ECLI:CZ:NS:2009:32.CDO.2901.2008.1
sp. zn. 32 Cdo 2901/2008
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Galluse a soudců JUDr. Františka Faldyny, CSc., a JUDr. Hany Gajdziokové v právní věci žalobkyně S.- S., spol. s r.o., proti žalované Č. r. – M. f., zastoupené JUDr. I. S., advokátkou, o určení povinnosti podílet se na odstranění ekologických závad, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 7 Cm 111/2005, o dovolání žalované proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 3. března 2008, č. j. 6 Cmo 239/2007-120, takto:
Rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 3. března 2008, č. j. 6 Cmo 239/2007-120, se zrušuje a věc se vrací odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Městský soud v Praze v pořadí druhým rozsudkem ze dne 15. února 2007, č. j. 7 Cm 111/2005-94 [stejně jako předchozím rozsudkem ze dne 20. srpna 2002, č. j. 7 Cm 212/99-17, který (stejně jako rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 22. října 2003, č. j. 6 Cmo 286/2002-35) Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 21. června 2005, č. j. 32 Odo 57/2005-51, k dovolání žalobce zrušil a věc mu vrátil se závazným právním názorem k dalšímu řízení], zamítl žalobu na určení, že žalovaná je povinna přispět až do výše kupní ceny žalobkyni na odstraňování ekologických závad vzniklých na majetku bývalého státního podniku P. a č. L. podle projektu průzkumných prací v termínech, které nově určí Č. i. ž. p. – dále též jen „Č.“ (bod I. výroku). Dále rozhodl o nákladech řízení (bod II. výroku). Soud prvního stupně tak rozhodl o návrhu na určení povinnosti, který žalobkyně zdůvodňovala tím, že jí jako vydražiteli v souvislosti s privatizací předmětného objektu vznikla povinnost odstranit ekologickou zátěž (kontaminaci zeminy na provozovně S. p. R.) podle předchozího rozhodnutí Č. L., která byla již uložena jejímu právnímu předchůdci P. a č. L., s. p. a že ačkoli žalovaná (resp. její procesní předchůdce F. n. m. Č. – dále též jen „F.“) přislíbila přispět na náklady s tím spojené, později to (a stejně tak F.) odmítla.
Soud prvního stupně i po doplnění dokazování výpověďmi svědků Ing. M. a Ing. R., bývalých zaměstnanců F., kteří zajišťovali provádění dražeb, opětovně uzavřel, že žalobkyně naléhavý právní zájem na požadovaném určení navržené povinnosti ve smyslu §80 písm. c) občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“) nemá. Vycházel ze zjištění, že žalobkyně vydražila majetek bývalého státního podniku P. a č. L. a že žalovaná, resp. F., žalobkyni jako nabyvatelku majetku ujistil, že bude-li s převáděným majetkem spojena povinnost odstranit ekologickou zátěž, bude moci s tím spojené náklady uplatnit vůči F. až do výše kupní ceny tohoto privatizovaného majetku. Odkazuje na §15 odst. 1 zákona č. 92/1991 Sb., o podmínkách převodu majetku státu na jiné osoby, v rozhodném znění, akcentoval, že povinnost uložená právnímu předchůdci stíhá žalobkyni bez ohledu na případné rozhodnutí jiné osoby (v posuzované věci F.) se částečně podílet na nákladech vynaložených na plnění těchto povinností. Žalobkyně má tedy objektivní povinnost ekologickou zátěž podle rozhodnutí Č. odstranit a není právně rozhodné, zda sama má či nemá dostatek finančních prostředků a zda se někdo jiný zavázal na těchto nákladech podílet. Z přílohy č. 3 ke smlouvě ze dne 15. srpna 1996 o převzetí práv a závazků souvisejících s privatizovanou jednotkou, podle níž se má tato pohledávka řešit podle blíže určeného usnesení vlády ČR jako úhrada nákladů spojených s odstraněním ekologických závazků vzniklých před privatizací, za aplikace §266 obchodního zákoníku (dále též jen „obch. zák.“) a §35 občanského zákoníku (dále též jen „obč. zák.“) dovodil, že strany jednaly jen o nákladech již vzniklých na odstranění ekologických závad; dokud tedy žalobkyně závady neodstraní, nevznikne jí podle smlouvy žádný nárok a určovací žaloba není namístě.
Podle posouzení soudu prvního stupně by však žaloba (i v případě existence naléhavého právního zájmu na požadovaném určení povinnosti) nemohla obstát ani věcně, jelikož písemná smlouva žádný nárok pro žalobkyni na úhradu nákladů spojených s odstraněním ekologické zátěže nezaložila a žádný konkrétní závazek žalované k úhradě nákladů za sanaci ekologických škod smlouva ani její dodatek neobsahuje. Kromě toho poukázal na to, že podle usnesení vlády ČR č. 393/1994, na které je v dodatku č. 3 předmětné smlouvy odkazováno, a přijatých zásad řešení ekologických závazků při privatizaci by pro platný vznik závazku žalované k úhradě vynaložených nákladů bylo třeba, aby byl takový výslovný závazek obsažen v samostatné smlouvě, přičemž F. takto mohl postupovat jen na základě souhlasu vlády, jehož existenci žalobkyně ani netvrdila.
K odvolání žalobce Vrchní soud v Praze ve výroku označeným rozsudkem změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že určil, že žalovaná je povinna přispět až do výše kupní ceny, t. j. do 3 500 000 Kč žalobkyni na odstraňování ekologických závad vzniklých na majetku bývalého státního podniku P. a č. L. (výrok I.). Dále rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výrok II.).
Odvolací soud se po zopakování dokazování předloženými listinami (zejména dokumenty o privatizaci předmětného majetku a rozhodnutím Č.), včetně ve spise založeného písemného stanoviska Ing. M. a v protokole o jednání z 16. ledna 2007 zaznamenaných svědeckých výpovědí, neztotožnil s právním závěrem soudu prvního stupně o absenci naléhavého právního zájmu na požadovaném určení povinností. Uvedl, že podle vyjádření žalobkyně byly přibližně již dvě třetiny vyžadovaných prací provedeny a není v jejich finančních možnostech nést veškeré náklady a práce dokončit. Podle odvolacího soudu musí být v zájmu státu, aby ekologické škody původně vzniklé na jeho majetku byly odstraněny a státu uložená opatření státním orgánem ochrany životního prostředí byla splněna.
Podle posouzení odvolacího soudu je však dán i obsah určení, tedy závazek žalované podílet se na nákladech vynaložených na odstranění ekologických škod, a jeho rozsah limitovaný kupní cenou za vydražený majetek. K tomuto závěru dospěl na základě výsledků provedeného dokazování (včetně hodnocení jednání a výchozího postoje F. ohledně vypořádání nákladů vynaložených na odstranění ekologických závad), kdy bylo zcela nepochybně prokázáno, že státní majetek byl ekologicky zatížen a státní orgán ochrany životního prostředí uložil původnímu státnímu podniku povinnost učinit opatření k ochraně životního prostředí, která přešla při privatizaci na žalobkyni. Ta si byla tohoto závazku jako budoucí nabyvatel státního majetku vědoma a do privatizace státního podniku vstupovala s ujištěním F., že se stát bude až do výše kupní ceny vydraženého majetku podílet na nákladech vynaložených na odstranění ekologických škod. To však F. posléze, s odkazem na usnesení vlády ČR, odmítl.
Rozsudek odvolacího soudu v měnícím výroku ve věci samá napadla žalovaná dovoláním, jehož přípustnost opřela o ustanovení §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. Jako dovolací důvod uvedla nesprávné právní posouzení věci podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., postižení odvolacího řízení vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci [dovolací důvod dle §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř.], jakož i skutečnost, že napadené rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování [§241a odst. 3 o. s. ř.].
Vadu řízení spatřuje dovolatelka v tom, že odvolací soud v odůvodnění napadeného rozsudku uvedl zopakování dokazování přečtením svědeckých výpovědí zaznamenaných v protokolu o jednání u soudu prvního stupně, ačkoli z protokolu o jednání před odvolacím soudem provedení takového důkazu nevyplývá. I kdyby však odvolací soud takový důkaz skutečně provedl, šlo by dle názoru dovolatelky o vadný postup, který může mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Podle konstantní soudní judikatury totiž platí, že chce-li se odvolací soud odchýlit od skutkového stavu zjištěného soudem prvního stupně (jak tomu bylo i v posuzované věci), musí zopakovat všechny důkazy, které provedl soud prvního stupně. To však odvolací soud, který na základě odlišného skutkového základu dospěl k jinému právnímu posouzení věci, neučinil. Dovolatelka napadenému rozhodnutí vytýká i jeho nesrozumitelnost. Podle jejího přesvědčení odvolací soud neodůvodnil svůj závěr o tom, že ve věci je dán naléhavý právní zájem na požadovaném určení a že žalovaná má přispět žalobkyni až do výše kupní ceny na odstraňování předmětných ekologických závad. To má ten důsledek, že právní posouzení věci je opětovně neúplné, a proto vadné.
Dovolatelka dále poukazuje na to, že žalobkyně pouze tvrdila existenci naléhavého právního zájmu na požadovaném určení, aniž však navrhla relevantní důkazy k jeho prokázání. Odvolací soud však přesto uzavřel, že naléhavý právní zájem dán je, když vyšel pouze z vyjádření žalobkyně, že již zhruba ze dvou třetin škody odstranila a není v jejich finančních možnostech nést veškeré náklady a práce dokončit. Tato skutková zjištění však nemají oporu v provedeném dokazování; pokud by tomu tak ale bylo, měla by žalobkyně žalovat na plnění, neboť za takové situace již nemůže být namístě žaloba na určení.
I kdyby však byl naléhavý právní zájem na požadovaném určení dán, bylo by možné žalobě vyhovět jen tehdy, bylo-li by prokázáno, že žalovaná má povinnost, jejíhož určení se žalobkyně domáhá. Tak tomu však v posuzované věci nebylo, neboť z provedeného dokazování nevyplynulo, že se žalovaná zavázala finančně podílet na odstranění ekologických závad nebo že jí tato povinnost vznikla z jiného právního důvodu. Poukazuje na to, že závěr odvolacího soudu o nepochybném zájmu státu na tom, aby ekologické škody původně vzniklé na jeho majetku byly odstraněny a státu uložená opatření státním orgánem ochrany životního prostředí byla splněna, nemá v provedeném dokazování a ani v příslušných obecně závazných právních předpisech jakoukoli oporu. Totéž podle dovolatelky platí i pro odvolacím soudem prokázané ujištění žalobkyně ze strany F. o tom, že se F. bude podílet na nákladech vynaložených na odstranění ekologické zátěže až do výše kupní ceny. Z karty provozní jednotky a smlouvy, na něž v tomto případě odvolací soud poukazuje, však naopak pouze vyplývá závazek žalobkyně převzít veškeré závazky a povinnosti související s majetkem, včetně závazku provést opatření Č. ze dne 8. dubna 1994.
Dovolatelka akcentuje, že závazek odstranit předmětné ekologické závady přešel na žalobkyni automaticky ze zákona, čehož, jak správně dovodil i odvolací soud, si byla žalobkyně vědoma. Pokud jde o F., mohl se žalobkyní uzavřít smlouvu obsahující jeho závazek podílet se na odstraňování ekologických závad jen při dodržení postupu uvedeného v usneseních vlády ČR č. 123 ze dne 17. března 1993 a č. 393/1994, což zahrnovalo i včasnou žádost nabyvatele o úhradu nákladů a souhlas vlády k uzavření smlouvy. Pakliže žalobkyně podala žádost pozdě, nebylo ani možné, aby F. uzavřel se žalobkyní smlouvu, v níž by se zavázal k úhradě předmětných nákladů. O tom, že musí být postupováno dle usnesení vlády, si byla žalobkyně vědoma i z přílohy č. 3 předmětné smlouvy.
Dovolatelka navrhla, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Dovolání je v této věci přípustné podle §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., neboť směřuje proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl změněn rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé, a je i důvodné.
Nejvyšší soud přezkoumal rozhodnutí odvolacího soudu v napadeném rozsahu (srov. §242 odst. 1 o. s. ř.), jsa vázán uplatněným dovolacím důvodem včetně toho, jak jej dovolatelka obsahově vymezila (srov. §242 odst. 3 větu první o. s. ř.).
Dovolací soud nejprve zkoumal, zda řízení netrpí vadami uvedenými v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 o. s. ř. (tzv. zmatečností), jakož i jinými vadami řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyly v dovolání uplatněny. Tyto vady, k nimž dovolací soud přihlíží v případě přípustného dovolání z úřední povinnosti (srov. §242 odst. 3 větu druhou o. s. ř.), dovolací soud z obsahu spisu neshledal, byť dovolatelka tvrdila, že odvolací soud takovou vadou řízení zatížil.
Namítaná vada řízení, spočívající v tom, že odvolací soud nezopakoval výslech svědků, nemá za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, jelikož na skutečnostech zjištěných z výpovědí svědků odvolací soud své rozhodnutí nezaložil.
Předpokladem úspěšnosti žaloby o určení, zda tu právní vztah nebo právo je či není, je vedle naléhavého právního zájmu na tomto určení [srov. §80 písm. c) o. s. ř.] též existence právního vztahu nebo práva, o jehož určení jde. Závěr soudu o tom, že takový právní vztah (právo) vznikl a trvá, musí být odůvodněn existencí právní skutečnosti, z níž právní vztah vzniká (srov. §489 obč. zák.). Takovou skutečností, jež by založila povinnost žalované přispět žalobkyni na odstraňování ekologických závad vzniklých na majetku bývalého státního podniku P. a č. L. až do výše kupní ceny spojené s privatizovaným majetkem, podle závěru soudu není smlouva o převzetí práv a závazků souvisejících s privatizovanou jednotkou, neboť žádný konkrétní závazek žalované k úhradě ekologických škod neobsahuje. Touto skutečností však, jak mylně dovozoval odvolací soud, není ani zájem státu na odstranění ekologických škod původně vzniklých na jeho majetku. Lze uzavřít, že dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. byl uplatněn důvodně.
Není-li zde právní skutečnost zakládající právní vztah (právo), o jehož určení jde, považoval dovolací soud za nadbytečné zabývat se námitkami dovolatelky zpochybňujícími existenci naléhavého právního zájmu.
S ohledem na výše uvedené Nejvyšší soud, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.), napadený rozsudek odvolacího soudu v měnícím výroku ve věci samé (včetně závislého výroku o nákladech za řízení před soudy obou stupňů) zrušil (§243b odst. 2 část věty za středníkem, o. s. ř.) a věc mu vrátil k dalšímu řízení (§243b odst. 3 věta první o. s. ř.).
Právní názor dovolacího soudu je pro odvolací soud (soud prvního stupně) závazný (§243d odst. 1 část první věty za středníkem o. s. ř.). O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení soud rozhodne v novém rozhodnutí o věci (§243d odst. 1 věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 8. září 2009
JUDr. Miroslav Gallus
předseda senátu