ECLI:CZ:NS:2009:32.CDO.3307.2008.1
sp. zn. 32 Cdo 3307/2008
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Galluse a soudců JUDr. Pavla Koláře a JUDr. Hany Gajdziokové v právní věci žalobce Ing. M. R., zastoupeného JUDr. J. V., advokátkou proti žalovanému Z.U., zastoupenému JUDr. P. H., advokátem, o 100 000 Kč s příslušenstvím, vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 21 C 11/97, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 10. března 2008, č. j. 28 Co 31/2005-137, takto:
I. Dovolání proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 10. března 2008, č. j. 28 Co 31/2005-137, v rozsahu jeho druhého výroku, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně v zamítavém výroku ve věci samé ohledně 10% úroku z prodlení z částky 100 000 Kč od 1. července 1996 do 30. července 1996, se odmítá.
II. Rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 10. března 2008, č. j. 28 Co 31/2005-137, v prvním výroku, jímž byl změněn rozsudek soudu prvního stupně v zamítavém výroku ve věci samé, a ve třetím, čtvrtém a pátém výroku o nákladech řízení, se zrušuje a věc se v tomto rozsahu vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Podle obsahu spisu se žalobce domáhal podanou žalobou úhrady částky 100 000 Kč s příslušenstvím za zprostředkování koupě nemovitostí pro žalovaného.
Městský soud v Brně rozsudkem ze dne 26. července 2004, č. j. 21 C 11/97-87 (stejně jako předchozím rozsudkem ze dne 8. září 1999, č. j. 21 C 11/97-23, který Krajský soud v Brně k odvolání žalobce usnesením ze dne 20. prosince 2001, č. j. 28 Co 657/99-34, zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení) zamítl žalobu (bod I. výroku) a rozhodl o nákladech řízení (body II. a III. výroku). Soud prvního stupně na základě výsledků doplněného dokazování a v souladu se závazným právním názorem odvolacího soudu dovodil, že mezi účastníky reálně vznikla smlouva o zprostředkování podle §642 a násl. obchodního zákoníku (dále též jen „obch. zák.“). Nárok na provizi však žalobci podle §644 obch. zák. nevznikl, jelikož žalobce nedodržel oboustranně akceptovanou podmínku (vyklizení prodávaného objektu ke dni podpisu kupní smlouvy nájemcem), jejímž splněním v případě uzavření kupní smlouvy účastníci ve smlouvě o zprostředkování nárok na provizi podmínili.
K odvolání žalobce Krajský soud v Brně ve výroku označeným rozsudkem změnil rozsudek soudu prvního stupně v zamítavém výroku ve věci samé tak, že uložil žalovanému zaplatit žalobci 100 000 Kč s 10% úrokem z prodlení od 31. července 1996 do zaplacení (výrok I.), potvrdil ho ve výroku o zamítnutí žaloby v rozsahu 10% úroku z prodlení z částky 100 000 Kč od 1. července 1996 do 30. července 1996 (výrok II.) a rozhodl o nákladech za řízení před soudy obou stupňů (výroky III., IV. a V.).
Odvolací soud po doplnění dokazování žalobcovým původním návrhem smlouvy o zajištění koupě nemovitosti, listinou obsahující připomínky žalovaného k tomuto návrhu, žalobcem na základě těchto připomínek zpracovaným (nepodepsaným) textem smlouvy a výslechem svědkyně JUDr. E. H., setrval na názoru, že žalobce jako zprostředkovatel a žalovaný jako zájemce ústně uzavřeli podle §642 a násl. obch. zák. smlouvu o zprostředkování. Žalovaný sice tvrdil, že trval na písemném uzavření této smlouvy, podle posouzení odvolacího soudu však nenastala situace, kdy by smlouva ke své platnosti vyžadovala písemnou formu ve smyslu §272 odst. 1 obch. zák. Podle odvolacího soudu lze dále vycházet z toho, že se strany shodly na provizi ve výši 100 000 Kč, přičemž vznik tohoto žalobcova nároku byl spojen s uzavřením sledované kupní smlouvy mezi žalovaným jako kupujícím a prodávajícími s tím, že žalobce splní svou povinnost vyvíjet činnost směřující k tomu, aby žalovaný měl příležitost uzavřít kupní smlouvu, jíž by nabyl předmětné nemovitosti do svého vlastnictví. Odvolací soud má za prokázáno, že žalobce této své povinnosti dostál. Z výpovědi svědkyně JUDr. E. H. zjistil, že žalobce – ve spolupráci s realitní kanceláří této svědkyně – podnikl mnohé kroky směřující k uzavření předmětné kupní smlouvy mezi prodávajícími a žalovaným (především organizací několika jednání zúčastněných stran), přičemž žalovaný, který na vyklizení nemovitostí kladl zásadní důraz, byl se zaplacením provize srozuměn. Z její svědecké výpovědi však nelze mít za zjištěné, že by žalovaný zaplacení provize zajištěním vyklizení nemovitostí ze strany realitní kanceláře a tímto samotným vyklizením podmiňoval, natož aby žalobce takovou podmínku výplaty provize akceptoval (jak nesprávně dovodil soud prvního stupně), neboť rozhodující zde bylo uzavření kupní smlouvy. Namítal-li žalovaný, že předmětnou kupní smlouvu uzavřel bez žalobcova přičinění, podle odvolacího soudu nesprávně pominul, že to byl žalobce, kdo mu umožnil s majitelkami navázat kontakt, inicioval jednání obou stran i jednání s nájemcem, zajistil a uhradil žalovaným vyžadovaný znalecký posudek. Za situace, kdy předmětná kupní smlouva byla uzavřena dne 1. července 1996, odvolací soud uzavřel, že žalobci vznikl nárok na provizi ve výši 100 000 Kč, s jejíž úhradou (s ohledem na stanovenou splatnost žalobcem do 30. července 1996) se žalovaný dostal do prodlení ode dne 31. července 1996.
Rozsudek odvolacího soudu napadl žalovaný dovoláním, opíraje jeho přípustnost o ustanovení §237 odst. 1 písm. a) občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“), z důvodu podle §241a odst. 3 o. s. ř. Jeho prostřednictvím odvolacímu soudu vytkl, že při rozhodování vzal v úvahu takové skutečnosti, které nebyly v řízení prokázány, přičemž naopak pominul ty rozhodné skutečnosti, které byly provedeným dokazováním postaveny najisto.
Dovolatel brojí proti právnímu závěru odvolacího soudu o vzniku zprostředkovatelské smlouvy mezi ním a žalobcem. Tvrdí, že neprojevoval žádný vstřícný krok k uzavření jakéhokoliv smluvního vztahu zakládajícího nárok na provizi za prodej předmětných nemovitostí, jelikož tento jejich převod byl z důvodu blokace jejich nájmem v nedohlednu a zejména na tomto prodeji nespatřoval žádnou reálnou a poctivou spolupráci žalobce a JUDr. E. H., jejíž svědecké výpovědi přisoudil odvolací soud v rozporu s logikou neodůvodněný význam a rozhodl v neprospěch žalovaného. Oponuje, že by byl srozuměn se zaplacením provize a zejména ne vůbec žalobci; za stavu, kdy považoval za prvořadé vyřešení zablokované nemovitosti, pokládal za marginální sdělení JUDr. H., jak se bude se žalobcem o provizi dělit. Podle dovolatele rovněž neodpovídá skutečnosti, uvedl-li odvolací soud v odůvodnění napadeného rozsudku, že žalobce umožnil žalovanému navázat kontakt s majitelkami nemovitosti a zajistil a zaplatil znalecký posudek. Zdůrazňuje, že prvotní kontakt s ním navázala JUDr. E. H., která rovněž vypověděla, že uhradila fakturu za ocenění nemovitostí, s čímž se však odvolací soud nijak nevypořádal. Dovolatel, poukazuje na další skutečnosti nasvědčující z jeho pohledu tomu, že k uzavření zprostředkovatelské smlouvy mezi ním a žalobcem nedošlo, navrhl, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Ve vyjádření k dovolání se žalobce s rozhodnutím odvolacího soudu ztotožnil a navrhl, aby dovolací soud dovolání žalovaného odmítl.
Podle ustanovení §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon (v ustanoveních §237 až 239 o. s. ř.) připouští.
Podle §240 odst. 1 o. s. ř. může dovolání podat účastník řízení. Z povahy dovolání jako opravného prostředku přitom plyne, že k dovolání je oprávněna jen ta strana (účastník řízení), které nebylo rozhodnutím odvolacího soudu plně vyhověno, popřípadě které byla tímto rozhodnutím způsobena určitá újma na jejich právech – v konstantní judikatuře se tato legitimace k dovolání označuje též jako subjektivní přípustnost dovolání. Rozsudečným druhým výrokem, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o zamítnutí žaloby v rozsahu 10% úroku z prodlení z částky 100 000 Kč od 1. července 1996 do 30. července 1996, nemohla být žalovanému způsobena žádná újma na jeho právech, kterou by bylo možno zhojit v dovolacím řízení.
Dovolání proti druhému výroku rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o zamítnutí žaloby v rozsahu 10% úroku z prodlení z částky 100 000 Kč od 1. července 1996 do 30. července 1996, tedy bylo podáno někým, kdo k dovolání nebyl oprávněn. Nejvyšší soud proto dovolání žalovaného v tomto rozsahu odmítl [§243b odst. 5 věta první a §218 písm. b) o. s. ř.].
Dovolání proti napadenému rozsudku odvolacího soudu v rozsahu jeho měnícího výroku ve věci samé je přípustné podle §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., a je i důvodné.
Nejvyšší soud přezkoumal rozhodnutí odvolacího soudu v napadeném rozsahu (srov. §242 odst. 1 o. s. ř.), jsa vázán uplatněným dovolacím důvodem včetně toho, jak jej dovolatel obsahově vymezil (srov. §242 odst. 3 větu první o. s. ř.).
Vzhledem k přípustnosti podaného dovolání dovolací soud nejprve zkoumal, zda řízení netrpí vadami uvedenými v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 o. s. ř. (tzv. zmatečnostmi), jakož i jinými vadami řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (srov. §242 odst. 3 větu druhou o. s. ř.). Tyto vady však dovolatel netvrdil a dovolací soud je z obsahu spisu neshledal.
Posoudit, zda je napadený rozsudek se zřetelem k uplatněnému dovolacímu důvodu podle §241a odst. 3 o. s. ř., pod který bylo možné námitky dovolatele z hlediska jejich obsahu podřadit, správný, znamená z pohledu dovolacích námitek přezkoumat skutkové zjištění, na němž odvolací soud založil závěr o ústním uzavření zprostředkovatelské smlouvy mezi účastníky podle §642 a násl. obch. zák. a vzniku nároku žalobce na sjednanou provizi.
Skutkové zjištění nemá oporu v provedeném dokazování, jestliže výsledek hodnocení důkazů soudem neodpovídá ustanovení §132 o. s. ř., protože soud vzal v úvahu skutečnosti, které z provedených důkazů nebo z přednesů účastníků nevyplynuly nebo ani jinak nevyšly za řízení najevo, nebo jestliže soud pominul rozhodné skutečnosti, které byly provedenými důkazy prokázány, resp. vyšly za řízení najevo, nebo v hodnocení důkazů, popřípadě poznatků, které vyplynuly z přednesů účastníků, nebo které vyšly najevo jinak, z hlediska závažnosti, zákonnosti, pravdivosti, eventuálně věrohodnosti, je logický rozpor, nebo konečně jestliže výsledek hodnocení důkazů neodpovídá tomu, co mělo být zjištěno způsobem vyplývajícím z ustanovení §133 až 135 o. s. ř. Skutkové zjištění nemá oporu v provedeném dokazování v podstatné části tehdy, týká-li se skutečností, které byly významné pro posouzení věci z hlediska hmotného, popřípadě procesního práva (jde tedy o případ, kdy nesprávné skutkové zjištění bylo příčinou nesprávného rozhodnutí). Přitom není významné, zda ke skutkovým zjištěním nebo skutkovému závěru dospěl odvolací soud sám nebo zda převzal (vzal za své) skutková zjištění a skutkový závěr soudu prvního stupně.
Samotné hodnocení důkazů nelze napadnout dovolacím důvodem podle §241a odst. 3 o. s. ř. Na nesprávnost hodnocení důkazů lze usuzovat – jak vyplývá ze zásady volného hodnocení důkazů (§132 o. s. ř.) – jen ze způsobu, jak soud hodnocení důkazů provedl. Nelze-li soudu v tomto směru vytknout žádné pochybení, pak není ani možné polemizovat s jeho skutkovými závěry, například namítat, že soud měl uvěřit jinému svědkovi, že z provedených důkazů vyplývá jiné skutkové zjištění, apod.
Shora uvedené právní posouzení věci, na němž odvolací soud své rozhodnutí založil, předpokládá skutkové zjištění, že tu jsou shodné projevy vůle obou účastníků, které směřují k uzavření smlouvy s určitým obsahem. Tato skutečnost však z provedených důkazů, ze kterých odvolací soud v odůvodnění napadeného rozhodnutí vycházel, nevyplývá.
Ke skutkovému zjištění o shodném ústním projevu vůle účastníků směřujícímu k uzavření smlouvy o zprostředkování nebylo možné dospět z provedených listinných důkazů, obsahujících žalobcovy návrhy smluv a připomínky žalovaného, neboť, jak je zřejmé z odůvodnění napadeného rozhodnutí, žádný z návrhů nebyl druhým účastníkem přijat a nešlo ani o obsahově shodné projevy vůle účastníků. Existenci shodného ústního projevu vůle účastníků směřujícího k uzavření smlouvy o zprostředkování už vůbec nešlo dovodit ze skutečností, které uvedla ve své svědecké výpovědi před odvolacím soudem JUDr. E. H.
Odvolací soud svá skutková zjištění, z nichž dovodil závěr o ústním vzniku smlouvy o zprostředkování, na jiných než shora uvedených důkazech nezaložil. Proto lze uzavřít, že uplatněný dovolací důvod dle §241a odst. 3 o. s. ř. je naplněn, neboť odvolací soud vzal při svém rozhodování v úvahu takové skutečnosti, které z provedeného dokazování nevyplynuly.
Ostatními námitkami dovolatele, které se netýkají otázky vzniku ústní smlouvy o zprostředkování, se dovolací soud nezabýval, neboť jsou z hlediska závěrů, ze kterých napadené rozhodnutí vychází, bezpředmětné.
Vzhledem k tomu, že napadený rozsudek odvolacího soudu není správný, Nejvyšší soud ho, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.), v napadeném měnícím výroku ve věci samé (jakož i v závislých výrocích o nákladech za řízení před soudy obou stupňů) zrušil (§243b odst. 2 část věty za středníkem, o. s. ř.) a věc mu v tomto rozsahu vrátil k dalšímu řízení (§243b odst. 3 věta první o. s. ř.).
Právní názor dovolacího soudu je pro odvolací soud (soud prvního stupně) závazný (§243d odst. 1 část první věty za středníkem o. s. ř.). O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení soud rozhodne v novém rozhodnutí o věci (§243d odst. 1 věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 20. října 2009
JUDr. Miroslav Gallus
předseda senátu