ECLI:CZ:NS:2009:33.CDO.1787.2007.1
sp. zn. 33 Cdo 1787/2007
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ivany Zlatohlávkové a soudců JUDr. Blanky Moudré a JUDr. Václava Dudy ve věci žalobce V. V., zastoupeného advokátem, proti žalované T. j. S. K., zastoupené advokátkou, o nahrazení projevu vůle, vedené u Okresního soudu v Klatovech pod sp. zn. 6 C 191/2000, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 20. prosince 2006, č. j. 61 Co 103/2006-329, takto:
Dovolání se zamítá.
Žalovaná je povinna zaplatit žalobci na náhradě nákladů dovolacího řízení 5.117,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám advokáta.
Odůvodnění:
Žalobce se domáhal, aby soud nahradil projev vůle žalované souhlasit s tím, aby provedl sám na své náklady výstavbu trvalé stavby - parkoviště na pozemcích
ve vlastnictví žalované podle „smlouvy o spolupráci při stavebních pracích
na sousedních nemovitostech“ ze dne 22. 4. 1998, kterou mezi sebou účastníci uzavřeli.
Okresní soud v Klatovech rozsudkem ze dne 30. dubna 2003, č. j. 6 C 191/2000-272, poté, co Krajský soud v Plzni usnesením ze dne 28. června 2002, č. j.
10 Co 966/2001-147, zrušil jeho předchozí žalobě vyhovující rozsudek ze dne 25. října 2001, č. j. 6 C 191/2000-133, zamítl žalobu, jíž bylo požadováno nahrazení projevu vůle žalované tak, že „souhlasí, aby žalobce provedl sám na své náklady výstavbu trvalé stavby – parkoviště na pozemcích parc. č. st. 203 a parc. č. 3409/5 v kat. úz. K. podle studie P. L. na základě smlouvy o spolupráci při stavebních pracích ze dne 22. 4. 1998“ (výrok I.), a rozhodl o nákladech řízení (výrok II.). Vycházel ze zjištění, že účastníci uzavřeli dne 22. 4. 1998 smlouvu, v níž se mimo jiné dohodli na vybudování parkoviště na pozemcích parc. č. st. 203 a č. 3409/5 v katastrálním území K. ve vlastnictví žalované, a to tak, že žalovaná se zavázala vybudovat parkoviště ze svých prostředků podle studie P. L. (čl. III odst. 1 smlouvy) a uvést ho do provozu nejpozději do šesti měsíců po kolaudaci rekonstrukce domu čp. 50 ve vlastnictví žalobce (čl. III odst. 2 smlouvy). Pro případ, že by parkoviště nevybudovala a neuvedla do provozu, zavázala se, že ve stavebním řízení udělí žalobci souhlas k tomu, aby provedl výstavbu parkoviště sám na své náklady. Pro tento případ si účastníci dále sjednali, že žalobce bude po dobu 5 let od kolaudace parkoviště provozovat ve své režii a žalovaná od něho nebude požadovat nájemné (čl. III odst. 5 smlouvy). Žalovaná ve sjednané lhůtě parkoviště nevybudovala. Rekonstruovaná nemovitost žalobce byla zkolaudována 28. 5. 1999. Soud prvního stupně vzal za prokázané, že žalovaná měla v úmyslu parkoviště vybudovat a její snaha nebyla předstíraná. Dne 7. 4. 1999 požádala o vydání stavebního povolení, stavební úřad však nepovažoval její žádost za dostatečnou pro posouzení navrhované stavby a vyzval ji k jejímu doplnění o příslušné listiny v třicetidenní lhůtě; po uplynutí této lhůty bylo stavební řízení zastaveno. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že závazek žalované vybudovat parkoviště ve sjednané lhůtě byl s ohledem na velmi složité povolovací řízení (parkovací plocha měla být umístěna ve středu města u značně dopravně zatížené komunikace) nesplnitelný. Plnění, k němuž se žalovaná zavázala, je tak plněním nemožným ve smyslu §575 obč. zák., a proto žalobu zamítl.
Krajský soud v Plzni rozsudkem ze dne 20. prosince 2006, č. j. 61 Co 103/2006-329, poté, co Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 26. ledna 2006, č. j. 33 Odo 753/2004-306, zrušil jeho předchozí rozsudek ze dne 27. ledna 2004, č. j. 11 Co 350/2003-286, změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že „žalovaná vyslovuje žalobci souhlas, aby sám a na své náklady provedl výstavbu trvalé stavby (parkoviště) na pozemcích parc. č. st. 203 a parc. č. 3409/5 v k.ú. K“. Současně rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů. Vycházel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, které doplnil rozhodnutím Krajského úřadu P. k., odboru dopravy a silničního hospodářství v P. ze dne 4. 4. 2005, č. j. DSH/3055/2005-Čk, jímž bylo povoleno napojení pozemku s parkovištěm na přilehlou komunikaci I/22. Na rozdíl od soudu prvního stupně dospěl k závěru, že podmínka, na níž bylo vázáno udělení souhlasu, byla splnitelná, resp. že v posuzovaném případě nastaly podmínky k tomu, aby žalovaná žalobci udělila ve stavebním řízení souhlas ke stavbě parkoviště na svém pozemku. Konstatoval, že příčinou toho, že žalovaná nevybudovala podle příslibu ve sjednané lhůtě na svém pozemku parkoviště, byla její liknavost, neboť dne 7. 4. 1999 sice požádala o vydání stavebního povolení k provedení zamýšlené stavby parkoviště, avšak nereagovala na výzvu příslušného stavebního úřadu, aby v jím stanovené lhůtě odstranila vady své žádosti. Vady projektu parkoviště, který jí dodal žalobce, nebyly prokázány. Plnění, k němuž se žalovaná smluvně zavázala, bylo objektivně splnitelné (jednalo se o věcné plnění sestávající z prací a výkonů, jejichž výsledkem bylo zhotovení stavby parkoviště, včetně zajištění administrativních a právních podkladů pro realizaci stavby) a bylo ho možno dosáhnout ve smluvně stanoveném čase, neboť přípravné práce (zpracování projektové dokumentace, opatření právních a administrativních podkladů pro realizaci stavby) mohly být konány již bezprostředně po uzavření smlouvy, tj. po 22. 4. 1999. Plnění nebylo ani nedovolené. Rozhodnutí O. ú. K., referátu dopravy a silničního hospodářství, č. j. RDSH 275/2000 ze dne 30. 3. 2000, jímž bylo povoleno komunikační napojení pozemku s parkovištěm na silnici I/22, bylo sice zrušeno rozhodnutím Ministerstva dopravy a spojů ČR ze dne 10. 11. 2000, č.j. 24444/2000-120, resp. ze dne 13. 2. 2002, č. j. 10/2002-510-RK/1, avšak stalo se tak v důsledku procesních pochybení silničního úřadu; zmíněná rozhodnutí neobsahují závěr, že je objektivně a trvale nemožné jakékoli napojení pozemku s parkovištěm na přilehlou komunikaci. Policie ČR – DI K. dala dne 31. 7. 1998 souhlas k povolení vjezdu z pozemku s parkovištěm na silnici I/22 podle projektové dokumentace zpracované společností Š. s. r. o., která měla být podkladem pro stavbu parkoviště (tuto dokumentaci použil žalobce při podání žádosti o stavební povolení pro stavbu parkoviště). Souhlas ze dne 31. 7. 1998 dopravní inspektorát zrušil poté, kdy žalovaná dne 14. 10. 1999 požádala o vyjádření k nové projektové dokumentaci, kterou si nechala sama zpracovat. Dopravní inspektorát v návaznosti na tuto novou projektovou dokumentaci dne 25. 10. 1999 stavbu parkoviště a jeho napojení na silnici č. I/22 již neodsouhlasil. Žalovaná věděla, že nesouhlasné stanovisko dopravního inspektorátu bylo vydáno ve vazbě na jinou projektovou dokumentaci a že po předložení projektové dokumentace, která byla zpracována pro žalobce, bylo stanovisko dopravního inspektorátu souhlasné. Navíc ani nesouhlasné stanovisko nevylučovalo jakékoli napojení pozemku s parkovištěm na přilehlou komunikaci (vyloučeno nebylo např. napojení chodníkovým přejezdem se sníženou obrubou); vylučovalo toliko jeho napojení křižovatkou. Odvolací soud tak nepřisvědčil žalované, že vyjádření dopravního inspektorátu ozřejmilo nemožnost napojení předmětného parkoviště na přilehlou komunikaci. Opak byl prokázán i důkazem, který byl nově proveden v odvolacím řízení, a to rozhodnutím Krajského úřadu P. k., odboru dopravy a silničního hospodářství ze dne 4. 4. 2005, č. j. DSH/3055/2005-Čk, jímž bylo na žádost žalobce povoleno připojení parkoviště na přilehlou komunikaci. Tvrzení žalované, že příčinou zastavení stavebního řízení byly především vady projektu, který v souladu se svým závazkem ve smlouvě dodal žalobce, a že v důsledku toho nemohlo ve smyslu §520 obč. zák dojít k jejímu prodlení, zůstalo neprokázáno. Odvolací soud uzavřel, že sjednaná podmínka pro uskutečnění žalobcem požadovaného plnění byla splnitelná.
Proti tomuto rozsudku podala žalovaná dovolání, v němž namítla, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Nesouhlasí
se závěrem odvolacího soudu, že sjednaná odkládací podmínka byla splnitelná. Nadále je přesvědčena, že to, k čemu se ve smlouvě zavázala (tj. do 6 měsíců od kolaudace žalobcova rekonstruovaného domu vybudovat na svých pozemcích parkoviště), nebylo možné splnit, neboť zde existovala záporná stanoviska dotčených orgánů, která nebyla změněna ani zrušena, a tudíž jsou stále závazná. Ve splnění závazku jí tedy bránily okolnosti, které stály zcela mimo její osobu. Má také za to, že odvolací soud nerespektoval právní názor Nejvyššího soudu a pochybil i tím, že vycházel „též z rozhodnutí Krajského úřadu P. k. ze dne 4. 4. 2005, DI a Ř. s. a d.“, které „byly předloženy na popud soudce zpravodaje až v průběhu závěrečného návrhu“ a „jejich původ je po značně dlouhé době co ve věci stavebního povolení jednala“. Z uvedených důvodů navrhla, aby byl napadený rozsudek zrušen a aby věc byla vrácena odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Žalobce navrhl zamítnutí dovolání. Nesouhlasí s názorem žalované, že odvolací soud nerespektoval názor Nejvyššího soudu. Odvolací soud se zabýval velmi podrobně posouzením, zda závazek žalované byl objektivně splnitelný, a zda jí vznikla povinnost udělit mu souhlas ke stavbě parkoviště na jejich pozemcích.
Dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno včas osobou k tomu oprávněnou (žalovanou) při splnění podmínky jejího advokátního zastoupení (§240 odst. 1 a §241 odst. 1 a 4 o. s. ř.) a je podle §237 odst. 1 písm. a/
o. s. ř. přípustné.
Podle §242 odst. 3 o. s. ř. rozhodnutí odvolacího soudu lze přezkoumat jen
z důvodů uvedených v dovolání včetně jejich obsahového vymezení.
Námitky, že odvolací soud nerespektoval rozhodnutí, jímž Nejvyšší soud zrušil jeho předchozí rozsudek, a že při rozhodování nesprávně vycházel také z rozhodnutí Krajského úřadu P. k. z 4. 4. 2005, přestože bylo předloženo teprve v závěru odvolacího řízení, lze podřadit pod dovolací důvod vymezený v §241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř., jímž lze vytýkat, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.
Podle §243d odst. 1 o. s. ř. ve spojení s §226 o. s. ř. je odvolací soud po zrušení jeho rozhodnutí vázán právním názorem dovolacího soudu.
V posuzované věci dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu s odůvodněním, že věc nesprávně (resp. neúplně) právně posoudil, neboť neposuzoval vznik smluvní povinnosti žalované k udělení souhlasu žalobci podle §36 odst. 1 obč. zák., tedy z pohledu splnitelnosti podmínky, na niž byl vázán, nýbrž pouze podle §37 odst. 2 obč. zák. (tj. zvažoval toliko nemožnost plnění ve vztahu k povinnosti žalované udělit žalobci souhlas k vybudování parkoviště). Odvolací soud právní názor dovolacího soudu v následném rozhodnutí ve věci plně respektoval, neboť zkoumal, zda odkládací podmínka, na niž byl vázán vznik povinnosti žalované udělit žalobci ve stavebním řízení souhlas ke stavbě parkoviště na svých pozemcích, byla objektivně splnitelná (možná) či nikoli. Výsledkem je jeho závěr, že podmínka, na jejímž splnění záviselo, zda vznikne povinnost žalované udělit žalobci souhlas ke stavbě parkoviště na svých pozemcích (tj. zda nastanou právní účinky smlouvy ze dne 22. 4. 1998), byla pro žalovanou splnitelná (tzn. žalovaná objektivně mohla na svých pozemcích ve sjednané lhůtě parkoviště vybudovat).
Přisvědčit nelze ani dovolací námitce, že odvolací soud pochybil, jestliže provedl důkaz rozhodnutím Krajského úřadu P. k.aje ze dne 4. 4. 2005.
Podle §205a odst. 1 o. s. ř. skutečnosti nebo důkazy, které nebyly uplatněny
před soudem prvního stupně, jsou u odvolání proti rozsudku nebo usnesení ve věci samé odvolacím důvodem jen tehdy, jestliže: a) se týkají podmínek řízení, věcné příslušnosti soudu, vyloučení soudce (přísedícího) nebo obsazení soudu; b) jimi má být prokázáno, že v řízení došlo k vadám, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci;
c) jimi má být zpochybněna věrohodnost důkazních prostředků, na nichž spočívá rozhodnutí soudu prvního stupně; d) jimi má být splněna povinnost tvrdit všechny
pro rozhodnutí věci významné skutečnosti nebo důkazní povinnost, a to za předpokladu, že pro nesplnění některé z uvedených povinností neměl odvolatel ve věci úspěch a přitom nebyl řádně poučen podle §118a odst. 1 až 3; e) odvolatel nebyl řádně poučen podle §119a odst. 1; f) nastaly (vznikly) po vyhlášení (vydání) rozhodnutí soudu prvního stupně.
Odvolací řízení je ovládáno principem tzv. neúplné apelace. V odvolání proti rozsudkům a usnesením ve věci samé, které byly vydány ve sporném řízení (s výjimkou rozsudků pro uznání a pro zmeškání), a proti rozsudkům vydaným ve věcech, o nichž bylo rozhodnuto jiným orgánem, lze uvést nové skutečnosti a důkazy jen za podmínek uvedených v §205 odst. 1 o. s. ř. Skutečnosti nebo důkazy, které nastaly (vznikly) až po vyhlášení (vydání) rozhodnutí soudu prvního stupně, a tudíž nemohly být uplatněny v řízení před soudem prvého stupně, lze použít též v odvolání proti rozhodnutí soudu prvého stupně. Vzhledem k tomu, že rozhodnutí Krajského úřadu P. k. bylo vydáno až po vyhlášení rozhodnutí soudu prvního stupně a žalobce jím mínil zpochybnit věrohodnost tvrzení žalované, že objektivně nemohla ve sjednané lhůtě vybudovat na svých pozemcích parkoviště, odvolací soud nepochybil, jestliže zmíněný listinný důkaz v odvolacím řízení provedl a při rozhodování z něho vycházel. Dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř. tudíž nebyl uplatněn právem.
Podle §241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř. lze dovolání podat z důvodu, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Nesprávným právním posouzením je omyl soudu při aplikaci práva na zjištěný skutkový stav (skutkové zjištění). O mylnou aplikaci se jedná, jestliže soud použil jiný právní předpis, než který měl správně použít, nebo aplikoval sice správný právní předpis, ale nesprávně jej vyložil, popř. jestliže ze skutkových zjištění vyvodil nesprávné právní závěry.
Prostřednictvím tohoto dovolacího důvodu otevřela žalovaná dovolacímu přezkumu závěr odvolacího soudu, že jí podle smlouvy ze dne 22. 4. 1998 vznikla povinnost udělit žalobci souhlas ve stavebním řízení k vybudování parkoviště na jejích pozemcích v důsledku naplnění (splnitelné) odkládací podmínky.
Vznik, změnu nebo zánik práva či povinnosti lze vázat na splnění podmínky, přičemž k podmínce nemožné, na kterou byl vázán zánik práva nebo povinnosti, se nepřihlíží (§36 odst. 1 obč. zák.). Podmínka je odkládací, jestliže na jejím splnění závisí, zda právní následky úkonu nastanou, a podmínka je rozvazovací, jestliže na jejím splnění závisí, zda následky již nastalé pominou (§36 odst. 2 obč. zák.). Podmínka je vedlejším ustanovením v právním úkonu, kterým se účinnost právního úkonu,
tj. skutečný vznik, změna či zánik subjektivních občanských práv a povinností, činí závislým na skutečnosti, která je subjektům právního úkonu v době jeho učinění neznámá a je pro ně nejistá.
V bodě III. odst. 1) smlouvy, kterou účastníci uzavřeli dne 22. 4. 1998, se uvádí, že žalovaná ve sjednané době (tj. do 6 měsíců od kolaudace rekonstruované budovy žalobce) vybuduje na svých pozemcích vlastním nákladem parkoviště. I když toto smluvní ujednání je formulováno jako povinnost žalované, je zcela zřejmé, že nejde
o závazek, jehož splnění by se mohl žalobce případně domáhat, tedy o právní vztah,
v němž vystupuje žalobce vůči žalované jako oprávněný subjekt. Naproti tomu ujednání v bodě III. odst. 5) smlouvy, v němž se uvádí, že žalovaná udělí žalobci souhlas
k vybudování parkoviště na jeho náklad v případě, že neprovede jeho výstavbu
v dohodnuté době sama, je ujednáním, ze kterého vyplývá konkrétní povinnost žalované vůči žalobci a naopak právo žalobce na splnění této povinnosti, pokud nastanou předpoklady jejího vzniku. Odvolací soud správně (v souladu se závazným právním názorem dovolacího soudu, který jeho předchozí rozsudek zrušil) dovodil, že ujednáním v bodě III. odst. 1) smlouvy byla sjednána podmínka, na jejímž splnění záviselo, zda vznikne povinnost žalované udělit žalobci souhlas k výstavbě parkoviště, tj. podmínka odkládací. Závěr, že šlo o podmínku odkládací, nebyl v dovolání zpochybněn.
Závisí-li právní následky (účinky) právního úkonu (smlouvy) na splnění podmínky, platí, že podmínka nesmí být v době právního úkonu nemožná (nesplnitelná). K nemožné podmínce rozvazovací se nepřihlíží a právní úkon jako celek zůstává nedotčen (srov. §36 odst. 1 věta druhá obč. zák.). Důsledkem nemožnosti (nesplnitelnosti) odkládací podmínky je neplatnost právního úkonu jako celku.
Zatímco soud prvního stupně dospěl v posuzované věci k závěru, že již v době uzavření smlouvy nebylo - s přihlédnutím ke sjednanému termínu - objektivně možné (tedy bylo nemožné i pro kohokoliv jiného), aby žalovaná vybudovala na svých pozemcích parkoviště a uvedla je do provozu, odvolací soud uzavřel, že sjednaná podmínka pro uskutečnění žalobcem požadovaného plnění byla splnitelná.
Předmětem právního úkonu je totéž, co je předmětem právního vztahu, k jehož založení, změně nebo zrušení právní úkon směřuje. Náležitostí předmětu právního úkonu je jednak jeho možnost a jednak jeho dovolenost. Možnost chování, které je předmětem právního úkonu, a tedy i předmětem práv a povinností vznikajících
z právního úkonu, je přímo logickou náležitostí právního úkonu. Možností předmětu právního úkonu je třeba rozumět možnost chování subjektu, a to chování odpovídajícího právům a povinnostem, které vyplývají z právního úkonu (nejčastěji jde o možnost plnění, které je předmětem právního úkonu). Možnost jako náležitost předmětu právního úkonu musí být dána v době vzniku právního úkonu. Jestliže chování je v této době nemožné, uvažuje se o počáteční nemožnosti (na rozdíl od následné nemožnosti, která není otázkou platnosti právního úkonu, ale otázkou splnitelnosti povinnosti dlužníka). Nemožnost nelze ztotožňovat s obtížností, resp. s tzv. objektivními potížemi při plnění, které nezpůsobují neplatnost právního úkonu. Neplatnost právního úkonu může přivodit jen fyzická objektivní nemožnost spočívající v tom, že chování, které je předmětem právního úkonu, je za působení zákonitostí uplatňujících se v přírodě, neuskutečnitelné nejen pro povinný subjekt, ale pro každého. Nemožností plnění se tedy rozumí nemožnost objektivně hodnocená, tedy nikoliv nemožnost spočívající pouze v přesvědčení dlužníka o nemožnosti poskytnout požadované plnění.
V daném případě o tzv. počáteční nemožnost právního úkonu podle §37 odst. 2 obč. zák. nejde, neboť předmět plnění – vybudování parkoviště a jeho uvedení
do provozu – nebyl v době uzavření smlouvy nemožný.
Stane-li se plnění nemožným až v době existence platného závazku, závazek zaniká, a to okamžikem, kdy nemožnost nastala. Nemožnost je dodatečná jestliže plnění se stalo následkem určité okolnosti nemožným, ačkoliv v době uzavření smlouvy bylo objektivně splnitelné. Za nemožné se však v souladu s ustanovením §575 odst. 2 obč. zák. nepovažuje tzv. nemožnost hospodářská, tedy taková kdy je závazek možnost splnit jen za ztížených podmínek, s většími náklady, nebo závazek lze splnit až po určité době plnění. Obtížnost plnění zásadně nevede k aplikaci pravidel o nemožnosti plnění a platí obecná zásada soukromého práva „pacta sunt servanda“.
Lze přisvědčit odvolacímu soudu, že sjednaná podmínka se nestala nesplnitelnou ani následně v důsledku nepřiměřenosti termínu. Žalovaná měla dostatek času
na vyřízení potřebných povolení ke stavbě parkoviště, neboť nebyla limitována pouze lhůtou šesti měsíců od kolaudace domu čp. 50 a mohla smluvní ujednání začít naplňovat bezprostředně po uzavření smlouvy. Zavázala-li se udělit žalobci souhlas ve stavebním řízení k výstavbě parkoviště, pokud sama ve lhůtě šesti měsíců od kolaudace zrekonstruované stavby ve vlastnictví žalobce parkoviště nevystaví a neuvede do provozu, bylo na ní, aby si vytvořila předpoklad (podmínky) pro výstavbu. Musela vědět, co předchází vlastní výstavbě parkoviště a mohla podle toho jednat. To, že příslušný stavební úřad zastavil řízení o povolení stavby, bylo zapříčiněno chováním žalované, resp. její nečinností, neboť neodstranila včas vytčené vady své žádosti o stavební povolení. V řízení nebylo prokázáno, že by příčinou zastavení stavebního řízení byl nekvalitní projekt (resp. jeho neodstranitelné vady) a že tudíž zastavení stavebního řízení zapříčinil sám žalobce, který dodal žalované podle dohody projektovanou dokumentaci. Naopak, odvolací soud vycházel ze zjištění, že nedostatky žádosti o stavební povolení se netýkaly výlučně předložené projektové dokumentace; žalovaná byla vyzvána k předložení řady dalších dokladů a na výzvu nereagovala. Jinak řečeno, pokud by žalovaná započala včas (tj. bezprostředně po uzavření smlouvy) s přípravou, která byla nezbytná pro realizaci zamýšlené stavby parkoviště, bylo vybudování parkoviště objektivně možné. Nešlo tudíž ani o následnou objektivní nemožnost plnění.
Nesplnitelnost odkládací podmínky nelze dovozovat ani z nedovolenosti právního úkonu (§39 obč. zák.). Jak správně uzavřel již odvolací soud (na jehož přesvědčivou a vyčerpávající argumentaci nelze než odkázat), z žádného z provedených důkazů nevyplývá, že by parkoviště nebylo možné vybudovat pro nesouhlasný postoj státních orgánů, jejichž souhlasné stanovisko je podmínkou povolení stavby. Nesouhlasné stanovisko Policie ČR, dopravního inspektorátu K. č. j. ORKT 2-592/DI-99 bylo vydáno po předložení projektové dokumentace, která se lišila od projektové dokumentace zpracované pro žalobce; při předložení projektové dokumentace zpracované pro žalobce bylo stanovisko dopravního inspektorátu souhlasné. Navíc i v nesouhlasném stanovisku dopravního inspektorátu se sice uvádí, že parkoviště nelze připojit na přilehlou komunikaci křižovatkou, ale zároveň z něho vyplývá, že parkoviště lze připojit jako vjezd na místo ležící mimo silnici – chodníkovým přejezdem se sníženou obrubou. Při změně projektové dokumentace v naznačeném směru by tudíž bylo možné souhlasného stanoviska dopravního inspektorátu dosáhnout, o čemž svědčí i rozhodnutí Krajského úřadu P. k., odboru dopravy a silničního hospodářství (silničního správního úřadu) ze 4. 4. 2005. Ministerstvo dopravy a spojů sice zrušilo rozhodnutí O. ú. K., referátu dopravy a silničního hospodářství, jímž bylo povoleno komunikační napojení pozemku s parkovištěm na silnici I/22, důvodem takového rozhodnutí však bylo procesní pochybení příslušného silničního úřadu, nikoli objektivní nemožnost či nedovolenost zamýšlené stavby.
Lze tedy uzavřít, že odvolací soud nepochybil ve svém závěru, že odkládací podmínka, kterou si účastníci sjednali ve smlouvě z 22. 4. 1998, byla splnitelná, smlouva je tudíž platným právním úkonem, z něhož žalované vznikla povinnost udělit žalobci souhlas ve stavebním řízení ke stavbě parkoviště na svých pozemcích. Protože se žalované ani prostřednictvím dovolacího důvodu, který vycházel z argumentu nesprávného právního posouzení věci, nepodařilo zpochybnit správnost napadeného rozsudku odvolacího soudu, Nejvyšší soud dovolání podle 243b odst. 2 o. s. ř. jako nedůvodné zamítl.
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §142 odst. 1 o. s. ř. Žalované, jejíž dovolání bylo odmítnuto, byla uložena povinnost zaplatit žalobci náklady, které mu vznikly
v souvislosti s podáním vyjádření k dovolání prostřednictvím advokáta. Tyto náklady sestávají z odměny advokáta v částce 4.000,- Kč (§2 odst. 1, §7 písm. e/ ve spojení s §10 odst. 3 a §18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb., v platném znění), z paušální částky náhrad hotových výdajů ve výši 300,- Kč (§2 odst. 1 a §13 odst. 1 a 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., v platném znění) a z částky 817,- Kč odpovídající dani z přidané hodnoty, kterou je advokát povinen z odměny za zastupování a náhrad odvést podle zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty (§137 odst. 3 o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li povinná dobrovolně, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněný podat návrh na soudní výkon rozhodnutí.
V Brně dne 23. září 2009
JUDr. Ivana Z l a t o h l á v k o v á , v. r.
předsedkyně senátu