ECLI:CZ:NS:2009:33.CDO.1859.2008.1
sp. zn. 33 Cdo 1859/2008
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Blanky Moudré a soudců JUDr. Pavla Krbka a JUDr. Václava Dudy ve věci žalobkyň 1) T. Ch., 2) V. B., zastoupených advokátkou, a 3) M. N., proti žalované J. S., zastoupené advokátem , o určení vlastnického práva k nemovitosti, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 30 C 98/2000, o dovolání žalované proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 31. března 2006, č. j. 13 Co 153/2006-200, takto:
Dovolání se odmítá.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 1 usnesením ze dne 27. prosince 2005, č. j.
30 C 98/2000-181, zamítl žádost žalované o prominutí zmeškání odvolací lhůty proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 19. října 2005, č. j. 30 C 98/2000-159.
Městský soud v Praze usnesením ze dne 31. března 2006, č. j. 13 Co 153/2006-200, usnesení soudu prvního stupně potvrdil. Zcela se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že tvrzená nedostatečná komunikace mezi žalovanou a jejím zástupcem nemůže být omluvitelným důvodem zmeškání lhůty, pro který by byla žalovaná vyloučena z úkonu, který jí přísluší (§58 o. s. ř. ve spojení s §204 odst. 3 o. s. ř.). Konstatoval, že zástupci žalované nic nebránilo v tom, aby při váznoucí komunikaci
se žalovanou podal z opatrnosti blanketní dovolání a posléze s ní konzultoval další postup v řízení.
Usnesení odvolacího soudu napadla žalovaná dovoláním, v němž po vylíčení svých poměrů limitovaných pobytem ve věznici polemizuje se závěrem odvolacího soudu, že na její straně nebyly dány důvody pro prominutí zmeškání odvolací lhůty. Tím, že byla zamítnuta její žádost o prominutí zmeškání lhůty k odvolání, jí bylo odepřeno právo na spravedlivý proces podle čl. 36 Listiny základních práv a svobod. Z uvedených důvodů navrhla, aby dovolací soud usnesení odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Podle §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští. Přípustnost dovolání upravují ustanovení
§237 až 239 o. s. ř. Napadené usnesení odvolacího soudu není usnesením ve věci samé, a tak nepřipadá v úvahu přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř. Dovolání nemůže být přípustné ani podle §238, §238a a §239 o. s. ř., jelikož z žádného z těchto ustanovení nevyplývá přípustnost dovolání proti usnesení, jímž odvolací soud potvrdil usnesení soudu prvního stupně o zamítnutí žádosti o prominutí odvolací lhůty.
Vzhledem k tomu, že z §236 o. s. ř. vyplývá, že přípustnost dovolání může být dána jen na základě zákona, nemůže přípustnost dovolání založit okolnost, že odvolací soud v rozporu s procesními předpisy poučil účastníky o tom, že dovolání přípustné je. Důsledkem chybějícího, neúplného nebo nesprávného poučení soudu o opravných prostředcích může být zachování lhůty k podání opravného prostředku, nikoli přípustnost jinak nepřípustného opravného prostředku (k tomu srovnej usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 14. 5. 2002, sp. zn. 29 Odo 809/2001).
Protože dovolání žalované směřuje proti rozhodnutí, proti němuž zákon tento mimořádný opravný prostředek nepřipouští, Nejvyšší soud je podle §243b odst. 5 a §218 písm. c/ o. s. ř. odmítl.
O nákladech dovolacího řízení Nejvyšší soud nerozhodoval, jelikož jeho rozhodnutím řízení nekončí (§243b odst. 5 věta první, §224 odst. 1 a §151 odst. 1
o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 16. listopadu 2009
JUDr. Blanka Moudrá, v. r.
předsedkyně senátu