ECLI:CZ:NS:2009:33.CDO.3819.2007.1
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Blanky Moudré a soudců JUDr. Ivany Zlatohlávkové a JUDr. Pavla Krbka ve věci žalobce J. H., zastoupeného advokátkou, proti žalované A. I. s. r. o., zastoupené advokátkou, o zaplacení částky 100.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 7 pod sp. zn. 7 C 102/2003, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 20. září 2006, č. j. 11 Co 241/2006-60, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žalobce je povinen zaplatit žalované do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku na nákladech dovolacího řízení částku 14.815,50 Kč k rukám advokátky.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 7 rozsudkem ze dne 10. ledna 2006, č. j. 7 C 102/2003-42, uložil žalované povinnost zaplatit žalobci do 15 dnů od právní moci rozsudku částku 100.000,- Kč s úroky z prodlení ve výši 5,5 % p. a. z dlužné částky od 26. 9. 2002
do zaplacení, žalobu o zaplacení úroků z prodlení ve výši 5,5 % p. a. z dlužné částky
od 1. 5. 2002 do 26. 9. 2002 zamítl a rozhodl o nákladech řízení. Vyšel ze zjištění,
že účastníci dne 26. 2. 2002 uzavřeli smlouvu o rezervaci na dobu určitou do 30. 4. 2002 s tím, že poté smlouva zaniká, nedohodnou-li se strany jinak. Žalovaná (rezervující) se zavázala rezervovat pro žalobce (zájemce) ve smlouvě označenou nemovitost do 30. 4. 2002 a během této doby mu umožnit uzavření smlouvy o smlouvě budoucí ohledně této nemovitosti (článek IV. bod 1. smlouvy). Žalobce se zavázal uzavřít smlouvu o smlouvě budoucí do 20 dnů ode dne doručení výzvy žalované k podpisu této smlouvy (článek IV. bod 2. smlouvy). Žalobce návrh smlouvy o smlouvě budoucí, který obdržel tři dny před 30. 4. 2002, nepodepsal a žalovanou vyzval k vrácení rezervačního poplatku 100.000,- Kč, jenž na základě smlouvy složil na její účet. Žalovaná mu rezervační poplatek nevrátila s odůvodněním, že si jej ponechala jako smluvní pokutu v souladu s článkem V. bodem 5. smlouvy, podle něhož tak byla oprávněna učinit, neuzavře-li žalobce smlouvu o smlouvě budoucí ve lhůtě uvedené v článku IV. bodu 2. smlouvy. Výkladem obsahu smlouvy o rezervaci soud prvního stupně dovodil, že žalované vznikla ze smlouvy povinnost rezervovat pro žalobce nemovitost do 30. 4. 2002 a během této doby mu umožnit uzavření smlouvy o smlouvě budoucí ve lhůtě 20 dnů ode dne doručení výzvy k jejímu podpisu. Žalovaná přitom měla povinnost doručit žalobci návrh smlouvy o smlouvě budoucí tak, aby byla dodržena dvacetidenní lhůta k jejímu podpisu před zánikem smlouvy o rezervaci
k 30. 4. 2002. Protože žalobce návrh smlouvy o smlouvě budoucí obdržel až tři dny před tímto datem, ačkoli jej měl obdržet nejpozději do 10. 4. 2002, resp. 7. 4. 2002, žalovaná nesplnila svůj závazek umožnit mu do 30. 4. 2002 uzavřít smlouvu o smlouvě budoucí (článek IV. bod 1. smlouvy) a vznikla jí povinnost ve smyslu článku V. bodu 4. smlouvy žalobci rezervační poplatek vrátit.
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 20. září 2006, č. j. 11 Co 241/2006-60, rozsudek soudu prvního stupně ve vyhovujícím výroku o věci samé změnil tak,
že žalobu o zaplacení částky 100.000,- Kč s příslušenstvím zamítl, a rozhodl
o nákladech řízení před soudy obou stupňů. Po zopakování důkazu smlouvou
o rezervaci ze dne 26. 2. 2002 vyložil obsah smluvního ujednání účastníků v článku IV. bodu 1. smlouvy oproti soudu prvního stupně tak, že žalovaná, která měla povinnost rezervovat pro žalobce nemovitost do 30. 4. 2002, měla zároveň povinnost „během této doby“, tedy v době trvání rezervační smlouvy (tj. do 30. 4. 2002), umožnit mu uzavření budoucí smlouvy kupní. Zároveň konstatoval, že z ničeho nelze dovodit, že návrh budoucí smlouvy musel žalobce obdržet dvacet dní před zánikem rezervační smlouvy; pokud by účastníci měli v úmyslu takový projev vůle ve smlouvě vyjádřit, jistě
by si sjednali, že budoucí smlouva musí být uzavřena do 30. 4. 2002. Odvolací soud vyjádřil názor, že z ujednání v článku IV. bodu 2. smlouvy plyne, že žalobce měl právo a povinnost uzavřít takovou smlouvu do dvaceti dnů od obdržení návrhu. Jestliže žalobce návrh smlouvy obdržel za trvání rezervační smlouvy, žalovaná svou povinnost splnila, kdežto žalobce nesplnil svůj závazek uzavřít budoucí smlouvu ve lhůtě 20 dnů od obdržení návrhu této smlouvy. Pro takový případ bylo ve smlouvě ujednáno,
že se rezervační poplatek nevrací a plní funkci smluvní pokuty. Žalobci tak právo
na vrácení rezervačního poplatku nevzniklo.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, v němž zpochybnil závěr odvolacího soudu, že porušil smluvní povinnost a že mu nevzniklo právo
na vrácení složeného rezervačního poplatku. Jmenovitě (s odkazem na dovolací důvod podle §241a odst. 3 o. s. ř.) vyjádřil výhrady k výkladu smlouvy o rezervaci ze dne
26. 2. 2002 odvolacím soudem. I nadále tvrdí, že z článku IV. bodu 1. smlouvy vyplývá jednoznačná povinnost žalované nejen rezervovat pro něho nemovitost do 30. 4. 2002, ale též umožnit mu během této doby uzavřít smlouvu o smlouvě budoucí. Protože k uzavření budoucí smlouvy byla sjednána lhůta 20 dnů od doručení výzvy k jejímu podpisu, měl výzvu od žalované obdržet tak, aby mohla být smlouva uzavřena
po uplynutí dvacetidenní lhůty do 30. 4. 2002. Po tomto datu již žalovaná neměla povinnost nemovitost pro něho rezervovat a rezervační smlouva zanikla. Tomu také odpovídá termín v článku IV. bodu 1. „během této doby“. Jelikož mu žalovaná doručila návrh 2 dny před skončením rezervační smlouvy, neposkytla mu sjednanou dvacetidenní lhůtu k uzavření budoucí smlouvy a porušila tím svou povinnost podle článku IV. bodu 1. smlouvy. V souladu s článkem V. body 3. a 4. smlouvy jí vznikla povinnost vrátit mu rezervační poplatek. Proto navrhl napadený rozsudek zrušit a věc vrátit odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Žalovaná se ztotožnila se závěry odvolacího soudu. I nadále je přesvědčena,
že v souladu s podmínkami sjednanými v rezervační smlouvě umožnila žalobci uzavřít smlouvu o smlouvě budoucí a že nic nenasvědčuje tomu, že bylo její povinností doručit mu návrh smlouvy nejpozději 20 dní před zánikem rezervační smlouvy. Jelikož žalobce ve lhůtě 20 dnů od doručení výzvy s návrhem smlouvu o smlouvě budoucí neuzavřel, má právo ponechat si rezervační poplatek na smluvní pokutu, jak si v rezervační smlouvě sjednali.
Dovolání bylo podáno včas subjektem k tomu oprávněným při splnění zákonné podmínky advokátního zastoupení (§240 odst. 1 a §241 odst. 1 a 4 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění do 30. 6. 2009 - dále opět jen „o. s. ř.“) a je přípustné podle §237 odst. 1 písm. a/ o. s. ř. Dovolací soud se proto dále zaměřil na posouzení otázky, zda je též opodstatněné.
Dovolací soud je ve smyslu §242 odst. 3 o. s. ř. zásadně vázán uplatněným dovolacím důvodem včetně jeho obsahového vymezení dovolatelem. Tato vázanost se projevuje nejen v tom, který z důvodů podle §241a odst. 2 a 3 o. s. ř. byl v dovolání uplatněn, ale především v tom, jak byl vylíčen, tj. v jakých okolnostech dovolatel spatřuje jeho naplnění.
Žalobce sice své výhrady v dovolání podřadil dovolacímu důvodu uvedenému
v §241a odst. 3 o. s. ř., podle jejich obsahového vylíčení však ve skutečnosti uplatnil dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř., v jehož rámci lze namítat,
že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Nesprávným právním posouzením je omyl při aplikaci práva na zjištěný skutkový stav (skutkové zjištění). O mylnou aplikaci se jedná, jestliže soud použil jiný právní předpis, než který měl správně použít, nebo aplikoval sice správný právní předpis, ale nesprávně jej vyložil, popř. jestliže ze skutkových zjištění vyvodil nesprávné právní závěry.
Se zřetelem k právnímu posouzení věci odvolacím soudem a k obsahovému vymezení dovolacích námitek je dovolacímu přezkumu otevřena kontrola správnosti závěru dovozujícího, že v posuzovaném případě nemá žalobce právo na vrácení rezervačního poplatku; posouzení správnosti tohoto závěru závisí na prejudiciálním vyřešení otázky, zda žalovaná porušila svou povinnost podle článku IV. bodu 1. smlouvy, a to umožnit žalobci během doby, na kterou byla rezervační smlouva sjednána, tj. do 30. 4. 2002, uzavřít smlouvu o smlouvě budoucí.
Podle §51 obč. zák. mohou účastníci uzavřít i takovou smlouvu, která není zvláště upravena; smlouva však nesmí odporovat obsahu nebo účelu zákona.
Smlouva je jednou ze základních právních skutečností, vedoucí ke vzniku občanskoprávních vztahů. Obecně se uplatňující princip privátní autonomie
v občanskoprávních vztazích (§2 odst. 3 obč. zák.), zvláště princip smluvní autonomie, znamená, že je ponecháno zásadně na uvážení a rozhodnutí samotných subjektů, zda vůbec a s kým smlouvu uzavřou, jaký bude její obsah, jaká bude její forma a též jaký typ smlouvy pro konkrétní případ občanskoprávního styku zvolí. Uzavřou-li subjekty smlouvu nepojmenovanou ve smyslu §51 obč. zák., pak platí, že pro právní vztahy vyplývající z této smlouvy je rozhodující především její obsah (vlastní smluvní ujednání), tedy to, jak jsou vymezeny vzájemná práva a povinnosti smluvních stran; takto stanovené povinnosti jsou pak pro ně závazné. Tak tomu je i v posuzovaném případě, neboť smlouva o rezervaci neodpovídá žádnému z typů smluv, jež jsou výslovně upraveny zvláštními ustanoveními závazkového práva, a proto jde o smlouvu nepojmenovanou podle §51 obč. zák.
Odvolací soud výkladem článku IV. bodu 1. smlouvy o rezervaci podle §35 odst. 2 obč. zák. dovodil, že splnění povinnosti žalované umožnit žalobci uzavření smlouvy o smlouvě budoucí do 30. 4. 2002, jejíž porušení bylo předpokladem pro nárok žalobce na vrácení rezervačního poplatku (článek V. bod 4. smlouvy), není podmíněno tím, že žalovaná doručí žalobci návrh smlouvy o smlouvě budoucí tak, aby jej obdržel nejpozději dvacet dní před zánikem rezervační smlouvy.
Podle §35 odst. 2 obč. zák. právní úkony vyjádřené slovy je třeba vykládat nejenom podle jejich jazykového vyjádření, ale zejména též podle vůle toho, kdo právní úkon učinil, není-li tato vůle v rozporu s jazykovým projevem.
Citované ustanovení formuluje výkladová pravidla, která ukládají soudu,
aby pochybnosti o obsahu právního úkonu odstranil výkladem založeným na tom,
že vedle jazykového vyjádření právního úkonu zachyceného slovně podrobí zkoumání
i vůli jednající osoby. Jazykové vyjádření právního úkonu zachycené ve smlouvě musí být proto nejprve vykládáno prostředky gramatickými (z hlediska možného významu jednotlivých použitých pojmů), logickými (z hlediska vzájemné návaznosti použitých pojmů) či systematickými (z hlediska řazení pojmů ve struktuře celého právního úkonu). Kromě toho soud posoudí na základě provedeného dokazování, jaká byla skutečná vůle stran v okamžiku uzavírání smlouvy, přičemž ovšem podmínkou pro přihlédnutí k vůli účastníků je, aby nebyla v rozporu s tím, co plyne z jazykového vyjádření úkonu. Interpretace obsahu právního úkonu soudem podle §35 odst. 2 obč. zák. totiž nemůže nahrazovat či měnit již učiněné projevy vůle; použití zákonných výkladových pravidel směřuje tedy pouze k tomu, aby obsah právního úkonu vyjádřeného slovy, který učinili účastníci ve vzájemné dohodě, byl vyložen v souladu se stavem, který existoval v době jejich smluvního ujednání. Pakliže je obsah právního úkonu zaznamenán písemně, určitost projevu vůle je dána obsahem listiny, na níž je zaznamenán.
V posuzovaném případě účastníci uzavřeli dne 26. 2. 2002 smlouvu o rezervaci na dobu určitou do 30. 4. 2002 s tím, že po uplynutí tohoto data smlouva zaniká, pokud se nedohodnou jinak. Předmětem rezervační smlouvy byl jednak závazek rezervujícího (žalované) rezervovat pro zájemce (žalobce) příležitost uzavřít smlouvu o smlouvě budoucí kupní na zde specifikovanou nemovitost a závazek zájemce zaplatit rezervační poplatek, jednak závazek obou účastníků uzavřít společně smlouvu o smlouvě budoucí kupní. Článek IV. bod 1. smlouvy obsahuje ujednání smluvních stran, podle něhož
je rezervující povinen specifikovanou nemovitost rezervovat pro zájemce do 30. 4. 2002 a během této doby umožnit zájemci uzavřít smlouvu budoucí na tuto nemovitost. V článku IV. bodu 2. smlouvy se účastníci dohodli, že zájemce je povinen uzavřít smlouvu o smlouvě budoucí do 20 dnů ode dne, kdy mu bude doručena výzva rezervujícího k jejímu podpisu. Článek V. bod 3. smlouvy obsahuje ujednání účastníků, podle něhož neuzavře-li zájemce s rezervujícím smlouvu o smlouvě budoucí ve lhůtě stanovené v článku IV. bodu 2. z jiného důvodu než uvedeného v bodě 4. tohoto článku, rezervační poplatek se zájemci nevrací a pro ten případ plní funkci smluvní pokuty. V bodě 4. téhož článku je obsaženo ujednání o povinnosti rezervujícího vrátit rezervační poplatek na účet zájemce, poruší-li povinnost zakotvenou v článku IV. bodu 1. smlouvy.
Je nepochybné, že smlouva o rezervaci byla prostředkem k zajištění záměru účastníků uzavřít v budoucnu zamýšlenou kupní smlouvu. Za tím účelem se žalovaná zavázala pro žalobce rezervovat specifikovanou nemovitost a žalobce se oproti tomu zavázal složit na účet žalované rezervační poplatek ve výši 100.000,- Kč s tím,
že v případě uzavření smlouvy o smlouvě budoucí bude započten na kupní cenu (viz článek II. bod. 4. a článek III. bod 1. smlouvy). Interpretací ujednání obsažených
ve shora zmiňovaných článcích smlouvy lze dojít jedině k následujícímu závěru. Ujednání účastníků zachycené v článku V. bodu 4. smlouvy o tom, kdy vznikne žalované povinnost vrátit žalobci rezervační poplatek (a žalobci právo na jeho vrácení), je z hlediska jazykového vyjádření jednoznačné a mezi účastníky ani nebylo sporu
o tom, že tuto povinnost účastníci vázali na porušení povinností uvedených v článku IV. bodu 1. smlouvy žalovanou. V uvedeném článku se žalovaná zavázala jednak rezervovat nemovitost pro žalobce do 30. 4. 2002 a jednak „během této doby“ umožnit žalobci uzavřít smlouvu o smlouvě budoucí kupní. První z uvedených povinností žalovaná neporušila, účastníci se však neshodli v názoru, zda žalovaná porušila druhou z nich, jestliže žalobce od ní obdržel návrh smlouvy o smlouvě budoucí s výzvou k jejímu podpisu sice před 30. 4. 2002, avšak v době, kdy běh lhůty 20 dnů podle článku IV. bodu 2. smlouvy skončil až po 30. 4. 2002. Výklad článku IV. bodu 1. smlouvy odvolacím soudem v kontextu se smluvním ujednáním účastníků obsaženým v dalších článcích smlouvy odpovídá popsaným zásadám výkladu podle §35 odst. 2 obč. zák.
a dovolací soud se s ním ztotožňuje. Žalobci nelze přisvědčit, že v uvedeném článku smlouvy účastníci vyjádřili úmysl, aby žalovaná závazek - během doby rezervace
(tj. od 26. 2. 2002 do 30. 4. 2002) umožnit mu uzavřít smlouvu o smlouvě budoucí - splnila doručením návrhu smlouvy o smlouvě budoucí nejpozději 20 dnů před 30. 4. 2002. Taková časová limitace závazku žalované není v uvedeném článku smlouvy výslovně zakotvena a nelze ji dovodit ani výkladem obsahu smlouvy. Při prosazení interpretace zastávané žalobcem, že žalovaná mohla splnit závazek umožnit mu uzavření budoucí smlouvy jen v případě doručení výzvy s návrhem nejpozději 10. 4., resp. 7. 4. 2002, by totiž nutně ztratil své opodstatnění závazek žalované rezervovat pro žalobce nemovitost i po 10. 4., resp. 7. 4. 2002 (do 30. 4. 2002). V článku IV. bodu 2. smlouvy je sice zakotvena povinnost žalobce uzavřít budoucí smlouvu, avšak tato povinnost mu není uložena ve lhůtě do 30. 4. 2002, nýbrž ve lhůtě 20 dnů ode dne doručení výzvy s návrhem. Nepřípadné jsou proto obavy prezentované žalobcem,
že za situace, kdy mu žalovaná výzvu s návrhem doručila až 26. 4. 2002, neměl jistotu, že budoucí smlouva bude uzavřena, neboť žalovaná okamžikem, kdy byl žalobci doručen návrh na uzavření budoucí smlouvy, jím byla vázána ve smyslu §43a obč. zák. a žalobci nic nebránilo, aby ve lhůtě podle článku IV. bodu 2. smlouvy návrh akceptoval (§43c obč. zák.). Doručila-li tudíž žalovaná žalobci před 30. 4. 2002 návrh smlouvy
o smlouvě budoucí s výzvou k jejímu podpisu, splnila svůj závazek podle článku IV. bodu 1. smlouvy, a to během doby rezervace umožnit žalobci uzavření smlouvy
o smlouvě budoucí; neuzavřel-li žalobce se žalovanou budoucí smlouvu ve stanovené lhůtě, porušil svou povinnost podle článku IV. bodu 2 smlouvy.
Protože se žalobci nepodařilo zpochybnit správnost závěru odvolacího soudu, že mu na základě ujednání ve smlouvě o rezervaci nevzniklo právo na vrácení rezervačního poplatku, a protože ani existence vad uvedených v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a/ a b/ a §229 odst. 3 o. s. ř., popř. jiných vad řízení, které mohly mít
za následek nesprávné rozhodnutí ve věci z obsahu spisu nevyplývá, dovolací soud dovolání žalobce zamítl (§243b odst. 2 věta před středníkem o. s. ř.).
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §142 odst. 1 o. s. ř. a žalobci byla uložena povinnost zaplatit žalované náklady řízení, které jí vznikly v souvislosti s podáním vyjádření k dovolání prostřednictvím advokáta. Tyto náklady sestávají z odměny advokáta ve výši 12.150,- Kč (§2 odst. 1, §3 odst. 1 bod 4. ve spojení s §10 odst. 3
a §18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb., v platném znění), z náhrady hotových výdajů advokáta ve výši 300,- Kč (§13 odst. 1 a 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., v platném znění)
a z částky 2.365,50 Kč odpovídající dani z přidané hodnoty, kterou je advokát povinen
z odměny za zastupování a náhrad odvést podle zákona č. 235/2004 Sb., o dani
z přidané hodnoty (§137 odst. 3 o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněná podat návrh na soudní výkon rozhodnutí (exekuci).
V Brně dne 15. prosince 2009
JUDr. Blanka M o u d r á , v. r.
předsedkyně senátu