ECLI:CZ:NS:2009:32.CDO.3985.2008.1
sp. zn. 32 Cdo 3985/2008
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Galluse a soudců JUDr. Hany Gajdziokové a JUDr. Pavla Koláře v právní věci žalobkyně S. T., spol. s r.o., zastoupené JUDr. M. J., advokátem, proti žalované P.-A. s.r.o., zastoupené JUDr. A. D., advokátem, o zaplacení 107.457,- Kč s příslušenstvím, vedené u Krajského soudu v Plzni pod sp. zn. 46 Cm 115/2006, o dovolání žalované proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 3. června 2008, č. j. 12 Cmo 502/2007-89, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 7.964.- Kč, k rukám zástupce žalobkyně JUDr. M. J., do tří dnů od právní moci usnesení.
Odůvodnění:
Rozsudkem ze dne 3. května 2007, č. j. 46 Cm 115/2006-50 Krajský soud v Plzni uložil žalované zaplatit žalobkyni částku 107.457,- Kč s úrokem z prodlení v zákonné výši od 26. dubna 2006 do zaplacení (výrok I.), ve zbytku příslušenství žalobu zamítl (výrok II.) a rozhodl, že žalobkyni se právo na náhradu nákladů řízení nepřiznává (výrok III.), v řízení, v němž se žalobkyně domáhala po žalované zaplacení uvedené částky, kterou uhradila žalované bez právního důvodu. Žalovanou tvrzenou dohodu mezi ní a P. J., podle níž zajistila odklizení havarovaného kamionu z dálnice D. a uskladnění převáženého nákladu, soud prvního stupně shledal za neplatnou, protože P. J. řidič havarovaného vozidla, který nebyl zaměstnancem žalobkyně a nebyl k ní ani v žádném jiném poměru, nebyl oprávněn žalobkyni zavazovat k plnění. Vozidlo, o něž šlo, nebylo ve vlastnictví ani v užívání žalobkyně a žalobkyně nebyla ani dopravcem. Tím byla společnost J. s.r.o. - v likvidaci, která byla rovněž nájemcem vozidla. Plnění poskytnuté žalobkyní žalované ve výši částky požadované žalobou je tedy plněním bez právního důvodu vynaloženým žalobkyní za sebe a nikoliv plněním za jiného vynaložené žalobkyní za dopravce, které by bylo nutno vymáhat po dopravci. Argumentaci žalované, že došlo ke vzniku zákonného zástavního práva k zásilce dle §628 obchodního zákoníku (dále jen „obch. zák.“) soud prvního stupně neakceptoval vzhledem k neexistenci přepravní smlouvy mezi účastníky řízení, a uzavření jiné smlouvy mezi nimi nebylo prokázáno. Skutečnost, že žalovaná zásilku zadržovala a vydala ji žalobkyni teprve po zaplacení, posoudil podle §175 a §180 občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“) jako výkon zadržovacího práva, které však nemohlo být uplatněno vůči žalobkyni, protože neměla vůči žalované žádný dluh.
K odvolání žalované proti výroku I. a odvolání žalobkyně proti výroku III. uvedeného rozsudku Vrchní soud v Praze v záhlaví označeným rozsudkem rozsudek soudu prvního stupně potvrdil ve výroku I. a změnil jej ve výroku III. tak, že žalovanou zavázal k náhradě nákladů řízení žalobkyně (první výrok) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (druhý výrok).
Odvolací soud považoval za správné skutkové závěry soudu prvního stupně i jeho právní závěr, že nebyla prokázána existence právního důvodu, na jehož základě by byla žalovaná oprávněna přijmout od žalobkyně částku ve výši 107.457.- Kč. Dovodil, že nebyla-li mezi účastníky řízení uzavřena přepravní smlouva, nemohlo žalované vzniknout zákonné zástavní právo k zásilce (§628 obch. zák.), a v souladu s ustanovením §45 odst. 4 zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích, překážka silničního provozu, jež je vozidlem, je odstraněna na náklad jejího uživatele, kterým však žalobkyně podle zjištění vyplývajících z evidence motorových vozidel nebyla.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, odkazujíc co do jeho přípustnosti na ustanovení §237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), a namítajíc, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř. a že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.. Zásadní právní význam napadeného rozhodnutí z hlediska §237 odst. 3 o. s. ř. dovolatelka spatřuje v tom, že řeší právní otázky v rozporu s hmotným právem a konstantní judikaturou.
Dovolatelka namítá, že řízení bylo postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Žalovaná totiž k prokázání svých tvrzení, že mezi účastníky řízení došlo k dohodě, podle níž jí žalobkyně zaplatila částku, jež je předmětem řízení, a nejde tak o bezdůvodné obohacení, navrhla důkazy. Ty však soud prvního stupně neprovedl, aniž tento postup řádně odůvodnil ve svém rozhodnutí, a odvolací soud bez dalšího jím zjištěný skutkový stav převzal. Podle názoru žalované tento postup byl v rozporu se standardní rozhodovací praxí Nejvyššího soudu a Ústavního soudu, na jejichž rozhodnutí poukazovala. Z nedostatečně zjištěného skutkového stavu odvolací soud (který se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně o neexistenci právního důvodu, na jehož základě by byla žalovaná oprávněna od žalobkyně převzít žalovanou částku), vyvodil nesprávný právní závěr o neexistenci zákonného zástavního práva a nesprávně rovněž posoudil vydání zásilky žalobkyni, protože podle dovolatelky „vzdání se zadržovacího práva by bylo možné dle ustanovení §180 odst. 1 obč. zák. jen v případě, že by se žalovaná vzdala své pohledávky“. Žalovaná proto navrhla zrušení rozsudků soudů obou stupňů.
Žalobkyně označila ve svém vyjádření dovolání za nedůvodné, obsáhle polemizovala s argumentací v něm uplatněnou a navrhla jeho odmítnutí, popřípadě zamítnutí.
Dovolání není přípustné.
Podle ustanovení §236 odst. 1 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Přípustnost dovolání proti rozsudku upravuje ustanovení §237 o. s. ř.
Jak vyplývá z obsahu výroku rozsudku soudu prvního stupně a výroku rozsudku soudu odvolacího, je rozsudek odvolacího soudu ve věci samé rozsudkem potvrzujícím; dovolání proti němu proto není z hlediska ustanovení §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. přípustné. Přípustnost dovolání nelze dovodit ani z ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř., neboť rozsudkem odvolacího soudu bylo potvrzeno v pořadí první rozhodnutí soudu prvního stupně.
Zbývá posoudit přípustnost dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., jehož se žalovaná výslovně dovolává, podle něhož je přípustné dovolání proti rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmene b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. ve znění účinném do 30. června 2009 zejména řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soud dosud nebyla vyřešena, nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.
Předpokladem přípustnosti dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je, že řešená právní otázka měla pro rozhodnutí o věci určující význam, tedy, že nešlo jen o takovou otázku, na níž výrok odvolacího soudu nebyl z hlediska právního posouzení založen. Zásadní právní význam pak má rozhodnutí odvolacího soudu zejména tehdy, jestliže v něm řešená právní otázka má zásadní význam nejen pro rozhodnutí v konkrétní věci (v jednotlivém případě), ale z hlediska rozhodovací činnosti soudů vůbec (pro jejich judikaturu).
Dovolací soud k závěru o zásadním právním významu napadeného rozhodnutí nedospěl.
Z obsahu dovolání je zřejmé, že dovolatelka vymezila dovolací důvody tak, že namítá jednak vady řízení s důsledkem nesprávného rozhodnutí na základě nedostatečně zjištěného skutkového stavu, jednak nesprávné právní posouzení.
Z ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. se podává, že dovolací přezkum je zde předpokládán zásadně pro posouzení otázek právních, pročež způsobilým dovolacím důvodem je ten, jímž lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci [§241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.]. Jen z pohledu tohoto důvodu, jehož obsahovým vymezením je dovolací soud vázán (§242 odst. 3 věta první o. s. ř.), je pak možné - z povahy věci - posuzovat, zda dovoláním napadené rozhodnutí je zásadně významné. Naopak nelze účinně uplatnit námitky proti skutkovým zjištěním způsobem, který předjímá dovolací důvod podle §241a odst. 3 o. s. ř., stejně jako důvod podle §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř., jestliže tvrzené vady procesu získání skutkových zjištění (zejména provádění a hodnocení důkazů) nezahrnují podmínku existence právní otázky zásadního významu (srov. shodně usnesení Ústavního soudu ze dne 7. března 2006, sp. zn. III. ÚS 10/06, uveřejněné v časopise Soudní judikatura číslo 9, ročník 2006, pod číslem 130).
Z pohledu výše formulovaných závěrů, od nichž nemá Nejvyšší soud důvod se odchýlit ani v projednávané věci, jsou pro řešení otázky přípustnosti dovolání právně nevýznamné dovolací námitky, jimiž je namítáno nesprávné hodnocení důkazů, a námitky, že skutková zjištění odvolacího soudu, z nichž vycházel při právním posouzení věci, jsou neúplná a nesprávná, protože jde o námitku vady řízení podle ustanovení §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř. a námitku nesprávných skutkových zjištění podle ustanovení §241a odst. 3 o. s. ř., jež nejsou způsobilé založit přípustnost dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.
Dovolací námitky, kterými je vytýkáno nesprávné právní posouzení věci, nečiní rozhodnutí odvolacího soudu zásadně právně významným, protože závěr, že nebyla-li uzavřena přepravní smlouva, nemůže vzniknout zákonné zástavní právo, je významný pouze pro projednávanou věc a postrádá potřebný judikatorní přesah, a dovolací soud jej neshledává ani rozporným s hmotným právem (§610 a §628 obch. zák.), a hodnocení zániku zadržovacího práva dle ust. §180 obč. zák. nemělo zásadní vliv na rozhodnutí ve věci.
Dovolání tak směřuje proti rozhodnutí odvolacího soudu, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný. Nejvyšší soud je proto podle ustanovení §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o. s. ř. odmítl, aniž nařídil jednání (§243a odst. 1 věta prvá o. s. ř.).
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se opírá o ustanovení §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř., protože dovolání žalované bylo odmítnuto a žalované tak vznikla povinnost nahradit žalobkyni její náklady řízení, sestávající z odměny advokáta za zastoupení v řízení v jednom stupni (dovolací řízení) určené podle §3 odst. 1 bodu 5., §10 odst. 3, §14 odst. 1, §15 a §18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb., ve znění účinném od 1. září 2006, částkou 6.392,50 Kč, z paušální náhrady ve výši 300,- Kč za jeden úkon právní služby (vyjádření k dovolání) podle §13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění účinném od 1. září 2006, a z 19% daně z přidané hodnoty ve výši 1.271,50 Kč, celkem tedy částku ve výši 7.964.- Kč.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinná, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněná domáhat výkonu rozhodnutí.
V Brně dne 26. října 2009
JUDr. Miroslav Gallus
předseda senátu