ECLI:CZ:NS:2009:32.CDO.2919.2008.1
sp. zn. 32 Cdo 2919/2008
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Galluse a soudců JUDr. Františka Faldyny, CSc., a JUDr. Hany Gajdziokové v právní věci žalobce O. R., zastoupeného Mgr. M. V., advokátem, proti žalované V. l., a.s., zastoupené JUDr. H. N., advokátkou, o 199 017 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 6 pod sp. zn. 27 C 187/2003, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 3. prosince 2007, č. j. 68 Co 351/2007-106, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 12 257 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení, k rukám jeho zástupce Mgr. M. V.
Odůvodnění:
Městský soud v Praze v záhlaví označeným rozsudkem k odvolání žalované potvrdil rozsudek ze dne 16. února 2007, č. j. 27 C 187/2003-68, jímž Obvodní soud pro Prahu 6 uložil žalované zaplatit žalobci 199 017 Kč s příslušenstvím a náklady řízení (výrok I.). Dále rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výrok II.).
Podle odvolacího soudu soud prvního stupně rozhodoval o žalobním nároku na úhradu nedoplatku kupní ceny na základě dostatečně zjištěného skutkového stavu, na čemž nic nezměnilo ani opakování dokazování smlouvou o zprostředkování prodeje uzavřenou dne 22. května 2000 mezi žalobcem jako prodávajícím a společností A. C. T., s. r. o. jako zprostředkovatelem a dále dopisem žalované ze dne 2. července 2000 adresovaným společnosti A. C. T., s. r. o., provedené důkazy správně hodnotil a věc i správně právně posoudil.
Mezi účastníky řízení nebylo sporu o tom, že žalovaná zakoupila podle kupní smlouvy ze dne 12. června 2000, uzavřené mezi ní jako kupujícím a žalobcem jako prodávajícím, zastoupeným společností A. C. T., s. r. o., automobil I. za stanovenou kupní cenu 350 000 Kč, na níž uhradila pouze část ve výši 150 983 Kč. Odvolací soud nepřisvědčil námitce žalované, že uvedená obchodní společnost nebyla k takovému úkonu na základě smlouvy ze dne 22. května 2000 zmocněna, případně že automobil jí prodala přímo tato společnost jako prodávající. Ve shodě se soudem prvního stupně dovodil, že smlouva ze dne 22. května 2000 má charakter smlouvy příkazní podle §724 občanského zákoníku (dále též jen „obč. zák.“), která obsahuje závazek společnosti A. C. T., s. r. o. prodat automobil I. za stanovenou kupní cenu 350 000 Kč, který je třeba současně považovat za zmocnění společnosti ze strany žalobce k prodeji vozidla. Rovněž tak se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně o platnosti uvedené kupní smlouvy včetně právního režimu, který smluvní strany zvolily. Podle odvolacího soudu se soud prvního stupně také správně vypořádal s námitkou žalované týkající se osoby prodávajícího a s tím spojenou výhradou absence aktivní věcné legitimace žalobce. Podle shodného posouzení soudů obou stupňů došlo shora uvedenou kupní smlouvou k platnému převodu vlastnického práva k předmětnému vozidlu. Na tomto závěru by se s ohledem na §446 obchodního zákoníku (dále též jen „obch. zák.“) podle jejich názoru nezměnilo nic ani v případě, kdyby žalobce v době prodeje vlastníkem vozidla nebyl, neboť nebylo tvrzeno a ani prokazováno, že žalovaná v době prodeje vozidla věděla, že žalobce není jeho vlastníkem. Žalovaná rovněž neuspěla se svou obranou založenou na argumentaci, že vadu vozidla spočívající v tom, že v I. je vozidlo evidováno jako odcizené, reklamovala a že tuto reklamaci je třeba současně posoudit jako odstoupení od kupní smlouvy, neboť toto své tvrzení neprokázala. Za stavu, kdy bylo v řízení zjištěno, že předmětný automobil byl již dne 24. března 2000 celními orgány propuštěn do volného oběhu, odvolací soud posoudil ve shodě se soudem prvního stupně nárok žalobce na úhradu nedoplatku kupní ceny za opodstatněný a má za vyloučené, že by byl postup žalobce, který se domáhá nároku soudní cestou, v rozporu s dobrými mravy či zásadami poctivého obchodního styku.
Rozsudek odvolacího soudu ve všech výrocích napadla žalovaná dovoláním, jehož přípustnost opřela o zásadní právní význam napadeného rozhodnutí podle §237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“). Jako dovolací důvod uvedla nesprávné právní posouzení věci podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. a postižení řízení vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci [dovolací důvod dle §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř.].
Zásadní právní význam napadeného rozsudku dovolatelka spatřuje v řešení dále uvedených otázek. Předně předkládá otázku, zda za situace, kdy se strany dohodly ve smlouvě o zprostředkování ze dne 22. května 2000 na aplikaci obchodního zákoníku, soud může dovodit, že jde o smlouvu příkazní podle občanského zákoníku. Dále se domáhá posouzení otázky, zda lze aplikovat ustanovení §446 obch. zák. upravující nabytí věci od nevlastníka na případy, kdy prodávající prodává odcizenou věc; dovolatelka zastává názor, že nikoliv. Jako třetí v pořadí dovolatelka předestřela otázku, zda lze založit závěr o vlastnictví věci a aktivní legitimaci žalobce pouze na zjištění ze sdělení celního úřadu ve spojení s technickým průkazem vozidla a obsahem zprostředkovatelské smlouvy. Konečně se domáhá posouzení otázky, zda „je platným právní úkon, pokud je učiněn určitě, vážně a srozumitelně, avšak jen pro případ platnosti právního úkonu“. V této souvislosti dovolatelka uvádí, že zaslala dne 2. července 2000 žalobci přípis, že považuje kupní smlouvu za neplatnou, ale pro případ, že bude platná, od ní odstupuje. Dovolatelka na rozdíl od odvolacího soudu, který prohlásil tento úkon za neplatný pro neurčitost, zastává názor, že jde o platný úkon a vysvětluje, že v případě neplatné smlouvy od ní odstoupit nelze.
Dovolatelka navrhla, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Ve vyjádření k dovolání se žalobce se skutkovými i právními závěry odvolacího soudu zcela ztotožnil a navrhl, aby dovolání žalované bylo odmítnuto pro nepřípustnost, event. jako zjevně bezdůvodné s tím, že mu bude přiznána náhrada nákladů dovolacího řízení.
Dovolání v této věci není přípustné.
U dovolání směřujícího proti rozsudku odvolacího soudu v rozsahu jeho potvrzujícího výroku ve věci samé přichází v úvahu [vzhledem k tomu, že ve věci nebylo soudem prvního stupně vydáno rozhodnutí, které by odvolací soud zrušil a je tak vyloučena přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř.] jen přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Ani podle tohoto ustanovení však dovolací soud dovolání přípustným neshledal, neboť napadený rozsudek odvolacího soudu v potvrzujícím výroku ve věci samé nemá po právní stránce zásadní význam (§237 odst. 3 o. s. ř.).
Názor dovolatelky, že soud je vázán právní kvalifikací právního úkonu či právního vztahu ze strany účastníků, není správný. Dovodil-li v posuzované věci odvolací soud (ve shodě se soudem prvního stupně), vycházeje z obsahu smlouvy o zprostředkování prodeje ze dne 22. května 2000, kterou její účastníci označili smluvním typem podle obchodního zákoníku, že jde o smlouvu uzavřenou podle občanského zákoníku (konkrétně o příkazní smlouvu podle jeho §724), nelze mu žádné právní pochybení, jak činí dovolatelka, vytýkat.
Dovolací soud neshledal ani tvrzený rozpor s hmotným právem při aplikaci ustanovení §446 obch. zák., které upřednostňuje dobrou víru a jistotu v obchodních závazkových vztazích před ochranou vlastnického práva původního vlastníka jako výjimku z obecné právní zásady, že nikdo nemůže převést více práv, než má sám. Názor dovolatelky, že jeho použití by mělo být vyloučeno již tím, že prodávající není vlastníkem prodávané věci z důvodu jejího odcizení, nemá žádné právní opodstatnění (srov. například právní závěry rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27. června 2007, sp. zn. 32 Odo 10/2006).
Dovolací soud rovněž nesouhlasí s dovolatelkou, spojuje-li aktivní věcnou legitimaci žalobce v řízení s vlastnictvím předmětného vozidla. Je-li totiž žalobou uplatněn nárok na doplatek kupní ceny podle uzavřené kupní smlouvy, má aktivní věcnou legitimaci k vymáhání takového práva prodávající (žalobce) a otázka vlastnictví prodávané věci je z hlediska posouzení aktivní věcné legitimace k uplatnění práva na doplatek kupní ceny nerozhodná.
Zásadní právní význam napadeného rozhodnutí a tím i přípustnost dovolání nemohla založit ani dovolatelkou předestřená otázka tvrzené určitosti odstoupení od kupní smlouvy. Nastávají-li totiž právní účinky odstoupení od smlouvy dojitím tohoto projevu vůle druhému účastníku (§45 odst. 1 obč. zák.), a podle zjištění odvolacího soudu nebylo prokázáno doručení přípisu žalované ze dne 2. července 2000 žalobci, jímž žalovaná měla dle svého tvrzení od kupní smlouvy odstoupit, je řešení otázky určitosti odstoupení od smlouvy bezpředmětné.
Lze tak uzavřít, že odvolací soud řešil všechny dovolatelkou formulované otázky v souladu s hmotným právem a judikaturou.
Z důvodu uvedeného v §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř., který však dovolatelka nijak nekonkretizovala, lze napadnout rozhodnutí odvolacího soudu při uvažované přípustnosti dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. jen za předpokladu, že tvrzená vada řízení, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, je bezprostředním důsledkem řešení otázky procesněprávní povahy. O takový případ se ale v dané věci nejedná a vady samy o sobě, i kdyby byly dány, přípustnost dovolání zásadně nezakládají a dovolací soud k nim přihlíží jen tehdy, je-li dovolání přípustné (srov. §242 odst. 3 větu druhou o. s. ř.).
Za situace, kdy dovolací soud z hlediska uplatněných dovolacích námitek nedovodil ani existenci jiných okolností, které by činily napadené rozhodnutí v potvrzujícím výroku ve věci samé zásadně právně významným a kdy dovolání ani ve zbývající části, v níž směřovalo proti rozhodnutí odvolacího soudu o nákladech za řízení před soudy obou stupňů, není přípustné (srov. usnesení Nejvyššího soudu uveřejněné pod číslem 4/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), lze uzavřít, že dovolání žalované směřuje proti rozhodnutí odvolacího soudu, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný. Nejvyšší soud proto dovolání, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.), pro nepřípustnost odmítl [§243b odst. 5 věta první a §218 písm. c) o. s. ř].
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení je odůvodněn ustanoveními §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř. Žalovaná, jejíž dovolání bylo odmítnuto, nemá na náhradu svých nákladů právo a je povinna zaplatit žalobci účelně vynaložené náklady dovolacího řízení. Náklady žalobce sestávají ze sazby odměny za zastupování advokátem v částce 10 000 Kč podle §3 odst. 1, §10 odst. 3, §14 odst. 1, §15 a §18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb., v platném znění, a z paušální částky 300 Kč za jeden úkon právní služby (vyjádření k dovolání) podle §13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., v platném znění, při připočtení 19% daně z přidané hodnoty ve výši 1 957 Kč.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinná dobrovolně, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněný domáhat výkonu rozhodnutí.
V Brně dne 29. září 2009
JUDr. Miroslav Gallus
předseda senátu