ECLI:CZ:NS:2009:33.CDO.2373.2007.1
sp. zn. 33 Cdo 2373/2007
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Blanky Moudré a soudců JUDr. Pavla Krbka a JUDr. Václava Dudy ve věci žalobce J. K., zastoupeného advokátkou, proti žalované obci Ž., o zaplacení částky 100.000,- Kč, vedené u Okresního soudu ve Frýdku-Místku pod sp. zn. 18 C 178/2005, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 11. prosince 2006, č. j. 42 Co 343/2006-97, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud ve Frýdku-Místku rozsudkem ze dne 30. března 2006, č. j.
18 C 178/2005-71, uložil žalované povinnost zaplatit žalobci 100.000,- Kč do 3 dnů
od právní moci rozsudku a rozhodl o nákladech řízení. Vyšel ze zjištění, že účastníci uzavřeli dne 1. 1. 2001 smlouvu o pronájmu a provozování zařízení pro rozvod vody a odkanalizování a čištění odpadních vod ve spojení s přílohami ze dne 1. 1. 2001 a 2. 1. 2002. Jejím předmětem byl pronájem všech zařízení a související dokumentace pro odkanalizování a čištění odpadních vod a vodohospodářských zařízení v rozsahu inventurního soupisu ke dni fyzické inventury, které jsou přílohou č. 1 smlouvy, a to jak na pozemcích pronajímatele či v jeho objektech, tak na pozemcích jiných vlastníků (dále jen „zařízení“). Účelem pronájmu bylo poskytnout nájemci výhradní právo a povinnost zajišťovat ve prospěch smluvního partnera provoz odkanalizování a čištění odpadních vod uvnitř stanoveného obvodu a poskytnout nájemci výhradní právo a povinnost obsluhy a údržby pronajatého zařízení. Žalobce předmět nájmu užíval a žalované za roky 2001 a 2002 uhradil sjednané nájemné v celkové výši 100.000,- Kč. Záměr pronajmout nemovitý majetek nebyl zveřejněn na úřední desce obecního úřadu po dobu nejméně 15 dnů před projednáním v orgánech obce, aby se k němu mohli zájemci vyjádřit a předložit své nabídky. Z takto zjištěného skutkového stavu věci soud prvního stupně dovodil, že smlouva uzavřená účastníky je absolutně neplatným právním úkonem ve smyslu §39 odst. 1 zákona č. 128/2000 Sb., o obcích, v rozhodném znění. S odkazem na §457 obč. zák. uložil žalované vrátit žalobci 100.000,- Kč, které od něho na základě neplatné smlouvy obdržela na nájemném. Současně konstatoval, že žalovaná i přes poučení neuvedla smysluplnou konstrukci, na základě které by žalobce neměl nárok na vrácení poskytnuté částky.
Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 11. prosince 2006, č. j.
42 Co 343/2006-97, rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalobu o zaplacení částky 100.000,- Kč zamítl, a rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů. Převzal skutkový stav, který vzal za prokázaný soud prvního stupně, včetně zjištění, že mezi účastníky nebyla sporná výše ceny užívání zařízení. Ztotožnil se i s jeho právním závěrem, že smlouva uzavřená účastníky je absolutně neplatná, neboť v rozporu s §39 odst. 1 zákona o obcích záměr pronajmout zařízení nebyl vyvěšen po stanovenou dobu před projednáním v orgánech obce na úřední desce obecního úřadu. Oproti soudu prvního stupně však dovodil, že za situace, kdy si účastníci na základě neplatné smlouvy poskytli vzájemně plnění, jsou povinni si je vrátit podle §457 obč. zák. Žalovaná na základě neplatné smlouvy obdržela od žalobce na nájemném částku 100.000,- Kč a žalobce užíval zařízení žalované, která mu to umožnila. Povinnost žalované vrátit žalobci částku, kterou obdržela na nájemném, je podmíněna jeho vzájemnou povinností vrátit jí cenu užívání předmětu neplatné smlouvy, jejíž výše odpovídá zaplacenému nájemnému. Jelikož žalovaná v řízení před soudem prvního stupně uplatnila v rámci procesní obrany kompenzační námitku ve smyslu §98 o. s. ř., vzájemné pohledávky účastníků zanikly započtením (§580 obč. zák.).
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jehož přípustnost dovozuje z §237 odst. 1 písm. a/ o. s. ř. a důvodnost z §241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř. Namítl, že v souvislosti s neplatnou smlouvou získal plnění, nikoli však od žalované, ale od jednotlivých odběratelů, s nimiž uzavíral smlouvy, a ti mu platili stočné. Není srozuměn s názorem žalované, že částka, kterou získal od odběratelů, je rovna výši zaplaceného nájemného. Připomíná, že žalovaná své tvrzení nepodložila žádným důkazem. Má za to, že v posuzovaném případě nelze uvažovat o vzájemném vrácení plnění ve smyslu §457 obč. zák., neboť plnění získal z jiného právního vztahu (od odběratelů) a nikoli od žalované; ta také po něm žádné plnění nepožadovala. Kromě toho jeho pohledávka na peněžité plnění nemohla zaniknout započtením nepeněžitého plnění (užívání majetku žalované), které není způsobilé k započtení na peněžitou pohledávku. Současně namítá, že pohledávka žalované je promlčena a že výkon práva žalované je v rozporu s dobrými mravy podle §3 odst. 1 obč. zák. Z uvedených důvodů navrhl napadený rozsudek odvolacího soudu zrušit.
Žalovaná se ztotožnila se skutkovými i právními závěry odvolacího soudu. Jestliže si strany podle neplatné smlouvy plnily, jsou povinny si vzájemně poskytnuté plnění vrátit. Její povinnost vrátit žalobci zaplacené nájemné je podmíněna povinností žalobce zaplatit jí náhradu za užívání jejího zařízení. Za neudržitelný považuje názor žalobce, že z neplatné smlouvy má pouze on nárok na vrácení nájemného, neboť by to znamenalo, že by mohl zařízení užívat bezplatně. I když v dané věci nebylo nutno učinit projev vůle k započtení, kompenzační námitku vznesla v řízení před soudem prvního stupně a vzájemné pohledávky započtením zanikly (§580 obč. zák.). Výše plnění, jež žalobce obdržel od odběratelů a která vyplývá z kalkulačních listů, je pro rozhodnutí věci irelevantní. Námitku promlčení její pohledávky uplatněnou žalobcem považuje za nepatřičnou už i vzhledem k tomu, že promlčena je pohledávka žalobcova (žalobce poslední platbu nájemného poukázal 26. 1. 2003 a žalobu podal až 1. 7. 2005).
V řízení o dovolání bylo postupováno podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění před 1. 7. 2009 - dále opět jen „o. s. ř.“ (srovnej čl. II bod 12. zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony, dále opět jen „o. s. ř.“).
Dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno včas k tomu oprávněným subjektem (žalobcem) při splnění podmínky advokátního zastoupení (§240 odst. 1 a §241 odst. 1, 4 o. s. ř.) a je přípustné podle §237 odst. 1 písm. a/ o. s. ř.; Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) se proto dále zaměřil na posouzení otázky, zda je též důvodné.
Podle §242 odst. 1 a 3 o. s. ř. dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího soudu v rozsahu, ve kterém byl jeho výrok napaden; přitom je vázán uplatněnými dovolacími důvody včetně toho, jak je dovolatel obsahově vymezil. Je-li dovolání přípustné, je dovolací soud povinen ve smyslu §242 odst. 3 věty druhé o. s. ř. přihlédnout též k vadám uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a/ a b/ a §229 odst. 3 o. s. ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyly v dovolání uplatněny (§241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř.). Protože žalobce v dovolání žádnou z uvedených vad nenamítá a jejich existence nevyplývá ani z obsahu spisu, zabýval se dovolací soud jen uplatněným dovolacím důvodem, jak jej žalobce závazně po obsahové stránce vylíčil.
Se zřetelem k právnímu posouzení zjištěného skutkového stavu odvolacím soudem a k obsahovému vymezení dovolacích námitek je otevřena dovolacímu přezkumu kontrola správnosti závěru dovozujícího, že povinnost žalované vydat bezdůvodné obohacení získané na úkor žalobce zaplacením nájemného je podmíněna vzájemnou povinností žalobce vydat bezdůvodné obohacení získané na úkor žalované užíváním jejího zařízení.
Prostřednictvím dovolacího důvodu podle §241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř. lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Právní posouzení věci je nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, nebo ze skutkových zjištění vyvodil nesprávné právní závěry.
Podle §39 odst. 1 zákona č. 128/2000 Sb., o obcích (obecní zřízení), záměr obce prodat, směnit nebo darovat nemovitý majetek, pronajmout jej nebo poskytnout jako výpůjčku obec zveřejní po dobu nejméně 15 dnů před projednáním v orgánech obce vyvěšením na úřední desce obecního úřadu, aby se k němu mohli zájemci vyjádřit a předložit své nabídky. Záměr může obec též zveřejnit způsobem v místě obvyklým. Pokud obec záměr nezveřejní, je právní úkon od počátku neplatný.
Podle §457 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, v platném znění (dále opět jen „obč. zák.“), je-li smlouva neplatná nebo byla-li zrušena, je každý z účastníků povinen vrátit druhému vše, co podle ní dostal.
Podle §458 odst. 1 obč. zák. musí být vydáno vše, co bylo nabyto bezdůvodným obohacením. Není-li to dobře možné, zejména proto, že obohacení záleželo
ve výkonech, musí být poskytnuta peněžitá náhrada.
Jednou ze skutkových podstat bezdůvodného obohacení je majetkový prospěch získaný plněním z neplatného právního úkonu (§451 odst. 2 obč. zák.). Jestliže si
na základě neplatné smlouvy poskytly vzájemně plnění obě strany, vztahuje se
na takový případ zvláštní způsob vydání předmětu bezdůvodného obohacení podle
§457 obč. zák., který určuje jako pravidlo vzájemnou vázanost práv a povinností účastníků neplatné nebo zrušené smlouvy. Znamená to, že právo jedné smluvní strany na vydání poskytnutého plnění je podmíněno její povinností vrátit druhé smluvní straně to, co podle smlouvy od ní přijala. Ze zákona tak vzniká synallagmatický závazek, v němž je povinnost obou stran k plnění na sebe vzájemně vázána. Platí zde zásada vyjádřená v §560 obč. zák., tj. že splnění závazku se může domáhat jen ten, kdo sám již splnil (předmět bezdůvodného obohacení vrátil), popřípadě je připraven svůj závazek vůči druhému splnit, a zároveň s uplatněním svého práva vrací nebo nabízí vrácení toho, co přijal. Byla-li obě plnění, která si účastníci neplatné smlouvy navzájem poskytli, peněžitá nebo jde-li o plnění, za něž musí být poskytnuta náhrada v penězích (§458 odst. 1 obč. zák.), pak se specifická povaha §457 obč. zák. projevuje tím, že v soudním řízení o žalobě o vrácení plnění z neplatné smlouvy lze přiznat pouze vrácení toho, oč peněžité plnění žalobce (nebo peněžitá náhrada za ně) přesahuje peněžité plnění (nebo peněžitou náhradu za ně) poskytnuté mu podle smlouvy žalovaným. Při takovém postupu soud provede vzájemné zúčtování obou bezdůvodných obohacení; projev směřující k započtení se nevyžaduje (srovnej Zprávu občanskoprávního kolegia Nejvyššího soudu ČSR ze dne 28. 3. 1975, Cpj 34/74, o zhodnocení stavu rozhodování soudů ČSR ve věcech neoprávněného majetkového prospěchu, uveřejněnou ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod R 26/1975, a např. rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 30. 6. 2004, sp. zn. 29 Odo 52/2002, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod R 28/2006). Jestliže si smluvní strany plnily podle smlouvy o nájmu, ačkoli je smlouva posléze posouzena jako absolutně neplatný právní úkon, pak to v návaznosti na §457 obč. zák. znamená, že nájemce je povinen vydat majetkový prospěch, který získal užíváním předmětu smlouvy, a pronajímatel majetkový prospěch nabytý inkasováním nájemného. Tyto povinnosti jsou vzájemně podmíněnými ve smyslu §560 obč. zák. (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 26. 4. 2001, sp. zn. 20 Cdo 1270/99, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod R 13/2002). Nájemce - narozdíl od pronajímatele, který je povinen vrátit obdržené nájemné - není schopen spotřebované plnění v podobě výkonu práva nájmu vrátit. Majetkovým vyjádřením tohoto prospěchu je peněžitá částka, která odpovídá částkám vynakládaným obvykle v daném místě a čase za užívání věci, zpravidla formou nájmu, a kterou by nájemce byl povinen plnit podle platné nájemní smlouvy (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 15. 6. 1999, sp. zn. 25 Cdo 2578/99, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod R 8/2000).
V posuzovaném případě není zpochybňován právní závěr, že smlouva
o pronájmu a provozování zařízení pro rozvod vody a odkanalizování a čištění odpadních vod uzavřená účastníky dne 1. 1. 2001 je absolutně neplatným právním úkonem. Jelikož si účastníci podle ní vzájemně plnili (žalobce zaplatil žalované nájemné a žalovaná mu umožnila užívat zařízení), je každý z nich povinen vrátit druhému vše, co podle ní dostal, tj. vydat získané bezdůvodné obohacení (§457 obč. zák.). Právo žalobce na vrácení zaplaceného nájemného v částce 100.000,- Kč je podmíněno jeho povinností vrátit žalované peněžitou náhradu za užívání zařízení. Z hlediska právního posouzení věci je proto irelevantní zjištění, zda a jakého plnění se žalobci dostalo od odběratelů, s nimiž uzavíral smlouvy. Odvolací soud dovodil, že peněžitá náhrada za užívání tohoto zařízení odpovídá částce, kterou žalobce v průběhu jeho užívání zaplatil žalované na nájemném (tj. majetkovým vyjádřením prospěchu žalobce je částka 100.000,- Kč). Této úvaze je možno přisvědčit; jednalo se o specifický případ, kdy vzhledem ke všem jeho okolnostem (žalobce si pronajal zařízení žalované za účelem podnikání, výši nájemného účastníci sjednávali s přihlédnutím k předpokládanému zisku žalobce) částky zaplaceného nájemného odpovídaly obvyklé ceně pronájmu takového zařízení v daném místě a čase. Ostatně žalovaná při jednání soudu prvního stupně dne 30. 3. 2006 v rámci procesní obrany tuto částku, kterou považovala za peněžitou náhradu za užívání jejího zařízení žalobcem, uplatnila k započtení. Následnému postupu odvolacího soudu v intencích shora uvedených zásad nelze ničeho vytknout. Protože po vzájemném zúčtování bezdůvodných obohacení, získaných účastníky na základě neplatné smlouvy, peněžité plnění žalobce nepřesáhlo peněžitou náhradu za plnění poskytnuté mu žalovanou, nezbylo než žalobu zamítnout.
Námitka žalobce, že výkon práva žalované na vydání bezdůvodného obohacení je v rozporu s dobrými mravy ve smyslu §3 odst. 1 obč. zák., se nemůže prosadit. Odvolacímu soudu nelze vytýkat, že výkon práva nepodrobil posouzení z hlediska souladu s dobrými mravy ve smyslu §3 odst. 1 obč. zák. za situace, kdy v řízení nevyšly najevo skutečnosti, z nichž by bylo možno na rozpor s dobrými mravy usuzovat, a žalobce ani tuto otázku nenastolil. Z toho pak logicky plyne, že neučinil-li odvolací soud právní závěr ohledně namítaného rozporu s dobrými mravy, nemůže být tato právní otázka podrobena dovolacímu přezkumu.
Výhrada, že pohledávka žalované se promlčela, je z hlediska úvah o opodstatněnosti dovolání bezvýznamná, neboť žalobce tuto námitku uplatnil až v dovolacím řízení. Je notorietou, že k promlčení soud přihlíží jen k námitce účastníka řízení, který ji může uplatnit kdykoli během soudního řízení až do právní moci rozhodnutí, tedy i v rámci řízení odvolacího. Jestliže žalobce námitku promlčení vznesl až po právní moci rozhodnutí, soudy se jí nemohly zabývat a žalobce tudíž nemohl tuto námitku úspěšně uplatnit.
Lze uzavřít, že žalobci se prostřednictvím dovolacích námitek nepodařilo správnost napadeného rozsudku zpochybnit; dovolací soud proto jeho dovolání podle
§243b odst. 2 části věty před středníkem o. s. ř. zamítl.
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §142 odst. 1 o. s. ř. za situace, kdy žalované, která by měla právo na náhradu nákladů dovolacího řízení, v souvislosti s tímto řízením náklady nevznikly.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 15. září 2009
JUDr. Blanka Moudrá, v. r.
předsedkyně senátu