovaly (z následného chování stran).
Ze skutkových zjištění soudy učiněných je zřejmé, že žalovaný na základě objednávky shora uvedené vystavil zálohovou fakturu, přijal částku 45.000,- Kč představující 50% sjednané ceny a zpracoval projekt, na jehož základě skutečně byla rekonstruována střecha základní školy v majetku obce. Rekonstrukce právě dle tohoto projektu proběhla s vědomím obou účastníků a za přímé účasti žalovaného, který projekt doplnil (jen) o některé technické detaily, který na stavbě zároveň působil jako stavební dozor a měl (jak odvolací soud zdůraznil) majetkovou účast ve společnosti zhotovitele.
S přihlédnutím ke shora uvedeným výkladovým pravidlům při vědomí toho, že volní projev je třeba vykládat tak, aby nevyústil v nesmyslné závěry o projevené vůli (podle pravidla výkladu ve prospěch efektivnosti) a též při zdůraznění často opomíjené zásady, že smlouvy jsou stranami uzavírány proto, aby platily a aby strany jimi byly vázány, a dosáhly tak jimi zamýšleného cíle, dospěl dovolací soud na základě uvedených skutkových zjištění k závěru, že smlouva o dílo mezi účastníky uzavřená formou akceptace objednávky ze dne 19. 4. 1994, není neurčitá. Projev vůle směřoval k ujednání o vytvoření projektu (za úplatu), podle něhož měla být a také skutečně byla realizována sedlová střecha na budově školy v obci B.. Jinak řečeno, zhotovitel se zavázal k provedení určitého díla za určitou cenu, které také vytvořil. Smlouva mezi účastníky uzavřená je tedy platnou smlouvou o dílo ve smyslu §536 odst. 1 obch. zák.
Z uvedeného plyne, že závěr odvolacího soudu o tom, že neexistuje smluvní vztah jako předpoklad odpovědnosti za vzniklou škodu (§373 obch. zák.) je nesprávný, vycházející ze skutkových zjištění, která nemají v podstatné části oporu v provedeném dokazování.
Dovolací soud proto napadené rozhodnutí odvolacího soudu, včetně závislých výroků o nákladech řízení, zrušil (§243b odst. 2 in fine o. s. ř.) a vrátil mu věc k dalšímu řízení (§243b odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný.
Vzhledem k argumentům žalovaného obsaženým v jeho vyjádření k podanému dovolání považuje dovolací soud za potřebné jen dodat, že zbývá důsledně posoudit, zda existují na straně žalovaného všechny předpoklady pro vznik odpovědnosti za vzniklou škodu (včetně příčinné souvislosti) s přihlédnutím ke způsobu, jímž škoda (ta či ona) vznikla.
O náhradě nákladů řízení včetně nákladů řízení dovolacího rozhodne soud v rámci nového rozhodnutí o věci (§243d odst. 1 o.s.ř.).
Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 20. ledna 2009
JUDr. Miroslav Gallus předseda senátu