ECLI:CZ:NS:2009:33.CDO.2941.2007.1
sp. zn. 33 Cdo 2941/2007
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Václava Dudy a soudců JUDr. Blanky Moudré a JUDr. Pavla Krbka ve věci žalobkyně České republiky-Ú. p. z. s. v. v. m., proti žalovaným 1) L. K. a 2) O. K., zastoupeným advokátem, o zaplacení částky 50.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Novém Jičíně pod sp. zn. 12 C 116/2006, o dovolání žalovaných proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 16. ledna 2007, č. j. 8 Co 805/2006-38, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 16. ledna 2007, č. j. 8 Co 805/2006-38, a rozsudek Okresního soudu v Novém Jičíně ze dne 20. července 2007, č. j. 12 C 116/2006-20, se zrušují a věc se vrací Okresnímu soudu v Novém Jičíně k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Novém Jičíně (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 20. července 2006, č. j. 12 C 116/2006-20, zamítl žalobu, aby žalovaným byla uložena povinnost zaplatit žalobkyni 50.000,- Kč s 2 % úrokem z prodlení od 24. 10. 2003 do zaplacení, a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Vyšel ze zjištění, že žalovaní dne 28. 9. 1995 uzavřeli s Okresním úřadem v N. J. smlouvu o poskytnutí státního příspěvku na individuální bytovou výstavbu ve výši 50.000,- Kč. V ní se (mimo jiné) zavázali rodinný domek, na jehož výstavbu byl příspěvek poskytnut, po dobu 10 let od uzavření smlouvy, nejméně však 8 let od kolaudace, nepřevést bez souhlasu okresního úřadu na jiného a do uplynutí této doby byt užívat k trvalému bydlení. Vrácení příspěvku při nesplnění podmínek smlouvy bylo zajištěno zástavním právem k parcele č. 1127, zapsané na LV č. 550 pro katastrální území Š. u N. J. Kolaudační rozhodnutí nabylo právní moci 27. 12. 1996. Darovací smlouvou ze dne 23. 9. 2003 převedli nově vystavěný rodinný dům č. p. 592 na parcele č. 1127/2, garáž s parcelou č. 1127/3 a parcelu č. 1127/2 na svého syna T. K. Soud prvního stupně uzavřel, že v době, kdy žalovaní převáděli shora označené nemovitosti, neexistoval orgán, který by jim mohl udělit souhlas s převodem (viz článek CXVII, bod 1 a článek CXX č. zákona č. 320/2002 Sb.), navíc žalovaní dosud ve vystavěném domě bydlí. Jelikož žaloba byla podána 14. 2. 2006, tj. předtím, než oprávnění vykonávat práva České republiky vyplývající ze smluv o poskytnutí státních příspěvků na individuální bytovou výstavbu přešlo podle článku CXVII bodu 14a věty druhé zákona č. 320/2002 Sb. s účinností od 1. 3. 2006 na Úřad pro zastupování státu ve věcech majetkových (dále jen „Úřad“), dovodil, že tato organizační složka státu nebyla oprávněna žalobu podat. S ohledem na důvody, pro které žalobu zamítl, se soud prvního stupně nezabýval rozporem uplatněného nároku s dobrými mravy, založeným na tvrzení, že žalovaní ve vystavěném rodinném domku stále bydlí, užívají jej k účelu, na jaký byl příspěvek poskytnut, a vlastnictví k němu převedli bezúplatně na osobu blízkou.
Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 16. ledna 2007, č. j. 8 Co 805/2006-38, změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalovaným uložil povinnost zaplatit žalobkyni společně a nerozdílně částku 50.000,- Kč s 2 % úrokem z prodlení od 24. 10. 2003 do zaplacení, rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů a o poplatkové povinnosti. Vycházeje ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, považoval za nesprávný závěr, že žaloba byla podána „někým, kdo k tomu nebyl oprávněn“. Na základě zákona č. 320/2002 Sb. a podle §11 odst. 2 věty prvé zákona
č. 219/2000 Sb. je totiž Úřad pro zastupování státu ve věcech majetkových takovou kompetencí nadán. Ve věci samé odvolací soud uzavřel, že žalovaní sjednáním darovací smlouvy ze dne 23. 9. 2003 porušili smluvní závazek nepřevést na třetí osobu po dohodnutou dobu nemovitost, na jejíž výstavbu byl státní příspěvek poskytnut.
V dovolání, jehož přípustnost dovozují z §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., žalovaní (dále též „dovolatelé“) odvolacímu soudu vytýkají nesprávné právní posouzení věci. Ujednání v čl. 4 smlouvy č. 108/95 ze dne 28. 9. 1995 o poskytnutí státního příspěvku na individuální bytovou výstavbu (dále jen „smlouva“) o jejich závazku nepřevést rodinný domek v dohodnutých lhůtách bez souhlasu okresního úřadu na jiného, představuje rozvazovací podmínku na jejíž naplnění závisela jejich povinnost vrátit poskytnutý příspěvek. Poněvadž v době převodu rodinného domku okresní úřady ze zákona zanikly a jejich působnost ve věcech příspěvků podle vyhlášky č. 136/1985 Sb. přešla na Úřad zákonem č. 22/2006 Sb. (v dovolání chybně uveden zákon č. 22/2005 Sb.), tzn. až dnem 1. 3. 2006, stala se tato podmínka nesplnitelnou, v důsledku čehož k ní nelze přihlížet; do 1. 3. 2006 zde „nebyl nikdo, kdo by mohl věc posoudit a dát žalovaným souhlas s převodem rodinného domku bez povinnosti vrátit půjčku“. V situaci, kdy žalovaní předmětný dům nadále užívají k trvalému bydlení, nemají povinnost příspěvek vrátit. Navíc uplatněný nárok je v rozporu s dobrými mravy a jako takový neměl být přiznán. S tímto odůvodněním dovolatelé navrhli, aby bylo napadené rozhodnutí odvolacího soudu zrušeno a věc mu vrácena k dalšímu řízení.
Dovolání bylo podáno včas k tomu oprávněnými osobami a je přípustné podle §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř.
Žalovaní nenamítají, že by řízení bylo postiženo některou z vad uvedených v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 o. s. ř., ani jinou vadou řízení, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, k nimž dovolací soud přihlédne, i kdyby nebyly v dovolání uplatněny. Jelikož nic takového neplyne ani z obsahu spisu, zabýval se dovolací soud pouze výslovně uplatněným dovolacím důvodem, jak jej žalovaní obsahově vymezili.
Podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. lze dovolání podat z důvodu, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Nesprávným právním posouzením je omyl soudu při aplikaci práva na zjištěný skutkový stav (skutkové zjištění). O mylnou aplikaci se jedná, jestliže soud použil jiný právní předpis, než který měl správně použít, nebo aplikoval sice správný právní předpis, ale nesprávně jej vyložil, popř. jestliže
ze skutkových zjištění vyvodil nesprávné právní závěry.
Závěr odvolacího soudu, že žalovaní porušili svůj smluvní závazek uzavřením darovací smlouvy ze dne 23. 9. 2003 a jsou tak povinni jej vrátit, je správný.
Podle čl. 2 smlouvy č. 108/95, ze dne 28. 9. 1995, poskytl Okresní úřad v N. J. žalovaným jako stavebníkům podle §17 odst. 1 vyhlášky č. 136/1985 Sb. státní příspěvek ve výši 50.000,- Kč, zvýšený podle §17 odst. 2 citované vyhlášky, na výstavbu rodinného domku na p. č. 1127 v k. ú. Š. u N. J. Žalovaní se (mimo jiné) zavázali rodinný domek po dobu 10 let od uzavření smlouvy, nejméně však 8 let od kolaudace, nepřevádět bez souhlasu okresního úřadu na jiného a do uplynutí této doby jej užívat k trvalému bydlení [čl. 4 písm. c) smlouvy]. Podle čl. 4 písm. d) smlouvy se zavázali „státní příspěvek vrátit v případě, že nedodrží některý ze závazků, k němuž se při poskytování příspěvku zavázali písm. a) až c) a v případě, že před uplynutím doby stanovené v písm. c) hodlají rodinný domek nebo byt ve vlastnictví převést na jiného nebo před uplynutím doby stanovené v písm. c) přestanou být vlastníky rodinného domu“.
Z pohledu ustanovení čl. 4 písm. d) in fine smlouvy byla pro vznik povinnosti vrátit poskytnutý příspěvek rozhodující skutečnost, že žalovaní do 10 let od uzavření smlouvy (potažmo do 8 let od kolaudace) přestali být vlastníky předmětného domu a nikoliv to, že nemohli v důsledku zániku okresních úřadů získat souhlas s jejím převodem.
Pozbyli-li žalovaní vlastnické právo ke spornému rodinnému domku před uplynutím doby stanovené v čl. 4 písm. c) smlouvy (odhlédnuto od toho, zda darovací smlouva byla uzavřena se souhlasem nebo bez souhlasu příslušného orgánu – okresního úřadu nebo jeho právního nástupce), dopadá na tuto situaci čl. 4 písm. d) smlouvy, zakládající samostatný závazek vrátit poskytnutý příspěvek. Tato povinnosti tíží žalované bez ohledu na zánik orgánu, který případně mohl (ale nemusel) s převodem vyslovit souhlas. Dospěl-li v projednávané věci odvolací soud k závěru, že žalovaní porušili povinnost, s níž je spojeno právo žalobkyně žádat vrácení státního příspěvku, je v tomto směru jeho rozhodnutí věcně správné.
Naplnění dovolacího důvodu podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. spatřují dovolatelé dále ve skutečnosti, že odvolací soud nevzal v úvahu jimi tvrzené okolnosti významné pro právní posouzení věci z hlediska §3 odst. 1 obč. zák.; v tomto ohledu je třeba dovolatelům přisvědčit.
Právní posouzení věci je neúplné a tudíž nesprávné, nezabýval-li se odvolací soud (a v důsledku svého náhledu na věc ani soud prvního stupně) otázkou rozporu výkonu práva žalobkyně na vrácení poskytnutého příspěvku s dobrými mravy, ačkoliv již v řízení před soudem prvního stupně byly tvrzeny právně významné okolnosti pro posouzení věci z pohledu aplikace §3 odst. 1 obč. zák.
Žalovaným se tak prostřednictvím uplatněného dovolacího důvodu a jeho obsahovaného vymezení podařilo zpochybnit správnost napadeného rozsudku. Nejvyššímu soudu tudíž nezbylo, než napadený rozsudek podle §243b odst. 2 věty za středníkem o. s. ř. zrušit. Protože důvody, pro které byl zrušen rozsudek odvolacího soudu platí i na rozsudek soudu prvního stupně, zrušil Nejvyšší soud České republiky i toto rozhodnutí a věc vrátil Okresnímu soudu v Novém Jičíně k dalšímu řízení (§243b odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Právní názor vyslovený v tomto rozhodnutí je závazný. V novém rozhodnutí soud znovu rozhodne i o nákladech řízení, včetně řízení dovolacího (§243d odst. 1, věta prvá a druhá, o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 30. září 2009
UDr. Václav D u d a , v. r.
předseda senátu