ECLI:CZ:NS:2009:32.CDO.3367.2007.1
sp. zn. 32 Cdo 3367/2007
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Faldyny, CSc. a soudců JUDr. Moniky Vackové a JUDr. Miroslava Galluse v právní věci žalobců a) A. P. K., spol. s r.o., a b) M. Z., obou zastoupených JUDr. P. T., advokátem, proti žalovaným 1) M. M. s. r. o., 2) Mgr. M. M.-K., a 3) Č. M. s. r. o., všech zastoupených Mgr. M. V., advokátem na ochranu proti jednání nekalé soutěže, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 41 Cm 188/2004, o dovolání obou žalobců proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 13. března 2007, č.j. 3 Cmo 384/2006-119, takto:
I. Dovolání žalobců se zamítá.
II. Žalobci jsou povinni zaplatit žalovaným společně a nerozdílně na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 6.150,- Kč, k rukám jejich právního zástupce do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.
Odůvodnění:
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 21. dubna 2006, č. j. 41 Cm 188/2004-73, ve výroku I. zastavil řízení v části žaloby týkající se povinnosti žalované 1) zdržet se ve svých prezentačních materiálech k jí organizované soutěži krásy použití kombinací různých odstínů modré barvy a tvrzení, že projekt Č. M. nabízí spojení s prestižním projektem se stabilně vysokou sledovaností a zájmem médií a veřejnosti. Ve výroku II. soud prvního stupně zamítl žalobu s návrhem, aby žalovaná č. 1) byla uznána povinnou zdržet se při označování jí organizované soutěže krásy spojení „Č. M.“. Dále soud zamítl žalobu s návrhem, aby žalovaná č. 2) byla uznána povinnou zdržet se při prezentaci soutěže krásy organizovanou žalovanou č. 1) označování této soutěže krásy slovním spojením „Č. M.“ (výrok III.). Ve výroku IV. soud zamítl žalobu s návrhem, aby žalovaná 3) byla uznána povinnou změnit svoji obchodní firmu tak, aby kmen obchodní firmy neobsahoval spojení „Č. M.“ a podat návrh na povolení zápisu výmazu své stávající obchodní firmy do obchodního rejstříku a dále aby byla uznána povinou vzít zpět přihlášku č. 358740 slovní ochranné známky „Č. M.“. Ve výroku V. rozhodl soud o nákladech řízení.
Soud prvního stupně vzal za prokázané, že žalobkyně a) od roku 1995 organizuje a propaguje soutěž krásy s celorepublikovou působností pod názvem „M. České republiky“, jejím prezidentem je žalobce b), žalobkyně a) je zároveň vlastníkem kombinované ochranné známky ve znění „M. České republiky“ zapsané od 25. ledna 1996. Soud dále zjistil, že první žalovaná od roku 2004 organizuje a propaguje soutěž krásy s celostátní působností pod názvem „Č. M.“, jejíž ředitelkou je druhá žalovaná, a že třetí žalovaná podala u Úřadu průmyslového vlastnictví přihlášku slovní a kombinované ochranné známky „Č. M.“. Ohledně druhé žalované soud dospěl k závěru, že tato není v soutěžním vztahu s žalobci, neshledal tedy její pasivní věcnou legitimaci ani pro nároky z titulu ochrany proti nekalé soutěži, ani z titulu ochrany proti neoprávněnému zásahu do práv k ochranné známce. Ve vztahu mezi žalobkyní a) a žalovanou 1), které jsou v přímém soutěžním vztahu, neshledal soud za splněné znaky skutkové podstaty nekalé soutěže dle ust. §44 odst. 1 obchodního zákoníku (dále jen: „obch. zák.“), pokud jde o prezentaci a organizaci soutěží krásy, a tedy ani některé ze speciálních skutkových podstat podle ust. §45 až 52 obch. zák. Důvodným soud prvního stupně neshledal ani nárok žalobců na ochranu práva majitele ochranné známky, neboť logo první žalované se od kombinované ochranné známky žalobkyně a) odlišuje natolik, že prezentací a propagací soutěže Č. M. nemohlo ze strany první žalované dojít k neoprávněnému zásahu do práv žalobkyně a). Třetí žalovaná pak podle soudu prvního stupně není přímým soutěžitelem žalobců, na pořádání soutěže krásy se nepodílí a pokud jde o její firmu, ta není zaměnitelná s označením soutěže žalobkyně a), ani s její ochrannou známkou. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že žaloba pro žádný z uplatněných nároků není důvodná, proto ji zamítl.
Odvolací soud k odvolání žalobců v záhlaví označeným rozsudkem rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích II., III. a IV. potvrdil (první část výroku I. rozsudku odvolacího soudu). V druhé části výroku I. a ve výroku II. rozhodl odvolací soud o nákladech řízení.
Odvolací soud se ztotožnil se skutkovými zjištěními i právními závěry soudu prvního stupně vedoucími k zamítnutí žaloby. Odvolací soud konstatoval, že žalobce b) a žalovanou 2) nelze považovat za samostatné soutěžitele, obě osoby podle soudu vystupovaly buď jménem žalobkyně a) nebo žalovaných 1) a 3). Odvolací soud považoval za rozhodující posouzení, zda v jednání žalované 1) vůči žalobkyni a) při užívání označení „Č. M.“ pro organizování, pořádání a prezentaci soutěže krásy, a v jednání třetí žalované, která uvedené označení zvolila za svou firmu, lze spatřovat nekalou soutěž či zásah do práva žalobkyně a) k její kombinované ochranné známce. Odvolací soud shodně se soudem prvního stupně usoudil, že žalobkyně a) a žalovaná 1) jsou v přímém soutěžním vztahu a jsou přímými konkurenty na stejném segmentu trhu, však dovodil, že jednání první žalované spočívající v užívání označení „Č. M.“ pro jí organizovanou soutěž krásy, nesplňuje dva základní předpoklady podle ust. §44 odst. 1 obch. zák., a to rozpor s dobrými mravy soutěže a způsobilost přivodit újmu jiným soutěžitelům nebo spotřebitelům, což také vylučuje aplikaci některé ze speciálních skutkových podstat nekalé soutěže podle ust. §45 až 52 obch. zák. Podle odvolacího soudu jde v daném případě o označení do takové míry obecné, že nemůže získat příznačnost samo o sobě, ani v různých modifikacích. Stejně slabý a nedistinktivní význam má podle soudu i označení soutěže „Č. M.“, neboť i toto je tvořeno výrazy zcela obecnými bez jakékoliv příznačnosti, které se vztahují jen k účelu soutěže a (zhruba) územnímu vymezení. Odvolací soud tedy shodně se soudem prvního stupně uzavřel, že jednání žalovaných 1) a 3), není nekalou soutěží. Pokud se žalobkyně a) domáhala ochrany z titulu práv vlastníka kombinované ochranné známky ve znění „M. České republiky“, pak slovní označení „Č. M.“ zásahem do práv k této ochranné známce podle odvolacího soudu není, neboť kombinovanou ochrannou známku je třeba posuzovat jako jeden celek, tedy jako spojení prvků slovních a grafických a z tohoto pohledu je třeba posuzovat i zaměnitelnost nějakého označení s takovou známkou.
Proti rozsudku odvolacího soudu podali žalobci a) a b) včasné dovolání, které co do přípustnosti opírají o ustanovení §237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) s tím, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (tedy, že je dán dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř.).
Dovolatelé otázku zásadního právního významu spatřují v tom, zda název podniku, výrobku nebo služby, jakož i označení firmy, složený ze dvou nebo více slov, která sama o sobě jsou obecná a nemají rozlišovací schopnost, za současného dlouhodobého užívání v hospodářské soutěži, může nabýt rozlišovací schopnost a stát se způsobilým předmětem ochrany proti nekalosoutěžnímu jednání. Dovolatelé mají za to, že nekalost jednání žalovaných spočívá v použití v podstatě stejného označení jako žalobci k pořádání zcela stejné soutěže, a takové jednání je podle žalobců v rozporu s dobrými mravy soutěže. Žalovaná 3) toto označení navíc použila jako svou firmu. Dovolatelé namítají, že zaměnitelnost názvů tématicky shodných soutěží žalobců a žalovaných způsobuje žalobcům nebezpečí újmy spočívající zejména ve snížení reklamní a marketingové hodnoty jejich podniku, pro který získali na území České republiky věhlas a proslulost. Žalobci dále namítají, že žalovaná 3) podniká v témže oboru jako žalobkyně a), a že k zavedeným výkonům žalobkyně a) působí firma žalované 3) klamavě.
Dovolatelé navrhují zrušit rozhodnutí soudů obou stupňů a věc vrátit soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalované 1), 2) a 3) ve vyjádření uvádějí, že rozhodnutí soudů obou stupňů považují za správné a navrhují, aby Nejvyšší soud dovolání odmítl, popřípadě zamítl.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, účastníky řízení, zastoupenými advokátem ve smyslu ust. §241 odst. 1 o. s. ř., se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání, neboť dovolání lze podat proti pravomocnému rozhodnutí odvolacího soudu, pokud je zákon připouští (§236 odst. 1 o. s. ř.).
V posuzovaném případě může být dána přípustnost dovolání pouze podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., poněvadž dovolání směřuje proti potvrzujícímu rozhodnutí odvolacího soudu, přičemž potvrzené rozhodnutí bylo prvním rozsudkem soudu prvního stupně ve věci, a tohoto ustanovení se také dovolatelé dovolávají. Podle citovaného ustanovení je dovolání přípustné, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (§237 odst. 3 o. s. ř.). Dovolání je přípustné, jde-li o řešení otázek právních (ať již v rovině procesní nebo v oblasti hmotného práva), jiné otázky (zejména posouzení správnosti nebo úplnosti skutkových zjištění) přípustnost dovolání nezakládají.
Vzhledem ke skutečnosti, že právní otázka, zda název podniku, výrobku nebo služby, jakož i obchodní firma, složená ze dvou nebo více slov, která sama o sobě jsou obecná a nemají rozlišovací schopnost, může za současného dlouhodobého užívání v hospodářské soutěži nabýt rozlišovací schopnost a stát se způsobilým předmětem ochrany proti nekalosoutěžnímu jednání, jejíž řešení bylo dovoláním napadeno, nebyla dosud v rozhodování dovolacího soudu vyřešena, shledal ji dovolací soud zásadně právně významnou ve smyslu §237 odst. 1 písm. c) a odst. 3 o. s. ř. Dovolací soud tedy dovodil, že dovolání je přípustné.
Dovolání však není důvodné.
Nesprávným právním posouzením věci ve smyslu §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. je pochybení soudu při aplikaci práva na zjištěný skutkový stav, tedy případ, kdy byl skutkový stav posouzen podle jiného právního předpisu, než který měl být správně použit, nebo byl-li sice aplikován správně určený právní předpis, ale soud jej nesprávně vyložil.
Nesprávné právní posouzení věci je způsobilým dovolacím důvodem jen tehdy, jestliže právě na něm napadené rozhodnutí spočívá, jinými slovy, bylo-li rozhodující pro výrok rozhodnutí odvolacího soudu.
Dovolatelé brojí svými námitkami proti závěru odvolacího soudu, že označení do takové míry obecné (M. České republiky), obsahující výraz, který se obecně vžil jako označení pro vítězku soutěží podle nejrůznějších kritérií (miss) a označení státu (Česká republika), nemůže získat příznačnost samo o sobě, ani v různých modifikacích. Na podporu své argumentace proti uvedenému závěru odvolacího soudu dovolatelé odkazují mimo jiné na odbornou literaturu (srov. Obchodní zákoník, komentář, C.H.Beck, Štenglová a kol., 11. vydání, 2006), kde je zastáván názor, že „pokud jde o označení, které je svým významem předmětem obecného užívání, zpravidla nebude předmětem ochrany; může se jím však stát, jestliže se jako příznačné pro určitý podnik prosadilo, např. dlouhodobým užíváním. To platí např. pro různé symboly označující provozovny téhož podniku, které nejsou sice chráněny jako ochranné známky, ale veřejnost s nimi spojuje určitý podnik, popřípadě jeho výrobky či služby.“ Takovéto pojetí je zastáváno tehdy, jde-li o jednání v hospodářské soutěži, které je způsobilé vyvolat nebezpečí záměny ve smyslu §47 písm. b) obch. zák. užitím zvláštních označení podniku nebo zvláštních označení či úpravy výrobků, obchodních materiálů podniku, které v zákaznických kruzích platí pro určitý podnik nebo závod za příznačné (např. i označení obalů, tiskopisů, katalogů, reklamních prostředků). Z uvedeného vyplývá, že nelze vyloučit, aby v hospodářské soutěži některé ze zvláštních označení podniku nebo výrobků, obchodních materiálů apod., které platí pro určitý podnik nebo závod za příznačné, mohlo získat ochranu proti nekalosoutěžnímu jednání i tehdy, pokud jde o označení, které je svým významem předmětem obecného užívání. V právní literatuře (srov. kupř. komentář C.H.Beck, Právo proti nekalé soutěži, I. Munková, 3. vydání 2008, str. 75) je obdobně zastáván názor, že druhové či generické označení postrádá zpravidla právní ochranu, není však vyloučeno, aby se takové zcela obecné označení stalo pro určitý podnik natolik příznačné, že je s ním v zákaznických kruzích zcela nepochybně spojováno. Na projednávaný případ však uvedený závěr aplikovat nelze, a to zejména proto, že samotné obecné označení „miss“ (ani ve spojení s označením státu) není zvláštním označením podniku či úpravy výrobků, výkonů anebo obchodních materiálů podniku ve smyslu ustanovení §47 písm. b) obch. zák., nýbrž je obecně (nejen v České republice, ale i celosvětově) chápaným označením pro vítězku soutěží krásy, případně označením soutěže krásy jako takové. V tomto směru lze přisvědčit i názoru žalovaných, že druhotnou rozlišovací způsobilost ve vztahu k původnímu jazykovému významu (a to i v České republice), získal výraz „miss“ nikoliv díky soutěži žalobců, ale zejména díky mezinárodním soutěžím královny krásy. V projednávaném případě tedy nelze dospět k závěru, že by odvolací soud nesprávně usoudil, že označení pro vítězku soutěží podle nejrůznějších kritérií /miss/ a označení státu /Česká republika/, nemůže získat příznačnost samo o sobě, ani v různých modifikacích.
Pokud dovolatelé dále namítají, že v řízení prokázali, že dlouhodobým užíváním názvu jejich soutěže ve sdělovacích prostředcích i v běžné komunikaci mezi lidmi získala slova „Miss“ a „česká Miss“ v České republice druhotný význam (secondary meaning) pro označení soutěže krásy pořádané od roku 1989 žalobci a pro označení vítězky této soutěže, jsou tyto jejich námitky podřaditelné dovolacímu důvodu podle §241a odst. 3 o. s. ř. (tedy, že rozhodnutí odvolacího soudu vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování). Avšak za situace, kdy je přípustnost dovolání založena podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., nelze tyto námitky úspěšně uplatnit. Totéž platí i pro další námitky dovolatelů (podpořené odkazem na judikaturu Vrchního soudu v Praze sp. zn. 3 Cmo 1427/94, 3 Cmo 32/97 a 3 Cmo 397/95), kterými se dovolatelé snaží prokázat svá tvrzení o zaměnitelnosti obchodní firmy žalované 3) a tvrzení o zaměnitelnosti názvů tématicky shodných soutěží žalobců a žalovaných. Těmito námitkami však dovolatelé brojí proti skutkovým závěrům odvolacího soudu, tyto námitky tudíž nelze v případě dovolání přípustného podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. úspěšně uplatnit (srov. též §241a odst. 3 o. s. ř. a contrario).
Právní posouzení věci odvolacím soudem je tedy z hlediska uplatněného dovolacího důvodu podle §241a odst. 2 písm.b) o. s. ř. správné a dovolací soud dovolání proto podle §243b odst. 2, věta před středníkem o. s. ř. zamítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení dovolací soud rozhodl dle ustanovení §243b odst. 4 věty první, §224 odst. 1 a §142 odst. 1 o. s. ř. tak, jak se uvádí ve výroku, a přiznal žalobci náhradu nákladů řízení sestávající z odměny podle ustanovení §8, §10 odst. 3, a §18 odst. 1 a §19a vyhlášky č. 484/2000 Sb., v platném znění ve výši 5850,- Kč, a z paušální náhrady 300,- Kč za jeden úkon právní služby (vyjádření k dovolání) podle ustanovení §13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., v platném znění, celkem tedy 6.150,- Kč.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li povinní, co jim ukládá toto rozhodnutí, mohou se oprávněné domáhat soudního výkonu rozhodnutí.
V Brně dne 14. ledna 2009
JUDr. František Faldyna, CSc.
předseda senátu