ECLI:CZ:NS:2009:33.CDO.2690.2008.1
sp. zn. 33 Cdo 2690/2008
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ivany Zlatohlávkové a soudců JUDr. Blanky Moudré a JUDr. Pavla Krbka ve věci žalobce J. P., zastoupeného advokátem, proti žalovaným 1) M. K. a 2) J. M., o zaplacení 175.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Benešově pod sp. zn. 5 C 60/2007, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 4. března 2008, č. j. 21 Co 39/2008-68, takto:
Dovolání se zamítá.
Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Žalobou ze dne 26. 3. 2007 se žalobce po žalovaných domáhal zaplacení 175.000,- Kč. Uváděl, že tuto částku žalovaným postupně půjčil a oni mu dluh přes několik urgencí nevrátili.
Okresní soud v Benešově rozsudkem ze dne 4. září 2007, č. j. 5 C 60/2007-34, uložil žalovaným povinnost společně a nerozdílně žalobci zaplatit částku 175.000,- Kč s 9 % úrokem od 1. 4. 2006 do 31. 12. 2006, s 9,5 % úrokem od 1. 1. 2007 do 30. 6. 2007, s 9,75 % úrokem od 1. 7. 2007 do 4. 9. 2007 a dále od 5. 9. 2007 do zaplacení s ročním úrokem ve výši, která v každém jednotlivém kalendářním pololetí trvání prodlení odpovídá v procentech součtu čísla sedm a výše limitní sazby pro dvoutýdenní repo operace ČNB vyhlášené ve Věstníku ČNB a platné vždy k prvnímu dni příslušného kalendářního pololetí z částky 175.000,- Kč. Současně rozhodl o nákladech řízení. Vycházel ze zjištění, že žalobce s žalovanými uzavřel tři ústní smlouvy o půjčce; dne 20. 9. 2001 smlouvu, na základě které jim půjčil 50.000,- Kč, dne 23. 10. 2001 smlouvu, na základě které jim půjčil 25.000,- Kč a dne 29. 4. 2002 smlouvu, na základě které jim půjčil 100.000,- Kč. Při každém předání peněz podepsali žalovaní písemné prohlášení dlužníků o dluhu, tzv. dlužní úpisy. Doba splatnosti dluhů nebyla sjednána. Dopisem ze dne 9. 1. 2006 vyzval žalobce žalované k úhradě dluhu „nejpozději do 31. 3. 2006“. Soud neuvěřil obraně žalovaných, že si od žalobce žádné finanční prostředky nikdy nepůjčili. Na základě takto zjištěného skutkového stavu soud prvního stupně poměřoval vztahy účastníků ustanoveními §657 a násl. obč. zák.; uzavřel, že účastníci uzavřeli tři platné smlouvy o půjčkách, jejichž splatnost nebyla sjednána a nastala k výzvě žalobce 31. 3. 2006. Žalovaní závazek půjčené finanční prostředky žalobci vrátit nesplnili a jsou od 1. 4. 2006 v prodlení.
Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 4. března 2008, č.j. 21 Co 39/2008-68, změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalobu o zaplacení 175.000,- Kč s příslušenstvím zamítl a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů. Ztotožnil se sice se skutkovými zjištěními soudu prvního stupně, která zhodnotil jako správná a úplná, k námitce promlčení, kterou žalovaní uplatnili v průběhu odvolacího řízení, však dovodil, že právo žalobce na vrácení půjček je promlčeno. Protože splatnost jednotlivých půjček nebyla dohodnuta, nastala v souladu s §563 obč. zák. již den následující poté, kdy byla každá jednotlivá půjčka uzavřena, tj. v konkrétních případech dne 21. 9. 2001, dne 24. 10. 2001 a dne 30. 4. 2002; od těchto dat počaly běžet (tříleté) promlčecí doby k uplatnění práva na vrácení půjček. Jelikož žalobce uplatnil nárok u soudu až 26. 3. 2007 a nenastala jiná skutečnost, která by měla vliv na běh promlčecí doby, došlo k promlčení uplatněného práva a nezbylo než žalobu zamítnout.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání. Odvolacímu soudu vytýká, že jeho rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu, že došlo k promlčení jeho pohledávek za žalovanými. Pochybení odvolacího soudu spatřuje v tom, že předložené listiny vyhodnotil jako dlužní úpisy, ačkoli podle obsahu jsou nesporně uznáním dluhů žalovaných. Právo na vrácení půjček proto nemůže být promlčeno. Z uvedeného důvodu navrhl, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Dovolání bylo podáno včas k tomu oprávněným subjektem (žalobcem) při splnění zákonné podmínky advokátního zastoupení (§240 odst. 1, §241 odst. 1 a 4 o. s. ř.) a je přípustné podle §237 odst. 1 písm. a/ o. s. ř.
Podle §242 odst. 3 o. s. ř. lze rozhodnutí odvolacího soudu přezkoumat jen z důvodů uplatněných v dovolání. Je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a/ a b/ a §229 odst. 3 o. s. ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Protože žalobce v dovolání žádnou z uvedených vad nenamítá a jejich existence nevyplývá ani z obsahu spisu, zabýval se dovolací soud jen uplatněným dovolacím důvodem, jak jej žalobce závazně po obsahové stránce vylíčil.
Prostřednictvím dovolacího důvodu podle §241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř. lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Právní posouzení věci je nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, nebo ze skutkových zjištění vyvodil nesprávné právní závěry.
Z hlediska skutkového stavu bylo v posuzovaném případě zjištěno, že žalobce půjčil žalovaným dne 20. 9. 2001 částku 50.000,- Kč, dne 23. 10. 2001 částku 25.000,- Kč a dne 29. 4. 2002 částku 100.000,- Kč; splatnost půjček nebyla účastníky sjednána. Písemnost ze dne 20. 9. 2001 nazvaná „Smlouva“ obsahuje text: „My níže podepsaní jsme si od J. P. půjčili 50.000,- Kč“, písemnost ze dne 23. 10. 2001 nazvaná „S.“, obsahuje text: „My níže podepsaní jsme si od J. P. půjčili 25.000,- Kč“ a písemnost ze dne 29. 4. 2002 nazvaná „S.“ obsahuje text: „My níže podepsaní jsme si od J. P. půjčili 100.000,- Kč“. Všechny tři listiny žalovaní podepsali.
Se zřetelem k právnímu posouzení zjištěného skutku odvolacím soudem a k podstatě dovolacích námitek podléhá dovolacímu přezkumu kontrola správnosti závěru dovozujícího, že v posuzovaném případě je právo žalobce na vrácení půjček v celkové výši 175.000,- Kč promlčeno; posouzení správnosti tohoto závěru předpokládá prejudicielně vyřešit otázku, zda písemnosti ze dne 20. 9. 2001, dne 23. 10. 2001 a dne 29. 4. 2002 jsou uznáními dluhů ve smyslu ustanovení §558 obč. zák.
Podle §558 obč. zák., uzná-li někdo písemně, že zaplatí svůj dluh určený co do důvodu i výše, má se za to, že dluh v době uznání trval. U promlčeného dluhu má takové uznání tento právní následek, jen věděl-li ten, kdo dluh uznal, o jeho promlčení.
Uznání dluhu je samostatným zajišťovacím institutem; zajišťovací funkci plní tím, že zakládá právní domněnku existence dluhu v době uznání. Uznání dluhu je jednostranný právní úkon dlužníka adresovaný věřiteli. Kromě obecných náležitostí předepsaných pro právní úkony (§34n obč. zák.) je k jeho platnosti třeba písemná forma, vyjádření příslibu zaplatit dluh a uvedení důvodu dluhu a jeho výše, neboli má-li mít písemné uznání práva dlužníkem právní důsledky uvedené v ustanovení §558 obč. zák. (tj. důsledky v podobě přetržení promlčení), je nutné, aby došlo k uznání práva jak co do důvodu, tak co do výše. Pokud jde o uznání práva co do důvodu, nemusí sice být tento důvod vždy v listině obsahující uznání práva uveden výslovně, ale musí být jednoznačně dovoditelný, např. poukazem na upomínku o zaplacení dluhu, v níž je důvod dluhu výslovně obsažen. Stejně tak uznání práva co do jeho výše musí být vyjádřeno tak, aby výše byla objektivně určitelná.
Protože uznání dluhu je právním úkonem, pro který je pod sankcí neplatnosti stanovena písemná forma (§40 odst. 1 obč. zák.), musí být určitost projevu vůle uznat dluh co do důvodu a výše dána obsahem listiny, na níž je zaznamenán; nestačí, že dlužníku, který jednostranný právní úkon učinil, příp. věřiteli, kterému byl tento úkon adresován, byl jasný jak důvod uznávaného dluhu, tak jeho výše, není-li to poznatelné z textu listiny. Určitost písemného projevu vůle je objektivní kategorií a takový projev vůle by neměl vzbuzovat důvodně pochybnosti o jeho obsahu ani u třetích osob.
Jazykové vyjádření právního úkonu lze sice vykládat prostředky gramatickými (z hlediska možného významu jednotlivých použitých pojmů), logickými (z hlediska vzájemné návaznosti použitých pojmů) či systematickými (z hlediska řazení pojmů
ve struktuře celého právního úkonu), interpretace obsahu právního úkonu soudem podle §35 odst. 2 obč. zák. však nemůže nahrazovat či měnit již učiněné projevy vůle. Použití zákonných výkladových pravidel směřuje vždy pouze k tomu, aby obsah právního úkonu vyjádřeného slovy, který účastník učinil, byl vyložen v souladu se stavem, který existoval v době, kdy byl úkon činěn.
Nelze souhlasit s názorem dovolatele, že předmětné písemnosti splňují nezbytné náležitosti uznání dluhu ve smyslu §558 obč. zák. Chybí v nich totiž výslovné vyjádření příslibu žalovaných coby dlužníků zmiňované dlužné částky 50.000,- Kč, 25.000,- Kč
a 100.000,- Kč žalobci coby věřiteli zaplatit (k tomu srov. např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 23. 1. 2003, sp. zn. 33 Cdo 507/2001, či ze dne 12. 2. 2002, sp. zn.
33 Cdo 779/2002). Závěr odvolacího soudu, že nedošlo k uznání dluhu, resp. že zmiňované listiny neobsahují uznávací projev žalovaných, je tudíž správný.
Podle §100 odst. 1 obč. zák. se právo promlčí, jestliže nebylo vykonáno v době v tomto zákoně stanovené (§101 až 110 obč. zák.). K promlčení soud přihlédne jen k námitce dlužníka. Dovolá-li se dlužník promlčení, nelze promlčené právo věřiteli přiznat. Podle §101 obč. zák. je obecná promlčecí doba tříletá a běží ode dne, kdy právo mohlo být vykonáno poprvé, pokud není v dalších ustanoveních uvedeno jinak.
Z §563 obč. zák. vyplývá, že není-li doba splnění dohodnuta, stanovena právním předpisem nebo určena v rozhodnutí, je dlužník povinen splnit dluh prvního dne poté, kdy byl o plnění věřitelem požádán.
V posuzovaném případě nebyla splatnost půjček smluvními stranami dohodnuta, nebyla stanovena právním předpisem, ani určena v rozhodnutí. Lze proto přisvědčit závěru odvolacího soudu, že první možnost vykonání práva žalobce na vrácení dluhu byla dána okamžikem, kdy mohl jako věřitel nejdříve o splnění dluhu požádat. Za rozhodný den pro počátek běhu promlčecí doby bylo tudíž nutno považovat vždy ten den, který následoval po vzniku toho kterého právního vztahu sjednaného na dobu neurčitou. Tento závěr odvolacího soudu koresponduje s právním názorem vyjádřeným již v rozhodnutí Nejvyššího soudu uveřejněném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod označením R 28/84, který Nejvyšší soud zopakoval v řadě svých rozhodnutí (srovnej např. rozhodnutí ze dne 27. 11. 2002, sp. zn. 33 Odo 665/2002,
či ze dne 27. 7. 2005, sp. zn. 28 Cdo 566/2004).
Lze uzavřít, že se žalobci prostřednictvím uplatněného dovolacího důvodu nepodařilo zpochybnit správnost napadeného rozsudku odvolacího soudu, a dovolací důvod, který vycházel z argumentu nesprávného právního posouzení věci, nebyl uplatněn důvodně. Nejvyšší soud proto dovolání žalobce podle 243b odst. 2 o. s. ř. zamítl.
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §142 odst. 1 o. s. ř. za stavu, kdy žalovaným podle obsahu spisu nevznikly v této fázi řízení žádné náklady, na jejichž náhradu by jinak měli vůči žalobci právo.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 29. července 2009
JUDr. Ivana Z l a t o h l á v k o v á , v. r.
předsedkyně senátu