ECLI:CZ:NS:2009:32.CDO.3645.2007.1
sp. zn. 32 Cdo 3645/2007
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Hany Gajdziokové a soudců JUDr. Františka Faldyny, CSc., a JUDr. Miroslava Galluse v právní věci žalobkyně J. P. s. r. o., zastoupené JUDr. P. B., advokátem, proti žalovaným 1) J. F., , 2) E.F., , 3) Z. T., 4) R. T., zastoupeni JUDr. J.H., advokátem, o zaplacení částky 10,444.816,49 Kč s příslušenstvím, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 28 Cm 157/96, o dovolání prvního a čtvrtého žalovaného proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 19. července 2006, č. j. 5 Cmo 182/2006-241, takto:
I. Řízení o „dovolání“ proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 27. října 2004, č. j. 28 Cm 157/96-179, se zastavuje.
II. Dovolání proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 19. července 2006, č. j. 5 Cmo 182/2006-241, se odmítá.
III. První a čtvrtý žalovaní jsou povinni zaplatit žalobkyni společně a nerozdílně na náhradu nákladů dovolacího řízení částku 12.257,- Kč, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení, k rukám jejího zástupce.
Odůvodnění:
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 27. října 2004, č. j. 28 Cm 157/96-179, uložil všem žalovaným zaplatit žalobkyni částku 10,444.816,49 Kč s příslušenstvím a náhradu nákladů řízení, s tím, že v rozsahu plnění jednoho žalovaného zaniká v tomto rozsahu povinnost plnění ostatních žalovaných.
K odvolání žalovaných Vrchní soud v Praze v záhlaví označeným rozsudkem vyloučil odvolání třetí žalované k samostatnému řízení (výrok I.), rozsudek soudu prvního stupně ve vztahu mezi žalobkyní a prvním, druhou a čtvrtým žalovanými potvrdil (výrok II.) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výrok III.).
Proti potvrzujícímu výroku rozsudku odvolacího soudu, a výslovně též proti rozsudku soudu prvního stupně, podali první a čtvrtý žalovaní dovolání, odkazujíce co do jeho přípustnosti na ustanovení §237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“) a namítajíce, že soudy obou stupňů provedly tendenční selekci důkazů, aniž by tuto selekci relevantně zdůvodnily a právní závěry jsou jednostranné, nemající oporu ve „faktickém a právním stavu“. Zásadní právní význam napadených rozhodnutí spatřují v tom, že tato jsou „postavena na nesprávně hodnocených důkazech, přičemž relevantní důkazy jsou pomíjeny nebo dokonce zaměněny za důkazy jiné…“ Dovolatelé obsáhle polemizují se skutkovými závěry soudů obou stupňů o obsahu smlouvy o úvěru uzavřené mezi právní předchůdkyní žalobkyně a prvním žalovaným, poskytnutí úvěru a obsahu ručitelského prohlášení čtvrtého žalovaného a nabízejí svůj výklad zjištěných skutečností a hodnocení provedených důkazů. Odvolacímu soudu - i soudu prvního stupně - vytýkají nesprávnost závěru o platnosti smlouvy o úvěru a platnosti ručitelského prohlášení a dovozují nedostatek aktivní věcné legitimace žalobkyně a nedostatek své pasivní věcné legitimace s podrobnou argumentací k tomuto názoru. Navrhují, aby Nejvyšší soud rozsudky soudů obou stupňů zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalobkyně považuje rozhodnutí odvolacího soudu za správné a dovolání za nepřípustné.
Dovolání je podle ustanovení §236 odst. 1 o. s. ř. mimořádným opravným prostředkem, kterým lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu.
Z uvedeného vyplývá, že rozhodnutí soudu prvního stupně nelze úspěšně napadnout dovoláním. Opravným prostředkem pro přezkoumání rozhodnutí soudu prvního stupně je podle ustanovení §201 o. s. ř. odvolání, pokud to zákon nevylučuje. Občanský soudní řád proto také neupravuje funkční příslušnost soudu pro projednání dovolání proti takovému rozhodnutí. Protože nedostatek funkční příslušnosti je neodstranitelným nedostatkem podmínky řízení, Nejvyšší soud řízení o „dovolání“ proti rozsudku soudu prvního stupně zastavil podle ustanovení §104 odst. 1 o. s. ř. (shodně srov. např. rozhodnutí Nejvyššího soudu uveřejněné pod číslem 47/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Dovolání proti rozsudku odvolacího soudu není přípustné.
Přípustnost dovolání proti rozsudku, jímž odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně, upravuje ustanovení §237 odst. 1 písm. b) a c) o. s. ř. O případ uvedený pod písmenem b) v této věci nejde a důvod založit přípustnost dovolání podle písmene c) Nejvyšší soud nemá, když dovolatelé mu nepředkládají k řešení žádnou otázku, z níž by bylo možné usuzovat, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam [§237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.] zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (§237 odst. 3 o. s. ř.).
Z ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. se přitom podává, že dovolací přezkum je zde předpokládán zásadně pro posouzení otázek právních, pročež způsobilým dovolacím důvodem je ten, jímž lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci [§241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.]. Jen z pohledu tohoto důvodu, jehož obsahovým vymezením je dovolací soud vázán (§242 odst. 3 věta první o. s. ř.), je pak možné - z povahy věci - posuzovat, zda dovoláním napadené rozhodnutí je zásadně významné. Naopak nelze účinně uplatnit námitky proti skutkovým zjištěním způsobem, který předjímá dovolací důvod podle §241a odst. 3 o. s. ř., stejně jako důvod podle §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř., jestliže tvrzené vady procesu získání skutkových zjištění (zejména provádění a hodnocení důkazů) nezahrnují podmínku existence právní otázky zásadního významu (srov. shodně usnesení Ústavního soudu ze dne 7. března 2006, sp. zn. III. ÚS 10/06, uveřejněné v časopise Soudní judikatura číslo 9, ročník 2006, pod číslem 130).
Z pohledu výše formulovaných závěrů, od nichž nemá Nejvyšší soud důvod se odchýlit ani v projednávané věci, jsou pro řešení otázky přípustnosti dovolání právně nevýznamné dovolací námitky, jimiž je namítáno nesprávné hodnocení důkazů, a námitky, že skutková zjištění odvolacího soudu, z nichž vycházel při právním posouzení věci, jsou neúplná a nesprávná, protože jde o námitku vady řízení podle ustanovení §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř. a námitku nesprávných skutkových zjištění podle ustanovení §241a odst. 3 o. s. ř., jež nejsou způsobilé založit přípustnost dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.
Dovolací námitky, kterými je vytýkáno nesprávné právní posouzení věci, nečiní rozhodnutí odvolacího soudu zásadně právně významným, protože závěr o platnosti smlouvy o úvěru a platnosti ručitelského prohlášení čtvrtého žalovaného, je významný pouze pro projednávanou věc a postrádá potřebný judikatorní přesah. Nejvyšší soud jej přitom neshledává ani rozporným s hmotným právem (ustanoveními §497 a §303 obchodního zákoníku).
Dovolání tak směřuje proti rozhodnutí odvolacího soudu, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný. Nejvyšší soud je proto podle ustanovení §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se opírá o ustanovení §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř., když dovolání prvního a čtvrtého žalovaných bylo odmítnuto a vznikla jim povinnost nahradit žalobkyni náklady dovolacího řízení. Ty sestávají ze sazby odměny za zastupování advokátem v částce 10.000,- Kč podle ustanovení §3 odst. 1 bodu 5, §15, §14 odst. 1 a §18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb., ve znění účinném od 1. září 2006, z náhrady hotových výdajů za jeden úkon právní služby ve výši 300,- Kč (vyjádření k dovolání) podle ustanovení §13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění účinném k témuž datu, a z náhrady za 19% daň z přidané hodnoty ve výši 1.957,- Kč.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinní, co jim ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněná domáhat výkonu rozhodnutí.
V Brně dne 26. května 2009
JUDr. Hana G a j d z i o k o v á
předsedkyně senátu