ECLI:CZ:NS:2009:32.CDO.4294.2007.1
sp. zn. 32 Cdo 4294/2007
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Faldyny, CSc. a soudců JUDr. Moniky Vackové a JUDr. Miroslava Galluse v právní věci žalobkyně M., spol. s r.o., zast. JUDr. J.S. Ph.D., advokátem proti žalované E. spol. s r.o., zast. Mgr. J. F., advokátem o zaplacení částky 702.391,- Kč s přísl., vedené u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 21 Cm 211/99, o dovolání žalované proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 5. dubna 2007, č.j. 2 Cmo 52/2006-121, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 12.257,- Kč, k rukám jejího právního zástupce do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
Odůvodnění:
Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 27. září 2005, č. j. 21 Cm 211/99-96, uznal žalovanou povinnou k zaplacení částky 702.391,- Kč s 16 % úrokem z prodlení ode dne 27.10.1998 do zaplacení a 16 % úrokem z prodlení z částky 121.117,- Kč ode dne 27.10.1998 do zaplacení (výrok I.). Ve výroku II. rozhodl soud prvního stupně o nákladech řízení.
Soud prvního stupně vyšel ze závěru, že účastníci mezi sebou uzavřeli dne 25.2.1997 rámcovou kupní smlouvu, na jejímž základě žalobkyně dodávala žalované zboží s názvem M. Dodání zboží v období od 15.2.1997 do 15.2.1998 vzal soud za prokázané na základě shodných tvrzení účastníků. Vzhledem k tomu, že žalovaná neodebrala takové množství zboží, které by zakládalo nárok na 45 % rabat dle ceníku termoizolačních pásů platného od 1.9.1996, ale pouze na rabat 35 %, dospěl soud k závěru, že žalovaná je povinna doplatit 10 % ceny odebraného zboží dle ceníku. Povinnost doplatit 10 % ceny odebraného zboží v návaznosti na jeho odebrané množství vyplývá z ustanovení čl. 2.2 rámcové kupní smlouvy, přičemž tento článek nelze hodnotit jako ujednání o smluvní pokutě. Námitku žalované, že žalobkyně nevystavila řádný daňový doklad, vyhodnotil soud prvního stupně jako nedůvodnou, neboť v tomto případě byla faktura výzvou k zaplacení dlužné částky, když náležitosti faktury mezi účastníky dohodnuty nebyly. Rovněž posoudil jako nedůvodnou námitku promlčení.
Odvolací soud v záhlaví označeným rozsudkem rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I. ve věci samé potvrdil (výrok I.), ve výroku II. rozsudek soudu prvního stupně zrušil tak, že žalovaný je povinen zaplatit náklady řízení ve výši 127.161,- Kč (výrok II.) a ve výroku III. rozhodl o nákladech odvolacího řízení.
Odvolací soud převzal jako správná skutková zjištění soudu prvního stupně, že účastníci uzavřeli dne 25.2.1997 rámcovou kupní smlouvu, na jejímž základě žalobkyně dodala žalované předmětné zboží, vyfakturované žalované na žalovanou částku. Shodně se soudem prvního stupně nepřisvědčil odvolací soud námitce žalované, že žalovaná částka není dosud splatná, když faktura žalobkyně nemá náležitosti řádného daňového dokladu. K námitce žalované, že soud měl rozhodnout o smluvní pokutě, odvolací soud uzavřel, že tato není důvodná, když žalobkyně po celou dobu řízení odůvodňovala svůj nárok ustanovením čl. 2, bodem 2 rámcové kupní smlouvy, přičemž skutečnost, z jakého právního titulu částku požaduje, je právním posouzením věci, kterým soud není vázán. Pokud soud prvního stupně v tomto směru připustil změnu žaloby, pak šlo o vadu řízení, která však nemohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, neboť připustil pouze změnu právní kvalifikace.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná včasné dovolání, které co do přípustnosti opírá o ustanovení §237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“). V dovolání žalovaná namítá, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (tedy, že je dán dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř.).
Dovolatelka považuje za zásadně právně významnou otázku posouzení skutečnosti, jak má být hodnoceno podání žalobkyně ze dne 14.1.2003. Žalovaná má za to, že žalobkyně v daném soudním řízení „změnila fakticky nikoliv skutková tvrzení, ale změnila žalobu jako takovou, neboť z obsahu jejího podání vyplývá, že zcela změnila skutek“. Požadavek na zaplacení doplatku kupní ceny a požadavek na zaplacení smluvní pokuty jsou podle dovolatelky dva zcela odlišné nároky, každý z nich vyplývá ze zcela jiného skutkového základu, tedy skutku. Soudy podle dovolatelky překročily návrh žalobkyně, jelikož přiznaly jiné plnění než žalobkyně požadovala. Dovolatelka má dále za to, že odvolací soud pochybil při posouzení právní otázky definice faktury v obchodněprávních vztazích, když neaplikoval §264 a násl. obchodního zákoníku na daný skutkový stav. Rovněž namítá, že jelikož faktura žalobkyně neměla náležitosti řádného daňového dokladu, nemohla být její pohledávka splatná a žaloba je proto předčasná.
Dovolatelka navrhuje zrušit rozhodnutí soudů obou stupňů a věc vrátit soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalobkyně ve vyjádření uvádí, že rozhodnutí soudů obou stupňů považuje za správné a navrhuje, aby Nejvyšší soud dovolání odmítl, popřípadě zamítl.
Dovolání není přípustné.
Podle ustanovení §236 odst. 1 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští. Přípustnost dovolání proti rozsudku upravuje ustanovení §237 o. s. ř.
Jak vyplývá z obsahu výroku rozsudku soudu prvního stupně a výroku rozsudku soudu odvolacího, je rozsudek odvolacího soudu ve věci samé rozsudkem potvrzujícím; dovolání proti němu proto není z hlediska ustanovení §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. přípustné.
Přípustnost dovolání nelze dovodit ani z ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř., neboť odvolací soud sice usnesením ze dne 27. září 2004, č.j. 2 Cmo 272/2003-72, původní rozsudek soudu prvního stupně na čl. 56 ve výrocích I. a III. zrušil, nicméně soud prvního stupně rozhodl následným rozsudkem ve věci samé stejně, tj. žalobě vyhověl (co do částky, která je předmětem tohoto řízení).
Zbývá posoudit přípustnost dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Podle tohoto ustanovení je přípustné dovolání proti rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písm. b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam [§237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř.] zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (§237 odst. 3 o. s. ř.).
Předpokladem přípustnosti dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je, že řešená právní otázka měla pro rozhodnutí o věci určující význam, tedy že nešlo jen o takovou otázku, na níž výrok odvolacího soudu nebyl z hlediska právního posouzení založen. Zásadní právní význam pak má rozhodnutí odvolacího soudu zejména tehdy, jestliže v něm řešená právní otázka má zásadní význam nejen pro rozhodnutí konkrétní věci (v jednotlivém případě), ale z hlediska rozhodovací činnosti soudů vůbec (pro jejich judikaturu) nebo obsahuje-li řešení právní otázky, které je v rozporu s hmotným právem.
Dovolací soud v daném případě žádnou z otázek, které dovolatelka v dovolání vymezila, zásadně právně významnou neshledal především proto, že nemají obecný judikaturní přesah.
Těmito otázkami se proto Nejvyšší soud mohl zabývat jen z pohledu, zda nebyly řešeny v rozporu s hmotným právem.
Pokud jde o námitku žalované, že žalobkyně ve svém podání ze dne 14. 1. 2003 fakticky změnila žalobu jako takovou, když „zcela změnila skutek“, je z obsahu dovolání patrno, že ačkoliv v něm dovolatelka výslovně uplatňuje dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř., ve skutečnosti tvrdí, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Ohledně této námitky nelze dospět k závěru, že by mohla založit přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Z obsahu spisu je totiž zřejmé, že žalobkyně svůj nárok vůči žalované po celou dobu řízení odůvodňovala ustanovením čl. 2.2 rámcové kupní smlouvy a, je tedy správný závěr odvolacího soudu, že skutečnost, z jakého právního titulu částku požadovala, je právním posouzením věci, kterým soud není vázán. Správný je tedy i závěr odvolacího soudu, že pokud soud prvního stupně v tomto směru změnu žaloby připustil, pak mohlo jít o vadu řízení, která však nemohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, neboť soud připustil pouze změnu právní kvalifikace.
Rovněž pokud jde o posouzení otázky splatnosti faktury žalobkyně, když podle žalované tato neměla náležitosti řádného daňového dokladu, a tudíž její splatnost nemohla nastat, nelze odvolacímu soudu posouzení uvedené otázky v rozporu s hmotným právem vytknout. Jestliže odvolací soud (shodně se soudem prvního stupně) dovodil, že předmětná faktura je výzvou k zaplacení dlužné částky, přičemž bylo prokázáno, že tato výzva byla žalované doručena, potom na skutečnosti, že byla žalovaná žalobkyní k zaplacení doplatku kupní ceny řádně vyzvána, nemění nic ani to, že výzva neměla všechny náležitosti daňového dokladu, požadované účetními a daňovými předpisy. Z hlediska určení splatnosti závazku je totiž bez významu, zda výzva (faktura) nesplňovala náležitosti řádného daňového dokladu, pokud je z této výzvy patrná vůle jednající strany vyzvat stranu druhou k plnění a zároveň je z ní patrná částka, která je požadována. Poněvadž Nejvyšší soud rozhodnutí odvolacího soudu z pohledu dovolatelkou uplatněných dovolacích důvodů a jejich obsahového vymezení zásadně právně významným neshledal, a to ani z pohledu případného rozporu s hmotným právem, dovolání žalované jako nepřípustné podle ustanovení §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení dovolací soud rozhodl dle ustanovení §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř. tak, jak se uvádí ve výroku, a přiznal žalobkyni náhradu nákladů řízení sestávající z odměny podle ustanovení §3 odst. 1 bod 5., §10 odst. 3, §14 odst. 1, §15 a §18 vyhlášky č. 484/2000 Sb., v platném znění, ve výši 10.000,- Kč, a z paušální náhrady 300,- Kč za jeden úkon právní služby (vyjádření k dovolání) podle ustanovení §13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., v platném znění, s připočtením 19 % DPH podle §137 odst. 3 o. s. ř. ve výši 1.957,- Kč, celkem tedy 12.257,- Kč.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li povinná, co jí ukládá toto rozhodnutí, může se oprávněná domáhat soudního výkonu rozhodnutí.
V Brně dne 7. ledna 2009
JUDr. František Faldyna, CSc.
předseda senátu