ECLI:CZ:NS:2009:33.CDO.2321.2007.1
sp. zn. 33 Cdo 2321/2007
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Blanky Moudré a soudců JUDr. Pavla Krbka a JUDr. Václava Dudy ve věci žalobce J. D., zastoupeného P. T., advokátem, proti žalovanému R. V., zastoupenému advokátem, o zaplacení 3,000.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Novém Jičíně pod sp. zn. 18 C 4/2002, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 5. října 2006, č. j. 57 Co 388/2005-168, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žádný z účastníku nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Žalobce se po žalovaném domáhal zaplacení 3,000.000,- Kč s příslušenstvím představujících půjčku, kterou mu žalovaný nevrátil.
Okresní soud v Novém Jičíně rozsudkem ze dne 17. února 2005, č. j.
18 C 4/2002-99, žalobu, kterou se žalobce domáhal po žalovaném úhrady částky 3,000.000,- Kč spolu s 8,5% úrokem z prodlení z dlužné částky od 7. 12. 2001
do zaplacení, zamítl a rozhodl o nákladech řízení (jeho předchozí rovněž žalobu zamítající rozsudky ze dne 29. dubna 2003, č. j. 18 C 4/2002-44, a ze dne 9. března 2004, č. j. 18 C 4/2002-72, Krajský soud v Ostravě usneseními ze dne 17. prosince 2003, č. j. 57 Co 497/2003-65, a ze dne 22. prosince 2004, č. j. 57 Co 634/2004-88, vždy zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení).
Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že žalobce na základě ústního ujednání půjčil žalovanému dne 3. 4. 1998 částku 3,000.000,- Kč, aniž si dohodli dobu jejího vrácení. Dne 24. 5. 2000 podepsal žalobce u notáře smlouvu o převodu obchodního podílu na L. D. za 700.000,- Kč. Ihned poté na ulici před sídlem notáře převzal žalobce částku za převod obchodního podílu a současně s ní mu žalovaný vrátil půjčených 3,000.000,- Kč. Bankovky v hodnotě 3,700.000,- Kč byly žalobci předány v igelitové tašce za přítomnosti žalovaného, L. D. a P. V. O předání a převzetí peněz nebylo vystaveno žádné písemné potvrzení. L. D. smlouvu o převodu obchodního podílu podepsal u notáře až 26. 5. 2000, neboť chybou advokátky, která smlouvu připravovala, bylo v kolonce podpisu nabyvatele uvedeno jméno a příjmení žalovaného. Když se na ni L. D. obrátil se žádostí o odstranění této vady, nemohla vyhotovit listinu jinou, neboť na původní byl již ověřený podpis žalobce (převodce). Proto na ni psacím strojem doplnila jméno a příjmení nabyvatele L. D., který teprve pak listinu vlastnoručně podepsal s ověřovací doložkou. Soud prvního stupně neuvěřil tvrzení žalobce, že dne 24. 5. 2000 mu L. D. předal pouze 700.000,- Kč a že nikdo jiný u toho nebyl přítomen. Výpovědi svědků D. a V. posoudil jako věrohodné, neboť se shodovaly v zásadních bodech popisovaného děje, a jejich důvěryhodnost nemohla snižovat okolnost, že se vzhledem k časovému odstupu od události lišily v detailech. Okolnosti, za nichž došlo k předání finančních prostředků, považoval za zřejmě obvyklý způsob transakce mezi účastníky a jejich obchodními partnery. Dne 26. 11. 2001 vyzval zástupce žalobce žalovaného k vrácení půjčky ve lhůtě sedmi dnů od doručení výzvy. Z takto zjištěného skutkového stavu věci soud prvního stupně dovodil, že účastníci uzavřeli smlouvu o půjčce podle §657 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, v platném znění (dále jen „obč. zák.“). Jelikož žalovaný žalobci půjčenou částku vrátil, jeho dluh zanikl.
Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 5. října 2006, č. j. 57 Co 388/2005-168, rozsudek soudu prvního stupně v části výroku, kterou byla zamítnuta žaloba
o zaplacení 1% úroku z prodlení z částky 3,000.000,- Kč od 7. 12. 2001 do zaplacení, potvrdil, ve zbývající části jej změnil tak, že uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobci do tří dnů od právní moci rozsudku 3,000.000,- Kč se 7,5% úrokem z prodlení od 7. 12. 2001 do zaplacení, a rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů. Odvolací soud po zopakování listinných důkazů neuvěřil - oproti soudu prvního stupně - žalovanému, že půjčku žalobci vrátil dne 24. 5. 2000. Ze smlouvy o převodu obchodního podílu ze dne 24. 5. 2000 zjistil, že je vyhotovena na počítači, obsahuje podpisy žalobce a žalovaného v kolonkách s jejich předtištěnými jmény, že L.D. smlouvu podepsal v kolonce s jeho jménem, která je napsána psacím strojem. Z ověřovacích doložek notáře vyplynulo, že podpis žalobce na smlouvě byl ověřen dne 24. 5. 2000, kdy smlouvu před notářem podepsal. L. D. smlouvu téhož dne nepodepsal, neboť, jak bylo zjištěno z prohlášení E. F. ze dne 15. 4. 2003, která smlouvu vyhotovila, kolonka s jeho jménem v listině chyběla a byla zde dopsána strojem dodatečně. Tato skutečnost byla potvrzena ověřovací doložkou podpisu L. D. na smlouvě, z níž vyplývá, že L. D. tuto listinu vlastnoručně podepsal před notářem dne 26. 5. 2000. Na základě takto zjištěných skutečností odvolací soud dospěl k závěru, že dne 24. 5. 2000 nemohlo dojít k vrácení půjčky způsobem, který popsali svědci D. a V. (vypovídající ve prospěch žalovaného), a to že svědek D. prohlásil, že je vše v pořádku, tedy že smlouva o převodu obchodního podílu byla toho dne podepsána u notáře jejími účastníky. Protože výpovědi těchto svědků byly v rozporu se skutečnostmi objektivně zjištěnými z listinných důkazů, vyhodnotil je odvolací soud jako nevěrohodné; přihlédl i k tomu, že svědek D. byl ve věci vedené u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 33 T 12/2002 pravomocně odsouzen pro trestný čin podvodu podle §250 odst. 1 a 4 tr. zák., nástupu výkonu trestu se vyhýbá a zdržuje se na neznámém místě, a že proti oběma svědkům bylo opakovaně prováděno šetření orgány činnými v trestním řízení. Jelikož se žalovanému nepodařilo prokázat, že půjčku žalobci vrátil, odvolací soud mu uložil dlužnou částku (spolu s příslušenstvím) žalobci zaplatit.
Výrok rozsudku odvolacího soudu, jímž byl změněn rozsudek soudu prvního stupně, napadl žalovaný dovoláním. Nesouhlasí se skutkovým závěrem odvolacího soudu, že žalobci půjčku nevrátil. Je přesvědčen, že pravdivost jeho tvrzení byla prokázána výpověďmi svědků D. a V., kteří v podstatě shodně popsali, za jakých okolností k předání peněz došlo. I když způsob úhrady byl z dnešního pohledu poněkud svérázný, byl svého času běžný. Má výhrady k závěru o nevěrohodnosti těchto svědků, který odvolací soud odůvodnil tím, že jejich výpovědi jsou v rozporu se skutečnostmi zjištěnými z listinných důkazů. Zdůrazňuje, že svědek D. při návratu od notáře prohlásil, že je vše v pořádku, v přesvědčení, že smlouva o převodu obchodního podílu byla uzavřena. Jestliže smlouvu podepsal až 26. 5. 2000, bylo to způsobeno tím, že v důsledku opomenutí listina dne 24. 5. 2000 jeho jméno neobsahovala. Za diskutabilní považuje úsudek odvolacího soudu, že důvěryhodnost svědka D. je snižována jeho pravomocným odsouzením pro trestný čin podvodu podle §250 odst. 1 a 4 tr. zák., neboť se projednávané věci netýká. Závěr odvolacího soudu o snížené věrohodnosti svědka V. založený pouze na okolnosti, že proti němu bylo v minulosti zahájeno trestní stíhání, je nepřijatelný vzhledem k presumpci neviny. Z uvedených důvodů navrhl rozsudek odvolacího soudu zrušit a věc mu vrátit k dalšímu řízení.
V řízení o dovolání bylo postupováno podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění do 31. 3. 2005 - dále jen „o. s. ř.“ (srovnej článek II bod 3. přechodných ustanovení zákona č. 59/2005 Sb., kterým byla s účinností od 1. 4. 2005 provedena novela občanského soudního řádu).
Dovolání bylo podáno včas k tomu oprávněným subjektem při splnění podmínky advokátního zastoupení (§240 odst. 1 a §241 odst. 1 a 4 o. s. ř.) a je podle §237 odst. 1 písm. a/ o. s. ř. přípustné. Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) se proto zaměřil na posouzení otázky, zda je též důvodné.
Prostřednictvím dovolacího důvodu podle §241a odst. 3 o. s. ř. lze namítat, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování. Za skutkové zjištění, které nemá oporu
v provedeném dokazování, je třeba považovat výsledek hodnocení důkazů soudem, který neodpovídá postupu vyplývajícímu z §132 o. s. ř., protože soud vzal v úvahu skutečnosti, které z provedených důkazů nebo přednesů účastníků nevyplynuly a ani jinak nevyšly za řízení najevo, protože soud pominul rozhodné skutečnosti, které byly provedenými důkazy prokázány nebo vyšly za řízení najevo, nebo protože v hodnocení důkazů, popřípadě poznatků, které vyplynuly z přednesů účastníků nebo které vyšly najevo jinak, je z hlediska závažnosti (důležitosti), zákonnosti, pravdivosti, eventuálně věrohodnosti logický rozpor (hodnocení odporuje ustanovením §133 až §135 o. s. ř.). Zmíněným dovolacím důvodem lze přitom napadnout výsledek činnosti soudu při hodnocení důkazů, na jehož nesprávnost lze usuzovat - jak vyplývá ze zásady volného hodnocení důkazů - jen ze způsobu, jak k němu soud dospěl. Nelze-li soudu v tomto směru vytknout žádné pochybení, není možné ani polemizovat s jeho skutkovými závěry (např. namítat, že soud měl uvěřit jinému svědkovi, že některý důkaz není pro skutkové zjištění důležitý, že z provedených důkazů vyplývá jiný závěr apod.). Znamená to, že hodnocení důkazů, a tedy ani skutkové zjištění jako jeho výsledek, z jiných než z výše uvedených důvodů nelze dovoláním úspěšně napadnout.
V posuzovaném případě dovolání ve skutečnosti neobsahuje námitky, že odvolací soud vzal v úvahu skutečnosti, které z provedených důkazů nebo přednesů účastníků nevyplynuly, ani jinak nevyšly za řízení najevo, nebo že naopak pominul rozhodné skutečnosti, které byly provedenými důkazy prokázány nebo vyšly za řízení najevo. Argumentace žalovaného vyjadřující nesouhlas se skutkovým zjištěním odvolacího soudu, že půjčených 3,000.000,- Kč žalobci nevrátil, je založena výlučně
na kritice toho, jak odvolací soud hodnotil důkazy z hlediska jejich pravdivosti, resp. věrohodnosti. Žalovaný na základě vlastního hodnocení důkazů činí od odvolacího soudu odlišné skutkové zjištění, že poskytnutou půjčku žalobci vrátil, a na něm buduje odlišný právní závěr, že jeho dluh ze smlouvy o půjčce zanikl splněním.
Skutkový závěr, že žalovaný žalobci půjčených 3,000.000,- Kč nevrátil, odvolací soud učinil, jak vyplývá z odůvodnění jeho rozsudku, z výsledků dokazování, zejména na základě listinných důkazů (smlouvy o převodu obchodního podílu s úředně ověřenými podpisy a prohlášení JUDr. F.). Zdůvodnil přitom dostatečně, proč s přihlédnutím k údajům o okolnostech, za nichž byla uzavřena smlouva o převodu obchodního podílu, vyplývajícím z listinných důkazů, vyhodnotil výpovědi svědků D. a V. jako nevěrohodné (jimi podaný popis skutkového děje nekorespondoval s poznatky získanými z listinných důkazů) a neuvěřil pravdivosti tvrzení žalovaného. Jestliže nelze odvolacímu soudu v tomto směru vytknout žádné pochybení (odvolací soud hodnotil poznatky způsobem uvedeným v §132 o. s. ř. a v jeho hodnocení důkazů a poznatků, které vyplynuly z přednesu účastníků, není z hlediska závažnosti, zákonnosti, pravdivosti, event. věrohodnosti logický rozpor), pak není možné ani polemizovat s jeho skutkovým závěrem, tedy namítat, že měl uvěřit žalovanému, že půjčku žalobci vrátil, a vyvozovat z něj důsledek svědčící o nesprávnosti napadeného rozsudku.
Vzhledem k tomu, že námitky, jimiž žalovaný brojí proti hodnocení důkazů odvolacím soudem, nejsou samy o sobě naplněním dovolacího důvodu podle §241a odst. 3 o. s. ř., nemohla jimi být zpochybněna správnost napadeného rozsudku. Dovolací soud proto dovolání žalovaného podle §243b odst. 2 části věty před středníkem o. s. ř. zamítl (vady uvedené v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a/ a b/ a §229 odst. 3 o. s. ř., popř. jiné vady řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, žalovaný v dovolání nenamítal a jejich existence nevyplynula ani z obsahu spisu).
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto za situace, kdy úspěšnému žalobci v této fázi řízení nevznikly žádné náklady, na jejichž náhradu by jinak měl vůči žalovanému právo (§243b odst. 5 věta první, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §142 odst. 1 o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 23. září 2009
JUDr. Blanka Moudrá, v. r.
předsedkyně senátu