ECLI:CZ:NS:2009:32.CDO.3199.2008.1
sp. zn. 32 Cdo 3199/2008
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Františka Faldyny, CSc., a soudců JUDr. Hany Gajdziokové a JUDr. Miroslava Galluse v právní věci žalobce O. Ž., a. s., proti žalovanému Ing. F. B., zastoupenému Mgr. K. N., advokátem, o zaplacení 170.800,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu Brno-venkov pod sp. zn. 8 C 1133/98, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 26. března 2008, č. j. 16 Co 45/2006-208, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud Brno-venkov rozsudkem (v pořadí druhým, když první zamítavý rozsudek ze dne 25. července 2001, č. j. 8 C 1133/98-76, Krajský soud v Brně usnesením ze dne 5. května 2003, č. j. 54 Co 158/2002-99, zrušil a věc mu vrátil se závazným právním názorem k dalšímu řízení) ze dne 19. září 2005, č. j. 8 C 1133/98-188, uložil žalovanému zaplatit žalobci částku 170.800,- Kč s 26 % úrokem z prodlení od 1. 12. 1997 do zaplacení (výrok I.) a dále uložil žalovanému nahradit žalobci náklady řízení (výrok II.).
Vymáhaný nárok žalobce soud prvního stupně kvalifikoval jako nárok z bezdůvodného obohacení podle ustanovení §451 an. občanského zákoníku (dále též jen „obč. zák.“).
Žalovaný nárok žalobce nepopíral, uplatnil však v rámci procesní obrany podle §98 občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“) započtení svého protinároku na náhradu škody.
Protinárok žalovaného posoudil soud prvního stupně podle §373 an. obchodního zákoníku (dále též jen „obch. zák.“) z titulu odpovědnosti za škodu způsobené tvrzeným neoprávněným odstoupením od smlouvy o dílo, uzavřené dne 30. 8. 1996 mezi žalovaným jako zhotovitelem dodávky a montáže protipožárních uzávěrů na stavbě M-P. v B. a žalobcem jako objednatelem. Soud měl za prokázáno, že žalovaný nepředal spolu s předmětem díla předepsané a smluvené atesty požární odolnosti a tím byl založen důvod pro žalobce k oprávněnému odstoupení od smlouvy podle článku V. odst. 13 smlouvy o dílo a ust. §344 a §345 obch. zák.
Soud prvního stupně dovodil, že žalovaný neprokázal v řízení protiprávní úkon jako předpoklad odpovědnosti za škody spočívající v tom, že odstoupení bylo neoprávněné; odstoupení žalobce bylo z důvodu nedodání atestů oprávněné. Žalovaný pak svůj nárok na náhradu škody neprokázal ani co do tvrzené výše 800.000,- Kč, sestávající z vynaložených nákladů, z ušlého zisku a též z tvrzené nemajetkové újmy, spočívající v poškození dobrého jména žalovaného jako soutěžitele v daném oboru.
Soud prvního stupně uzavřel, že protipohledávka žalovaného na náhradu škody nebyla způsobilá k započtení a započtení proto nebylo provedeno v souladu s ustanoveními §580 an. obč. zák. a §358 an. obch. zák.
Z uvedených důvodů soud prvního stupně žalobě v plném rozsahu vyhověl.
K odvolání žalovaného Krajský soud v Brně rozsudkem v záhlaví označeným rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I.) s tím, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení (výrok II.).
Odvolací soud provedl důkaz přípisem ze dne 2. 10. 1996 – odstoupením od smlouvy uzavřené dne 30. 8. 1996 a dovodil, že důvod uváděný žalobcem, že žalovaný ani firma, která je dodavatelem žalovaného pro předmětnou stavbu, není uvedena ve směrnici ředitelství Hasičského záchranného sboru ČR, nemůže vést k závěru, že ujištění ze strany zhotovitele (tj. že dílo je v souladu s právními, bezpečnostními, hygienickými a technologickými předpisy a normami platnými na území ČR), jsou nepravdivá.
Odvolací soud proto konstatoval, že žalobce od smlouvy odstoupil neoprávněně, jelikož uváděný důvod odstoupení nebyl formulován ve smlouvě a ani jej neuvádí zákon. Žalobce tudíž odstoupil od smlouvy neplatně, neboť žalovaný žádnou povinnost neporušil.
Pokud jde o nárok (protipohledávku) žalovaného na náhradu škody, odvolací soud uvedl, že žalovaný nejprve hovořil o škodě ve výši 800.000,- Kč, která vychází ze skutečných nákladů (č. l. 15), stejnou výši škody uvádí i v tzv. započtení pohledávky z 2. 2. 2000 (č. l. 30), ale na č. l. 63 spisu žalovaný tvrdí, že částka 800.000,- Kč představuje jednak škodu skutečnou spočívající ve vynaložených nákladech, jednak ušlý zisk i škodu nahrazující nemajetkovou újmu. U jednání soudu prvního stupně dne 18. 7. 2001 zástupce žalovaného prezentoval, že částka 800.000,- Kč představuje ušlý zisk a nemajetkovou újmu žalovaného, vzniklou v souvislosti s odstoupením žalobce od smlouvy. Odvolací soud ve zrušujícím usnesení uložil soudu prvního stupně, aby žalovaného poučil ve smyslu §118a odst. 1 o. s. ř. o nutnosti „sdělit skutkovou verzi… škody na straně žalovaného“ a žalovaný byl k doplnění skutkových tvrzení a k doložení důkazů také řádně písemně vyzván. Žalovaný jen sdělil (č. l. 119 spisu), že nakupoval zboží od svého dodavatele se slevou 8,7 % oproti dodávce žalobci (práce se zabudováním požárních dveří realizoval již žalobce na vlastní náklady) a 8,7 % z očekávané částky plnění na zámečnické konstrukce v předpokládané výši 10.097.333,- Kč pak činí částku 813.226,- Kč. K těmto tvrzením žádné důkazy nabídnuty nebyly a nemohly být proto ani provedeny.
Odvolací soud proto uzavřel, že žalovaný tvrzenou výši škody přes poučení soudu neprokázal a jeho pohledávka tak nemohla být započtena.
Proti tomuto rozsudku podal žalovaný dovolání, v němž jako důvod uvádí nesprávné posouzení věci. Dovolatel má za to, že žalobce odstoupil od smlouvy o dílo neoprávněně a způsobil mu tím škodu. Žalovaný do té doby řádně plnil a žalobce mu za dodaný materiál a práce řádně zaplatil. Do dnešního dne jsou protipožární uzávěry a dveře v M-Paláci zabudovány a používány.
Dovolatel zdůrazňuje, že se žalobcem o náhradě vzniklé škody několikrát jednal a žalobce svůj závazek k náhradě škody dne 4. 12. 1996 částečně ve výši 290.000,- Kč písemně uznal. V tomto rozsahu se náhrada škody stala splatnou a žalobce byl povinen ji uhradit. Uznání závazku splňuje požadavky §323 odst. 1 obch. zák. a tudíž i §358 obch. zák. Poněvadž žalobce škodu neuhradil, provedl žalovaný dne 7. 9. 1998 zápočet nároku na náhradu škody na částku 170.800,- Kč, vymáhanou žalobcem. Započtení provedl žalovaný – když žalobce nereagoval – ještě jednou dopisem z 2. 2. 2000.
Dovolatel je toho názoru, že dohoda o paušální částce k náhradě škody nevyžaduje přesnou identifikaci jednotlivých položek, když na celkové výši náhrady škody se strany dohodly.
Dovolatel navrhuje, aby dovolací soud napadené rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o. s. ř.), po zjištění, že dovolání bylo podáno oprávněnou osobou – účastníkem řízení, řádně zastoupeným advokátem, v zákonem stanovené dvouměsíční lhůtě, konstatoval, že dovolání je přípustné podle §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř., poněvadž napadeným rozsudkem odvolacího soudu bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (jímž původně žalobu zamítl), proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil.
Dovolatel výslovně uplatnil důvod dovolání spočívající v nesprávném právním posouzení věci (§241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.).
Rozhodnou právní otázkou, jejíž nesprávné právní posouzení dovolatel namítá, je v daném případě otázka, zda žalobce tvrzený nárok žalovaného na náhradu škody v konkrétní výši uznal ve smyslu §323 odst. 1 obch. zák., popř. zda tento nárok na náhradu škody žalovaný v řízení prokázal.
Žalovaným tvrzené uznání závazku žalobcem ze dne 4. 12. 1996 nemá náležitosti uznání závazku ve smyslu §323 odst. 1 obch. zák., je to pouze přípis obchodního ředitele žalobce, adresovaný žalovanému, který v reakci na odstoupení od smlouvy ze dne 30. 8. 1996 „nabízí náhradu ve výši 290.000,- Kč“. Tento přípis nejen není jednostranným právním úkonem žalobce, směřujícím k uznání závazku, ale není samozřejmě ani žalovaným tvrzenou dohodou o náhradě škody, z níž by bylo možno vyvodit splatný závazek. Ani tzv. „zápis z jednání“ ze dne 7. 9. 1998 není právně relevantním úkonem, zakládajícím započtení, když text na hlavičkovém papíru žalovaného, že „považuje částku 170.800,- Kč jako částečné vyrovnání dohodnuté Mgr. K. již v roce 1997“ a poznámka dole „Převzal 7. 9. 98 a nečitelný podpis“, nemá povahu dohody nebo jiného relevantního úkonu s právními následky.
Závěr odvolacího soudu, učiněný na základě výsledků dokazování v řízení, že žalovaný neprokázal tvrzenou výši škody přes poučení, kterého se mu dostalo, je proto správný. Z toho vyplývá, že neprokázaný nárok na náhradu škody nemohl být na pohledávku žalobce, vymáhanou v tomto řízení, započten.
Právnímu posouzení odvolacího soudu tudíž nelze vytknout pochybení, dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. tak nebyl naplněn a Nejvyšší soud proto – aniž nařizoval jednání (§243a odst.s 1 věta první o. s. ř.) – dovolání jako nedůvodné zamítl (§243b odst. 2 věta před středníkem o. s. ř.).
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 5, §224 odst. 1 a §142 odst. 1 o. s. ř., když dovolání žalovaného bylo zamítnuto a žalobci podle obsahu spisu žádné prokazatelné náklady v řízení o dovolání nevznikly.
Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 27. října 2009
JUDr. František Faldyna, CSc.
předseda senátu