ECLI:CZ:NS:2009:32.CDO.4501.2007.1
sp. zn. 32 Cdo 4501/2007
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Galluse a soudců JUDr. Františka Faldyny, CSc. a JUDr. Moniky Vackové v právní věci žalobce Ing. O. K., , jako správce konkurzní podstaty úpadce S. p. R., a.s., , zastoupeného JUDr. R. K., advokátem, proti žalované A. P., s.r.o., zastoupené JUDr. M. Š., advokátem, o zaplacení částky 170.196,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v České Lípě pod sp. zn. 13 C 403/2005, o žalobcově dovolání proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci ze dne 4. dubna 2007, č.j. 36 Co 397/2006-98, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci ze dne 4. dubna 2007, č.j. 36 Co 397/2006-98 se v části, v níž byla zamítnuta žaloba o zaplacení částky 143.386,- Kč s příslušenstvím, zrušuje a věc se v uvedeném rozsahu vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v České Lípě rozsudkem ze dne 14.7.2006, čj. 13 C 403/2005-75, zcela vyhověl žalobě, kterou se žalobce z titulu bezdůvodného obohacení domáhal po žalovaném zaplacení částky 170.196,- Kč s příslušenstvím. Krajský soud v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci ve výroku uvedeným rozsudkem k odvolání žalované rozsudek soudu prvého stupně zčásti změnil tak, že zamítl žalobu o zaplacení částky 143.386,- Kč s příslušenstvím, ve zbývající části, tedy co do 26.810,- Kč s příslušenstvím tento rozsudek zrušil a vrátil věc soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Soud prvního stupně vyšel (mimo jiné) ze zjištění, že mezi účastníky byla uzavřena, pro nedostatek písemné formy neplatná, smlouva o nájmu dopravního prostředku ( §630 odst. 2 obch. zák. ) týkající se vozů S. A. a Š. F.. Tato vozidla žalovaný užíval bez právního důvodu a získal tak bezdůvodné obohacení odpovídající délce jejich užívání a minimální výši nájmu. Soud prvého stupně vyšel ze žalobního tvrzení o tom, že vůz S. užíval žalovaný v době od 2. 5. 2003 do 11. 8. 2003.
Odvolací soud se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně o neplatnosti nájemních smluv týkajících se obou vozů, ve vztahu k požadavku na vydání bezdůvodného obohacení za užívání vozidla S. A. ve výši 143.386,- Kč dospěl navíc k závěru o nedostatku žalobcovy aktivní legitimace. Tento závěr opřel o zjištění, že v době, kdy uvedené vozidlo bylo předáno žalovanému a bylo v jeho držení (od 2. 5. 2003 do 11. 8. 2003), bylo vlastnictvím leasingové společnosti Š., a.s., nikoli S. p. R., a.s., tedy úpadce, jehož konkurzní podstaty je žalobce správcem. Úpadce byl leasingovým nájemcem vozidla na základě smlouvy o finančním leasingu uzavřené dne 17. 10. 2002 na dobu 36 měsíců, tj. až do 17. 10. 2005. Bezdůvodné obohacení dle závěru odvolacího soudu nemohlo vzniknout úpadci, ale vlastníku vozidla, na jehož úkor by bylo případně získáno.
Pouze do té části rozsudku odvolacího soudu, kterou byl změněn rozsudek soudu prvního stupně ( a které se týká vozu S. A.), podal žalobce dovolání. Namítá, že rozsudek odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§241a odst. 2 písm. b) o.s.ř.). Je přesvědčen, že odvolací soud řešil nesprávně otázku žalobcovy aktivní legitimace. Dovolatel je toho názoru, že bezdůvodné obohacení získal žalovaný na úkor úpadce jako leasingového nájemce, nikoli na úkor vlastníka vozu. Závěr odvolacího soudu o nedostatku žalobcovy aktivní legitimace by totiž ve svém důsledku znamenal, že vlastník vozu by získal dvojí plnění: jednak leasingové splátky od nájemce, jednak plnění z titulu bezdůvodného obohacení od žalovaného. Dovolatel argumentuje též rozhodnutím Nejvyššího soudu publikovaným ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod R 31/2005.
Dovolání je přípustné dle §237 odst. 1 písm. a) o.s.ř., neboť směřuje proti výroku rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo změněno rozhodnutí soudu prvého stupně ve věci samé, a je i důvodné.
Podstatou dovolacího přezkumu vzhledem k důvodům v dovolání uplatněným (§242 odst. 3 věta prvá o.s.ř.) s ohledem na rozsah, v němž bylo rozhodnutí odvolacího soudu napadeno ( §242 odst. 1 o.s.ř. ), bylo posouzení otázky, kdo je aktivně legitimován k uplatnění nároku na vydání bezdůvodného obohacení vzniklého tím, že věc, která je předmětem finančního leasingu, užívala bez právního důvodu třetí osoba (osoba odlišná od účastníků vztahu vzniklého z finančního leasingu). Odpověď na tuto otázku nelze získat bez posouzení otázky související, totiž na čí úkor bylo (případně vzniklé) bezdůvodné obohacení získáno, neboť zásadně tomu, na jehož úkor byl získán, je nutno předmět bezdůvodného obohacení ve smyslu ust. §456 věta prvá obč. zák. vydat.
V souzené věci bylo zjištěno, že úpadce byl na základě smlouvy o finančním leasingu ze dne 17. 10. 2002 leasingovým nájemcem shora uvedeného vozidla S. A.. Není sporu o tom, že toto vozidlo předal do užívání žalovanému v průběhu trvání leasingového vztahu, a to na základě smlouvy, která byla soudy posouzena jako neplatná.
Z uvedeného je zřejmé, že existují dva na sobě nezávislé závazkové vztahy: vztah mezi leasingovým pronajimatelem a nájemcem (úpadcem) založený leasingovou smlouvou a vztah mezi úpadcem (správcem jeho konkurzní podstaty) a žalovaným, vycházející z neplatné smlouvy o pronájmu dopravního prostředku ( §630 a násl. obch. zák. ).
Charakteristickým rysem závazkových právních vztahů je, že práva a povinnosti účastníků těchto vztahů jsou ve vzájemné relaci; povinnost dlužníka splnit závazek odpovídá právu věřitele na plnění. Této charakteristice závazkových vztahů odpovídá i způsob jejich vypořádání v případě neplatnosti právního úkonu, jenž měl být důvodem jejich vzniku.
Vztahy vzniklé z neplatné smlouvy se vypořádají pouze mezi těmi, kdo byli účastníky takové smlouvy a poskytli si (navzájem) sjednaná plnění. Uvedené je vyjádřeno v §457, věta prvá obč. zák., podle něhož je-li smlouva neplatná, nebo byla-li zrušena, je každý z účastníků povinen vrátit druhému vše, co podle ní dostal. (Pro smlouvy „zrušené“ je užití tohoto ustanovení pro oblast obchodních závazkových vztahů vyloučeno ustanovením §351 obch. zák. Sporná smlouva o nájmu dopravního prostředku však byla posouzena jako neplatná, nikoli zrušená, aplikace §457, věta prvá obč. zák. proto v daném případě vyloučena není.)
Nejvyšší soud již v dovolatelem zmiňovaném rozhodnutí 25 Cdo 264/2004, publikovaném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod R 31/2005 dovozoval, že vzájemnou restituční povinnost mají pouze strany neplatné smlouvy, nikoli jiný subjekt, byť by byl vlastníkem věci, jíž se smlouva týkala. Nejvyšší soud nemá důvod se od závěrů tam učiněných odchýlit. Užívání věci má majetkovou hodnotu; užíval-li někdo bez právního důvodu věc, k níž svědčí právo nájmu jinému, získal jejím užíváním majetkový prospěch, a to na úkor nájemce věci, místo něhož věc užíval, a nikoliv na úkor vlastníka věci ( v daném případě leasingového pronajímatele), který dal leasingovému nájemci věc do nájmu. Tím, že úpadce na základě neplatné smlouvy umožnil jinému předmět leasingového nájmu užívat, vztah mezi touto třetí osobou ( žalovaným) a leasingovým pronajimatelem založen nebyl.
Z uvedeného plyne, že závěr odvolacího soudu o nedostatku žalobcovy aktivní legitimace je nesprávný. Dovolací soud proto rozhodnutí odvolacího soudu v dovoláním napadené části zrušil a vrátil mu věc v tomto rozsahu k dalšímu řízení (§243b odst. 2 infine a odst. 3 věta první o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 22. ledna 2009
JUDr. Miroslav G a l l u s
předseda senátu