ECLI:CZ:NS:2009:32.CDO.2989.2007.1
sp. zn. 32 Cdo 2989/2007
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Hany Gajdziokové a soudců JUDr. Františka Faldyny, CSc. a JUDr. Miroslava Galluse v právní věci žalobkyně F. T. B. V., zastoupené prof. JUDr. M. B., CSc., advokátem, proti žalované P. a g. r. a l. f., a. s., zastoupené JUDr. J. Š., Ph.D., advokátem, o zaplacení částky 42,500.000,- Kč, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 25 C 281/2003, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 24. dubna 2007, č. j. 16 Co 78/2007-111, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na náhradu nákladů dovolacího řízení částku 170.556,- Kč, do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí, k rukám jejího zástupce.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 1 rozsudkem ze dne 20. ledna 2005, č. j. 25 C 281/2003-59, zamítl žalobu o zaplacení částky 42,500.000,- Kč a žalobkyni zavázal k náhradě nákladů řízení.
Při posuzování důvodnosti žalobou uplatněného nároku vyšel soud prvního stupně zejména ze skutkových zjištění, podle kterých byla 22. května 1996 uzavřena mezi právní předchůdkyní žalobkyně I. A P. B., akciovou společností (dále jen „banka“) a M. N. (dále jen „dlužník“) smlouva o úvěru, ve znění dodatků (dále jen „smlouva o úvěru“ nebo „smlouva“), na jejímž základě byl dlužníkovi poskytnut úvěr ve výši 50,000.000,- Kč. Splnění závazku dlužníka do výše 85 % jistiny poskytnutého úvěru, tj. do částky 42,500.000,- Kč, bylo - vedle dalších způsobů - zajištěno ručením žalované, založeným ručitelským prohlášením z 11. června 1996. V článku 15 smlouvy o úvěru bylo dohodnuto, že smlouva je platná podpisem smluvních stran a účinnosti nabývá po předložení dohodnutých podkladů prokazujících zajištění úvěru a splnění dohodnutých podmínek uvedených pod písmeny a) až d) tohoto článku.
Dlužník závazek ze smlouvy o úvěru (a z dalších smluv o úvěru) písemně uznal 2. února 2001 (dále jen „uznání závazku“) v celkové výši 121,699.956,82 Kč. Dluh však nezaplatil a ručitelský závazek nesplnila ani žalovaná. Pohledávka ze smlouvy o úvěru postupně přešla smlouvou o prodeji podniku na Československou obchodní banku, a. s. a následně smlouvami o postoupení pohledávek na žalobkyni.
S odkazem na ustanovení §323 odst. 1 obchodního zákoníku (dále jen „obch. zák.“) soud prvního stupně dospěl k závěru, že uznání závazku je neurčité, a proto neplatné, tudíž nemá účinky předpokládané ustanovením §407 odst. 1 obch. zák. a právo žalobkyně je promlčeno.
K odvolání žalobkyně Městský soud v Praze v záhlaví označeným rozsudkem změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalovanou zavázal zaplatit žalobkyni částku 42,500.000,- Kč a rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů.
V odůvodnění rozsudku odvolací soud zejména uvedl, že byl při svém rozhodování vázán právním názorem Nejvyššího soudu vysloveným v rozsudku ze dne 30. srpna 2006, sp. zn. 29 Odo 1457/2005 (jde o rozhodnutí, kterým Nejvyšší soud zrušil předchozí rozhodnutí odvolacího soudu ze dne 11. května 2005, č. j. 19 Co 142/2005-80, jímž byl rozsudek soudu prvního stupně potvrzen, a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení), potud, že uznáním závazku podle ustanovení §323 odst. 1 obch. zák. je založena vyvratitelná právní domněnka o trvání uznaného závazku v okamžiku jeho uznání a důkazní břemeno o trvání závazku v době uznání se přesouvá na dlužníka, který musí prokázat, že uznaný závazek neexistuje. Přitom tento závěr s ohledem na ustanovení §323 odst. 3 obch. zák., podle něhož má uznání závazku účinky i vůči ručiteli, platí i v případě, je-li žalovaným ručitel.
Po poučení podle ustanovení §118a občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) odvolacím soudem žalovaná setrvala na tvrzení, že smlouva o úvěru nenabyla účinnosti, plnění žalobkyně je proto plněním bez právního důvodu a na ně se uznání závazku dlužníkem nevztahuje. K tomu navrhla, aby byl proveden důkaz listinami uvedenými v článku 15 smlouvy o úvěru pod písmeny a) až d) a výslechy svědků, a to dlužníka, případně pracovníků banky rozhodujících o úvěru.
Shodně jako ve svém předchozím rozhodnutí odvolací soud dovodil, že uznání závazku ze smlouvy o úvěru je platným právním úkonem, neboť z jeho obsahu je nepochybné, jaké závazky, ze kterých smluv o úvěru a v jaké výši dlužník uznal. Závazek ze smlouvy o úvěru, jehož zaplacení je předmětem sporu, je specifikován číslem úvěrového účtu a výší závazku. Logickým výkladem lze bez pochyb dovodit, že naposledy vyčíslený závazek v uznání závazku je závazkem ze smlouvy o úvěru, byť její číslo není uvedeno. K identifikaci závazku postačuje i číslo úvěrového účtu, který je uveden ve smlouvě o úvěru jako účet čerpání úvěru. Uznání závazku má náležitosti vyžadované ustanovením §323 odst. 1 obch. zák. a byla jím založena vyvratitelná domněnka trvání závazku v době uznání. Podle ustanovení §407 odst. 1 obch. zák. začala plynout od tohoto uznání nová promlčecí lhůta a s ohledem na datum podání žaloby není právo žalobkyně promlčeno. Za této situace bylo na žalované, aby prokázala, že závazek v době uznání neexistoval. Žalovaná i přes poučení podle ustanovení §118a o. s. ř. nepředložila žádné důkazy, jež by existenci dluhu v době jeho uznání vyvracely. Zdůraznil, že za důkaz opaku nelze považovat námitky, že smlouva o úvěru nenabyla účinnosti a žádat na žalobkyni, aby doložila, že plnila na základě účinné smlouvy.
S odkazem na ustanovení §36 občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“) soud uzavřel, že smlouva o úvěru je platnou smlouvou a byla-li podle článku 15 její účinnost odložena na splnění tam uvedených podmínek, původní věřitelka však poskytla dlužníkovi částku 10,000.000,- Kč, aniž požadovala splnění odkládacích podmínek, resp. zajištění závazku ručitelským prohlášením žalované, zmařila splnění odkládací podmínky a v tom případě platí, že podmínka se má za splněnou. Plnění poskytnuté dlužníku je tak plněním podle smlouvy, dlužník závazek uznal, ale dluh nezaplatil, žalobkyně má proto právo na plnění vůči ručiteli.
Námitku nedostatku aktivní věcné legitimace žalobkyně nepovažoval za důvodnou s tím, že skutková zjištění soudu prvního stupně k této otázce i jeho právní závěr jsou správné.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, odkazujíc co do jeho přípustnosti na ustanovení §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. a co do důvodů na ustanovení §241a odst. 2 písm. a) a b) a odst. 3 o. s. ř.
Dovolatelka odvolacímu soudu vytýká nesprávnost závěru, že nepředložila žádné důkazy, jež by existenci závazku v době uznání závazku vyvracely. Uvádí, že k vyvrácení domněnky existence závazku navrhla provedení důkazu doklady o nesplnění odkládací podmínky dohodnuté v článku 15 smlouvy o úvěru pod písmeny a) až d) a požádala o poskytnutí lhůty k jejich předložení, současně navrhla výslech svědků, a to dlužníka a pracovníků banky, kteří rozhodovali o úvěru. Nebyly-li odvolacím soudem tyto důkazy provedeny, nemohl být správně a úplně zjištěn skutkový stav a řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Přitom odvolací soud neuvedl, proč navržené důkazy neprovedl.
Nesouhlasí rovněž se závěrem, že banka poskytnutím částky 10,000.000,- Kč před splněním odkládací podmínky, tuto sama zmařila a tudíž platí, že podmínka se má za splněnou. Zdůrazňuje, že v článku 15 smlouvy o úvěru bylo dohodnuto, že smlouva nabývá účinnosti a peněžní prostředky z úvěru lze uvolnit, až po předložení listin prokazujících zajištění závazku a splnění dohodnutých podmínek uvedených pod písmeny a) až d). Vznik práv a povinností ze smlouvy byl odložen do doby splnění podmínek uvedených v tomto článku. Nebylo tedy dohodnuto, že banka je oprávněna poskytnout dlužníku plnění, tj. uvolnit peněžní prostředky, dříve než budou splněny podmínky v článku 15. Pokud se tak stalo, šlo o plnění bez právního důvodu, za které žalovaná nepřevzala ručení, a takový závazek nemohl být platně uznán jako nárok vyplývající ze smlouvy.
Dovolatelka vyjadřuje názor, že odvolací soud nesprávně vyložil a aplikoval ustanovení §36 odst. 3 obč. zák., označil-li za účastníka, jemuž bylo nesplnění podmínky ve prospěch, banku. Tímto účastníkem byl jistě dlužník. Jazykovým výkladem citovaného ustanovení lze dovodit, že stanovil-li věřitel ve smlouvě o úvěru splnění podmínek před poskytnutím finančních prostředků, je jejich případné nesplnění ve prospěch dlužníka, a nikoliv věřitele. Právní posouzení věci odvolacím soudem je proto nesprávné.
Dovolatelka navrhuje, aby Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Žalobkyně ve vyjádření k dovolání uvedla, že uznání závazku je jediným a zásadním důkazem osvědčujícím existenci dluhu v době jeho uznání a návrhy žalované na doplnění dokazování listinami týkajícími se splnění odkládacích podmínek podle článku 15 smlouvy o úvěru jsou nadbytečné a účelové. Skutečnost, že bankou bylo na základě smlouvy o úvěru plněno, nebyla v řízení sporná a to, že uznání závazku je platným právním úkonem, bylo dostatečně prokázáno. Rozhodnutí odvolacího soudu proto považuje za správné.
Dovolání proti rozsudku odvolacího soudu je přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř.; není však důvodné.
Nejvyšší soud, jsa vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich obsahovým vymezením (§242 odst. 3 věta první o. s. ř.), se nejprve zabýval vytýkanou nesprávností právních závěrů odvolacího soudu.
Odvolací soud založil své rozhodnutí na dvou právních závěrech. Především jde o závěr, že uznání závazku je platným právním úkonem podle ustanovení §323 odst. 1 obch. zák., jímž byla založena vyvratitelná právní domněnka trvání závazku v době jeho uznání. Důsledkem toho je pak přenesení důkazního břemene o trvání závazku, resp. o tom, že uznaný závazek neexistuje, na dlužníka, v podmínkách dané věci pak na ručitele. Tento závěr byl dovolatelkou zpochybněn tvrzením, že smlouva o úvěru nenabyla účinnosti, neboť nebyly předloženy podklady prokazující zajištění úvěru a splnění dohodnutých podmínek uvedených v článku 15 pod písmeny a) až d), proto plnění poskytnuté bankou je plněním bez právního důvodu a tento závazek nemohl být platně uznán jako závazek vyplývající ze smlouvy.
V projednávané věci vyplývá ze skutkových zjištění soudů nižších stupňů v návaznosti na obsah spisu, že podle článku 15 smlouvy o úvěru „smlouva je platná od jejího podpisu smluvními stranami a nabývá účinnosti (tj. peněžní prostředky z úvěru lze poskytnout) až po předložení dohodnutých podkladů, které prokazují zajištění úvěru a splnění dohodnutých podmínek“. Způsoby zajištění úvěru a dohodnuté podmínky jsou uvedeny pod písmeny a) až d). Z tohoto ujednání je nepochybné, že ujednání o účinnosti smlouvy o úvěru není ujednáním odkládajícím účinnost celé smlouvy, ale ujednáním o podmínkách čerpání úvěru. Přitom před poskytnutím sjednaného zajištění a předložení dohodnutých dokladů nemohl dlužník nárokovat poskytnutí peněžních prostředků podle smlouvy. Poskytla-li však banka úvěrové prostředky, aniž byly doklady prokazující zajištění úvěru a splnění dohodnutých podmínek předloženy, pouze nevyužila možnosti dané jí smlouvou o úvěru a plnění poskytnuté bankou dlužníkovi za této situace je smluvním plněním. Ujednání v článku 15 smlouvy o úvěru tak mělo sloužit k ochraně banky, aby peněžní prostředky mohla vyplatit poté, kdy bude poskytnuto dohodnuté zajištění pohledávky a budou o tom předloženy příslušné doklady. Poskytla-li banka peněžní prostředky v době, kdy smlouva byla platná a kdy je podle smlouvy poskytnout měla, nešlo o plnění bez právního důvodu, i když k poskytnutí zajištění nebo k předložení dohodnutých dokladů o něm nedošlo.
S ohledem na výše uvedené považuje Nejvyšší soud námitky zpochybňující závěr odvolacího soudu o platnosti uznání závazku a neunesení důkazního břemene žalovanou o neexistenci závazku za neopodstatněné.
Námitka nedostatečně zjištěného skutkového stavu pak není způsobilá zpochybnit věcnou správnost rozhodnutí odvolacího soudu již proto, že nemůže mít vliv na závěr ohledně platnosti uznání závazku a neunesení důkazního břemene žalovanou o neexistenci uznaného závazku. Navrhovala-li žalovaná důkazy k prokázání, že smlouva nenabyla účinnosti, nejde o důkazy, jimiž by mohlo být prokázáno, že uznaný závazek neexistuje, protože ujednáním v článku 15 smlouvy o úvěru nebyla odložena účinnost celé smlouvy, ale jen čerpání úvěru. Provedení těchto důkazů nemohlo mít vliv na správnost závěru odvolacího soudu a důkazy k prokázání jiného důvodu neexistence závazku dovolatelka nenavrhla.
Tvrzení dovolatelky, že odvolací soud neuvedl, proč jí navržené důkazy neprovedl, není správné, protože důvod neprovedení důkazů odvolací soud uvedl v odůvodnění rozsudku.
Druhý závěr odvolacího soudu týkající se aplikace a výkladu ustanovení §36 obč. zák. na ujednání obsažené v článku 15 smlouvy o úvěru, považuje Nejvyšší soud za nesprávný, protože nejde o odkládací podmínku právního úkonu z důvodů shora uvedených. Tento nesprávný závěr však nemá vliv na věcnou správnost rozhodnutí odvolacího soudu.
Jelikož se dovolatelce správnost rozhodnutí odvolacího soudu prostřednictvím uplatněných dovolacích důvodů zpochybnit nepodařilo, a Nejvyšší soud neshledal ani jiné vady, k jejichž existenci u přípustného dovolání přihlíží z úřední povinnosti (§242 odst. 3 věta druhá o. s. ř.), dovolání podle ustanovení §243b odst. 2 části věty před středníkem o. s. ř. zamítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení je odůvodněn tím, že dovolání žalované bylo zamítnuto a žalobkyni vzniklo podle ustanovení §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1 a §142 odst. 1 o. s. ř. právo na náhradu účelně vynaložených nákladů dovolacího řízení, jež v dané věci sestávají z odměny za zastupování advokátem ve výši 143.025,- Kč podle ustanovení §3 odst. 1 bodu 6, §10 odst. 3 a §18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb., ve znění pozdějších předpisů, z náhrady hotových výdajů ve výši 300,- Kč podle §13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění pozdějších předpisů, náhrady za 19% daň z přidané hodnoty ve výši 27.231,- Kč a celkem činí 170.556,- Kč.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinná, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněná domáhat výkonu rozhodnutí.
V Brně dne 22. července 2009
JUDr. Hana Gajdzioková
předsedkyně senátu