ECLI:CZ:NS:2009:33.CDO.2883.2007.1
sp. zn. 33 Cdo 2883/2007
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Blanky Moudré a soudců JUDr. Ivany Zlatohlávkové a JUDr. Václava Dudy ve věci žalobce D. Č., zastoupeného advokátem, proti žalovanému P. H., zastoupenému advokátkou, o 3.700,- USD s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 6 pod sp. zn. 7 C 9/2002, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 7. února 2007, č. j. 62 Co 500/2006-75, ve znění opravného usnesení ze dne 7. února 2007, č. j. 62 Co 500/2006-77, takto:
Rozsudek Městského v Praze ze dne 7. února 2007, č. j. 62 Co 500/2006-75,
ve znění opravného usnesení ze dne 7. února 2007, č. j. 62 Co 500/2006-77, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Žalobce se po žalovaném domáhal žalobou v konečném znění zaplacení částky 3.700,- USD s příslušenstvím s odůvodněním, že žalovanému půjčil částku 6.200,- USD, z níž mu však žalovaný vrátil pouze 2.500,- USD.
Obvodní soud pro Prahu 6 rozsudkem ze dne 30. března 2005, č. j. 7 C 9/2002-46, řízení co do částky 500,- USD zastavil (výrok I.), žalovanému uložil povinnost zaplatit žalobci do tří dnů od právní moci rozsudku „3.700,- USD spolu s úrokem z prodlení z půjčky ve výši 7% ročně z částky 6.200,- USD od 30. 1. 2001 do 25. 5. 2001 v celkové výši 136,- USD, 7% úrokem ročně z částky 3.700,- USD od 26. 5. 2001 do zaplacení, s úrokem z prodlení ve výši 8% ročně z částky 6.200,- USD od. 1. 5. 2001 do 25. 5. 2001 v celkové výši 6.79,- USD, 8% úrokem z částky 3.700,- Kč
od 26. 5. 2001 do zaplacení“ a rozhodl o nákladech řízení. Vyšel ze zjištění, že žalobce na základě smlouvy uzavřené účastníky dne 30. 1. 2001 půjčil žalovanému částku 6.200,- USD, kterou se mu žalovaný zavázal vrátit do 30. 4. 2001. V článku 3 smlouvy účastníci sjednali pro případ nevrácení peněz v dohodnuté lhůtě právo žalobce převést na sebe vůz B. 525 T., č. karosérie WBAHJ51040GB81400 (dále jen „předmětné vozidlo“, resp. „vozidlo“), který vlastnil otec žalovaného M. H. s tím, že po dobu trvání půjčky bude mít žalobce u sebe velký technický průkaz od vozidla. Otec žalovaného se v písemnosti ze dne 30. 1. 2001 zavázal do 30. 4. 2001 nepřevést předmětné vozidlo na třetí osobu, a pro případ, že žalovaný do té doby dlužnou částku nesplatí, zmocnil žalobce k převodu vozidla na sebe. Žalovaný půjčku ve lhůtě nevrátil a žalobce převedl k 7. 5. 2001 předmětné vozidlo na sebe u příslušného správního orgánu. V písemnosti ze dne 25. 5. 2001 pak žalobce kromě této skutečnosti potvrdil i to, že od žalovaného převzal částku 2.500,- USD; současně prohlásil, že tímto je smlouva o půjčce ze dne 30. 1. 2001 vyrovnána. Dne 17. 7. 2001 žalobce na základě dohody převedl vozidlo zpět na otce žalovaného. Z takto zjištěného skutkového stavu věci soud prvního stupně dovodil, že účastníci uzavřeli smlouvu o půjčce podle §657 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, v platném znění (dále jen „obč. zák.“), jejíž součástí bylo i ujednání o tzv. propadné zástavě (úmysl účastníků vyjádřený v článku 3 smlouvy o půjčce směřoval k zajištění závazku zástavou); takové ujednání shledal absolutně neplatným podle §39 obč. zák. pro rozpor s §152 obč. zák. Jednání zúčastněných týkající se převodů předmětného vozidla pak soud prvního stupně považoval za irelevantní. Protože žalovaný vrátil žalobci pouze 2.500,- USD, dluží mu 3.700,- USD.
K odvolání žalovaného Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 7. února 2007, č. j. 62 Co 500/2006-75, ve znění opravného usnesení ze dne 7. února 2007, č. j.
62 Co 500/2006-77, odvolání proti výroku o zastavení řízení odmítl (výrok I.), rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalobu zamítl (výrok II.) a rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů. Oproti soudu prvního stupně dospěl s odkazem na §35 odst. 2 obč. zák. k závěru, že úmysl účastníků vyjádřený v článku 3 smlouvy o půjčce nesměřoval ke sjednání tzv. propadné zástavy, nýbrž ke změně předmětu plnění pro případ prodlení se splněním peněžitého dluhu (§559 obč. zák.). Jelikož žalobce přijal předmětný automobil do svého vlastnictví jako plnění závazku žalovaného a následně obdržel i částku 2.500,- USD za současného vystavení potvrzení žalovanému o tom, že veškeré vzájemné nároky jsou mezi nimi vypořádány, žalovaný žalobci ze smlouvy o půjčce ničeho nedluží. Následný zpětný převod vozidla na otce žalovaného se již právního vztahu mezi účastníky netýká.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, v němž argumentuje
ve prospěch závěru, že ujednání v článku 3 smlouvy není dohodou o změně předmětu plnění, ale dohodou o propadné zástavě. Mimo jiné namítá, že vlastníkem vozidla se nikdy nestal, neboť k jeho předání a převzetí nikdy nedošlo. O zpětný převod vozidla jej požádal žalovaný a účastníci se ústně dohodli na tom, že po tomto převodu žalovaný doplatí žalobci zbytek dlužné částky s příslušenstvím. Na základě výše uvedeného navrhuje, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
V řízení o dovolání bylo postupováno podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění do 31. 3. 2005 - dále jen „o. s. ř.“ (srovnej článek II bod 3. přechodných ustanovení zákona č. 59/2005 Sb., kterým byla s účinností ke dni
1. 4. 2005 provedena novela občanského soudního řádu).
Dovolání bylo podáno včas subjektem k tomu oprávněným za splnění zákonné podmínky advokátního zastoupení (§240 odst. 1 a §241 odst. 1 a 4 o. s. ř.) a je přípustné podle §237 odst. 1 písm. a/ o. s. ř. Dovolací soud se proto dále zaměřil
na posouzení otázky, zda je též opodstatněné.
Podle §242 odst. 3 věty druhé o. s. ř. je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a/ a b/ a §229 odst. 3 o. s. ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyly v dovolání uplatněny. Zatímco zmatečnosti se z obsahu spisu nepodávají, je řízení zatíženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř.).
Podle §213 odst. 2 o. s. ř. není odvolací soud vázán skutkovým stavem, jak jej zjistil soud prvního stupně. Může dokazování opakovat nebo je i doplnit, nejde-li
o rozsáhlejší doplnění a lze-li je provést bez průtahů. Skutkový stav zjištěný soudem prvního stupně může v odvolacím řízení doznat změn i v důsledku odchylného hodnocení důkazů provedených již soudem prvního stupně. O nové hodnocení důkazu jde tam, kde odvolací soud má jiný názor na spolehlivost důkazního prostředku. Přitom povaha důkazního prostředku a zákonem předepsaný způsob provedení důkazu určuje možnost odvolacího soudu přijmout jiné hodnocení spolehlivosti důkazu než soud prvního stupně. Má-li odvolací soud jiný názor než soud prvního stupně na věrohodnost výpovědí účastníků nebo svědků bezprostředně před soudem prvního stupně učiněných, nesmí z toho vyvodit jiný závěr, než soud prvního stupně (a ani závěr, že tyto výpovědi jsou z hlediska výsledků dokazování irelevantní), jestliže dané důkazy sám neopakoval, popřípadě řízení jinými důkazy sám nedoplnil. Je tomu tak proto, že při hodnocení těchto důkazů spolupůsobí vedle věcného obsahu výpovědi i další skutečnosti (např. způsob reprodukce vylíčených okolností, chování v průběhu výpovědi apod.), které - ač nejsou bez vlivu na posouzení věrohodnosti výpovědí - nemohou být vyjádřeny v protokolu o jednání. V případě, že odvolací soud uvedeným způsobem nepostupuje, a přesto se od skutkového stavu zjištěného soudem prvního stupně odchýlí, trpí odvolací řízení vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci a je tím dán dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř. (srovnej např. rozhodnutí publikovaná pod R 64/1966 a R 92/68 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 31. srpna 2000, sp. zn. 20 Cdo 1546/99, uveřejněné v časopise Soudní judikatura pod označením SJ 11/2001, a ze dne 23. ledna 2001, sp. zn. 30 Cdo 1940/2000, uveřejněné v časopise Soubor rozhodnutí Nejvyššího soudu pod C 61).
Soud prvního stupně provedl poměrně obsáhlé dokazování. Kromě listinných důkazů provedl též důkaz výslechem účastníků řízení a svědka M. H. Na základě vyhodnocení těchto důkazů dospěl ke skutkovému zjištění, z něhož vyšel při právním posouzení věci, že úmysl účastníků vyjádřený v článku 3 smlouvy o půjčce směřoval k zajištění závazku zástavou. Odvolací soud při jednání dne 7. 2. 2007 žádné důkazy nezopakoval, ani neprovedl žádné doplňující důkazy, přičemž při rozhodování věci vyšel z jiného skutkového zjištění než soud prvního stupně, když uzavřel, že úmysl účastníků nesměřoval ke sjednání tzv. propadné zástavy, nýbrž ke změně předmětu plnění pro případ prodlení se splněním peněžitého dluhu. Jestliže tedy odvolací soud založil své rozhodnutí na jiném skutkovém stavu (ačkoliv v odůvodnění svého rozhodnutí proklamuje, že se s ním ztotožňuje), aniž zopakoval výpovědi účastníků a svědka, postupoval v rozporu se zásadami přímosti a ústnosti, kterými je občanské soudní řízení ovládáno. Tím zatížil řízení vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.
Dovolací soud proto napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu
k dalšímu řízení (§243b odst. 2 věta za středníkem, odst. 3 věta první o. s. ř.). Dalšími dovolacími námitkami se pro jejich předčasnost nezabýval. V novém rozhodnutí o věci rozhodne soud o náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení (§243d odst. 1 věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 28. července 2009
JUDr. Blanka Moudrá, v. r.
předsedkyně senátu