ECLI:CZ:NS:2009:32.CDO.5127.2008.1
sp. zn. 32 Cdo 5127/2008
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Galluse a soudců JUDr. Františka Faldyny, CSc., a JUDr. Pavla Koláře v právní věci žalobkyně U. E., a.s., zastoupené JUDr. J. C., advokátem, proti žalované C. C. S. a.s., zastoupené prof. JUDr. A. B., advokátem, o určení neplatnosti výpovědi smlouvy, vedené u Krajského soudu v Ústí nad Labem pod sp. zn. 68 Cm 354/2006, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 3. července 2008, č. j. 12 Cmo 501/2007-292, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 3 332 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení, k rukám jejího zástupce prof. JUDr. A. B.
Odůvodnění:
Dovolání žalobkyně (do 20. března 2009 zapsané v obchodním rejstříku vedeném Krajským soudem v Ústí nad Labem – oddíl B, vložka 1722, pod obchodní firmou U. E. právní nástupce, a.s.) proti v záhlaví označenému rozsudku, jímž Vrchní soud v Praze potvrdil rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 18. září 2007, č. j. 68 Cm 354/2006-234, kterým byla zamítnuta žaloba o určení neplatnosti výpovědi smlouvy učiněné žalovanou (do 11. prosince 2008 zapsané v obchodním rejstříku vedeném Krajským soudem v Ústí nad Labem – oddíl B, vložka 1590, pod obchodní firmou M. u. a.s.) vůči žalobkyni a bylo rozhodnuto o nákladech řízení (výrok I.), a dále rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výrok II.), není přípustné podle §237 odst. 1 písm. b) občanského soudního řádu ve znění účinném do 30. června 2009 – dále též jen „o. s. ř. (srov. čl. II. bod 12. přechodných ustanovení zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony), jelikož podmínky tohoto ustanovení nebyly v souzené věci naplněny (ve věci nebylo soudem prvního stupně vydáno rozhodnutí, které by odvolací soud zrušil). Dovolání, z jehož obsahu (byť je v něm uvedeno, že je jím napadán rozsudek odvolacího soudu v celém rozsahu) lze dovodit, že jím dovolatelka brojí ve skutečnosti proti napadenému rozhodnutí v rozsahu, v němž odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně v zamítavém výroku ve věci samé, nebylo shledáno přípustným ani podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., neboť napadený rozsudek odvolacího soudu v potvrzujícím výroku ve věci samé nemá po právní stránce zásadní význam (§237 odst. 3 o. s. ř.).
Dovolací soud nedospěl k závěru o zásadním právním významu napadeného rozhodnutí, neboť odvolací soud řešil otázku naléhavého právního zájmu na určení neplatnosti výpovědi smlouvy v souladu s konstantní judikaturou (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. ledna 2005, sp. zn. 29 Odo 539/2005, uveřejněný v časopise Soudní judikatura č. 3, ročník 2005, pod číslem 29, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 2. dubna 2001, sp. zn. 22 Cdo 2147/99, uveřejněný pod číslem 68/2001 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 27. ledna 2005, sp. zn. 29 Odo 539/2005, formuloval a odůvodnil právní závěr (od něhož nemá žádný důvod odchýlit se ani v posuzované věci), že „je-li posouzení platnosti právního úkonu otázkou předběžnou ve vztahu k řešení otázky (ne)existence práva nebo právního vztahu, který měl být tímto právním úkonem založen, změněn nebo ukončen, pak na takovém určení není dán naléhavý právní zájem ve smyslu ustanovení §80 písm. c) o. s. ř. O takový případ jde zásadně i tehdy, domáhá-li se žalobce určení neplatnosti výpovědi z nájmu.“ Je tomu tak proto, že skutečnost, zda výpověď smlouvy, je či není platná, sama o sobě nestaví na jisto, zda tu právní vztah založený smlouvou je či není (zda existuje právní důvod způsobilý založit právní vztah a zda tento právní vztah trvá). Z tohoto pohledu námitka dovolatelky, že soudy obou stupňů zatížily řízení před nimi vadou spočívající v tom, že neprovedly dokazování ani ke zkoumání naléhavého právního zájmu, nemůže přípustnost dovolání dle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. založit. Kromě toho platí, že vady samy o sobě, i kdyby byly dány, přípustnost dovolání zásadně nezakládají a dovolací soud k nim přihlíží jen tehdy, je-li dovolání přípustné (srov. §242 odst. 3 větu druhou o. s. ř.), což případ podaného dovolání není.
Za situace, kdy dovolací soud z hlediska uplatněných dovolacích námitek nedovodil ani existenci jiných okolností, které by činily napadené rozhodnutí v potvrzujícím výroku ve věci samé zásadně právně významným, lze uzavřít, že dovolání žalobkyně směřuje proti rozhodnutí odvolacího soudu, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný. Nejvyšší soud je proto, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.), pro nepřípustnost odmítl [§243b odst. 5 věta první a §218 písm. c) o. s. ř].
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení je odůvodněn ustanoveními §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř. Žalobkyně, jejíž dovolání bylo odmítnuto, nemá na náhradu svých nákladů právo a je povinna zaplatit žalované účelně vynaložené náklady dovolacího řízení. Náklady žalované sestávají ze sazby odměny za zastupování advokátem v částce 2 500 Kč podle §5 písm. d), §10 odst. 3, §14 odst. 1, §15 a §18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb., v platném znění, a z paušální částky 300 Kč za jeden úkon právní služby (vyjádření k dovolání) podle §13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., v platném znění, při připočtení 19% daně z přidané hodnoty ve výši 532 Kč.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinná dobrovolně, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněná domáhat výkonu rozhodnutí.
V Brně 18. listopadu 2009
JUDr. Miroslav G a l l u s
předseda senátu