ECLI:CZ:NS:2009:32.CDO.3240.2008.1
sp. zn. 32 Cdo 3240/2008
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Galluse a soudců JUDr. Františka Faldyny, CSc., a JUDr. Hany Gajdziokové v právní věci žalobkyně R. R. M. spol. s r.o., zastoupené JUDr. L. B., advokátem, proti žalované W. R. spol. s r.o., zastoupené JUDr. V. P., advokátem, o 292 579,40 Kč s příslušenstvím, vedené u Krajského soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. 13 Cm 896/2006, o dovolání žalované proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 18. prosince 2007, č. j. 12 Cmo 300/2007-121, ve znění usnesení ze dne 18. prosince 2007, č. j. 12 Cmo 300/2007-130, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Podle obsahu spisu se žalobkyně domáhala žalobou po žalované zaplacení částky 292 579,40 Kč s příslušenstvím, kterou jí vyúčtovala fakturou číslo 452488 za odvysílání reklamní kampaně „C.“ na rozhlasové stanici I. dle objednávky žalované číslo 27759.
Krajský soud v Českých Budějovicích rozsudkem ze dne 26. dubna 2007, č. j. 13 Cm 896/2006-87, zamítl žalobu o zaplacení 251 891,10 Kč s příslušenstvím (bod I. výroku), na základě částečného zpětvzetí žaloby zastavil řízení o zaplacení 40 688,30 Kč (bod II. výroku) a rozhodl o nákladech řízení (bod III. výroku). Soud prvního stupně dospěl k závěru, že žalovaná pohledávka ve výši 251 891,10 Kč zanikla započtením v souladu s §580 občanského zákoníku, když žalovaná svým jednostranným oznámením o započtení závazků a pohledávek ze dne 24. dubna 2006, doručeným žalobkyni dne 25. dubna 2006, započetla svoji existující pohledávku v celkové výši 251 891,10 Kč na svůj závazek vůči žalobkyni, který je předmětem řízení.
K odvolání žalobkyně Vrchní soud v Praze v záhlaví označeným rozsudkem změnil rozsudek soudu prvního stupně v zamítavém výroku ve věci samé tak, že uložil žalované zaplatit žalobkyni 251 891,10 Kč s příslušenstvím, zrušil ho ve výroku o nákladech řízení (výrok I.) a rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů (výrok II.).
Odvolací soud vzal ve shodě se soudem prvního stupně provedenými důkazy (objednávkou žalované číslo 27759 ze dne 15. dubna 2005 potvrzenou žalobkyní, potvrzením o plnění ze dne 13. července 2006 vystaveným společností L. spol. s r.o. a fakturou číslo 40052488 ze dne 10. května 2005, splatnou dne 24. května 2005) za prokázané, že žalobkyni nárok za poskytnuté plnění vznikl. Uvedl, že o existenci této pohledávky žalobkyně nebylo sporu, což potvrzuje i skutečnost, že žalovaná zaplatila žalobkyni částku 40 688,30 Kč a na zbývající částku 251 891,10 Kč započetla své údajné pohledávky. Odvolací soud, vycházeje z ustanovení §407 odst. 3 obchodního zákoníku (dále též jen „obch. zák.“), dovodil, že částečným zaplacením faktury číslo 40052488 ze dne 10. května 2005 v rozsahu 40 688,30 Kč žalovaná uznala i zbytek dluhu ve výši 251 891,10 Kč. Uznání tohoto dluhu podle jeho názoru vyplývá i z oznámení o zápočtu závazků a pohledávek ze dne 24. dubna 2006, v němž žalovaná uvedla, že má žalobkyně vůči ní pohledávku ve výši 251 891,10 Kč z daňového dokladu číslo 40052488.
Odvolací soud se se závěrem soudu prvního stupně o zániku žalovaného nároku ve výši 251 891,10 Kč s příslušenstvím započtením neztotožnil. Podle zjištění učiněných z oznámení o zápočtu závazků a pohledávek ze dne 24. dubna 2006, jímž opakoval dokazování, žalovaná započítává vůči žalované pohledávce ve výši 251 891 Kč (daňový doklad číslo 40052488) splatné 24. května 2005 své pohledávky v téže celkové výši (daňový doklad číslo 990710 znějící na částku 161 040 Kč splatnou 22. dubna 1999, daňový doklad číslo 992057 znějící na částku 82 960 Kč splatnou 15. listopadu 1999 a daňový doklad číslo 201148 znějící na částku 7 891,10 Kč splatnou 22. června 2000). Odvolací soud, vycházeje z §358 obch. zák., z uvedené splatnosti žalované pohledávky a údajných pohledávek žalované, ze čtyřleté promlčecí doby podle §397 obch. zák. a jejího běhu podle §392 odst. 1 obch. zák., dovodil, že započítávané údajné pohledávky žalované byly v době, kdy se se žalovanou pohledávkou setkaly, promlčeny (nejmladší z pohledávek žalované, jejíž splatnost nastala 22. června 2000, byla promlčena dne 23. června 2004) a jejich započtení ve smyslu §358 věty druhé obch. zák. není možné. K zániku žalované pohledávky jednostranným úkonem žalované – oznámením o zápočtu závazků a pohledávek z 24. dubna 2006 – proto nemohlo dojít.
Odvolací soud po zopakování dokazování smlouvami č. 16/00/MO (č. 98/222) a č. 01/99 uzavřenými mezi účastníky nepřisvědčil argumentaci žalované, podle níž je třeba reklamní kampaň „C.“ považovat za plnění poskytnuté jako vzájemný „barter“ v těchto smlouvách dohodnutý. Podle posouzení odvolacího soudu v případě poskytnuté reklamní kampaně „C.“ o vzájemný „barter“ nejde, a proto jakékoliv námitky o promlčení pohledávek žalované nemají své opodstatnění. Ve všech uvedených smlouvách bylo dohodnuto vzájemné nepeněžité plnění – žalobkyně poskytne žalované reklamní kampaň na rádiu F. a E. a žalovaná pronajme žalobkyni reklamní plochy s tím, že v nich byla sjednána forma placení pohledávek vzniklých z těchto smluv, a to jejich vzájemným započtením. Podle zjištění odvolacího soudu by tak k započtení dle uvedených smluv mohlo dojít pouze v případě existence vzájemných pohledávek, jež by na základě nich vznikly. Taková situace však v posuzované věci nenastala, jelikož žalovaná pohledávka vznikla na základě smlouvy uzavřené mezi účastníky dne 15. dubna 2005, a to až po zániku shora uvedených smluv, jež byly sjednány na dobu určitou (smlouva č. 98/222 ve znění dodatku č. 1 na dobu do 31. března 2001, smlouva č. 16/00/MO na dobu od 1. listopadu 2000 do 31. října 2001 a smlouva č. 01/99 na dobu do 31. července 1999, s prodloužením o jeden měsíc). Uplynutím času tak práva a povinnosti z předmětných smluv zanikly. Odvolací soud uzavřel, že neexistovaly-li proti tvrzeným pohledávkám žalované představující cenu pronájmu za reklamní plochy vzájemně započitatelné pohledávky žalobkyně představující cenu za reklamní kampaň, které by vznikly na základě a za trvání předmětných smluv, nelze na údajné pohledávky žalované započíst žalovanou pohledávku, která vznikla na základě zcela jiného smluvního vztahu, i když mezi stejnými účastníky, z důvodu „barteru“. Odvolací soud proto označil argumentaci soudu prvního stupně ohledně nepromlčení údajných nároků žalované z uvedených smluv za nesprávnou.
Rozsudek odvolacího soudu v celém rozsahu napadla žalovaná dovoláním. Uvedla v něm, že odvolacímu soudu vytýká nesprávný procesní postup, neúplnost dokazování, nesprávné hodnocení důkazů a nesprávné právní posouzení věci. Rovněž tak míní, že právně významná otázka promlčení vzájemných barterových vztahů nebyla judikaturou dosud řešena.
Dovolatelka akcentuje, že cílem předmětných smluv uzavřených mezi účastníky bylo poskytnout si vzájemné věcné plnění s tím, že si smluvní strany věcné plnění započtou a finanční plnění mělo být poskytováno pouze za hotové výdaje. Z provedeného dokazování má přitom za prokázané, že záměrem účastníků bylo vystavení zápočtové faktury až v okamžiku, kdy to bude možné, t. j. jestliže obě strany splní své vzájemné závazky. Strana, která svůj závazek splnila, mohla tedy vystavit zápočtovou fakturu až v okamžiku, kdy svůj závazek splnila i protistrana. Z toho dovozuje, že u plnění, která byla určena k započtení, nemohla začít běžet promlčecí doba dříve, než druhá strana poskytla vzájemné protiplnění. Na tom podle dovolatelky nic nemění ustanovení o trvání, resp. účinnosti smlouvy, které má vztah k době trvání reklamní kampaně ze strany žalované, nikoli k plnění ze strany žalobkyně.
Dovolatelka dále odvolacímu soudu vytýká, že pochybil při posouzení otázky ukončení předmětných smluv a na zjištěný skutkový stav opomenul aplikovat ustanovení §407 odst. 3 obch. zák., přestože žalobkyně na smlouvy č. 98/222, 16/00/MO a 01/99 částečně plnila, byť ve spisu nejsou příslušné doklady založeny. Zastává a obhajuje názor, že s ohledem na ustanovení čl. VII. odst. 4 smlouvy č. 1/99 nedošlo vůbec k ukončení „účinnosti“ této smlouvy, a proto do doby, než bylo žalobkyní poskytnuto vzájemné protiplnění, jehož se žalobou domáhá, nemohla promlčecí doba začít běžet. Dovolatelka nesouhlasí rovněž s odvolacím soudem, podle něhož smlouva č. 16/00/MO nenavazuje na smlouvu č. 98/222 ve znění jejího dodatku, a trvá na tom, že na smlouvu č. 16/00/MO je třeba pohlížet jako na pokračování smlouvy č. 98/222; proto i účinnost těchto smluv skončila až 31. října 2001 a nároky podle nich nebyly promlčeny v době, kdy se setkaly s protipohledávkou žalobkyně.
Dovolatelka navrhla, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu ve znění jeho usnesení a věc mu vrátil k novému projednání a rozhodnutí.
Dovolání je v této věci přípustné podle §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., neboť směřuje proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl změněn rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé, není však důvodné.
Nejvyšší soud přezkoumal rozhodnutí odvolacího soudu v napadeném rozsahu (srov. §242 odst. 1 o. s. ř.), jsa vázán uplatněným dovolacím důvodem včetně toho, jak jej dovolatelka obsahově vymezila (srov. §242 odst. 3 větu první o. s. ř.).
Dovolací soud se proto zabýval správností právního posouzení věci zpochybňovaného dovolatelkou [§241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.], pod který bylo možné její dovolací námitky podřadit.
Právní posouzení věci je činnost soudu, spočívající v podřazení zjištěného skutkového stavu pod hypotézu (skutkovou podstatu) vyhledané právní normy, jež vede k učinění závěru, zda a komu soud právo či povinnost přizná či nikoliv.
Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu sice správně určenou nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Podle odůvodnění napadeného rozhodnutí odvolací soud založil závěr o tom, že žalovaná pohledávka nezanikla započtením v důsledku jednostranného kompenzačního úkonu žalované ze dne 24. dubna 2006 na dvou na sobě nezávislých důvodech, pokud existenci započítávaných pohledávek žalované neměl za prokázanou a pokud, i kdyby existovaly, dovodil, že v době setkání se žalobní pohledávkou (dne 24. května 2005) byly promlčeny.
V otázce promlčení započítávaných pohledávek žalované odvolací soud správně posoudil, že barter sjednaný účastníky v jednotlivých smlouvách (kompenzace hodnot věcného plnění bez použití finančních prostředků) lze vztáhnout na vzájemná plnění poskytovaná pouze v rámci té které smlouvy, nelze jej však uplatnit ke kompenzaci plnění z různých smluv. Odvolací soud proto úkon žalované ze dne 24. dubna 2006 (oznámení o zápočtu závazků a pohledávek z 24. dubna 2006) směřující k započtení jejich pohledávek na žalovanou pohledávku, vzniklou z jiného smluvního vztahu, správně poměřoval ustanoveními §358, §397 a §392 odst. 1 obch. zák., která rovněž správně vyložil a aplikoval.
Námitka dovolatelky, že odvolací soud při tomto právním posouzení pominul ustanovení §407 odst. 3 obch. zák., podle něhož plní-li dlužník částečně svůj závazek, má toto plnění účinky uznání zbytku dluhu, jestliže lze usuzovat, že plněním dlužník uznává i zbytek závazku, je nedůvodná. Dovolatelka totiž ani v průběhu řízení, ani v dovolání nevymezila, kdy, jakým způsobem a v jakém rozsahu jí měla poskytnout žalobkyně na její pohledávky, které použila k započtení proti žalobní pohledávce, částečné plnění s účinky uznání zbytku závazku. Pouhé obecné tvrzení dovolatelky, že na uvedené tři smlouvy č. 98/222, 16/00/MO a 01/99 bylo žalobkyní částečně plněno, použití ustanovení §407 odst. 3 obch. zák. s důsledkem běhu nové promlčecí doby neodůvodňuje.
Lze proto uzavřít, že dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci v otázce promlčení kompenzovaných pohledávek nebyl uplatněn právem a rozhodnutí odvolacího soudu nelze v tomto směru vytýkat žádné právní pochybení. Otázkou existence započítávaných pohledávek nebylo třeba se v dovolacím řízení zabývat, jelikož řešení této otázky by nemohlo nic změnit na správnosti závěru odvolacího soudu o tom, že žalovaná pohledávka uvedeným jednostranným zápočtem žalované nezanikla.
Za situace, kdy Nejvyšší soud ani neshledal, že by řízení trpělo vadami uvedenými v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 o. s. ř. (tzv. zmatečnostmi), jakož i jinými vadami řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, k nimž dovolací soud přihlíží v případě přípustného dovolání z úřední povinnosti (§242 odst. 3 druhá věta o. s. ř.), dovolání žalované bez nařízení jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.) pro nedůvodnost zamítl (§243b odst. 2 část věty před středníkem o. s. ř.).
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení je odůvodněn ustanoveními §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1 a §142 odst. 1 o. s. ř., když dovolání žalované bylo zamítnuto a z obsahu spisu se nepodává, že by žalobkyni v dovolacím řízení nějaké náklady vznikly.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 9. září 2009
JUDr. Miroslav Gallus
předseda senátu