ECLI:CZ:NS:2009:33.CDO.1318.2007.1
sp. zn. 33 Cdo 1318/2007
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Václava Dudy a soudkyň JUDr. Blanky Moudré a JUDr. Ivany Zlatohlávkové v právní věci žalobkyně České republiky-Ú. p. z. s. v. v. m., proti žalované J. Š., zastoupené advokátkou, o zaplacení částky 30.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu Praha-západ pod sp. zn. 6 C 157/2005, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 26. října 2006, č. j. 27 Co 568/2006-53, takto:
Dovolání se zamítá.
Žádná z účastnic nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud Praha-západ (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 12. dubna 2006, č. j. 6 C 157/2005-37, zamítl žalobu, aby žalovaná a R. Š. zaplatili žalobkyni každý částku 30.000,- Kč s 8 % úrokem z prodlení od 21. 7. 2001 do zaplacení, a rozhodl o nákladech řízení. Vyšel ze zjištění, že tito dne 20. 6. 1991 uzavřeli s právním předchůdcem žalobkyně Okresním úřadem P. smlouvu o poskytnutí státního příspěvku na individuální bytovou výstavbu (dále jen „smlouva“), na základě které jim Okresní úřad P. poskytl částku 60.000,- Kč. Dne 23. 10. 1991 byla smlouva doplněna o článek 5., upravující zajištění vrácení příspěvku omezením převodu nemovitostí, jenž podepsala pouze žalovaná. Kolaudační rozhodnutí nabylo právní moci 27. 8. 2002. Vycházeje z §58 a §109 občanského zákoníku ve znění platném do 31. 12. 1991 (dále jen „obč. zák.“), dospěl k závěru, že doplněním smlouvy nedošlo k platnému zajištění závazku žalované a R. Š. omezením převodu nemovitostí podle §58 obč. zák. Z článku 5. smlouvy nelze zjistit, kdo je věřitelem, pro jakou částku je omezení převodu nemovitosti sjednáváno, není za žalobce podepsáno oprávněnou osobou a navíc tuto část smlouvy podepsala pouze žalovaná. Za této situace jde o osobní závazek žalované, který měl být žalobkyní uplatněn u soudu v obecné tříleté promlčecí době, která začala běžet 21. 6. 2001. Byla-li žaloba podána až 7. 2. 2005, je námitka promlčení uplatněná žalovanou důvodná.
Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 26. října 2006, č. j. 27 Co 568/2006-53, změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalované uložil povinnost zaplatit žalobkyni 30.000,- Kč s 8 % úrokem z prodlení od 21. 7. 2001 do zaplacení; ve zbývající části jej potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů. Ačkoliv vyšel ze shodných skutkových zjištění, dospěl v otázce promlčení k opačnému závěru než soud prvního stupně, tedy že nárok vůči žalované není promlčen. Při formulaci svých právních závěrů vyšel z článku 5. smlouvy upravujícího zajištění závazku vrátit poskytnutý příspěvek v případě porušení smluvních ujednání, kteréžto zajištění vzniklo okamžikem registrace Státním notářstvím P. dne 23. 10. 1991. Jelikož právo zajištěné omezením převodu nemovitosti se podle §109 obč. zák. promlčuje za deset let, není nárok žalobkyně promlčen.
V dovolání, jehož přípustnost žalovaná (dále též „dovolatelka“) dovozuje z §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., namítá, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právní posouzení věci. Předně má zato, že smlouva je neplatná pro rozpor s §16 a §17 vyhlášky č. 136/1985 Sb. Byla totiž uzavřena a na jejím základě byl příspěvek poskytnut nejen jí, nýbrž i jejímu manželovi R. Š., který ovšem podle stavebního povolení ze dne 26. 3. 1991, č. j. 542/91-92/17, nebyl stavebníkem; tím byla ona a její matka E. H. Vrácení příspěvku by se tak mělo řídit nikoliv smlouvou, nýbrž ustanoveními občanského zákoníku o vydání bezdůvodného obohacení. Toto právo je však – s ohledem na běh obecné tříleté promlčecí doby – již promlčeno. Pakliže by smlouva (přes uvedenou výhradu) byla shledána platnou, má zato, že i v takovém případě je právo na vrácení příspěvku promlčeno. Ujednání článku 5. smlouvy doplněné dodatečně dne 23. 10. 1991 (v dovolání chybně uveden rok 2001) je neurčité a pro nedodržení písemné formy neplatné. Je sice podepsané žalovanou, ale za okresní úřad obsahuje parafu úřednice P., která nebyla osobou oprávněnou jednat za tento úřad; vedoucí finančního referátu byla totiž H. A., která podepsala samotnou smlouvu o poskytnutí příspěvku. Z článku 5. není zřejmé, mezi kým a v čí prospěch mělo být omezení převodu nemovitosti sjednáno, neboť jako věřitel je uveden národní výbor, který již neexistoval. Uvedené vady nemůže zhojit fakt registrace smlouvy státním notářstvím. S tímto odůvodněním žalovaná navrhla, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu v napadené části zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Dovolání bylo podáno včas k tomu oprávněnou osobou a je přípustné podle §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř.
Podle §242 odst. 3 o. s. ř. rozhodnutí odvolacího soudu lze přezkoumat jen z důvodů uvedených v dovolání. Je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 o. s. ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyly v dovolání uplatněny. Žalovaná žádnou z uvedených vad podle obsahu dovolání nenamítá a jejich existence nevyplývá ani z obsahu spisu; dovolací soud se proto zabýval pouze výslovně uplatněnými dovolacími důvody tak, jak byly žalovanou obsahově vymezeny, a dospěl k závěru, že dovolání není opodstatněné.
Podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. lze dovolání podat z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Nesprávným právním posouzením je omyl soudu při aplikaci práva na zjištěný skutkový stav (skutkové zjištění). O mylnou aplikaci se jedná, jestliže soud použil jiný právní předpis, než který měl správně použít, nebo aplikoval sice správný právní předpis, ale nesprávně jej vyložil, popř. jestliže ze skutkových zjištění vyvodil nesprávné právní závěry.
Prostřednictvím uvedeného dovolacího důvodu žalovaná v prvé řadě předestřela dovolacímu přezkumu otázku platnosti smlouvy o poskytnutí státního příspěvku na individuální bytovou výstavbu. Oproti odvolacímu soudu prosazuje názor, že tato smlouva byla uzavřena „v rozporu s tehdy platným předpisem, vyhláškou č. 136/1985 Sb.“.
Podle §1 odst. 1 písm. b) vyhlášky č. 136/1985 Sb. o finanční, úvěrové a jiné pomoci družstevní a individuální bytové výstavbě a modernizaci rodinných domků v osobním vlastnictví, ve znění platném do 31. 7. 1992 (dále jen „vyhláška“, popř. „citovaná vyhláška“), tato vyhláška upravuje poskytování finanční, úvěrové a jiné pomoci na individuální bytovou výstavbu prováděnou občany nebo na výstavbu prováděnou družstvy, která je určena k převodu do osobního vlastnictví jejich členů (dále jen \"individuální bytová výstavba\").
Podle §16 citované vyhlášky na individuální bytovou výstavbu může být občanovi, který je stavebníkem (dále jen \"stavebník\") nebo členem družstva prostřednictvím kterého zabezpečuje výstavbu rodinného domku (dále jen \"člen družstva\"), poskytnut státní, popřípadě i stabilizační příspěvek.
Podle §17 odst. 3 citované vyhlášky podmínkou poskytnutí státního příspěvku stavebníkovi (stavebníkům - manželům) podle odstavců 1 a 2 je, že se stavebník ve smlouvě zaváže
a) výstavbu provést v souladu se stavebním povolením tak, aby byly splněny podmínky uvedené v §16 písm. b),
b) výstavbu dokončit tak, aby kolaudační rozhodnutí nabylo právní moci nejpozději do 10 let ode dne uzavření smlouvy o poskytnutí státního příspěvku (§18),
c) rodinný domek nebo byt ve vlastnictví po dobu 10 let od uzavření smlouvy
o poskytnutí státního příspěvku (§18), nejméně však 8 let od kolaudace, nepřevádět bez souhlasu příslušného úřadu na jiného a do uplynutí této doby jej užívat k trvalému bydlení,
d) státní příspěvek vrátit v případě, že nedodrží některý ze závazků, k němuž se při poskytnutí příspěvku zavázal [písm. a) a c)], a v případě, že před uplynutím doby stanovené v písmenu c) hodlá rodinný domek nebo byt ve vlastnictví převést na jiného nebo před uplynutím doby stanovené v písmenu c) přestane být vlastníkem rodinného domku nebo bytu ve vlastnictví.
Podle §17 odst. 4 citované vyhlášky podmínkou poskytnutí státního příspěvku stavebníkovi podle odstavců 1 a 2 dále je, že stavebník
a) při uzavírání smlouvy o poskytnutí státního příspěvku (§18) uzavře s příslušným úřadem smlouvu o omezení převodu nemovitosti, kterou se zaváže, že pro případ vzniku povinnosti vrátit státní příspěvek bere na sebe s právními účinky pro dědice povinnost nepřevést svůj rodinný domek nebo byt v osobním vlastnictví, na jehož výstavbu (změnu stavby) byl státní příspěvek poskytnut, na jiného bez souhlasu příslušného úřadu, s nímž byla smlouva o poskytnutí státního příspěvku uzavřena; je-li státní příspěvek podle odstavce 1, popřípadě zvýšení státního příspěvku podle odstavce 2, poskytován za trvání manželství stavebníkům - manželům, je podmínkou poskytnutí státního příspěvku, že smlouvu o omezení převodu nemovitosti uzavřou oba manželé,
b) souhlasí s tím, že státní příspěvek bude na bezúročný účet uhrazen (§21 odst. 1) až po registraci smlouvy o omezení převodu nemovitosti.
Podle §18 odst. 1 citované vyhlášky státní příspěvek podle §17 odst. 1 a 2 se poskytuje na základě písemné smlouvy, kterou uzavře se stavebníkem nebo členem družstva příslušný úřad. Je-li příspěvek podle §17 odst. 1 a 2 poskytován za trvání manželství, je smlouva uzavírána s oběma stavebníky - manžely nebo členy družstva - manžely.
V případě smluv o poskytnutí státního příspěvku na individuální bytovou výstavbu podle vyhlášky č. 136/1985 Sb., ve znění vyhlášky č. 74/1989 Sb., šlo o podmíněně nenávratné finanční prostředky, poskytované státem za účelem podpory snah občanů zajistit si vlastní bydlení. Jen tehdy, pokud se stavebníci zavázali smluvně převzít závazky vyplývající z citované vyhlášky (viz např. §17 odst. 3 a 4), stát zastoupený příslušným státním orgánem občanům příspěvek poskytl. Z ustanovení §18 odst. 1 vyhlášky vyplývá, že v případě, byl-li příspěvek poskytován za trvání manželství, museli smlouvu o příspěvku na individuální bytovou výstavbu uzavřít oba manželé, a to i v případě, pokud stavebníkem byl jen jeden z nich. Neplatnost této smlouvy nemůže založit skutečnost, že byla uzavřena i s manželem žalované R. Š., který podle stavebního povolení vydaného Stavebním úřadem H., pracoviště R., ze dne 26. 3. 1991, č. j. 542/91-92/17, nebyl stavebníkem, neboť stačí, že jím byla žalovaná (§16 vyhlášky). Námitka, že smlouva o poskytnutí příspěvku na individuální bytovou výstavbu je neplatná pro její rozpor s vyhláškou č. 136/1985 Sb., tudíž neobstojí.
Podle §58 odst. 1 obč. zák. věřitel může uspokojení své pohledávky zajistit písemnou smlouvou uzavřenou s dlužníkem, kterou dlužník bere na sebe povinnost, že nepřevede svou nemovitost bez souhlasu věřitele na jiného, dokud pohledávka nebude uspokojena. Má-li mít omezení převodu nemovitosti právní účinky i pro dědice, musí to být ve smlouvě uvedeno.
Podle §58 odst. 2 obč. zák. ke smlouvě je třeba její registrace státním notářstvím. Omezení převodu vznikne okamžikem registrace.
Smlouvou o poskytnutí státního příspěvku na individuální bytovou výstavbu ze dne 20. 6. 1991 uzavřenou mezi manžely R. Š. a J. Š. (žalovanou) na straně jedné a Okresním úřadem P. na straně druhé získali manželé Š. příspěvek na výstavbu rodinného domu a kanalizační přípojky částku 60.000,- Kč. Zavázali se přitom, že finanční prostředky použijí pouze na úhradu nákladů spojených s výstavbou (bod 3. smlouvy) a že stavbu provedou v souladu s platným stavebním povolením a dokončí ji tak, aby kolaudační rozhodnutí nabylo právní moci nejpozději do 10 let ode dne uzavření smlouvy; současně se zavázali nepřevést rodinný domek po dobu 10 let od uzavření smlouvy, nejméně 8 let od kolaudace, na jiného bez souhlasu národního výboru a po tuto dobu jej užívat k trvalému bydlení (bod 4. smlouvy). Pod bodem 6. smlouvy se zavázali, že při nedodržení některé z podmínek uvedených v odst. 3 a 4 smlouvy a v případě, že před uplynutím doby stanovené v odst. 4 smlouvy přestanou být vlastníky rodinného domku, … tuto skutečnost okresnímu úřadu neprodleně oznámit a příspěvek do 30 dnů poté vrátit. Souhlasili s tím, že okresní úřad je oprávněn vrácení příspěvku požadovat, zjistí-li nedodržení některé z podmínek sám, a to i když sami nesplní svou oznamovací povinnost vpředu uvedenou. V předem připravené (cyklostylované) smlouvě bylo pod bodem 5. uvedeno, že pro případ vzniku povinnosti vrátit státní příspěvek při nedodržení některé z podmínek uvedených v odstavci 3 a 4 této smlouvy občan J. Š. bere na sebe s právními účinky i pro dědice povinnost podle §58 a násl. obč. zák. , že nepřevede svou nemovitost bez souhlasu národního výboru na jiného, dokud státní příspěvek nevrátí. Nedostatek identifikace nemovitostí ve smlouvě ze dne 20. 6. 1991 znamenal, že nedošlo ke shodnému (určitému) projevu vůle, na jehož základě by se žalovaná zavázala nepřevést své nemovitosti pro případ vrácení příspěvku. Až dne 23. 10. 1991 (doplněním – přidáním textu pod bodem 5. smlouvy) žalovaná určila, na kterých nemovitostech by toto právo mělo váznout, tj. že se má týkat nemovitosti zapsané na LV 366 pro obec R., kat. úz. D., a to ½ č. kat. 173 zast. pl. čp. 171 a č. 108/6 zahrada s budoucí stavbou a ost. plochou č. kat. 108/31. Doplnění textu smlouvy v bodě 5. bylo opatřeno poznámkou, že se tak stalo dne 23. 10. 1991, otiskem kulatého razítka Okresního úřadu P. a podpisy „P.“ a „J. Š.“. Téhož dne Státní notářství v P. pod č. REG III. 953/91 smlouvu o omezení převodu nemovitostí registrovalo a tím nastaly účinky registrace. Příspěvek ve výši 60.000,- Kč byl manželům Š. vyplacen koncem října 1991.
Z uvedeného vyplývá, že až dne 23. 10. 1991 došlo ke shodnému (určitému) projevu vůle, který je zaznamenán (v písemné formě) v textu smlouvy ze dne 20. 6. 1991, že žalovaná vzala na sebe s právními účinky i pro dědice povinnost podle §58 a násl. obč. zák., že nepřevede nemovitosti zapsané na LV č. 366 pro obec R., kat. úz. D., na jiného, dokud státní příspěvek nevrátí. Tím, že dohoda o omezení převodu nemovitosti byla začleněna do již dříve sepsané smlouvy (kterou podepsala žalovaná, její manžel a H. A. – vedoucí finančního referátu) se souhlasem obou smluvních stran, nebylo potřeba údaje identifikující účastníky smlouvy a závazek žalované v souvislosti s omezením převodu nemovitosti zachytit v jiné listině. Požadavek formy právního úkonu (písemnosti) tak byl dodržen. Přestože závazek žalované nepřevést nemovitosti je vázán na to, že se tak nestane bez souhlasu národního výboru, tj. orgánu státu, který již v té době neexistoval, nepůsobí tato část smluvního ujednání neplatnost smlouvy o omezení převodu nemovitosti. Z kontextu celé smlouvy, zejména jejího záhlaví a připojených mechanických prostředků (razítek) je nepochybné, že věřitelem, který je oprávněn kontrolovat plnění závazků upravených v čl. 3, 4 a v případě jejich porušení vymáhat vrácení poskytnutého příspěvku (čl. 6) byl Okresní úřad P. Z obsahu smlouvy lze rovněž dovodit, že omezení převodu nemovitostí bylo sjednáno pro zajištění vrácení příspěvku ve prospěch tohoto okresního úřadu, což znamená, že jen s jeho souhlasem mohla žalovaná nemovitosti zatížené omezením převodu příp. převést na jiného.
Podle §20 odst. 2 obč. zák. ve znění platném do 31. 12. 1991, právní úkony, které jménem organizace činí pracovníci a členové v mezích svých oprávnění, jsou právními úkony organizace. Překročí-li tyto osoby rozsah svého oprávnění, vznikají práva a povinnosti organizaci, jen pokud se právní úkon týká úkolů organizace a jen tehdy, jde-li o překročení, o němž druhý účastník nemohl vědět.
S přihlédnutím ke znění §20 odst. 2 obč. zák. v citovaném znění neobstojí výhrada žalované ke vzniku (uzavření) smlouvy o omezení převodu nemovitosti, nebyl-li doplněk smlouvy ze dne 23. 10. 1991 podepsán vedoucí finančního referátu okresního úřadu H. A., ale M. P. S přihlédnutím k následnému chování Okresního úřadu P., který koncem října 1991 vyplatil žalované sjednaný příspěvek, neměl tento úřad pochybnosti, že za něj jednala oprávněná pracovnice, a že z uzavřené smlouvy o státním příspěvku na individuální bytovou výstavbu mu vznikla povinnost příspěvek vyplatit. Nelze dále pominout, že k platnosti smlouvy o omezení převodu nemovitosti byla potřebná registrace (§58 odst. 2 obč. zák.), přičemž bez ní nemohlo dojít k výplatě příspěvku [§17 odst. 4 písm. b) vyhlášky]; smlouva o příspěvku na individuální bytovou výstavbu ke své platnosti ani účinnosti registraci státním notářstvím nevyžadovala.
Jelikož se dovolatelce prostřednictvím dovolacího důvodu podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. nepodařilo zpochybnit správnost napadeného rozhodnutí, Nejvyšší soud její dovolání podle §243b odst. 2 části věty před středníkem o. s. ř. zamítl.
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto s přihlédnutím k tomu, že žalobkyni, která by podle §243b odst. 5, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §142 odst. 1 o. s. ř. měla právo na jejich náhradu, v tomto řízení žádné náklady nevznikly.
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 25. června 2009
JUDr. Václav D u d a, v. r.
předseda senátu