ECLI:CZ:NS:2009:33.CDO.1911.2007.1
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ivany Zlatohlávkové a soudců JUDr. Blanky Moudré a JUDr. Pavla Krbka ve věci žalobkyně JUDr. J. Š., zastoupené advokátem, proti žalovaným 1) J. H., zastoupené advokátem, 2) J. G. a 3) K. H., zastoupeným advokátem, o zaplacení 79.548.326,70 Kč s příslušenstvím a o 145.471,54 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu ve Strakonicích pod sp. zn. 5 C 666/97, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 15. ledna 2007, č. j. 5 Co 2498/2006-1969, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 15. ledna 2007, č. j. 5 Co 2498/2006-1969, a rozsudek Okresního soudu ve Strakonicích ze dne 14. října 2005, č. j. 5 C 666/97-1754, se zrušují s výjimkou částí výroků, jimiž soudy obou stupňů uložily žalované J. H. povinnost zaplatit žalobkyni částku 202.465,- Kč s úrokem z prodlení ve výši 3 % ročně z částky 103.792,- Kč od 8. 12. 1993 do 14. 7. 1994 a ve výši 16 % ročně od 15. 7. 1994 do zaplacení a s úrokem z prodlení ve výši 16 % ročně z částky 98.673,- Kč od 20. 1. 1995 do zaplacení
a žalované J. G. povinnost zaplatit žalobkyni částku 46.797,- Kč s úrokem z prodlení ve výši 16 % ročně od 20. 1. 1995 do zaplacení tak, že jsou povinny tyto částky žalobkyni zaplatit do tří dnů od právní moci rozsudku. V tomto rozsahu se věc vrací soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Žalobkyně po žalovaných požadovala zaplacení 79.548.326,70 Kč s příslušenstvím a 145.471,54 Kč s příslušenstvím s tím, že tyto částky představují její odměnu advokáta za zastupování žalovaných v žalobě vyjmenovaných restitučních sporech.
Okresní soud ve Strakonicích rozsudkem ze dne 14. října 2005, č. j. 5 C 666/97-1754, uložil žalovaným povinnost zaplatit žalobkyni do tří dnů od právní moci rozsudku: J. H. částku 15.937.792,- Kč, J. G. částku 5.383.959,- Kč a K. H. částku 5.383.959,- Kč, vše s 3 % úrokem z prodlení od 8. 12. 1993 do 14. 7. 1994 a s 16 % úrokem z prodlení od 15. 7. 1994
do zaplacení (výroky I., II. a III.), zamítl žalobu, aby
- žalovaná J. H. zaplatila žalobkyni 17.487.987,- Kč s 21 % úrokem z prodlení od 8. 12. 1993 do zaplacení a 18 % úrok z prodlení z částky 15.937.792,- Kč od 8. 12. 1993 do 14. 7. 1994 a dále 5 % úrok z prodlení z částky 15.937.792,- Kč od 15. 7. 1994 do zaplacení,
- aby žalovaná J. G. zaplatila žalobkyni 17.684.819,- Kč s 21 % úrokem z prodlení od 8. 12. 1993 do zaplacení a 18 % úrok z prodlení z částky 5.383.959,- Kč od 8. 12. 1993 do 14. 7. 1994 a dále 5 % úrok z prodlení z částky 5.383.959,- Kč od 15. 7. 1994 do zaplacení a
- aby žalovaná K. H. zaplatila žalobkyni 17.669.867,- Kč s 21 % úrokem z prodlení od 8. 12. 1993 do zaplacení, dále 18 % úrok z prodlení z částky 5.398.911,- Kč od 8. 12. 1993 do 14. 7. 1994 a dále 5 % úrok z prodlení z částky 5.398.911,- Kč od 15. 7. 1994 do zaplacení (výroky IV., V., VI.).
Výrokem VII. uznal žalovanou J. H. povinnou zaplatit žalobkyni 98.673,89 Kč s 16 % úrokem z prodlení od 20. 1. 1995 do zaplacení. Výrokem VIII. uznal žalovanou J. G. povinnou zaplatit žalobkyni 46.797,65 Kč s 16 % úrokem z prodlení od 20. 1. 1995 do zaplacení. Výroky IX. až XI. rozhodl o nákladech řízení účastníků, výrokem XII. o soudním poplatku a výroky XIII. až XV. o nákladech řízení státu. Vycházel přitom ze zjištění, že žalobkyně jako advokátka uzavřela se žalovanými dne 20. 8. 1990 dohodu o právním zastoupení, jejímž předmětem bylo „navrácení panství B., tzn. historické budovy zámku s veškerým příslušenstvím a s pozemky, včetně půdního hospodářství, hospod, cihelny, lihovaru
a pivovaru, navrácení panství O. s veškerým příslušenstvím, parcely v P., zařízení zámku D. L. nacházejícího se v budově zámku B., a zařízení zámků B. a O.“. Na základě této dohody zastupovala žalobkyně žalovanou J. H. do října 1993 a žalované J. G. a K. H. do září 1992. V restituční věci „panství B.“ jednala žalobkyně
za žalované se 71 povinnými osobami a v restituční věci „panství O.“ s 31 povinnými osobami. Na podkladě těchto zjištění soud poměřoval vztahy účastnic vyhláškou
č. 270/1990 Sb., o odměnách advokátů a komerčních právníků za poskytování právní pomoci (dále jen „vyhláška č. 270/1990 Sb.“). Vycházel z toho, že ujednání o odměně obsažené ve smlouvě o poskytnutí právní pomoci je neplatné, a proto postupoval podle §3 odst. 2 vyhlášky č. 270/1990 Sb. Jako úkony právní pomoci posoudil všechny restituční výzvy k vydání věcí a všechny restituční dohody o vydání věcí. V restituční věci „zámek B.“ vykonala žalobkyně pro žalovanou J. H. 453 úkonů právní pomoci, z čehož 218 úkonů vykonala výlučně pro ni a 235 úkonů bylo společných i pro žalované J. G. a K. H. Při určení sazby za úkon právní pomoci soud vycházel z §13 odst. 6 vyhlášky č. 270/1990 Sb. Dospěl k závěru, že hodnotu věci lze - s přihlédnutím k rozsahu majetku, jehož
se právní pomoc týkala, k jeho různorodosti i změnám ve stavebně technickém stavu nemovitostí, k nimž v průběhu let došlo - zjistit jen s nepoměrnými obtížemi. Restituovaný majetek byl sice v jednotlivých podáních odhadem vícekrát oceňován, ceny se však liší řádově ve stamilionech (např. panství B. bylo jako celek oceněno částkou 1.613.279.732,50 Kč, ale rovněž částkou 951.292.789,20 Kč). Proto vycházel ze sazby mimosmluvní odměny 200,- Kč za jeden úkon právní pomoci. S odkazem
na §17 odst. 1 vyhlášky č. 270/1990 Sb. zvýšil tuto sazbu na trojnásobek
a ve společných úkonech pak provedl její snížení o 20 procent; sazba za úkony samostatné tak činí 600,- Kč a sazba za úkony společné 480,- Kč. Na podkladě těchto úvah dovodil, že žalovaná J. H. by měla žalobkyni zaplatit 243.600,- Kč za 235 společných úkonů po 480,- Kč a 218 samostatných úkonů po 600,- Kč
a žalované J. G. a K. H. každá po 112.800,- Kč
za 235 úkonů po 480,- Kč. Obdobně postupoval soud právního stupně ohledně odměny žalobkyně za zastupování žalovaných ve věci „panství O.“. Zde uvažoval u žalované J.H. s 212 úkony právní pomoci, z nichž 116 bylo společných, které vyčíslil částkou 55.680,- Kč (tj. 116krát 480,- Kč) a 96 samostatných vyčíslených
na 57.000,- Kč (tj. 96krát 600,- Kč). Odměnu za zastupování J. G. v této kauze vypočetl na 55.680,- Kč (tj. 116krát 480,- Kč). Po K. H. nebyla odměna za kauzu „panství O.“ požadována. Protože podle názoru soudu prvního stupně takto vypočtené částky odměn nevystihují pracnost a náročnost právního zastoupení, postupoval podle §136 o. s. ř. a provedl další zvýšení. Zohlednil přitom,
že majetek značné hodnoty získaly žalované právě zásluhou žalobkyně, která jej vyhledala a zajistila, aby žalované doložily oprávněnost svých nároků. Vzal v úvahu,
že žalované vstupovaly podle dohody z 20. 8. 1990 do právního vztahu s žalobkyní s vůlí uhradit jí 10 % z hodnoty majetku, který jim bude v restituci vydán. Proto odměnu za zastoupení ve věci „panství B.“ zvýšil v závislosti na počtu povinných osob,
u žalované J. H. 66krát na částku 16.077.600,- Kč a u žalovaných J. G. a K. H. 49krát na částky po 5.527.200,- Kč. Ve věci „panství O.“ zvýšil odměnu ve vztahu k žalované J. H. 30krát a ve vztahu k žalované J. G. 21krát. Dále pak žalobkyni přiznal hotové výdaje, které požadovala pouze za kauzu „panství B.“ a které sestávají z cestovného, z poštovného, z nákladů na nákup kolků a nákladů za kopírování
a ověřování potřebných listin; vůči žalované J. H. (která učinila tento nárok nesporným) tak přiznal žalobkyni hotové výdaje ve výši 31.045,- Kč, vůči J. G. hotové výdaje ve výši 27.818,- Kč a vůči K. H. hotové výdaje ve výši 27.770,- Kč. Konečně přiznal režijní paušály, a to ohledně kauzy „panství B.“ vůči Josefině H. 13,590,- Kč, vůči zbylým žalovaným po 7.050,- Kč a režijní paušály v kauze „panství O.“ vůči J. H. ve výši 6.360,- Kč a vůči J. G. ve výši 3.480,- Kč. Zbytek žalovaných částek soud prvního stupně žalobkyni nepřiznal a žalobu v tomto rozsahu zamítl. Při rozhodování pak zohlednil rovněž skutečnost, že část odměny za právní pomoc žalované žalobkyni již uhradily (J. H. 184.443,90 Kč, J. G. 178.108,90 Kč
a K. H. 163.108,90 Kč); tyto částky od celkového nároku odečetl. Úroky z prodlení v kauze „panství B.“ přiznal od 8. 12. 1993, neboť teprve od této doby byly žalobkyní požadovány; úroky z prodlení v kauze „panství O.“ byly požadovány původní žalobou vedenou pod sp. zn. 5 C 261/1995. Námitku promlčení práva, kterou žalované v řízení vznesly, soud neshledal opodstatněnou s odůvodněním, že žaloba byla pouze doplňována nikoli měněna, takže tříletá promlčecí doba k uplatnění práva byla zachována.
Krajský soud v Českých Budějovicích rozsudkem ze dne 15. ledna 2007, č. j.
5 Co 2498/2006-1969, změnil rozsudek soudu prvního stupně v odstavcích I. až VIII. tak, že
- žalovaná J. H. je povinna zaplatit žalobkyni 202.465,- Kč s úrokem z prodlení ve výši 3 % ročně z částky 103.792,- Kč od 8. 12. 1993
do 14. 7. 1994 a ve výši 16 % ročně od 15. 7. 1994 do zaplacení a s úrokem z prodlení ve výši 16 % ročně z částky 98.673,- Kč od 20. 1. 1995 do zaplacení,
a že se zamítá žaloba, jíž žalobkyně po této žalované požadovala zaplacení 33.321.978,- Kč s úroky z prodlení ve výši 21 % ročně od 8.12.1993, zaplacení úroku z prodlení z částky 103.792,- Kč ve výši 18 % ročně od 8. 12. 1993
do 14. 7. 1994 a ve výši 5 % ročně od 15. 7. 1994 do zaplacení, jakož i zaplacení úroku z prodlení ve výši 5 % ročně z částky 98.673,- Kč od 20. 1. 1995
do zaplacení;
- žalovaná J. G. je povinna zaplatit žalobkyni 46.797,- Kč s úrokem z prodlení ve výši 16 % ročně od 20. 1. 1995 do zaplacení a že se zamítá žaloba, jíž žalobkyně po této žalované požadovala zaplacení 23.068,778,- Kč s 21 % úrokem z prodlení ročně od 8. 12. 1993 do zaplacení a zaplacení úroku z prodlení ve výši 5 % ročně z částky 46.797,- Kč od 20. 1. 1995 do zaplacení;
- zamítá se žaloba, jíž se žalobkyně po žalované K. H. požadovala zaplacení 23.068.778,- Kč s 21 % úrokem ročně od 8. 12. 1993 do zaplacení.
Současně rozhodl o nákladech řízení účastníků a státu před soudy obou stupňů
a potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o soudním poplatku. Připomněl,
že již ve svých usneseních, jimiž byly předchozí rozhodnutí soudu prvního stupně zrušeny, vyslovil názor, že nárok žalobkyně musí být posouzen podle §3 odst. 2 vyhlášky č. 270/1990 Sb., neboť ujednání o odměně žalobkyně za právní pomoc poskytovanou žalovaným obsažené v dohodě ze dne 20. 8. 1090 je neplatné, neboť odměna byla v rozporu s §11 cit. vyhlášky sjednána jako kombinace odměny paušální
a podílové. Předmětná smlouva o poskytnutí právní pomoci byla uzavřena podle §321 obč. zák. ve znění před novelou účinnou od 1. 1. 1992 a na základě zákona č. 128/1999 Sb., o advokacii, ve znění účinném od 1. 7. 1990. Nemohla být tedy poměřována ustanoveními §724 a násl. obč. zák. v platném znění. Odvolací soud vycházel z toho,
že věci, v nichž žalobkyně žalované zastupovala, byly typově shodné. Nepřisvědčil názoru žalovaných, že ujednání o odměně je neplatné pouze zčásti; zdůraznil,
že neplatnost byla způsobena nepřípustnou kombinací sjednaných typů odměn a nelze proto shledat platným pouze ujednání o hodinové odměně. Správným shledal závěr soudu prvního stupně ohledně počtu samostatných a společných úkonů provedených
u jednotlivých povinných osob pro tu kterou ze žalovaných. Ztotožnil se rovněž
s posouzením námitky promlčení práva žalobkyně na odměnu za poskytnutí právní pomoci. Stejně jako soud prvního stupně dovodil, že k promlčení tohoto práva nedošlo, neboť žaloba nebyla v průběhu řízení změněna ve vylíčení skutečností rozhodných
pro posouzení uplatněných nároků. Odvolací soud sdílí rovněž právní názor soudu prvního stupně o sazbě právních úkonů; rovněž on dovodil, že v dané věci je namístě postupovat podle §13 odst. 6 vyhlášky č. 270/1990 Sb., neboť hodnotu věcí lze zjistit pouze s nepoměrnými obtížemi a že zvýšení na trojnásobek je namístě s ohledem
na časovou náročnost některých úkonů a rozsáhlost restituovaného majetku, kdy každá restituovaná věc (příp. soubor věcí) vyžadovala provedení určitého počtu úkonů právní pomoci, byť se jednalo o typově shodné úkony; společné úkony je tudíž nutno ocenit částkou 480,- Kč a samostatné částkou 600,- Kč. Uzavřel tudíž, že odměna žalobkyně
za zastupování žalované J. H. při restituci „panství B.“ činí 112.800,- Kč za společné úkony a 130.800,- Kč za samostatné úkony (celkem tedy 243.600,- Kč) a odměna žalobkyně za zastupování žalovaných J. G.
a K. H. činí 112.800,- Kč ve vztahu ke každé z nich. Odměna žalobkyně za zastupování žalované J. H. při restituci „panství O.“ představuje částku 55.680,- Kč za společné úkony a 57.600,- Kč za samostatné úkony (celkem tedy 113.280,- Kč) a odměna za zastupování J. G. částku 55.680,- Kč. Další zvýšení odměny odvolací soud neshledal po právu, neboť nemá zákonný podklad. Postup podle §136 o. s. ř. nepovažuje za možný, neboť odměna musí odpovídat vyhlášce č. 270/1990 Sb., která žádné další zvýšení mimosmluvní odměny neumožňuje. Ohledně počtu úkonů soud prvního stupně postup podle §136 o. s. ř. nevyužil. Zdůraznil, že byla-li odměna vypočtena podle vyhlášky č. 270/1990 Sb., nelze dospět k závěru, že její celková výše je v rozporu s dobrými mravy nízká. S odkazem
na §3 odst. 1 obč. zák. lze právo odejmout, nikoli přiznat, resp. navýšit. Závěry soudu prvního stupně o hotových výdajích, o režijních paušálech, o započtení již provedených plateb a o úrocích z prodlení shledal správnými a v tomto směru odkázal na důvody uvedené v rozhodnutí soudu prvního stupně.
Proti rozsudku odvolacího soudu, konkrétně proti jeho výrokům II., IV. V. VIII. a IX., podala žalobkyně dovolání. Soudům obou stupňů v prvé řadě vytýká, že jejich rozhodnutí jsou vadná a nepřezkoumatelná, neboť nesplňují kritéria §157 o. s. ř.
Je přesvědčena, že rozhodnutí soudu prvního stupně nemělo z hlediska kvality odůvodnění obstát a odvolací soud je měl již proto zrušit. Pokud tak neučinil, jde
o nepředvídatelný postup, který se příčí nejen zákonnosti, ale i ústavnosti. V této souvislosti odkazuje na judikaturu Ústavního soudu a na jeho interpretaci pojmu svévole ve „smyslu extrémního nesouladu právních předpisů s vykonanými skutkovými a právními zjištěními“.Vadu řízení spatřuje rovněž v tom, že v rozporu se zásadami spravedlivého procesu byly zcela opomenuty jí navržené důkazy. Zdůrazňuje, že byla opakovaně soudem vyzývána k odstranění vad žaloby a k označení důkazů, jimiž míní prokázat oprávněnost svých nároků. Přestože důkazy označila, nebyly provedeny; šlo zejména o důkazy, jimiž mínila prokázat hodnotu věcí, jejichž vydání bylo žalovanými v restituci požadováno. Předmětem sporu jsou finanční částky v řádech desítek milionů korun a nebylo tudíž neekonomické provést důkaz znaleckými posudky za účelem zjištění ceny majetku, který byl v restituci žalovaným vydáván. Zákonem o půdě bylo jednoznačně stanoveno, že ocenění majetku se provádí podle cenového předpisu platného ke dni účinnosti tohoto zákona, a proto jsou liché úvahy soudů, že ocenění věcí by bylo velmi složité, neboť jejich hodnota se postupem doby měnila např. vzhledem ke stavebně technickému stavu nemovitostí. Stavebnětechnický stav vydávaných budov bylo možné zjistit z posudků, které byly vypracovány Pozemkovým úřadem za účelem vyčíslení znehodnocení budov při určení finanční náhrady. Nic také soudu nebránilo, aby nechal ocenit mobiliář zámků a knihovnu zámku B., neboť veškerá dokumentace týkající se tohoto památkově chráněného majetku mu byla předložena. Navíc budovy netvořily podstatný obsah restituovaného majetku a v obsáhlých podáních adresovaných soudu prvního stupně byla cena jednotlivých úkonů řádně specifikována (byly uvedeny ceny vydávaných věcí a z toho vyplývající ceny právních úkonů). Soudy obou stupňů se při počtu provedených úkonu právní pomoci dopouštěly početních chyb (resp. nesprávně zjistily počet provedených úkonů právní pomoci). Zásadní pochybení soudů shledává žalobkyně v právním posouzení věci. Nesouhlasí se závěrem, že sazbu za úkon právní pomoci bylo namístě určit podle §13 odst. 6 vyhlášky č. 270/1990 Sb.
I kdyby náklady související s vypracováním znaleckých posudků byly vysoké, nebylo
by možné považovat je za nepřiměřené, jak předpokládá citované ustanovení, neboť žalována je částka cca 80.000.000,- Kč. Soudy navíc ani nezjišťovaly, jak vysoké náklady by bylo nutné vynaložit na vypracování znaleckých posudků, jimiž by bylo ocenění věcí provedeno. Žalobkyně považuje za nepřípustné odmítnout provést dokazování za účelem zjištění hodnoty věcí pouze proto, že se jedná o rozsáhlý
a různorodý majetek. Dále namítá, že počet úkonů právní pomoci neučinila nesporným. V řízení prokázala, že v souvislosti s restitucí majetku žalovaných provedla k jejich žádosti i jiné úkony (sepsala nájemní smlouvy na pronájem zařízení lihovaru B., smlouvu o budoucí kupní smlouvě na jeho odkoupení a kupní smlouvy ohledně stavebně propojených nemovitostí), jimiž povinné osoby (Likérka B. a. s., J. tiskárny a. s., Střední zemědělská technická škola) podmiňovaly vydání věcí; tyto úkony nebyly soudem zohledněny. Soudy rovněž pominuly, že převzala a připravila zastoupení žalovaných proti povinnému Státnímu rybářství v B. a že dne 3. 3. 1992 sepsala dohodu o vydání věcí a žalobu proti Likérce B. Ze všech uvedených důvodů žalobkyně navrhla, aby dovolací soud zrušil jak rozsudek odvolacího soudu, tak rozsudek soudu prvního stupně v napadeném rozsahu a věc vrátil k dalšímu řízení.
Dovolání proti rozsudku odvolacího soudu bylo podáno včas osobou k tomu oprávněnou a je přípustné podle §237 odst. 1 písm. a/ o. s. ř., a protože bylo rozhodnuto v rozporu s hmotným právem, je přípustné rovněž podle §237 odst. 1 c/ o. s. ř.
Podstatou dovolacích námitek žalobkyně jsou výtky, že soudy věc nesprávně právně posoudily, jestliže dospěly k závěru, že na zjištěný skutkový stav je namístě aplikovat §13 odst. 6 vyhlášky č. 270/1990 Sb., o odměnách advokátů a komerčních právníků za poskytování právní pomoci (dále jen „vyhláška č. 270/1990 Sb.“). Závěr,
že ujednání o smluvní odměně obsažené v dohodě o poskytnutí právní pomoci při restituci „panství B.“ a „panství O.“ je neplatné a je proto namístě postupovat podle §3 odst. 2 vyhlášky č. 270/1990 Sb., nebyl v dovolání zpochybněn.
Odměna advokáta (za poskytnutí právní pomoci) může být smluvní nebo mimosmluvní. Pokud se odměna advokáta neřídí jeho smlouvou s klientem (tak jako
je tomu v posuzovaném případě, kdy ujednání o smluvní odměně je neplatné), řídí se ustanovením §13 vyhlášky č. 270/1990 Sb.
Výše mimosmluvní odměny se stanoví podle hodnoty nebo druhu věci a podle počtu úkonů právní pomoci, které advokát ve věci vykonal (§12 vyhlášky č. 270/1990 Sb.). Podle §13 odst. 1 cit. vyhlášky sazba mimosmluvní odměny za jeden úkon právní pomoci, stanovená podle hodnoty věci, činí z hodnoty: do 1.000,- Kčs 200,- Kčs, přes 1.000,- do 5.000,- Kčs 300,- Kčs, přes 5.000,- do 10.000,- Kčs 400,- Kčs, přes 10.000,-
do 200.000,- Kčs 400,- Kčs a 10,- Kčs za každých započatých 1.000,- Kčs, o které hodnota věci převyšuje 10.000,- Kčs a přes 200.000,- Kčs 2.300,- Kčs a 10 Kčs
za každých započatých 10.000,- Kčs, o které hodnota věci převyšuje 200.000,- Kčs.
Podle §13 odst. 6 vyhlášky č. 270/1990 Sb. nelze-li hodnotu věci vyjádřit
v penězích, anebo lze-li ji zjistit jen s nepoměrnými obtížemi, činí sazba mimosmluvní odměny za jeden úkon právní pomoci 200,- Kčs, není-li dále stanoveno jinak.
Ze znění posledně citovaného ustanovení zřetelně vyplývá, že jej lze použít pouze ve dvou případech. V prvé řadě tehdy, nelze-li hodnotu věci vyjádřit v penězích. O takový případ v dané věci nejde. Sjednaná právní pomoc se týkala zastupování žalovaných ve věci restituce (obnovy majetkových práv) „panství Blatná“ a „panství Osek“. Úkolem žalobkyně tak bylo činit za žalované úkony směřující k obnově jejich majetkových práv. Takovými úkony bylo především dohledání věcí, které byly právnímu předchůdci žalovaných v minulosti odňaty způsobem předvídaným restitučními předpisy, podání výzev k jejich vydání (výzvy byly nezbytným předpokladem uplatnění práv oprávněných osob a jejich nepodání mělo za následek prekluzi práva), jednání s osobami, po nichž bylo požadováno vydání věcí (povinné osoby), případně podání žalob, nedošlo-li k dobrovolnému vydání věcí. Všechny takové úkony nepochybně směřovaly (na rozdíl od úkonů, které žalobkyně prováděla v souvislosti s podmínkami povinných osob – např. sepis nájemních či kupních smluv) k restituci majetku. Jestliže cílem restituce byla obnova vlastnictví, resp. vydání movitých a nemovitých věcí, nemůže být pochyb o tom, že hodnotu věcí, které žalobkyně pro žalované jednotlivými úkony právní pomoci získávala, bylo možné vyjádřit v penězích. Lze tudíž přisvědčit dovolatelce, že je-li zjistitelné, které movité
a nemovité věci byly žalovaným na základě právní pomoci žalobkyně povinnými osobami vydány, příp. které věci byly po povinných osobách žádány, lze nepochybně zjistit i jejich hodnotu a v návaznosti nato výši mimosmluvní odměny za úkon právní pomoci, kterou žalovaným poskytla.
Druhý případ, kdy lze aplikovat ustanovení §13 odst. 6 vyhlášky č. 270/1990 Sb., je situace, kdy hodnotu věci lze zjistit jen s nepoměrnými obtížemi. Obtíže při zjišťování hodnoty věci pro určení sazby za úkon právní pomoci je nutné konfrontovat pouze s předmětem sporu. Ustanovení §13 odst. 6 vyhlášky č. 270/1990 Sb. se proto uplatní pouze při rozhodování soudu o nákladech řízení, kdy by předpokládané náklady na zjištění hodnoty věci pro potřeby stanovení sazby mimosmluvní odměny za úkon právní pomoci advokáta, který úspěšného účastníka v řízení zastupoval, převyšovaly hodnotu samotného předmětu řízení. Nemůže se však uplatnit tam, kde předmětem sporu je právě odměna advokáta za poskytnutou právní pomoc (tedy ve sporu o plnění ze smlouvy o právní pomoci). V takovém případě je povinností soudu zjistit, zda žalobou uplatněný nárok je po právu co do důvodu i výše. V dané věci je předmětem sporu částka, která podle tvrzení žalobkyně představuje její mimosmluvní odměnu
za právní pomoc, kterou podle smlouvy o právní pomoci žalovaným poskytla. K otázce výše jí uplatněného nároku navrhla žalobkyně důkazy znaleckými posudky. Náklady
na jejich vypracování nelze poměřovat ustanovením §13 odst. 6 vyhlášky č. 270/1990 Sb., neboť jejich výše v porovnání s hodnotou samotného předmětu řízení
je nevýznamná.
Závěr odvolacího soudu dovozující, že sazbu za úkon právní pomoci, kterou žalobkyně žalovaným poskytla, je namístě stanovit podle §13 odst. 6 vyhlášky
č. 270/1990 Sb., není správný a dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř. byl uplatněn právem.
Pakliže obstojí námitky žalobkyně, že odvolací soud věc neprávně právně posoudil, resp. že není správný jeho závěr o použití §13 odst. 6 vyhlášky č. 270/1990 Sb., musí se současně prosadit dovolací výhrady, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci a spočívá v tom, že soudy neprovedly důkazy k prokázání výše uplatněného nároku. Výtkami, že soudy
se dopustily při výčtu úkonů právní pomoci početních chyb a že odůvodnění jejich rozhodnutí nesplňuje náležitosti ve smyslu §157 o. s. ř., nebylo za dané procesní situace hospodárné se zabývat.
Protože v posuzovaném případě jsou naplněny dovolací důvody podle §241a odst. 2 písm. a/ i b/ o. s. ř., dovolacímu soudu nezbylo než rozsudek odvolacího soudu v dovoláním napadeném rozsahu zrušit podle §243b odst. 2 věty za středníkem o. s. ř. Vzhledem k tomu, že důvody zrušení platí i pro rozsudek soudu prvního stupně, zrušil dovolací soud i tento rozsudek a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení
(§243b odst. 3 věta druhá o. s .ř.).
V dalším průběhu řízení bude soud prvního stupně (případně i odvolací soud) vázán právním názorem, který byl vysloven v tomto rozsudku (§243d odst. 1 věta první ve spojení s §226 odst. 1 o. s .ř.). O náhradě nákladů řízení včetně nákladů řízení dovolacího bude rozhodnuto v novém rozhodnutí o věci (§234d odst. 1 věta druhá
o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 24. září 2009
JUDr. Ivana Z l a t o h l á v k o v á , v. r.
předsedkyně senátu