ECLI:CZ:NS:2009:33.CDO.3263.2008.1
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Krbka a soudkyň JUDr. Blanky Moudré a JUDr. Ivany Zlatohlávkové ve věci žalobce Z. P., zastoupeného advokátem, proti žalovanému J. K., zastoupenému advokátem, o zaplacení 499.191,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Trutnově pod sp. zn. 7 C 171/2001, o dovolání žalobce proti rozsudku Okresního soudu v Trutnově ze dne 20. 10. 2006, č.j. 7 C 171/2001-203, a rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 4. 12. 2007, č.j. 20 Co 152/2007-230, takto:
I. Řízení o dovolání proti rozsudku Okresního soudu v Trutnově ze dne
20. 10. 2006, č.j. 7 C 171/2001-203, se zastavuje.
II. Dovolání proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne
4. 12. 2007, č.j. 20 Co 152/2007-230, se odmítá.
III. Žalobce je povinen zaplatit žalovanému na náhradě nákladů dovolacího řízení 14.435,- Kč do tří dnů od právní moci usnesení k rukám advokáta.
Odůvodnění:
Dovolání žalobce proti rozsudku ze dne 4. 12. 2007, č.j. 20 Co 152/2007-230, kterým Krajský soud v Hradci Králové ve věci samé potvrdil rozsudek Okresního soudu v Trutnově ze dne 20. 10. 2006, č.j. 7 C 171/2001-203, není přípustné podle §237
odst. 1 písm. b) zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném do 30. 6. 2009 (čl. II, bod 12. zákona č. 7/2009 Sb., dále jen „o.s.ř.“), a nebylo shledáno přípustným ani podle §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., neboť hodnocením v dovolání obsažené argumentace nelze dospět k závěru, že napadený rozsudek odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam (§237 odst. 3 o.s.ř).
Dovolatel namítá, že se soudy obou stupňů nezabývaly tvrzeními, která uvedl žalovaný při své výpovědi dne 28. 3. 2006, a sice „že se jednalo o obchod s pivem z r. 1996 a že úhrada (půjčka) musela být před 26. 7. 1996“. Má za to, že i z „gramatického podání“ uznání dluhu z 25. 3. 1997 vyplývá, že pivo bylo zaplaceno v roce 1996, neboť teoreticky ani prakticky nebylo možné v období 18. 7. 1997 až 30. 7. 1997 dodat pivo do Ch. a vrátit obaly zpět do Č. Své tvrzení, že „půjčka byla předána“ až
25. 3. 1997, uváděl dovolatel zřejmě proto, že k projednání žaloby došlo až v roce 2006. Poukazuje na to, že „pro jakýkoli právní úkon je rozhodná vůle účastníků smlouvy“ a že při zjišťování jejího obsahu se uplatní i výkladové pravidlo vyjádřené v §35 odst. 2 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „obč. zák.“).
Uvedené námitky dovolatele vystihují dovolací důvod podle §241a odst. 3 o.s.ř., jenž míří na pochybení soudu ve zjištění skutkového stavu věci (srov. též důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 21. 10. 1999, sp. zn. 2 Cdon 1548/97, uveřejněného ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek 10/2000 pod č. 73). Takové námitky jsou však v řízení o dovolání přípustném jen podle §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. nevýznamné. Skutkový základ sporu nelze při zvažování přípustnosti dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. zpochybnit, pro dovolací soud je závazný (srov. §241a odst. 3 o.s.ř.). Proto i právní závěr, který dovolatel na svých skutkových námitkách založil, a sice že listina z 25. 3. 1997 je platným uznáním dluhu (z roku 1996), je pro účely daného dovolacího přezkumu bezcenný.
Předkládá-li dovolatel nové důkazy, které mají prokázat jeho skutkovou verzi, přehlíží, že uplatnění nových skutečností nebo důkazů není v dovolacím řízení možné
(§241a odst. 4 o.s.ř.).
Dovolání proti nákladovým výrokům rozsudku odvolacího soudu není objektivně přípustné, a to bez ohledu na to, zda jde o potvrzující rozhodnutí o nákladech řízení (před soudem prvního stupně) či o rozhodnutí o nákladech řízení odvolacího, jež není rozhodnutím měnícím ani potvrzujícím (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2002, sp. zn. 29 Odo 874/2001, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek 1/2003 pod č. 4).
Nejsou-li dány podmínky přípustnosti dovolání proti rozsudku odvolacího soudu, Nejvyšší soud dovolání v tomto rozsahu odmítl (§243b odst. 5, věta první, §218 písm. c/ o.s.ř.).
Žalobce své dovolání výslovně směřuje i proti rozsudku soudu prvního stupně, který však dovoláním úspěšně napadnout nelze. Z ustanovení §236 odst. 1 o.s.ř. plyne, že dovolání je mimořádným opravným prostředkem proti pravomocnému rozhodnutí odvolacího soudu. Opravným prostředkem pro přezkoumání rozhodnutí soudu prvního stupně je podle ustanovení §201 o.s.ř. odvolání, pokud to zákon nevylučuje. Občanský soudní řád proto také neupravuje funkční příslušnost soudu pro projednání dovolání proti rozhodnutí soudu prvního stupně. Jelikož nedostatek funkční příslušnosti je neodstranitelným nedostatkem podmínky řízení, Nejvyšší soud řízení o dovolání, pokud směřuje proti rozsudku soudu prvního stupně, podle §243c odst. 1 a §104 odst. 1, věty první, o.s.ř. zastavil (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 8. 1999, sp. zn. 20 Cdo 1574/99, uveřejněné v časopise Soudní judikatura 4/2000 pod č. 45).
O náhradě nákladů dovolacího řízení rozhodl dovolací soud podle ustanovení
§243b odst. 5, §224 odst. 1 a §146 odst. 2, věty první, odst. 3 o.s.ř. Žalovaný má právo na náhradu účelně vynaložených nákladů, jež sestávají z odměny za zastupování advokátem v dovolacím řízení. Výši odměny dovolací soud určil podle ustanovení §1 odst. 1, §2, §3 odst. 1 bod 5., odst. 3, §10 odst. 3, §14 odst. 1, §15, §16 a §18 odst. 1, věty první, vyhlášky č. 484/2000 Sb., ve znění pozdějších předpisů, tj. částkou 11.830,- Kč. Součástí nákladů je dále paušální částka náhrady za jeden úkon právní služby (vyjádření k dovolání) ve výši 300,- Kč (§13 odst. 1, 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění pozdějších předpisů) a náhrada za 19 % daň z přidané hodnoty ve výši 2.305,- Kč (§137 odst. 3, §151 odst. 2 o.s.ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li žalobce dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může žalovaný podat návrh na soudní výkon rozhodnutí (exekuci).
V Brně dne 16. prosince 2009
JUDr. Pavel Krbek, v. r.
předseda senátu