ECLI:CZ:NS:2009:33.CDO.1120.2007.1
sp. zn. 33 Cdo 1120/2007
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Blanky Moudré a soudců JUDr. Ivany Zlatohlávkové a JUDr. Václava Dudy ve věci žalobkyně České republiky-Ú. p. z. s. v. v. m., proti žalovanému J. H., zastoupenému advokátem, o zaplacení částky 55.000,- Kč s úroky z prodlení, vedené u Okresního soudu v Kladně pod sp. zn. 17 C 298/2005, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 7. září 2006, č. j. 27 Co 431/2006-141, takto:
Dovolání proti výroku rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 7. září 2006,
č. j. 27 Co 431/2006-141, jímž byl potvrzen rozsudek Okresního soudu v Kladně ze dne 27. března 2006, č. j. 17 C 298/2005-83, ve výroku, jímž byla žalovanému uložena povinnost zaplatit žalobkyni částku 55.000,- Kč s úroky z prodlení ve výši 2,5 % ročně
od 31. 1. 2005 do zaplacení, se odmítá.
Dovolání proti výroku rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 7. září 2006,
č. j. 27 Co 431/2006-141, jímž byl změněn rozsudek Okresního soudu v Kladně ze dne 27. března 2006, č. j. 17 C 298/2005-83, v části jeho zamítavého výroku tak, žalovanému byla uložena povinnost zaplatit žalobkyni úroky z prodlení z částky 55.000,- Kč ve výši 8,5 % od 19. 8. 2001 do 30. ledna 2005 a od 31. ledna 2005
do zaplacení dalších 6 %, se zamítá.
Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Žalobkyně se po žalovaném domáhala zaplacení částky 55.000,- Kč s úroky z prodlení ve výši 8,5 % ročně od 18. 8. 2001 do zaplacení. Uváděla, že žalovaný nesplnil podmínky sjednané ve smlouvě o poskytnutí státního příspěvku na individuální bytovou výstavbu ze dne 18. 7. 1991, a proto mu vznikla povinnost poskytnutý příspěvek vrátit.
Okresní soud v Kladně rozsudkem ze dne 27. března 2006, č. j. 17 C 298/2005-83, uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni do tří dnů od právní moci rozsudku částku 55.000,- Kč s úroky z prodlení ve výši 2,5 % ročně od 31. 1. 2005 do zaplacení, do zbytku žalobu zamítl (výrok I.) a rozhodl o nákladech řízení (výrok II.)
a o poplatkové povinnosti (výrok III.).
K odvolání obou účastníků řízení Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 7. září 2006, č. j. 27 Co 431/2006-141, rozsudek soudu prvního stupně co do úroků z prodlení ve výši 8,5 % z částky 55.000,- Kč za den 18.8.2001 zrušil a řízení zastavil, ve výroku I. rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni úroky z prodlení z částky 55.000,- Kč ve výši 8,5 % od 19. 8. 2001 do 30. 1. 2005 a od 31. 1. 2005 do zaplacení dalších 6 %, jinak jej potvrdil; rozsudek soudu prvního stupně potvrdil i ve výroku III. a rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů.
Oba soudy vyšly ze zjištění, že žalovaný uzavřel dne 18. 7. 1991 s tehdejším Okresním úřadem v Kladně smlouvu o poskytnutí státního příspěvku na individuální bytovou výstavbu podle vyhlášky č. 136/1985 Sb., v tehdy platném znění, ve výši 55.000,- Kč. V článku 4 smlouvy se mimo jiné zavázal dokončit výstavbu bytové jednotky tak, aby kolaudační rozhodnutí nabylo právní moci nejpozději do deseti let ode dne uzavření smlouvy. V článku 5 smlouvy si smluvní strany dojednaly, že v případě nesplnění závazku uvedeného v článku 4 smlouvy vzniká žalovanému povinnost tuto skutečnost neprodleně oznámit okresnímu úřadu a příspěvek do třiceti dnů poté vrátit. Žalovaný nesplnil podmínku smlouvy dokončit stavbu, na kterou byl příspěvek poskytnut, tak, aby do deseti let od uzavření smlouvy byla stavba zkolaudována. Svou oznamovací povinnost nesplnil a k vrácení příspěvku byl vyzván dopisem ze dne 6. 1. 2005, který obdržel nejpozději 30. 1. 2005. Výkladem článku 5 smlouvy soud prvního stupně dovodil, že povinnost žalovaného vrátit příspěvek vznikla v případě splnění jeho oznamovací povinnosti do třiceti dnů po oznámení nedodržení smluvní podmínky, anebo v případě nesplnění této povinnosti prvního dne poté, kdy byl žalovaný o vrácení příspěvku požádán. Odvolací soud naproti tomu článek 5 smlouvy vyložil tak, že účastníci si sjednali splatnost částky 55.000,- Kč do 18. 8. 2001 (tj. do třiceti dnů po uplynutí lhůty deseti let od uzavření smlouvy).
Odvolací soud ve shodě se soudem prvního stupně dospěl k právnímu závěru,
že žalobkyni vzniklo vůči žalovanému právo na vrácení poskytnutého příspěvku
pro nedodržení termínu kolaudace (ztotožnil se s jeho závěry, že žalobkyně je věcně legitimována požadovat vrácení příspěvku a že žalovaný se nedodržením desetileté lhůty pro kolaudaci stavby nedopustil správního deliktu, jehož projednatelnost
ve správním řízení podléhá prekluzi). Nepřisvědčil však závěru soudu prvního stupně, že v posuzovaném případě splatnost částky 55.000,- Kč nastala až prvního dne poté,
co byl žalovaný o její zaplacení požádán (§563 obč. zák.), a že se tudíž žalovaný dostal do prodlení se splněním tohoto závazku dne 31. 1. 2005. S přihlédnutím k tomu,
že si smluvní strany ve smlouvě sjednaly splatnost vrácení příspěvku, uzavřel,
že se žalovaný dostal do prodlení dnem 19. 8. 2001, tj. prvním dnem po marném uplynutí lhůty deseti let od uzavření smlouvy a následných třiceti dnů.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, v němž namítá, že se odvolací soud nezabýval v celé šíři jím vznesenou námitkou promlčení nároku žalobkyně, když ji z nedostatku znalostí právních termínů označil v řízení za prekluzi. S odkazem na datum žádosti žalobkyně o vrácení příspěvku není srozuměn s určením počátku úroků z prodlení odvolacím soudem. Z uvedených důvodů navrhl zrušit rozhodnutí soudů obou stupňů v napadeném rozsahu a věc vrátit soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalobkyně se ztotožnila se skutkovými i právními závěry odvolacího soudu. Námitkou promlčení práva se soudy nemohly zabývat, neboť ji žalovaný neuplatnil. Úroky z prodlení odvolací soud přiznal od doby, kdy se žalovaný ocitl v prodlení.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, v platném znění - dále jen „o. s. ř.“) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas k tomu oprávněným subjektem (účastníkem řízení) při splnění podmínky advokátního zastoupení dovolatele (§240 odst. 1 a §241 odst. 1 a 4 o. s. ř.), se dále zabýval otázkou jeho přípustnosti.
Přípustnost dovolání, jímž žalovaný napadl rozsudek odvolacího soudu ve výroku, kterým byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, pokud jím bylo žalobě do částky 55.000,- Kč s úroky z prodlení ve výši 2,5 % ročně od 31. 1. 2005 do zaplacení vyhověno, může být zvažována jen v intencích §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř.
Podle §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b/ a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Tak tomu je zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování odvolacího soudu dosud nebyla vyřešena, nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu
s hmotným právem (§237 odst. 3 o. s. ř.). O rozhodnutí po právní stránce zásadního významu ve smyslu §237 odst. 3 o. s. ř. může jít jen tehdy, jestliže právní otázka, kterou dovolatel považuje za významnou, byla pro rozhodnutí určující. Otázka,
na jejímž řešení není rozhodnutí odvolacího soudu postaveno, nemůže vést k závěru
o jeho zásadním právním významu, i kdyby jinak splňovala kritéria uvedená v §237 odst. 3 o. s. ř. (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 1. 2001, sp. zn. 29 Cdo 821/2000, uveřejněné v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, vydávaném nakladatelstvím C. H. Beck, pod označením C 23, případně usnesení ze dne 25. 1. 2001, sp. zn. 20 Cdo 2965/2000, uveřejněné v Souboru pod označením C 71).
K dovolacímu přezkumu nastolená otázka promlčení práva žalobkyně není otázkou, na níž bylo rozhodnutí odvolacího soudu založeno. Právní názor, k němuž odvolací soud nedospěl, nelze - logicky vzato - v rámci dovolacího řízení přezkoumávat. Rozhodnutí odvolacího soudu neodporuje ani hmotnému právu, neboť soud může k promlčení přihlédnout jen k námitce dlužníka (§100 odst. 1 obč. zák.). Jelikož se z obsahu spisu podává, že žalovaný během řízení námitku promlčení nevznesl, neměly soudy možnost se promlčením práva zabývat. Za uplatnění námitky promlčení přitom nelze mít argumentaci žalovaného, že překročením doby kolaudace se dopustil porušení rozpočtové kázně, tedy správního deliktu, o němž mohl okresní úřad zahájit řízení do jednoho roku od jeho spáchání, a jestliže tak neučinil, došlo k prekluzi.
Z uvedeného je zřejmé, že výhrada k nesprávnosti (neúplnosti) právního posouzení věci odvolacím soudem nečiní dovolání směřující proti potvrzujícímu výroku rozsudku odvolacího soudu přípustným ve smyslu §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř.; dovolací soud je proto odmítl (§243b odst. 5 věta první a §218 písm. c/ o. s. ř.).
Dovolání, kterým žalovaný napadl rozsudek odvolacího soudu ve výroku, jímž byl změněn rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni úroky z prodlení z částky 55.000,- Kč ve výši 8,5 % od 19. 8. 2001 do 30. 1. 2005 a od 31. 1. 2005 do zaplacení dalších 6 % (kromě soudem prvního stupně přiznaných úroků z prodlení ve výši 2,5 %), je přípustné podle §237 odst. 1 písm. a/ o. s. ř. Dovolací soud se proto dále zaměřil na posouzení jeho opodstatněnosti.
Vady řízení uvedené v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a/ a b/ a §229 odst. 3 o. s. ř., jakož i jiné vady řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, nebyly žalovaným tvrzeny a z obsahu spisu nevyplývají. Dovolací soud se proto zabýval uplatněným dovolacím důvodem, jak jej žalovaný obsahově vylíčil.
Žalovaný v rámci dovolacího důvodu podle §241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř., jímž lze namítat, že rozhodnutí soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci, zpochybnil správnost určení počátku prodlení se splněním povinnosti vrátit poskytnutý příspěvek.
Právní posouzení je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, popřípadě ze skutkových zjištění vyvodil nesprávné právní závěry.
Podle §517 odst. 1 věty první, odst. 2 obč. zák. dlužník, který svůj dluh řádně a včas nesplní, je v prodlení. Jde-li o prodlení s plněním peněžitého dluhu, má věřitel právo požadovat od dlužníka vedle plnění úroky z prodlení, není-li podle tohoto zákona povinen platit poplatek z prodlení; výši úroků z prodlení a poplatku z prodlení stanoví prováděcí předpis.
Podle §563 obč. zák. není-li doba splnění dohodnuta, stanovena právním předpisem nebo určena v rozhodnutí, je dlužník povinen splnit dluh prvního dne poté, kdy byl o plnění věřitelem požádán.
K prodlení dochází uplynutím doby splatnosti. Je-li doba splatnosti dohodnuta, je dlužník povinen splnit dluh ve sjednané lhůtě. Jestliže dlužník nesplní včas peněžitý dluh, vzniká mu povinnost poskytnout věřiteli vedle vlastního plnění též úroky z prodlení (bez ohledu na to, zda k prodlení došlo jeho zaviněním či nikoli). V případě, že doba splnění není vůbec stanovena (tj. není stanovena dohodou, právním předpisem nebo určena v rozhodnutí), má právo určit ji věřitel. Splatnost dluhu nastává následující den po dni, kdy věřitel vyzval dlužníka k plnění. Neplní-li dlužník v den splatnosti, dostává se další den do prodlení.
V posuzovaném případě odvolací soud právní závěr o počátku prodlení žalovaného se splněním povinnosti vrátit poskytnutý příspěvek založil na skutkovém zjištění (jehož správnost žalovaný v dovolání nezpochybnil), že ve smlouvě ze dne 18. 7. 1991 si její účastníci pro případ porušení povinnosti žalovaným získat do deseti let od uzavření smlouvy pravomocné kolaudační rozhodnutí sjednali okamžik, ke kterému vznikla povinnost žalovaného příspěvek vrátit. Byla-li splatnost dluhu dohodnuta na den 18. 8. 2001, je právní závěr odvolacího soudu, že žalovaný byl v prodlení se splněním od 19. 8. 2001 a že od tohoto okamžiku vzniklo žalobkyni právo na úroky z prodlení, správný. Okolnost, zda a případně kdy žalobkyně posléze žalovaného vyzvala k plnění, je z hlediska splatnosti dluhu v tomto případě nerozhodná.
Protože se žalovanému nepodařilo prostřednictvím dovolacího důvodu podle §241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř. zpochybnit správnost právního posouzení věci odvolacím soudem, dovolací soud dovolání žalovaného směřující proti měnícímu výroku rozsudku odvolacího soudu zamítl (§243b odst. 2 část věty před středníkem o. s. ř.).
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1, §142 odst.1 a §146 odst. 3 o. s. ř. za situace, kdy žalobkyni, která by jinak měla právo na náhradu nákladů dovolacího řízení, v tomto řízení žádné náklady nevznikly.
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 26. května 2009
JUDr. Blanka M o u d r á , v. r.
předsedkyně senátu