ECLI:CZ:NS:2009:32.CDO.2496.2007.1
sp. zn. 32 Cdo 2496/2007
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Hany Gajdziokové a soudců JUDr. Františka Faldyny, CSc. a JUDr. Miroslava Galluse v právní věci žalobkyně Č. s. s., a. s., proti žalované V. Č., zastoupené JUDr. J. H., advokátem, o zaplacení částky 62.400,60 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Jeseníku pod sp. zn. 5 C 157/2005, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě - pobočky v Olomouci ze dne 12. prosince 2006, č. j. 40 Co 1216/2006-265, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Jeseníku rozsudkem ze dne 28. března 2006, č. j. 5 C 157/2005-238, zamítl žalobu o zaplacení částky 62.400,60 Kč s 9% úrokem z prodlení od 1. dubna 2003 do zaplacení a rozhodl o nákladech řízení.
Soud prvního stupně z provedených důkazů zjistil, že žalovaná podepsala formulářový návrh na uzavření smlouvy o stavebním spořenís cílovou částkou 140.000,- Kč, smlouva je datována 9. března 2000 a za žalobkyni opatřena podpisem a firemním razítkem M. K., obchodního zástupce žalobkyně. Z výpovědi svědka L. T. zjistil, že M. K. vyřizoval meziúvěry tak, že si od zájemců vyžádal potřebné doklady a následně pro účely poskytnutí meziúvěru zaplatil „ze svého“ příslušnou nutnou část vkladu stavebního spoření (ve výši poloviny cílové částky). Z posléze poskytnutého úvěru si vzal zpět to, co za zájemce vložil na účet stavebního spoření včetně určitého navýšení, a zbylé peníze zájemci předal v hotovosti.
Soud prvního stupně dále zjistil, že žalovaná předala obchodnímu zástupci žalobkyně příslušné doklady a 14. dubna 2000 podepsala formulářovou žádost o poskytnutí meziúvěru ke smlouvě o stavebním spoření ve výši 140.000,- Kč k financování bytových potřeb. Ze smlouvy o poskytnutí meziúvěru a úvěru ze stavebního spoření uzavřené 30. května 2000 (dále též jen „smlouva“) zjistil, že žalovaná podepsala tuto smlouvu uzavřenou podle §497 a násl. obchodního zákoníku (dále jen „obch. zák“), přičemž jejím předmětem bylo poskytnutí meziúvěru do výše 140.000,- Kč ke dni přidělení cílové částky poskytnutí úvěru ze stavebního spoření do výše 70.000,- Kč na základě smlouvy o stavebním spoření. Ze smlouvy vyplývá, že k datu návrhu smlouvy má žalovaná zůstatek na účtu stavebního spoření 70.000,- Kč a že souhlasila, aby k datu přidělení cílové částky byl meziúvěr včetně příslušenství a sankcí splacen zúčtováním s uspořenou částkou, zálohou státní podpory a poskytnutým úvěrem. Smlouva obsahuje dohodu o výši úrokové sazby meziúvěru i úvěru, měsíční splátky a dohodu, že čerpání meziúvěru bude provedeno jednorázově převodem na účet určený dlužníkem v písemné žádosti o čerpání. Podpis žalované na smlouvě byl ověřen M. K. Na vkladový účet stavebního spoření žalované bylo 18. dubna 2000 vloženo v hotovosti M. K. 70.000,- Kč. Žádostí o čerpání z 30. května 2000 žalovaná požádala o čerpání částky 140.000,- Kč převodem na účet č. 150567352/0600 u G. C. B., jehož majitelem byl M. K. Přípisem z 9. června 2000 žalobkyně oznámila žalované čerpání meziúvěru ve výši 140.000,- Kč převodem na jí určený účet. Uvedená částka byla připsána ve prospěch účtu M. K. 9. června 2000 a 13. června 2000 byla jmenovaným z účtu vybrána. Žalovaná zaplatila na úhradu úroků z meziúvěru v době od července 2000 do ledna 2002 různě vysoké částky. K 31. březnu 2002 provedla žalobkyně vyúčtování meziúvěrového účtu s vkladovým účtem stavebního spoření a poskytla žalované řádný úvěr ze stavebního spoření. V následujícím období žalovaná na splátky úvěru ničeho nezaplatila, připsány byly pouze státní podpory za rok 2002 a 2003. Přípisem z 20. února 2003 žalobkyně odstoupila od smlouvy o poskytnutí meziúvěru a úvěru ze stavebního spoření a vyzvala žalovanou k úhradě dluhu ve výši 62.400,60 Kč. Dne 2. června 2003 žalovaná při jednání s pracovnicí žalobkyně odsouhlasila svůj dluh vůči žalobkyni ve výši žalované částky.
Soud prvního stupně dospěl k závěru, že k uzavření smlouvy o poskytnutí meziúvěru ve výši 140.000,- Kč mezi žalobkyní a žalovanou nedošlo, neboť projev vůle žalované nesměřoval k uzavření smlouvy. Neznalosti a neuváženosti žalované využil obchodní zástupce žalobkyně M. K. připravil příslušné listiny, ty nechal žalované podepsat, přičemž obsahem těchto listin bylo to, aby meziúvěr ve výši 140.000,- Kč byl připsán ve prospěch jeho účtu. K uzavření smlouvy mezi žalobkyní a žalovanou nedošlo pro absenci vůle žalované jako nezbytného předpokladu vzniku právního úkonu. I kdyby však byl projev vůle žalované interpretován jako řádný k uzavření smlouvy o poskytnutí meziúvěru, nebylo by žalobě vyhověno, protože meziúvěr nebyl poskytnut žalované, ale M. K. převodem na jeho účet. M. K. 14. března 2005 zemřel.
K odvolání žalobkyně Krajský soud v Ostravě - pobočka v Olomouci v záhlaví označeným rozsudkem změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalovanou zavázal zaplatit žalobkyni částku 62.400,60 Kč s 9% úrokem z prodlení od 1. dubna 2003 do zaplacení, a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů.
Odvolací soud považoval za správná skutková zjištění soudu prvního stupně, nikoli však jeho právní závěr o neplatnosti smlouvy. Zdůraznil, že podle výkladových pravidel obsažených v ustanovení §35 odst. 2 občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“) a §266 obch. zák. musí být nejprve zjištěn úmysl jednajícího a při nemožnosti tohoto zjištění přichází na řadu hledisko objektivní. Vždy však musí být brán zřetel ke všem okolnostem souvisejícím s projevem vůle včetně jednání o uzavření smlouvy, praxe, kterou mezi sebou smluvní strany zavedly, jakož i následného chování stran.
Za použití těchto výkladových pravidel dovodil, že obsah právních úkonů, které žalovaná dobrovolně opatřovala svými podpisy, svědčí o její vědomosti a snaze získat peněžní prostředky prostřednictvím úvěru od žalobkyně, neboť vydávala-li zemřelému M. K. podklady pro poskytnutí úvěru, nemohla tak činit z neznalosti a neuváženosti, jak interpretoval soud prvního stupně. Žalobkyně akceptovala požadavek žalované na poskytnutí úvěru ve výši 140.000,- Kč, neboť objektivně tomu nic nebránilo. Svobodná vůle na straně žalované nechyběla a žalovaná též částečně plnila svůj závazek z uzavřené smlouvy o úvěru a existenci dluhu nezpochybňovala ani při jednání s pracovnicí žalobkyně. Smlouva o úvěru podle ustanovení §497 obch. zák. byla platně uzavřena přijetím návrhu na její uzavření předloženým žalovanou. Nejen samotné uzavření smlouvy, ale i následné chování stran prokazuje, že smlouva nabyla reálné podoby tím, že žalobkyně na písemnou žádost žalované v její prospěch, a to na účet, který ve své žádosti o poskytnutí úvěru výslovně označila a správnost tohoto údaje stvrdila svým podpisem, peněžní prostředky v dohodnuté výši poskytla a žalovaná následně začala splácet úroky z úvěru.
Odvolací soud považoval za nesprávný i závěr, že žalobkyně meziúvěr poskytla M. K. V řízení bylo prokázáno, že žalovaná sama určila způsob a místo plnění právě na účet jmenovaného podle jejich vzájemného ujednání, jehož důsledky nelze přičítat žalobkyni. Neakceptoval ani závěr, že v dané věci je třeba aplikovat zásady poctivého obchodního styku ve prospěch žalované. Zdůraznil, že důkazy svědčí o tom, že žalovaná se podílela na čerpání prostředků z úvěru a její navenek projevená vůle jednoznačně směřovala k uzavření smlouvy a k čerpání úvěru. S tímto úmyslem vstoupila v jednání s M. K. jako obchodním zástupcem žalobkyně, předala mu dobrovolně potřebné podklady o svých osobních údajích k vyřízení stavebního spoření a souhlasila s tím, že M. K. ve prospěch účtu stavebního spoření vložil za ni částku 70.000,- Kč, aby splnila podmínky poskytnutí úvěru. Z hlediska platnosti smlouvy o úvěru není rozhodné, jak žalovaná s poskytnutými prostředky naložila.
Odvolací soud uzavřel, že nezjistil žádnou vadu právního úkonu, která by činila smlouvu neplatnou pro nedostatek některé z náležitostí právního úkonu. Smlouva je platná a v souladu se zákonnými a smluvními podmínkami pro úvěry je povinností žalované jako dlužnice z úvěrového vztahu zaplatit dlužnou jistinu a sjednané úroky z úvěru, přičemž výše pohledávky nebyla mezi účastníky sporná.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, odkazujíc co do jeho přípustnosti na ustanovení §237 odst. 1 písm. a) občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) a co do důvodu na ustanovení §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.
Dovolatelka odvolacímu soudu vytýká nesprávnost závěru o platnosti smlouvy a poukazuje na způsob, jakým M. K. vykonával činnost obchodního zástupce žalobkyně. Zdůrazňuje, že v řízení bylo prokázáno, že jednal se snahou vlastního obohacení a v rozporu se svými povinnostmi obchodního zástupce, a žalobkyně by měla nést právní důsledky tohoto jednání.
Dovolatelka namítá, že z provedeného dokazování vyplývá, že žalobkyně jednající prostřednictvím svého obchodního zástupce musela vědět, že smluvní strany společně projevují něco jiného než ve skutečnosti chtějí, že jejich skutečné vůle se sice shodují, shodují se i jejich projevy, ale není shoda mezi jejich skutečnou vůlí a uskutečněnými projevy. Šlo tedy o společnou vědomou neshodu vůle a projevu, o jednání „na oko“, kdy účastníci předstírali uzavření určitého právního úkonu, aby byl zakryt právní úkon jiný. Tento simulovaný úkon trpí neshodou vůle a projevu, navíc projevená vůle není vážná a takový úkon je neplatný. Skutečný (zastřený) právní úkon, tedy uzavření smlouvy o stavebním spoření a smlouvy o poskytnutí meziúvěru a úvěru ze stavebního spoření mezi žalobkyní a M. K. by za splnění dalších předpokladů mohl být platným právním úkonem podle §41a odst. 2 obč. zák. Dovolatelka navrhuje, aby Nejvyšší soud zrušil rozsudek odvolacího soudu a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Dovolání je přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř.; není však důvodné.
Dovolatelka svou argumentaci opírá o dovolací důvod uvedený v §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., posuzováno podle obsahu však uplatňuje především dovolací důvod dle §241a odst. 3 o. s. ř., jímž lze namítat, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování. K tomu Nejvyšší soud uvádí, že skutkovým zjištěním, které nemá oporu v provedeném dokazování, se ve smyslu uvedeného ustanovení rozumí výsledek hodnocení důkazů, který neodpovídá postupu vyplývajícímu z §132 o. s. ř., protože soud vzal v úvahu takové skutečnosti, které z provedených důkazů nevyplynuly ani jinak nevyšly v řízení najevo, nebo protože soud naopak určité prokázané skutečnosti při hodnocení důkazů pominul, popř. v jeho hodnocení důkazů a dalších poznatků, jež vyšly v řízení najevo, je logický rozpor z hlediska jejich závažnosti, zákonnosti, věrohodnosti apod.
Dovolatelka netvrdí žádný z důvodů nesprávného skutkového zjištění, jímž by mohl být naplněn dovolací důvod podle §241a odst. 3 o. s. ř., polemizuje pouze se způsobem hodnocení jednotlivých důkazů a nabízí vlastní výklad hodnocení důkazů. Zjištění, že žalovaná poskytla doklady potřebné k uzavření smlouvy, podepsala žádost o poskytnutí úvěru ve výši 140.000,- Kč i smlouvu, určila účet, na který žalobkyně ve prospěch žalované podle smlouvy plnila a úvěr i splácela, z nichž odvolací soud při rozhodování vycházel, jsou podložena listinnými důkazy i výpovědí svědka T. Skutková zjištění tak mají oporu v provedeném dokazování a dovolací důvod podle §241a odst. 3 o. s. ř. naplněn není.
Opodstatněnou Nejvyšší soud neshledává ani výhradu co do správnosti právního posouzení věci. Dovolatelka zpochybňuje správnost závěru odvolacího soudu o platnosti smlouvy, namítajíc, že jde o právní úkon simulovaný podle §41a odst. 2 obč. zák., a proto neplatný podle §37 obč. zák. Odvolací soud se podrobně zabýval výkladem právních úkonů učiněných žalobkyní i žalovanou v souvislosti s uzavřením smlouvy a čerpáním prostředků poskytnutých na základě této smlouvy za použití výkladových pravidel obsažených v §35 odst. 2 obč. zák. a v §266 obch. zák. a jeho závěry považuje dovolací soud za správné.
Argumentace dovolatelky, že smlouva je simulovaným a proto neplatným právním úkonem, by nemohla obstát již z toho důvodu, že podle §41a odst. 2 věty druhé obč. zák. se neplatnosti simulovaného právního úkonu nelze dovolávat vůči účastníku, který jej považoval za nezastřený. Uvedené ustanovení chrání dobrou víru toho, kdo nevěděl, že jde o právní úkon simulovaný a považoval jej za platný. Proto i v případě, kdyby žalovaná vůli uzavřít smlouvu předstírala (což prokázáno nebylo), nešlo by o právní úkon neplatný, protože by muselo být i prokázáno, že ve stejném úmyslu jednala (svou skutečnou vůli zastírala) i žalobkyně.
Jelikož se dovolatelce uplatněnými dovolacími důvody správnost rozhodnutí odvolacího soudu zpochybnit nepodařilo a Nejvyšší soud neshledal ani vady, k jejichž existenci u přípustného dovolání přihlíží z úřední povinnosti, dovolání podle ustanovení §243b odst. 2 části věty před středníkem o. s. ř. zamítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se opírá o ustanovení §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1 a §142 odst. 1 o. s. ř., když dovolání žalované bylo zamítnuto a žalobkyni podle obsahu spisu v dovolacím řízení náklady nevznikly.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 28. července 2009
JUDr. Hana Gajdzioková
předsedkyně senátu