ECLI:CZ:NS:2009:32.CDO.2721.2009.1
sp. zn. 32 Cdo 2721/2009
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Galluse a soudců JUDr. Pavla Koláře a JUDr. Hany Gajdziokové v právní věci žalobců a) Ing. A. J., a b) H. J., obou zastoupených Mgr. I. C., advokátem, proti žalovaným 1) C. B., zastoupené JUDr. A. J., advokátem, a 2) T. J., o 2 950 000 Kč, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 45 Cm 391/1999, o dovolání žalované 1) proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 24. června 2008, č. j. 9 Cmo 201/2008-277, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Městský soud v Praze rozsudkem (v pořadí třetím ve věci) ze dne 13. února 2008, č. j. 45 Cm 391/1999-250, uložil žalované 1) zaplatit žalobcům 2 950 000 Kč a náklady řízení ve výši 210 284,50 Kč, a to společně se žalovaným 2), kterému tato povinnost včetně nákladů řízení ve výši 118 000 Kč byla uložena rozsudkem téhož soudu ze dne 2. října 2002, č. j. 45 Cm 391/1999-31, s tím, že v rozsahu plnění jednoho žalovaného zaniká povinnost plnění druhého žalovaného.
K odvolání žalované 1) Vrchní soud v Praze v záhlaví tohoto rozhodnutí označeným rozsudkem změnil rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé tak, že žalovaná 1) je povinna zaplatit žalobcům 2 950 000 Kč společně a nerozdílně se žalovaným 2), kterému tato povinnost již byla uložena rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 2. října 2002, č. j. 45 Cm 391/1999-31, dále ho změnil ve výroku o nákladech řízení a rozhodl o nákladech odvolacího řízení.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná 1) dovolání, jehož přípustnost opřela o ustanovení §237 odst. 1 písm. a) a c) občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“). Byť dovolatelka uvedla, že ho podává do všech výroků, je z vylíčení uplatněných dovolacích důvodů zřejmé, že její dovolání směřuje jen proti rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé.
Se zřetelem k době vydání rozsudku odvolacího soudu se uplatní pro dovolací řízení – v souladu s bodem 12. čl. II. přechodných ustanovení zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony – občanský soudní řád ve znění účinném do 30. června 2009.
Dovolání není v dané věci přípustné.
Podle ustanovení §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Pro posouzení toho, zda je rozsudek odvolacího soudu rozsudkem měnícím ve smyslu ustanovení §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., není rozhodující, jak jej odvolací soud označil, ale jak ve vztahu k rozhodnutí soudu prvního stupně vymezil obsah posuzovaného právního vztahu účastníků, případně zda práva a povinnosti účastníků stanovil oproti rozhodnutí soudu prvního stupně odlišně (srov. usnesení Nejvyššího soudu publikované pod číslem 52/1999 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Shodný závěr zaujal Nejvyšší soud i v usnesení ze dne 29. července 1999, sp. zn. 20 Cdo 1760/98, publikovaném v časopise Soudní judikatura č. 1, ročník 2000, pod číslem 7, když dovodil, že pro úvahu, jde-li o rozsudek (byť i jen zčásti) měnící, je rozhodující nikoli to, zda odvolací soud formálně rozhodl podle §220 o. s. ř., nebo zda postupoval podle §219 o. s. ř., nýbrž to, zda odvolací soud posoudil práva a povinnosti v právních vztazích účastníků řízení po obsahové stránce jinak, než soud prvního stupně.
Pro posouzení přípustnosti dovolání podle §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. je tak podstatné porovnání obsahu obou rozhodnutí. Tam, kde soudy obou stupňů posoudily práva a povinnosti v právních vztazích účastníků shodně, jde o potvrzující rozsudek odvolacího soudu bez ohledu na to, jak byl formulován jeho výrok.
Byť odvolací soud označil své rozhodnutí ve věci samé, které je obsaženo v prvním odstavci prvního výroku jeho rozsudku, jako měnící, jde ve skutečnosti o rozhodnutí potvrzující, neboť práva a povinnosti účastníků stanovil shodně jako soud prvního stupně. Oproti očekávání dovolatelky tedy nelze přípustnost dovolání o ustanovení §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. opřít.
Jde-li o rozhodnutí, jímž odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně, je dovolání přípustné za podmínek uvedených v §237 odst. 1 písm. b) a písm. c) o. s. ř. V posuzované věci však není přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. dána již proto, poněvadž soud prvního stupně rozhodl ve vztahu k žalované 1) všemi svými třemi rozsudky (ze dne 2. října 2002, č. j. 45 Cm 391/1999-31, dále ze dne 21. února 2007, č. j. 45 Cm 391/99-204, a konečně ze dne 13. února 2008, č. j. 45 Cm 391/1999-250) stejně – žalobě vyhověl.
Dovolání však není přípustné ani podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.; dovolací soud totiž nedospěl k závěru o zásadním právním významu napadeného rozsudku, neboť odvolací soud řešil dovolatelkou vymezené právní otázky aktivní legitimace žalobců a promlčení žalobou uplatněného nároku v souladu s hmotným právem a judikaturou soudů, na kterou v odůvodnění svého rozhodnutí odkazoval. Na výkladu a aplikaci §310 obchodního zákoníku (dále též jen „obch. zák.“) odvolací soud svůj závěr o včasném uplatnění žalobního nároku nepostavil, a proto ani dovolatelčiny námitky v tomto směru nejsou způsobilé přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. založit.
Zásadní právní význam napadeného rozhodnutí Nejvyšší soud neshledal ani v otázce dovolatelkou namítané nepředvídatelnosti rozhodnutí odvolacího soudu (v důsledku jeho posouzení výzvy věřitele podle §306 odst. 1 obch. zák. odlišného od soudu prvního stupně), ani v otázce pariční lhůty chybějící ve výroku napadeného rozsudku (zde dovolatelka zcela pominula ustanovení §160 odst. 1 o. s. ř. upravující podpůrně lhůty pro splnění soudem uložené povinnosti). Dovolatelka prostřednictvím ani takto uplatněného dovolacího důvodu uvedeného v §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř., pod který bylo možné jí tvrzené vady podřadit, totiž žádnou otázku zásadního právního významu nevymezila a k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (i kdyby byly dány), dovolací soud přihlédne jen v případě přípustného dovolání (srov. §242 odst. 3 větu druhou o. s. ř.), což případ podaného dovolání není.
Za situace, kdy dovolací soud z obsahu uplatněných dovolacích námitek neshledal ani existenci jiných okolností, které by činily napadené rozhodnutí v potvrzujícím výroku ve věci samé zásadně právně významným, lze uzavřít, že dovolání žalované 1) směřuje proti rozhodnutí odvolacího soudu, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný.
Nejvyšší soud proto, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1, věta první, o. s. ř.), dovolání žalované 1) pro nepřípustnost odmítl [§243b odst. 5 věta první a §218 písm. c) o. s. ř].
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř., neboť žalovaná 1), jejíž dovolání bylo odmítnuto, nemá na náhradu svých nákladů právo a žalobcům v souvislosti s dovolacím řízením podle obsahu spisu žádné prokazatelné náklady nevznikly.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 26. listopadu 2009
JUDr. Miroslav Gallus
předseda senátu