ECLI:CZ:NS:2009:32.CDO.2698.2007.1
sp. zn. 32 Cdo 2698/2007
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Hany Gajdziokové a soudců JUDr. Miroslava Galluse a JUDr. Františka Faldyny, CSc. v právní věci žalobkyně A. C. L., , zastoupené Mgr. P. N., advokátem, proti žalovanému V. V., , zastoupenému JUDr. J. Z., advokátem, , o zaplacení částky 3,269.599,94 Kč s příslušenstvím, vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 22 Cm 148/96, o dovolání žalovaného proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 25. ledna 2007, č. j. 2 Cmo 5/2006-220, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Vrchní soud v Olomouci v záhlaví označeným rozsudkem poté, kdy usnesením ze dne 5. prosince 2006, č. j. 2 Cmo 5/2006-213, připustil v souladu s ustanovením §107a odst. 1 a 2 občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), aby do řízení na místo žalobkyně vstoupila společnost A. C. L., potvrdil rozsudek ze dne 28. listopadu 2001, č. j. 22 Cm 148/96-126, ve výroku, jímž Krajský soud v Brně uložil žalovanému zaplatit žalobkyni částku 2,217.000,- Kč s 16,5% úrokem z prodlení od 1. října 1995 do zaplacení a smluvní pokutu ve výši 35.000,- Kč (výrok I.), změnil jej ve výroku o náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně (výrok II.) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok III.).
Odvolací soud se ztotožnil se skutkovými i právními závěry soudu prvního stupně, považuje je za správné. Uvedl, že mezi právní předchůdkyní žalobkyně A.H., akciovou společností a žalovaným byla uzavřena 18. listopadu 1991 podle ustanovení §382a hospodářského zákoníku (dále jen „hosp. zák.“) smlouva o úvěru (správně - dále jen „smlouva o úvěru“), ve znění dodatku č. 1 z 18. června 1992, na jejímž základě byl žalovanému poskytnut střednědobý úvěr na investice ve výši 3,500.000,- Kč. Smlouva o úvěru obsahovala i ujednání o smluvní pokutě podle ustanovení §141 hosp. zák. ve výši 35.000,- Kč pro případ, že dlužník nesplatí úvěr ve lhůtě splatnosti. Výši dlužné částky žalovaný učinil nespornou.
Námitku žalovaného, že není ve sporu pasivně věcně legitimován, protože smlouvu o úvěru podepsal jako jednatel společnosti M. spol. s r. o. (dále též jen „společnost“), nepovažoval za důvodnou s tím, že smlouva o úvěru byla uzavřena s fyzickou osobou V. V., který je v ní označen jako podnikatel s uvedením adresy a identifikačního čísla, pod kterým žalovaný podnikal jako fyzická osoba. Ze smlouvy ani nevyplývá, že by žalovaný vystupoval jako jednatel společnosti. Zdůraznil, že společnost byla zapsána do obchodního rejstříku 7. listopadu 1991 a smlouva o úvěru byla uzavřena 18. listopadu 1991. Pokud měl být úvěr poskytnut společnosti, nic nebránilo tomu, aby smlouva o úvěru byla uzavřena se společností. Ve smlouvě o úvěru bylo dohodnuto, že úvěr bude čerpán prostřednictvím účtu, který je účtem žalovaného, nikoli společnosti. Odvolací soud uzavřel, že pasivní věcná legitimace žalovaného byla prokázána, stejně jako důvodnost uplatněného nároku. Naopak tvrzení žalovaného o převzetí dluhu ze smlouvy o úvěru společností prokázáno nebylo.
K výhradě, že vůle jednajících stran smlouvy o úvěru měla být vyložena v souladu s ustanovením §20 hosp. zák. uvedl, že vůle účastníků jednoznačně vyplývá ze smlouvy o úvěru, dlužník je v ní zcela jasně identifikován.
Proti výroku rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé a proti výrokům o náhradě nákladů řízení podal žalovaný dovolání, odkazuje co do jeho přípustnosti na ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. a co do důvodu na ustanovení §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., jehož prostřednictvím namítá, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Dovolatel odvolacímu soudu vytýká nesprávnost závěru, že je dlužníkem ze smlouvy o úvěru a že v řízení byla jeho pasivní věcná legitimace prokázána. Namítá, že ve skutečnosti byla dlužníkem společnost M. spol. s r. o. Dne 23. října 1991 uzavřel s O. V. společenskou smlouvu o založení společnosti, před zápisem společnosti do obchodního rejstříku - tj. před 7. listopadem 1991 - vedl jednání o poskytnutí úvěru s právní předchůdkyní žalobkyně jako jednatel společnosti, nikoli jako fyzická osoba, které bude úvěr poskytnut. Smyslem a cílem těchto jednání bylo vytvořit podmínky pro získání úvěru ve prospěch společnosti a celý výnos z úvěru byl zahrnut do majetku společnosti, část úvěru byla věřiteli zaplacena z prostředků společnosti. Zdůrazňuje, že obsah smlouvy o úvěru a její právní účinky je třeba podle §20 hosp. zák. vykládat v souladu se skutečnou vůlí jednajících stran. Odvolací soud - i soud prvního stupně - dospěl k nesprávnému právnímu závěru, když dovolatele jako fyzickou osobu považoval za účastníka hmotně právního vztahu, o který v řízení jde. Proto požaduje, aby Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Dovolání proti potvrzujícímu výroku rozsudku odvolacího soudu ve věci samé může být přípustné jen podle ustanovení §237 odst. 1 písm. b) a c) o. s. ř. O případ uvedený pod písmenem b) nejde a důvod založit přípustnost dovolání podle písmene c) Nejvyšší soud nemá, když dovolatel mu nepředkládá k řešení žádnou otázku, z níž by bylo možné usuzovat, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam [§237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.] zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (§237 odst. 3 o. s. ř.).
Předpokladem přípustnosti dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je, že řešená právní otázka měla pro rozhodnutí o věci určující význam, tedy že nešlo jen o takovou otázku, na níž výrok odvolacího soudu nebyl z hlediska právního posouzení založen. Zásadní právní význam pak má rozhodnutí odvolacího soudu zejména tehdy, jestliže v něm řešená právní otázka (ať již v rovině procesní nebo v oblasti hmotného práva) má zásadní význam nejen pro rozhodnutí konkrétní věci (v jednotlivém případě), ale z hlediska rozhodovací činnosti soudů vůbec (pro jejich judikaturu). Jiné otázky (zejména posouzení správnosti nebo úplnosti skutkových zjištění) přípustnost dovolání nezakládají.
Dovolacími námitkami, jimiž je vytýkáno nesprávné právní posouzení, dovolatel ve skutečnosti - posuzováno podle obsahu dovolání - vyjadřuje nesouhlas se skutkovými závěry soudů obou stupňů zjištěnými ze smlouvy o úvěru, dodatku č. 1 k této smlouvě a výpisů z účtů o poskytnutí úvěru. Tyto výhrady jsou podřaditelné pod dovolací důvod podle ustanovení §241a odst. 3 o. s. ř, jímž lze odvolacímu soudu vytýkat, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá v podstatné části oporu v provedeném dokazování. Prostřednictvím tohoto dovolacího důvodu však přípustnost dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. založit nelze.
Zásadní význam nepřisuzuje dovolací soud ani argumentaci dovolatele, podle níž odvolací soud - i soud prvního stupně - nesprávně posoudil otázku pasivní věcné legitimace žalovaného, protože jde o závěr významný jen pro projednávanou věc. Závěr o věcné legitimaci účastníků řízení vychází z konkrétních zjištění a okolností dané věci. Zásadně právně významná by se otázka (aktivní či pasivní) věcné legitimace mohla stát jen tehdy, pokud by její řešení mělo význam pro případy stejného druhu. V projednávané věci tomu tak není.
Jelikož dovolání žalobce není přípustné ani podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., Nejvyšší soud je podle ustanovení §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se opírá o ustanovení §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř., když dovolání žalovaného bylo odmítnuto a žalobkyni podle obsahu spisu v dovolacím řízení náklady nevznikly.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 31. března 2009
JUDr. Hana G a j d z i o k o v á
předsedkyně senátu