ECLI:CZ:NS:2009:33.CDO.2638.2007.1
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Václava Dudy a soudců JUDr. Blanky Moudré a JUDr. Pavla Krbka ve věci žalobkyně České republiky-Ministerstva školství, mládeže a tělovýchovy, proti žalované Č. Z. s. r. o., zastoupené advokátkou, o povinnost uzavřít kupní smlouvu a o zaplacení částky 77.271,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu ve Znojmě pod sp. zn. 4 C 78/2001, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 26. února 2007, č. j. 17 Co 352/2003-191, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádná z účastnic nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud ve Znojmě (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne
3. června 2003, č. j. 4 C 78/2001-146, 4 C 79/2001, uložil žalované povinnost uzavřít s žalobkyní kupní smlouvu, jejíž text učinil součástí výroku svého rozsudku (výrok I.), zavázal ji zaplatit žalobkyni částku 6.422,- Kč měsíčně od 9. 5. 2000 do 19. 4. 2001 (výrok II.), dále ji uložil povinnost zaplatit žalobkyni částku 6.422,- Kč měsíčně za dobu od 20. 4. 2001 do 10. 6. 2003 včetně blíže specifikovaného příslušenství (výrok III.), zamítl žalobu o zaplacení 10 % úroku z prodlení z částky 6.422,- Kč měsíčně od 9. 5. 2000 do 19. 4. 2001 (výrok IV.) a rozhodl o nákladech řízení (výroky V. a VI.).
Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 26. února 2007, č. j. 17 Co 352/2003-191, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích I. a VI., ve výrocích II. a III. jej změnil tak, že uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni 77.271,- Kč s 8 % úrokem z prodlení od 11. 5. 2001 do zaplacení, a ohledně částky 6.422,- Kč měsíčně
od 12. 5. 2001 do uzavření kupní smlouvy a 2 % úroku z prodlení od 11. 5. 2001
do zaplacení z částky 77.271,- Kč žalobu zamítl; zároveň rozhodl o povinnosti žalované zaplatit státu náklady řízení, o poplatkové povinnosti a o nákladech odvolacího řízení (výroky III., IV. a V.).
V dovolání, směřujícímu jak proti potvrzujícímu, tak i proti měnícímu výroku
o věci samé a proti výrokům o nákladech řízení, jehož přípustnost žalovaná (dále též „dovolatelka“) dovozuje z §237 odst. 1 písm. a) a c) občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), odvolacímu soudu vytýká, že jeho rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci; movité věci, které měly být předmětem budoucí kupní smlouvy, byly staré, účetně odepsané, značně opotřebené a některé z nich byly dokonce poškozeny. Z těchto důvodů kupní cena neměla přesáhnout částku 60.000,- Kč
a to přesto, že se smluvní strany dohodly na tom, že se v tomto podrobí závěrům znaleckého posudku, který bude pro potřebu stanovení kupní ceny zpracován. Cena byla sice určena znaleckým posudkem, avšak žalovaná jeho zpracovateli vytýká,
že oceňované věci neprohlédl, přitom řadu z nich, srovnatelného druhu a v lepším technickém stavu, bylo možno v roce 2000 koupit i za polovinu částky určené znaleckým posudkem. Smlouvu o smlouvě budoucí kupní ze dne 9. 5. 2000 považuje žalovaná za neplatnou, neboť na straně budoucí prodávající byla uzavřena Ministerstvem školství, mládeže a tělovýchovy, jemuž v té době k dotčeným movitým věcem svědčilo pouhé právo hospodaření. Nemohlo vlastním jménem (zastoupené Školským úřadem ve Z.) uzavřít smlouvu směřující k převodu vlastnického práva k věcem náležejícím státu. Nelze přehlédnout, že v současnosti práva ze smlouvy ze dne 9. 5. 2000 uplatňuje v rozporu s §50a občanského zákoníku (dál jen „obč. zák.“) subjekt odlišný od původní smluvní strany (Česká republika jednající prostřednictvím označeného ministerstva). Není srozuměna s výkladem, opírajícím se o §52 zákona č. 219/2000 Sb., jenž k této otázce zaujal odvolací soud. Shora uvedené tak zakládá rozpor dotčeného rozsudku odvolacího soudu s hmotným právem. Nemůže rovněž obstát požadavek na placení nájemného, neboť věci, které měly být žalované pronajaty,
jí nebyly předány; ke vzniku nájemního vztahu tak nedošlo. S tímto odůvodněním navrhla, aby byly rozsudky obou soudů zrušeny a věc vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud
to zákon připouští (§236 odst. 1 o. s. ř.).
Odvolací soud sice formuloval výrok II. svého rozsudku jako měnící,
ve skutečnosti však změnil jen tu část výroku rozsudku soudu prvního stupně, kterým bylo žalobě v rozsahu částky 6.422,- Kč měsíčně od 12. 5. 2001 do zaplacení a blíže specifikovaného příslušenství vyhověno, tak, že v tomto rozsahu žalobu zamítl;
v ostatních částech tohoto výroku rozsudek potvrdil. Žalobkyni přiznaná částka 77.271,- Kč s příslušenstvím totiž představuje již splatné (kapitalizované) nájemné v měsíční výši 6.422,- Kč za dobu od 9. 5. 2000 do 9. 5. 2001. Práva a povinnosti stanovená účastníkům – s výjimkou měsíčního nájemného 6.422,- Kč od 12. 5. 2001 do zaplacení a blíže specifikovaného příslušenství - nejsou odlišná, a proto nemůže jít v uvedeném rozsahu o nesouhlasná rozhodnutí, u nichž je přípustnost dovolání dána podle §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., nýbrž podle §237 odst. 1 písm. b) a c) o. s. ř.
Dovolání, které není přípustné podle §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř., neshledává dovolací soud přípustným ani podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., neboť napadený rozsudek odvolacího soudu nemá po právní stránce zásadní význam.
Přestože žalovaná v dovolání deklaruje výlučně uplatnění dovolacího důvodu podle §241 odst. 2 písm. b) o. s. ř., výhradami k ceně budoucí koupě, nesprávnému zpracování znaleckého posudku, jenž byl základem pro její určení, a námitkou,
že nedošlo k předání najatých věcí, uplatnila dovolací důvod podle §241a odst. 3
o. s. ř.; podstatu jejích dovolacích námitek tvoří výtky týkající se nesprávně zjištěného skutkového stavu věci, resp. vadného hodnocení provedených důkazů, při němž soud určuje, jaký význam mají jednotlivé důkazy pro jeho rozhodnutí a zda o ně může opřít svá skutková zjištění (tj. zda jsou použitelné pro zjištění skutkového stavu a v jakém rozsahu, případně v jakém směru). Pokud je v dovolání argumentováno nesprávným právním posouzením věci, pak pouze v tom směru, že kdyby odvolací soud nepochybil ve svých skutkových závěrech a vzal v úvahu skutečnosti, které žalovaná tvrdila, musel by návazně dospět k odlišnému právnímu posouzení věci. Správnost rozsudku odvolacího soudu z hlediska výtek, které v dovolání uplatnila, nepřísluší dovolacímu soudu přezkoumat, neboť skutečnost, že rozsudek odvolacího soudu eventuelně vychází ze skutkového zjištění, které nemá v podstatné části oporu v provedeném dokazování, nezakládá přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.
Prostřednictvím způsobilého dovolacího důvodu uvedeného v §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. žalovaná otevřela dovolacímu přezkumu otázku oprávnění Ministerstva školství, mládeže a tělovýchovy nakládat s majetkem státu a otázku aktivní legitimace žalobkyně, neboť je podle ní odvolací soud posoudil v rozporu s hmotným právem.
Řešení takto vymezených otázek však nečiní z rozsudku odvolacího soudu rozhodnutí zásadního právního významu.
S přihlédnutím k závěrům vyjádřeným již v rozsudku Vrchního soudu v Praze
ze dne 21. září 1993, sp. zn. 7 Cmo 33/92, uveřejněném pod č. 52 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 1995, a na základě §2 odst. 1 bod 3., §7 odst. 1 zákona
č. 2/1969 Sb., o zřízení ministerstev a jiných ústředních orgánů státní správy České republiky ve znění platném do 31.12.2000, §14 vyhlášky č. 119/1988 Sb.,
o hospodaření s národním majetkem, oprávnění Ministerstva školství, mládeže
a tělovýchovy samostatně nakládat s majetkem státu vyplývá přímo ze znění příslušných právních norem.
Poněvadž s odkazem na §51 a §52 odst. 2 zákona č. 219/2000 Sb., o majetku České republiky a jejím vystupování v právních vztazích, a §50a odst. 1 obč. zák.
je správný závěr o aktivní legitimaci žalobkyně, rozhodnutí odvolacího soudu neodporuje hmotnému právu, je zcela v souladu s dosavadní rozhodovací praxí
a přípustnost dovolání ze shora uvedených důvodů nemůže být založena.
Žalovaná sice v dovolání uvádí, že napadá rozsudek odvolacího soudu v plném rozsahu, avšak podle obsahu dovolání (§41 odst. 2 o. s. ř.) žádné konkrétní námitky proti výroku, jímž byl změněn rozsudek soudu prvního stupně tak, že se žaloba
o zaplacení měsíčního nájemného 6.422,- Kč od 12. 5. 2001 do zaplacení a blíže specifikovaného příslušenství zamítá, nevznesla; ostatně v této části by nebylo ani subjektivně přípustné. K podání dovolání je totiž oprávněn pouze ten účastník, v jehož poměrech rozhodnutím odvolacího soudu nastala újma odstranitelná tím, že dovolací soud toto rozhodnutí zruší (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. října 1997,
sp. zn. 2 Cdon 1363/96, uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 3, ročník 1998,
pod č. 28).
Obdobně žalovaná neuplatnila žádné výhrady vůči výrokům o nákladech řízení.
I kdyby dovolání proti nákladovému výroku směřovalo, nebylo by přípustné (srovnej rozhodnutí Nejvyššího soudu publikované ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod R 4/2003).
Z uvedeného vyplývá, že dovolání žalované směřuje proti rozhodnutí odvolacího soudu, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný. Nejvyšší soud ČR je proto podle §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř. za stavu, kdy žalobkyni podle obsahu spisu v této fázi řízení nevznikly žádné náklady, na jejichž náhradu by jinak měla vůči žalované právo.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 17. prosinec 2009
JUDr. Václav D u d a , v. r.
předseda senátu