ECLI:CZ:NS:2009:32.CDO.2406.2007.1
sp. zn. 32 Cdo 2406/2007
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Hany Gajdziokové a soudců JUDr. Františka Faldyny, CSc. a JUDr. Miroslava Galluse v právní věci žalobkyně S. M. L., zastoupené JUDr. P.V., advokátem, proti žalovanému T. N., zastoupenému JUDr. P.J., advokátem, o zaplacení částky 1,000.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Šumperku pod sp. zn. 16 C 200/2002, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 29. listopadu 2006, č. j. 15 Co 702/2005-120, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Šumperku rozsudkem ze dne 21. června 2005, č. j. 16 C 200/2002-91, zamítl žalobu o zaplacení částky 1,000.000,- Kč s 24% úrokem z prodlení od 6. srpna 2002 do zaplacení (výrok I.) a rozhodl o nákladech řízení (výrok II.).
V odůvodnění rozsudku soud prvního stupně zejména uvedl, že 28. srpna 1994 byla mezi právní předchůdkyní žalobkyně E., a. s. (dále jen „banka“) a společností G. D. spol. s r. o. (dále jen „dlužník“) uzavřena smlouva o úvěru č. 17/94/84/0079 ve znění dodatků (dále jen „smlouva o úvěru“) podle ustanovení §497 obchodního zákoníku (dále jen „obch. zák.“), na základě které byl dlužníkovi poskytnut úvěr ve výši 18,000.000,- Kč. Splnění závazku dlužníka bylo - vedle dalších způsobů - zajištěno směnkami, jež byly avalovány všemi společníky dlužníka a V. H. Smlouvou o převzetí závazku uzavřenou mezi bankou, dlužníkem a V. H. 27. července 1995 (dále jen „smlouva o převzetí závazku“) převzal závazek dlužníka se souhlasem banky V. H.; současně bylo dohodnuto, že dlužník a jeho společníci – R. A. a M. Z. - budou nadále ručiteli úvěru. Dohodou o přistoupení k závazku uzavřenou 30. dubna 1997 mezi žalovaným a bankou (dále jen „dohoda o přistoupení k závazku“) žalovaný přistoupil k závazku V. H. ze smlouvy o úvěru, závazek uznal co do důvodu a výše, přičemž dlužné splátky úvěru před splatností činily 12,000.000,- Kč a po splatnosti 6,000.000,- Kč a nesplacené úroky 8,895.014,14 Kč, a zavázal se jej splácet v dohodnutých měsíčních splátkách. Za dobu od 15. července 1997 do února 1999 zaplatil celkem 2,200.000,- Kč. V řízení o vydání směnečného platebního rozkazu vedeném u Krajského obchodního soudu v Praze pod sp. zn. 50 Cm 291/99 byla dlužníkovi, jeho společníkům R. A.a M. Z. a dále V. H. uložena povinnost zaplatit bance částku 21,800.000,- Kč s příslušenstvím k úhradě závazku ze smlouvy o úvěru ze zajištění směnkou. Závazek ze smlouvy o úvěru byl zajištěn i zástavní smlouvou k nemovitostem a v konkursu vedeném na majetek dlužníka byla nemovitost, k níž bylo zřízeno zástavní právo, prodána a výtěžek prodeje - částka 3,638.681,20 Kč - byl vyplacen bance.
Soud prvního stupně dospěl k závěru, že žalobě nelze vyhovět, neboť žalobkyně neunesla důkazní povinnost a povinnost tvrzení, když neprokázala, o kterou část nesplaceného úvěru jde, zda jde o dlužné splátky úvěru nebo příslušenství a neprokázala, že o této části závazku nebylo již rozhodnuto v řízení vedeném u Krajského obchodního soudu v Praze, v němž byl vydán směnečný platební rozkaz „ve vztahu k ručitelům směnky, která měla závazek žalovaného zajišťovat“.
K odvolání žalobkyně Krajský soud v Ostravě v záhlaví označeným rozsudkem změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalovaného zavázal zaplatit žalobkyni částku 1,000.000,- Kč s 24% úrokem z prodlení od 6. srpna 2002 do zaplacení a náhradu nákladů řízení před soudem prvního stupně (první výrok), a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (druhý výrok).
Odvolací soud po částečném opakování dokazování považoval za správná skutková zjištění soudu prvního stupně a s odkazem na ustanovení §533 občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“) dovodil, že žalovaný dohodou o přistoupení k závazku přistoupil k závazku dlužníka V. H. ze smlouvy o úvěru. V. H. smlouvou o převzetí závazku převzal ve smyslu ustanovení §531 obč. zák. závazek dlužníka ze smlouvy o úvěru a žalovaný se následně jako solidární dlužník zavázal zaplatit dlužné splátky úvěru ve výši 18,000.000,- Kč, úroky i úroky z prodlení v pravidelných splátkách. Na svůj závazek žalovaný uhradil částku 2,200.000,- Kč, přičemž právní předchůdkyně žalobkyně započetla platby žalovaného na příslušenství jistiny a žalovaný neprokázal, že při plnění závazku určil, že jednotlivé platby (splátky) mají být započteny na jistinu úvěru. Je tak nepochybné, že z dlužné jistiny ve výši 18,000.000,- Kč nebylo dosud zaplaceno minimálně 1,000.000,- Kč, a to i po případném zohlednění plnění, kterého se mělo dostat bance z konkursní podstaty dlužníka. I kdyby toto plnění bylo započteno na dluh, k němuž žalovaný přistoupil, pak v souladu s ustanovením §330 obch. zák. by pokrylo pouze část příslušenství. Žalovaný neprokázal, že dluh ze závazku, k němuž přistoupil, zanikl v žalovaném rozsahu splněním.
Odvolací soud dále uvedl, že rozhodnutí Krajského obchodního soudu v Praze ve směnečném řízení nemělo a nemá vliv na právo žalobkyně domáhat se plnění po žalovaném jako dlužníku. Bylo-li v řízení před soudem prvního stupně prokázáno, že směnka měla zajišťovací povahu, pak věřitel směnkou zajištěné pohledávky je oprávněn uplatnit zajištěnou pohledávku i nárok ze zajišťovací směnky v jakémkoliv pořadí, popřípadě i souběžně, protože jde o samostatná práva. Zdůraznil, že u solidárně zavázaných dlužníků je na vůli věřitele, zda a jakým způsobem uplatní nárok na zaplacení splatné pohledávky vůči dlužníkům. Uplatnila-li žalobkyně nárok na zaplacení dluhu proti jednomu ze solidárně zavázaných dlužníků a bylo-li prokázáno, že kromě částky 2,200.000,- Kč žalovaný na svůj závazek ničeho neplnil, je požadavek žalobkyně na zaplacení dlužných splátek úvěru ve výši 1,000.000,- Kč spolu s úrokem z prodlení ve výši dohodnuté ve smlouvě o úvěru důvodný. Žalobkyně je ve sporu aktivně věcně legitimovaná, neboť na ni přešla pohledávka ze smlouvy o úvěru se všemi právy s ní spojenými podle ustanovení §524 obč. zák. na základě platně uzavřené smlouvy o postoupení pohledávek, přičemž povinnost žalovaného plnit závazky, k nimž se v dohodě o přistoupení k závazku dlužníka V. H. zavázal, postoupením pohledávky nezanikla.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, odkazuje co do jeho přípustnosti na ustanovení §238 (správně §237) odst. 1 písm. a) občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) a co do důvodu na ustanovení §241 odst. 3 písm. d) [správně §241a odst. 2 písm. b)] o. s. ř.
Dovolatel odvolacímu soudu vytýká nesprávnost závěru, že směnečné řízení vedené u Krajského obchodního soudu v Praze nemělo a nemá vliv na právo žalobkyně domáhat se plnění po žalovaném a namítá, že odvolací soud posuzoval zajištění dluhu z hlediska tzv. kumulativní intercese nesprávně. Uvádí, že existence zajištění dluhu je podmíněna souhlasem toho, kdo zajištění dluhu poskytl. Souhlas či nesouhlas toho, kdo zajištění poskytl, má vliv výhradně na další osud zajištění závazku. Závazek dlužníka „převzal“ mimo žalovaného V. H., J. P. a společnost R.., s. r. o. Podle ustanovení §532 obč. zák. zajištění dluhu poskytnuté jinou osobou trvá jen tehdy, pokud tato osoba souhlasí se změnou v osobě dlužníka. Dovolatel poté, co převzal dluh, jej splácel do doby převzetí dluhu společností R.E.A., s. r. o., když vycházel s ohledem na privativní intercesi z toho, že došlo ke změně v osobě dlužníka, a proto ve splácení dluhu ustal. Skutečnost, že splácel jistinu a nikoliv úroky, byla známa bance prostřednictvím jejího zástupce Ing. K. Tvrdí, že banka uplatnila spornou pohledávku již ve směnečném řízení před Krajským obchodním soudem v Praze a nepřihlásila-li „vykonatelná rozhodnutí“ řádně a včas do konkursního řízení úpadce V. H., jde toto opomenutí pouze k její tíži.
Odvolacímu soudu dále vytýká, že řádně nezjistil skutkový stav, když ze žalobkyní předložených důkazů nebylo možné zjistit, jaká je výše dluhu žalovaného, když na tento dluh již bylo částečně plněno a v „podstatné části byl předmětem jiného soudního jednání“. Proto požaduje, aby Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Dovolání je přípustné podle §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř.; není však důvodné.
Dovolací soud je při přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu zásadně vázán uplatněným dovolacím důvodem a jeho obsahovým vymezením (§242 odst. 3 o. s. ř.). Z toho mimo jiné vyplývá, že při zkoumání, zda rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení, může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil.
Námitky dovolatele se týkají správnosti závěru, že směnečné řízení vedené u Krajského obchodního soudu v Praze pod sp. zn. 50 Cm 291/99, v němž bylo rozhodnuto o nároku ze zajišťovací směnky, nemělo a nemá vliv na právo žalobkyně domáhat se plnění po žalovaném z titulu jeho přistoupení k závazku podle ustanovení §533 obč. zák. Otázkou vztahu nároku na plnění ze zajišťovací směnky a nároku ze zajištěné pohledávky se Nejvyšší soud již zabýval v rozsudku uveřejněném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod číslem 59/2004. V něm uzavřel, že věřitel směnkou zajištěné pohledávky je oprávněn uplatnit zajištěnou pohledávku i nárok ze zajišťovací směnky v jakémkoliv pořadí, případně i souběžně; ustanovení §334 obch. zák. na tzv. zajišťovací směnky nedopadá, neboť se týká jen těch směnek, které jsou podle dohody účastníků platebním prostředkem (prostřednictvím směnky má být uhrazen dluh vyplývající z původního závazkového vztahu), a nikoliv též směnek, které slouží jako prostředek zajištění závazku a u kterých se naopak předpokládá, že směnečný nárok bude uplatněn při nesplnění zajištěného závazku, případně i souběžně. Způsob vymáhání plnění je na úvaze věřitele, který může zvolit jak uplatnění pohledávky zajištěné, tak nároku ze zajišťovací směnky. Z uvedeného vyplývá, že právní závěr odvolacího soudu zpochybněný dovolatelem je správný. V té souvislosti je nedůvodná i výhrada neúplnosti skutkových zjištění k výši dluhu žalovaného odůvodněná tím, že závazek „byl v podstatné části předmětem jiného soudního jednání“.
Dovolací námitky, podle nichž odvolací soud posuzoval zajištění dluhu z hlediska kumulativní intercese nesprávně s ohledem na ustanovení §532 obč. zák., se netýkají správnosti závěru, že žalovaný platně podle ustanovení §533 obč. zák. přistoupil k závazku V. H. ze smlouvy o úvěru, a proto má povinnost zaplatit žalovanou částku jako jeden ze solidárních dlužníků. Odvolací soud se zajištěním dluhu, které by mělo být poskytnuto třetími osobami ve smyslu ustanovení §532 obč. zák. nezabýval, když předmětem sporu není právo ze zajištění převzatého závazku, nýbrž právo věřitele z přistoupení k závazku podle ustanovení §533 obč. zák. Proto se ani dovolací soud nemohl zabývat touto otázkou. Ze stejného důvodu je nevýznamné i tvrzení, že závazek byl postupně převzat dalšími osobami. Toto tvrzení pak bylo uplatněno až v dovolacím řízení v rozporu s ustanovením §241a odst. 4 o. s. ř. Okolnost, že banka nepřihlásila pohledávku pravomocně přisouzenou ve směnečném řízení vedeném u Krajského obchodního soudu v Praze do konkursu prohlášeného na majetek dlužníka V. H., je rovněž vzhledem k solidárnímu závazku žalovaného nevýznamná, protože věřitel si může vybrat, na kterého ze solidárních dlužníků se obrátí s požadavkem o úhradu dluhu.
Jelikož se dovolateli prostřednictvím uplatněného dovolacího důvodu správnost rozhodnutí odvolacího soudu zpochybnit nepodařilo a Nejvyšší soud neshledal ani jiné vady, k jejichž existenci u přípustného dovolání přihlíží z úřední povinnosti (§242 odst. 3 věta druhá o. s. ř.), dovolání podle ustanovení §243b odst. 2 části věty před středníkem o. s. ř. zamítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se opírá o ustanovení §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1 a §142 odst. 1 o. s. ř., když dovolání žalovaného bylo zamítnuto a žalobkyni podle obsahu spisu v dovolacím řízení náklady nevznikly.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 10. června 2009
JUDr. Hana Gajdzioková
předsedkyně senátu