ECLI:CZ:NS:2009:32.CDO.2403.2009.1
sp. zn. 32 Cdo 2403/2009
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Galluse a soudců JUDr. Františka Faldyny, CSc., a JUDr. Hany Gajdziokové v právní věci žalobce A. V. (dříve podnikatel, IČ), zastoupeného JUDr. L. P., advokátkou, proti žalované P.S. K., s.r.o., zastoupené JUDr. J. R., advokátem, o zaplacení 464 900 Kč s příslušenstvím, vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 19 Cm 18/2004, o dovolání žalobce proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 13. listopadu 2007, č. j. 8 Cmo 331/2007-215, takto:
Rozsudek Vrchního soudu v Olomouci ze dne 13. listopadu 2007, č. j. 8 Cmo 331/2007-215, a rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 27. dubna 2004, č. j. 19 Cm 18/2004-139, v zamítavém výroku ve věci samé a ve výroku o nákladech řízení, se zrušují a věc se v tomto rozsahu vrací soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Vrchní soud v Olomouci ve výroku označeným rozsudkem potvrdil rozsudek (v pořadí druhý) Krajského soudu v Brně ze dne 27. dubna 2004, č.j. 19 Cm 18/2004-139, v napadené části, t. j. jednak ve výroku o zamítnutí žaloby o zaplacení částky 464 900 Kč s příslušenstvím oproti vydání blíže specifikovaného osobního motorového vozidla a dále ve výroku o nákladech řízení (výrok I.). Rovněž rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výrok II.). Odvolací soud tak rozhodl stejně jako svým předchozím rozsudkem ze dne 29. listopadu 2005, č. j. 8 Cmo 460/2004-168, který k dovolání žalobce Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 11. září 2007, č. j. 32 Odo 459/2006-200, zrušil a věc mu vrátil se závazným právním názorem k dalšímu řízení. Nejvyšší soud odvolacímu soudu vytkl, že porušil zásadu dvojinstančnosti řízení, jestliže potvrdil rozsudek soudu prvního stupně jako věcně správný za situace, kdy své rozhodnutí opřel o svá skutková zjištění, která soud prvního stupně neučinil. Rovněž tak se neztotožnil s jeho závěrem o tom, že účinky odstoupení od kupní smlouvy pro tvrzené vady předmětu koupě na základě dopisu žalobce ze dne 4. února 1999 ve smyslu §441 odst. 2 obchodního zákoníku (dále též jen „obch. zák.“) nevznikly, který odvolací soud učinil, aniž přihlédl k právní úpravě obsažené v odstavcích 3 a 4 uvedeného ustanovení, zejména na základě nesprávného závěru, že výměnou motoru došlo ke změně stavu vozidla, který neumožňuje vznik účinků odstoupení od smlouvy.
Odvolací soud tak opětovně (poté, co mu Nejvyšší soud vrátil věc k dalšímu řízení) posuzoval důvodnost žalobního nároku na vrácení kupní ceny předmětného osobního motorového vozidla, který žalobce založil na argumentaci, že pro opakované závady na předmětu koupě – na základě postoupení práv z odpovědnosti za vady z kupní smlouvy ze dne 27. února 1998 uzavřené mezi společností C. L. a.s. a žalovanou, které učinila společnost CAC Leasing a.s. na žalobce v jimi uzavřené smlouvě o nájmu předmětu leasingu z téhož data (dále též jen „leasingová smlouva“) – od kupní smlouvy dopisem ze dne 4. února 1999 odstoupil; tím podle jeho názoru došlo ke zrušení závazků z kupní smlouvy a žalovaná je mu povinna vrátit plnění, které jí na základě kupní smlouvy poskytl.
Odvolací soud provedl důkaz všeobecnými podmínkami pronajímatele pro finanční leasing automobilů a motocyklů, z nichž zjistil, že leasingová smlouva uzavíraná mezi nájemcem a pronajímatelem a kupní smlouva uzavíraná mezi prodávajícím a pronajímatelem jako kupujícím jsou zahrnuty do jedné listiny. Podle názoru odvolacího soudu jsou účely obou uvedených smluv takové povahy, že činí tyto smlouvy na sobě závislými. To má podle §275 odst. 2 věty druhé obch. zák. ten důsledek, že zánik jedné z těchto smluv jiným způsobem než splněním nebo způsobem nahrazujícím splnění způsobuje zánik druhé z obou závislých smluv, a to s obdobnými právními účinky. Tato vzájemná závislost smluv (kupní smlouvy a leasingové smlouvy) má podle odvolacího soudu zásadní vliv na otázku aktivní věcné legitimace žalobce v řízení.
Odvolací soud, aniž považoval (ve shodě se soudem prvního stupně) za potřebné zkoumat, zda účinky žalobcem tvrzeného odstoupení od kupní smlouvy nastaly či nikoli, dovodil, že žalobce aktivní věcnou legitimaci nemá. Učinil tak na základě úvahy, že v případě jeho platného odstoupení od kupní smlouvy (a to v důsledku na něj postoupeného práva pronajímatelem, které se týká nároku z odpovědnosti za vady) by v důsledku tohoto jeho úkonu došlo k zániku všech práv a povinností stran nejen z kupní smlouvy, ale s ohledem na vzájemnou závislost obou smluv i z leasingové smlouvy, tedy i k zániku postoupení práv z pronajímatele na nájemce, která se týkala nároku z odpovědnosti za vady. Došlo-li by proto k řádnému odstoupení od smlouvy, žalobce by podle názoru odvolacího soudu nemohl být nositelem práva vyplývajícího z ustanovení §351 odst. 2 obch. zák. a tedy ani oprávněným z tvrzeného žalobního nároku. Pokud by žalobce od smlouvy platně neodstoupil, tvrzený nárok by podle posouzení odvolacího soudu neexistoval.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, opíraje jeho přípustnost o zásadní právní význam napadeného rozhodnutí podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“), z důvodu nesprávného právního posouzení věci podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.
Dovolatel zastává a obhajuje názor, že v důsledku odstoupení od kupní smlouvy nemohla leasingová smlouva automaticky (bez vůle smluvních stran vyjádřené v právním úkonu některého z účastníků smlouvy) zaniknout, když práva a povinnosti z ní dále trvala a smluvní strany se jí cítily být vázány. Opačný závěr odvolacího soudu nemá podle dovolatele jakoukoliv oporu ve znění leasingové smlouvy ani v zákoně, odporuje znění této smlouvy i obvyklé obchodní praxi.
I kdyby však leasingová smlouva v důsledku zániku kupní smlouvy zanikla, podle přesvědčení dovolatele by nedošlo k zániku ujednání o postoupení práv z odpovědnosti za vady. Byly-li veškeré nároky jednou postoupeny třetí osobě, nemohlo podle dovolatele ani v důsledku tvrzeného zániku leasingové smlouvy s účinky ex nunc dojít k zániku postoupení. Účinky postoupení práv tak zůstávají zachovány i po zániku smlouvy, a to do té doby, dokud její účastníci neučiní odpovídající nezbytný právní úkon směřující ke změně osoby oprávněné z těchto práv. K tomu však v posuzované věci nedošlo. Dovolatel akcentuje, že postoupení se stalo vůči prodávající (žalované) účinným ke dni podpisu smlouvy; od tohoto okamžiku je žalobce nositelem veškerých práv souvisejících s odpovědností za vady, včetně práva odstoupit od smlouvy a uplatnit nárok na vrácení kupní ceny.
Dovolatel navrhl, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu (případně rozsudky soudů obou stupňů) a věc vrátil odvolacímu soudu (případně soudu prvního stupně) k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud již v rozsudku ze dne 11. září 2007, č. j. 32 Odo 459/2006-200, jímž rozhodoval o dovolání žalobce proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 29. listopadu 2005, č. j. 8 Cmo 460/2004-168, uvedl, že dovolání žalobce není přípustné podle §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř., což (včetně uvedené příslušné části odůvodnění) platí i pro dovolání žalobce, o němž dovolací soud tímto rozhodnutím rozhoduje.
V úvahu tak přichází jen přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., pokud dovolací soud – za použití hledisek příkladmo uvedených v §237 odst. 3 o. s. ř. – dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má zásadní právní význam.
Namítl-li dovolatel, že v důsledku odstoupení od kupní smlouvy leasingová smlouva nezanikla, jelikož nebyl učiněn žádný právní úkon působící zánik leasingové smlouvy, patrně přehlédl, že odvolací soud posoudil obě smlouvy (leasingovou a kupní) jako smlouvy na sobě vzájemně závislé, kdy podle §275 odst. 2 věty druhé obch. zák. platí, že zánik jedné z těchto smluv jiným způsobem než splněním nebo způsobem nahrazujícím splnění způsobuje zánik ostatních závislých smluv, a to s obdobnými právními účinky. Dojde-li proto – jak tomu bylo i v posuzované věci – k zániku jedné ze smluv (jinak než splněním nebo způsobem nahrazujícím splnění), dochází k zániku závislé smlouvy ze zákona, nikoli v důsledku dalšího právního úkonu účastníků. Dospěl-li tedy odvolací soud (bez zjištění právního úkonu smluvních stran směřujícího k zániku leasingové smlouvy), k závěru, že odstoupením od kupní smlouvy zanikla i na ni vzájemně závislá leasingová smlouva, v rozporu s hmotným právem nepostupoval, přičemž dovolací soud nedovodil ani jiné okolnosti, pro které by považoval napadené rozhodnutí v řešení dovolatelem předestřené otázky za zásadně právně významné.
Dovolací soud má však rozsudek odvolacího soudu za zásadně právně významný – a potud má dovolání za přípustné podle §237 odst. 1 písm. c) ve spojení s §237 odst. 3 o. s. ř. – v otázce, zda v případě zániku kupní smlouvy v důsledku odstoupení došlo k zániku ujednání o postoupení práv z odpovědnosti za vady prodané věci, při jejímž řešení odvolací soud postupoval v rozporu s hmotným právem, jelikož účinky postoupení těchto práv zůstaly zachovány i po zániku kupní smlouvy.
Pokud totiž žalobce odstoupil od kupní smlouvy ve smyslu §436 odst. 1 písm. d) obch. zák., uplatnil tak vůči prodávajícímu právo, které mu v leasingové smlouvě postoupil jeho leasingový pronajímatel jako kupující. Uplatněním tohoto práva nemůže žalobce pozbýt aktivní věcnou legitimaci k vymáhání práv vzniklých odstoupením od smlouvy (srov. §351 odst. 2 obch. zák.). Odvolací soud v tomto směru pochybil tím, že zcela pominul ustanovení §351 odst. 1 věty druhé obch. zák., podle níž odstoupení od smlouvy se však nedotýká nároku na náhradu škody vzniklé porušením smlouvy, ani smluvních ustanovení týkajících se volby práva nebo volby tohoto zákona podle §262, řešení sporů mezi smluvními stranami a jiných ustanovení, která podle projevené vůle stran nebo vzhledem ke své povaze mají trvat i po ukončení smlouvy. Tato situace nastala i v předmětné věci, neboť právě pro svou povahu smluvní ustanovení leasingové smlouvy o postoupení práv z odpovědnosti za vady trvají i nadále po zániku kupní či leasingové smlouvy. Lze proto uzavřít, že právní posouzení věci odvolacím soudem nesprávné a že dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. byl dovolatelem uplatněn důvodně.
Vzhledem k přípustnosti dovolání dovolací soud rovněž zkoumal, zda řízení nebylo zatíženo vadami, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (srov. §242 odst. 3 větu druhou o. s. ř.). Tyto vady však dovolatel netvrdil a dovolací soud je z obsahu spisu neshledal.
Ze shora uvedeného vyplývá, že napadené rozhodnutí není správné. Nejvyšší soud proto, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.), napadený rozsudek odvolacího soudu v potvrzujícím výroku ve věci samé (a v souvisejících výrocích o nákladech za řízení před soudy obou stupňů) zrušil (§243b odst. 2 část věty za středníkem o. s. ř.). Jelikož důvody, pro které bylo zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu, platí i na rozhodnutí soudu prvního stupně, zrušil Nejvyšší soud i je v zamítavém výroku ve věci samé (a v souvisejícím výroku o nákladech řízení) a věc v tomto rozsahu vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§243b odst. 3 o. s. ř.).
Právní názor dovolacího soudu je pro soud prvního stupně (odvolací soud) závazný (§243d odst. 1 část první věty za středníkem o. s. ř.). O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení soud rozhodne v novém rozhodnutí o věci (§243d odst. 1 věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 18. srpna 2009
JUDr. Miroslav Gallus
předseda senátu