ECLI:CZ:NS:2009:33.CDO.1862.2007.1
sp. zn. 33 Cdo 1862/2007
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Blanky Moudré a soudců JUDr. Ivany Zlatohlávkové a JUDr. Pavla Krbka ve věci žalobkyně J. p., s. r. o., zastoupené advokátem, proti žalovanému J. J., zastoupenému advokátem, o zaplacení částky 40.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 42 C 209/2005, o dovolání žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 18. dubna 2006, č. j. 17 Co 38/2006-29, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku na nákladech dovolacího řízení částku 5.550,- Kč k rukám advokáta.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 4 rozsudkem ze dne 2. srpna 2005, č. j. 42 C 209/2005-14, uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni částku 40.000,- Kč s 2% úrokem z prodlení ročně z této částky od 19. 3. 2004 do zaplacení a rozhodl o nákladech řízení. Učinil tak poté, co Okresní soud Praha - západ vyhověl žalobě vydáním platebního rozkazu ze dne 10. března 2005, č. j. 7 C 27/2005-7; jeho součástí bylo i usnesení s výzvou podle §114b odst. 1 o. s. ř., aby se žalovaný v případě, že podá odpor, ve lhůtě třiceti dnů od podání odporu vyjádřil ve věci. Zároveň byl poučen o náležitostech tohoto vyjádření a o následcích neuposlechnutí výzvy ve smyslu §114b odst. 5 o. s. ř. Proti platebnímu rozkazu podal žalovaný prostřednictvím svého zástupce včas blíže neodůvodněný odpor, v němž pouze vznesl námitku místní nepříslušnosti Okresního soudu Praha - západ. Okresní soud Praha - západ nato usnesením ze dne 31. května 2005, č. j. 7 C 27/2005-11, vyslovil svou místní nepříslušnost a věc postoupil Obvodnímu soudu pro Prahu 4 (§105 odst. 1 o. s. ř.). Protože žalovaný kvalifikované vyjádření ve stanovené lhůtě a ani později nepodal, Obvodní soud pro Prahu 4 vyšel z fikce uznání uplatněného nároku a rozhodl rozsudkem pro uznání (§114b odst. 5 o. s. ř. ve spojení s §153a odst. 3 o. s. ř.).
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 18. dubna 2006, č. j. 17 Co 38/2006-29, rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o věci samé potvrdil, změnil jej ve výroku
o nákladech řízení a rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Ztotožnil se zcela
se soudem prvního stupně, že byly splněny všechny zákonné předpoklady
pro rozhodnutí rozsudkem pro uznání. S poukazem na rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 16. 9. 2003, sp. zn. 32 Odo 616/2003, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod R 56/2005, neshledal opodstatněnou námitku žalovaného, že je nepřípustné, aby usnesení s výzvou k vyjádření podle §114b odst. 1 o. s. ř. bylo obsaženo v platebním rozkazu. Nepřisvědčil žalovanému ani v tom, že vydání rozsudku pro uznání bránila skutečnost, že usnesení s výzvou k vyjádření vydal místně nepříslušný soud. Konstatoval, že řízení před soudem je zahájeno dnem, kdy soudu došel návrh na jeho zahájení (příp. dnem, kdy bylo vydáno usnesení o zahájení řízení), bez ohledu na to, zda byl návrh podán u místně nepříslušného soudu. I tak dochází k hmotněprávním a procesním účinkům spojeným s podáním návrhu. Jelikož z žádného ustanovení občanského soudního řádu nevyplývá, že nelze přihlížet k rozhodnutím vydaným místně nepříslušným soudem, vznikla na základě usnesení Okresního soudu Praha - západ obsaženého v platebním rozkaze ze dne 10. března 2005, č. j. 7 C 27/2005-7, fikce uznání nároku žalovaným, podle níž soud prvního stupně
po vyslovení místní nepříslušnosti Okresním soudem Praha - západ správně rozhodl rozsudkem pro uznání.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, jehož přípustnost dovozoval z §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. Prostřednictvím dovolacího důvodu podle
§241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř. zpochybnil správnost závěru odvolacího soudu, že byly splněny podmínky pro vydání rozsudku pro uznání. Zásadní právní význam napadeného rozhodnutí spatřuje v řešení otázky závaznosti úkonů učiněných místně nepříslušným soudem. Má zato, že k usnesení podle §114b odst 1 o. s. ř. nebylo možno přihlédnout proto, že bylo vydáno místně nepříslušným soudem a to jako k jeho v pořadí druhém procesním úkonu. Byť platební rozkaz a usnesení podle §114b odst. 1 o. s. ř. jsou včleněny do jedné listiny, jde o dvě rozhodnutí odlišné povahy. Jestliže proti v pořadí prvnímu rozhodnutí (platebnímu rozkazu) podal odpor, který je prvním úkonem účastníka ve věci, a v něm uplatnil námitku místní nepříslušnosti, již soud akceptoval, pak usnesení s výzvou podle §114b odst. 1 o. s. ř. je rozhodnutím „vědomě nepříslušného soudu“. Z uvedených důvodů navrhl rozhodnutí soudů obou stupňů zrušit a věc vrátit soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalobkyně se ztotožnila s právním posouzením věci odvolacím soudem, poukázala na rozhodnutí publikované ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek
pod R 56/2005, a vyslovila názor, že otázka závaznosti rozhodnutí místně nepříslušného soudu není zásadně významná.
Dovolání bylo podáno včas k tomu oprávněným subjektem při splnění zákonné podmínky advokátního zastoupení dovolatele (§240 odst. 1, §241 odst. 1 a 4 o. s. ř.); Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) se proto dále zabýval otázkou přípustnosti dovolání.
Podle §236 odst. 1 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští. Přípustnost dovolání proti rozhodnutí odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno v pořadí první rozhodnutí soudu prvního stupně, se řídí §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř.
Podle §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b/ a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Podle §237 odst. 3 o. s. ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.
Ze znění těchto ustanovení vyplývá, že dovolání podle §237 odst. 1 písm. c/
o. s. ř. je přípustné pouze k řešení právních otázek, což znamená, že v něm lze samostatně namítat jen to, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci; způsobilým dovolacím důvodem je tudíž pouze důvod uvedený
v §241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř.
Vzhledem k tomu, že dovolací soud je ve smyslu §242 odst. 3 o. s. ř. vázán uplatněným dovolacím důvodem včetně jeho obsahového vymezení (až na výjimky zde uvedené v případě přípustného dovolání), mohou se předmětem dovolacího přezkumu stát jen ty právní otázky, z jejichž řešení vychází rozhodnutí odvolacího soudu a jež byly dovoláním napadeny.
Žalovaný spojuje zásadní právní význam napadeného rozhodnutí s řešením otázky, zda jsou dány podmínky pro vydání rozsudku pro uznání ve smyslu §114b a
§153a odst. 3 o. s. ř. za situace, kdy v odporu proti platebnímu rozkazu, který obsahoval též výrok s usnesením podle §114b odst. 1 o. s. ř., byla uplatněna námitka místní nepříslušnosti, již soud akceptoval. Jelikož takto nastíněná právní otázka nebyla dosud v rozhodování dovolacího soudu vyřešena, představuje napadený rozsudek odvolacího soudu rozhodnutí, které má ve věci samé po právní stránce zásadní význam, a dovolání žalovaného je přípustné podle §237 odst.1 písm.c/ o. s. ř.
Právní posouzení věci je nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Podle §153a odst. 1 o. s. ř. uzná-li žalovaný v průběhu soudního řízení nárok nebo základ nároku, který je proti němu žalobou uplatňován, rozhodne soud rozsudkem podle tohoto uznání. Podle §153a odst. 3 o. s. ř. rozsudkem pro uznání rozhodne soud také tehdy, má-li se za to, že žalovaný nárok, který je proti němu žalobou uplatňován, uznal (§114b odst. 5 o. s. ř.).
Vyžaduje-li to povaha věci nebo okolnosti případu, může předseda senátu,
s výjimkou věcí, v nichž nelze uzavřít a schválit smír (§99 odst. 1 a 2 o. s. ř.), a věcí uvedených v §118b a §120 odst. 2 o. s. ř., místo výzvy podle §114a odst. 2 písm. a/ o. s. ř., nebo nebylo-li takové výzvě řádně a včas vyhověno, žalovanému usnesením uložit, aby se ve věci písemně vyjádřil a aby v případě, že nárok uplatněný v žalobě zcela neuzná, ve vyjádření vylíčil rozhodující skutečnosti, na nichž staví svoji obranu, a k vyjádření připojil listinné důkazy, jichž se dovolává, popřípadě označil důkazy k prokázání svých tvrzení. K podání vyjádření určí lhůtu, která nesmí být kratší než třicet dnů od doručení usnesení (§114b odst. 1 o. s. ř.). Usnesení může být vydáno, i když soud rozhodl o věci platebním rozkazem. Lhůtu k podání vyjádření v tom případě soud určí až ode dne podání odporu proti platebnímu rozkazu (§114b odst. 2 o. s. ř.). Jestliže se žalovaný bez vážného důvodu na výzvu soudu včas nevyjádří a ani ve stanovené lhůtě soudu nesdělí, jaký vážný důvod mu v tom brání, má se za to, že nárok, který je proti němu žalobou uplatňován, uznává; o tomto následku (§153a odst. 3 o. s. ř.) musí být poučen (§114b odst. 5 o. s. ř.).
Podle §105 odst. 1 o. s. ř. místní příslušnost zkoumá soud před tím, než začne jednat o věci samé. Rozhodl-li soud o věci samé bez jednání, zkoumá místní příslušnost jen před vydáním rozhodnutí; to neplatí, jde-li o platební rozkaz. Později ji zkoumá jen k námitce účastníka, je-li uplatněna při prvním úkonu, který účastníku přísluší.
Při zkoumání místní příslušnosti se nepřihlíží k jednáním a k úkonům provedeným
před věcně nepříslušným soudem a k rozhodnutím vydaným věcně nepříslušným soudem.
Usnesení podle §114b odst. 1 o. s. ř. je právním prostředkem přípravy jednání, kterou soud v občanském soudním řízení provádí se záměrem, aby bylo možné věc rozhodnout zpravidla při jediném jednání. Jak vyplývá z §114b odst. 2 o. s. ř., může být usnesení podle §114b odst.1 o.s.ř. vydáno i tehdy, rozhodl-li soud o věci platebním rozkazem. Tímto usnesením je žalovaný vyzýván k písemnému vyjádření ve věci jen \"podmíněně\", tedy pouze pro případ, že podá proti platebnímu rozkazu odpor. Smyslem a účelem usnesení podle §114b odst.1 o. s. ř. je v tomto případě zajistit řádnou přípravu jednání, které soud případně nařídí po zrušení platebního rozkazu včas podaným odporem (§174 odst.2 o. s. ř.), aniž by musel jednání připravovat až po podání odporu. Soudní praxe se ustálila v právním názoru, že usnesení podle §114b odst. 1 o. s. ř. může být obsaženo i ve výroku platebního rozkazu (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 9. 2003, sp. zn. 32 Odo 616/2003, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod R 56/2005). V tom případě žalovaný povinnost vyjádřit se ve věci splní buď tím, že v podaném odporu vylíčí rozhodující skutečnosti, na nichž stanoví svou obranu, nebo tím, že po podání neodůvodněného odporu se ve stanovené lhůtě písemně vyjádří ve věci v samostatném podání. Tuto povinnost však nesplní, uvede-li ve vyjádření jen námitky procesní povahy, aniž současně uvede údaje týkající se věci samé, na nichž staví svoji obranu. Taková situace má pro žalovaného stejné procesní následky, jako kdyby se vůbec nevyjádřil, tedy vznik fikce uznání nároku podle §114b odst. 5 o. s. ř.
K přípravě jednání - a v jejím rámci též k vydání usnesení podle §114b odst. 1 o. s. ř. - soud přistoupí až tehdy, jsou-li splněny podmínky řízení a byly-li odstraněny případné vady v žalobě. Podmínkami řízení se přitom v občanském soudním řízení rozumí, jak vyplývá z §103 o. s. ř., podmínky, za nichž soud může rozhodnout ve věci samé. Jen v takovém případě je totiž možné řádně připravit jednání a jen za těchto okolností mohou být též splněny podmínky, za nichž se má za to, že žalovaný uznal nárok, který je proti němu uplatňován žalobou. Fikce uznání nároku podle §114b odst. 5 o. s. ř. se nemůže uplatnit, jsou-li důvody k zastavení řízení podle §104 o. s. ř. nebo byl-li proti žalovanému uplatněn nárok žalobou, která vykazuje takové vady, jež brání dalšímu pokračování v řízení (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 12. 8. 2003 sp. zn. 21 Cdo 968/2003, uveřejněný v časopise Soudní judikatura pod označením SJ 153/ 2003).
Je nepochybné, že místní příslušnost soudu patří mezi podmínky, za nichž může soud rozhodnout ve věci samé (§103 o. s. ř.), která ovšem nemá povahu neodstranitelného nedostatku podmínky řízení a jejíž zkoumání se soustředí na začátek řízení. Místní příslušnost zkoumá soud z vlastní iniciativy před tím, než začne jednat
o věci samé (zpravidla do doby, než je přednesena, resp. přečtena žaloba), později jedině k námitce účastníka, je-li uplatněna při prvním úkonu, který mu přísluší. Rozhodl-li soud o věci samé bez jednání (vydá-li platební rozkaz, rozsudek pro uznání nebo rozsudek pro zmeškání), zkoumá místní příslušnost jen před vydáním rozhodnutí ve věci samé; to neplatí v případech, kdy rozhodl o věci platebním rozkazem. Byl-li účinkem podaného odporu vydaný platební rozkaz zrušen, zůstává účastníku řízení, jenž odpor podal, zachována námitka místní nepříslušnosti nejpozději do okamžiku prvního procesního úkonu, kterým se na soud obrací po zrušení platebního rozkazu. Nebyla-li využita časově omezená možnost zkoumat místní příslušnost z iniciativy soudu nebo k námitce účastníka a tím odstranit nedostatek místní příslušnosti, je případný nedostatek místní příslušnosti nadále zhojen.
V posuzovaném případě žalovaný poté, co mu byl dne 15. 4. 2005 doručen
do vlastních rukou platební rozkaz s usnesením podle §114b odst. 1 o. s. ř. vydaný Okresním soudem Praha-západ, reagoval jen tak, že proti platebnímu rozkazu podal neodůvodněný odpor, v němž vznesl námitku místní nepříslušnosti Okresního soudu Praha - západ. Protože se na výzvu soudu ve věci nevyjádřil ani samostatným podáním ve lhůtě k tomu určené (a nesdělil, jaký vážný důvod mu v tom brání), ač byl poučen
o následku s tím spojeným, nastala fikce uznání nároku žalobkyně podle §114b odst. 5 o. s. ř. Okolnost, že Okresní soud Praha-západ k námitce žalovaného posléze vyslovil svou místní nepříslušnost a věc postoupil Obvodnímu soudu pro Prahu 4, tedy že usnesení podle §114b odst. 1 o. s. ř. vydal místně nepříslušný soud, je ve vztahu k již nastalé fikci uznání nároku irelevantní. Usnesení podle §114b odst. 1 o. s. ř. je totiž institutem přípravy jednání, tedy úkonem soudu, který byl učiněn za účelem přípravy jednání. I ve vztahu k němu platí zásada, podle níž úkony místně nepříslušného soudu učiněné před vznesením námitky místní nepříslušnosti mají stejné účinky jako úkony soudu místně příslušného. Lze tedy uzavřít, že podmínky pro vydání rozsudku pro uznání podle §114b odst. 5 a §153a odst. 3 o. s. ř. jsou splněny i tehdy, jestliže usnesení podle §114b odst. 1 o. s. ř. vydal soud, který na základě následně vznesené námitky žalovaného vyslovil svou místní nepříslušnost a věc postoupil místně příslušnému soudu, který teprve rozsudek pro uznání vydal.
Žalovanému se tak nepodařilo zpochybnit správnost napadeného rozhodnutí,
a protože řízení netrpí žádnou z vad uvedených v §229 odst. 1, odst. 2 písm. a/ a b/ a odst. 3 o. s. ř., případně vadami řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, dovolací soud jeho dovolání zamítl (§243b odst. 2 část věty před středníkem o. s. ř.).
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř., za stavu, kdy žalobkyni vznikly náklady v souvislosti s podáním vyjádření k dovolání prostřednictvím advokáta. Tyto náklady sestávají z odměny advokáta ve výši 5.250,- Kč (§2 odst. 1, §3 odst. 1 §10 odst. 3 a §18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb., ve znění před 1. 9. 2006), a z paušální částky náhrad hotových výdajů v částce 300,- Kč (§2 odst. 1, §13 odst. 1 a 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., v platném znění).
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněná podat návrh na soudní výkon rozhodnutí.
V Brně dne 29. července 2009
JUDr. Blanka Moudrá, v. r.
předsedkyně senátu