ECLI:CZ:NS:2009:33.CDO.4063.2008.1
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Krbka a soudců JUDr. Ivany Zlatohlávkové a JUDr. Václava Dudy ve věci žalobkyně České republiky – Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových, proti žalovanému Z. K., zastoupenému advokátkou, o příslušenství pohledávky, vedené u Okresního soudu ve Znojmě pod sp. zn. 4 C 53/2007, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 30. 6. 2008, č.j. 17 Co 236/2007-50, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 30. 6. 2008, č.j. 17 Co 236/2007-50, v potvrzujícím výroku ve věci samé a v nákladových výrocích a rozsudek Okresního soudu ve Znojmě ze dne 2. 4. 2007, č.j. 4 C 53/2007-27, v zamítavém výroku co
do úroků z prodlení ve výši 10% z 65.000,- Kč od 4. 8. 2000 do 28. 3. 2004 a ve výši
8% z 65.000,- Kč od 29. 3. 2004 do zaplacení a ve výroku o náhradě nákladů řízení,
se ruší a věc se v tomto rozsahu vrací Okresnímu soudu ve Znojmě k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Žalobkyně se po žalovaném domáhala zaplacení 65.000,- Kč s 10% úroky z prodlení z této částky od 4. 8. 2000 do zaplacení. Uváděla, že ač žalovanému, který nesplnil podmínky sjednané ve smlouvě o poskytnutí státního příspěvku na individuální bytovou výstavbu ze dne 4. 7. 1990, vznikla povinnost poskytnutý příspěvek vrátit
do 4. 8. 2000, dosud tak neučinil.
Okresní soud ve Znojmě rozsudkem ze dne 2. 4. 2007, č.j. 4 C 53/2007-27, uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni 65.000,- Kč s úroky z prodlení ve výši
2% od 29. 3. 2004 do zaplacení. Co do 10% úroků z prodlení z 65.000,- Kč
od 4. 8. 2000 do 28. 3. 2004 a 8% úroků z prodlení z 65.000,- Kč od 29. 3. 2004
do zaplacení žalobu zamítl. Žalovanému uložil nahradit žalobkyni náklady řízení 116,- Kč.
Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 30. 6. 2008, č.j. 17 Co 236/2007-50, rozhodnutí soudu prvního stupně (mimo jiné) v zamítavém výroku o úrocích z prodlení potvrdil (výrok II. rozsudku odvolacího soudu), ve výroku o nákladech řízení změnil tak, že žalovanému uložil povinnost nahradit žalobkyni na nákladech řízení
před soudem prvního stupně 783,20 Kč (výrok III. rozsudku odvolacího soudu); žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů odvolacího řízení (výrok IV. rozsudku odvolacího soudu).
Soudy obou stupňů vyšly ze zjištění, že žalovaný uzavřel dne 4. 7. 1990 s Okresním národním výborem ve Z. smlouvu o poskytnutí státního příspěvku
na individuální bytovou výstavbu občanům podle vyhlášky č. 136/1985 Sb., o finanční, úvěrové a jiné pomoci družstevní a individuální bytové výstavbě a modernizaci rodinných domků v osobním vlastnictví, ve znění účinném do 23. 11. 1990 (dále jen „vyhláška č. 136/1985 Sb.“), ve výši 70.000,- Kč. Žalovaný se v článku 4 smlouvy zavázal výstavbu dokončit tak, aby kolaudační rozhodnutí nabylo právní moci nejpozději do deseti let od uzavření smlouvy. V článku 6 smlouvy si smluvní strany sjednaly povinnost stavebníka oznámit neprodleně národnímu výboru skutečnost, že nedodržel některou z podmínek uvedených ve smlouvě a příspěvek do třiceti dnů poté národnímu výboru vrátit. Stavba nebyla ve stanovené lhůtě zkolaudována. Žalobkyně dopisem ze dne 17. 2. 2004 vyzvala žalovaného k vrácení příspěvku 65.000,- Kč
ve lhůtě do 28. 3. 2004. Soudy obou stupňů vyložily článek 6 smlouvy tak, že v něm nebyla lhůta k vrácení poskytnutého příspěvku pro případ porušení povinnosti stanovené v článku 4 řádně sjednána. Tato lhůta nebyla stanovena ani právním předpisem nebo určena v rozhodnutí. Odvolací soud ve shodě se soudem prvního stupně zejména uzavřel, že žalovaný byl proto povinen splnit dluh prvního dne poté, co byl o plnění věřitelkou požádán (§563 zákona č 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů, dále jen „obč. zák.“), a tedy podle výzvy žalobkyně ve lhůtě
do 28. 3. 2004. Nárok žalobkyně na úroky z prodlení je proto dle závěru soudů obou stupňů důvodný pouze za dobu od 29. 3. 2004, a to ve výši 2% ročně, což odpovídá dvojnásobku diskontní sazby stanovené Českou národní bankou a platné k prvnímu dni prodlení, tj. k 29. 3. 2004 (§517 odst. 2 obč. zák. ve spojení s nařízením vlády č. 142/1994 Sb., ve znění účinném do 27. 4. 2005).
Rozsudek odvolacího soudu napadla ve výroku II. žalobkyně dovoláním, v němž ohlašuje dovolací důvody uvedené v ustanovení §241a odst. 2 písm. a) a b) zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále též jen „o.s.ř.“). Namítá zejména nesprávnou interpretaci obsahu smlouvy, přičemž prosazuje, že v článku 6 byla náležitě sjednána splatnost závazku stavebníka vrátit poskytnutý státní příspěvek tak, že dnem splatnosti je den porušení některé z podmínek smlouvy plus třicet dnů poté. Podle dovolatelky proto nebyl prostor pro aplikaci ustanovení §563 obč. zák., ale prvním dnem prodlení byl den 4. 8. 2000. V návaznosti na nesprávně určený počátek prodlení pak byla chybně stanovena i výše úroků z prodlení, která
k 4. 8. 2000 činila 10% (dvojnásobek diskontní sazby 5 %). Navrhla proto, aby dovolací soud rozhodnutí odvolacího soudu, případně i rozhodnutí soudu prvního stupně, zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud věc projednal podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 30. 6. 2009 (čl. II, bod 12. zákona č. 7/2009 Sb.).
Dovolání je přípustné, protože směřuje proti rozhodnutí, které má ve věci samé po právní stránce zásadní význam (§237 odst. 1 písm. c/, odst. 3 o.s.ř.); ten je dán tím, že odvolací soud posoudil otázku doby prodlení a výše úroků z prodlení v rozporu s hmotným právem.
Právní posouzení je ve smyslu §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Pro posouzení počátku prodlení žalovaného a na to navazující výše úroků z prodlení je zásadní vyřešení otázky splatnosti závazku vrátit poskytnutý státní příspěvek.
Nejvyšší soud ve svém rozsudku ze dne 28. 5. 2009, sp. zn. 33 Cdo 1337/2007, zdůraznil, že v případě smluv o poskytnutí státního příspěvku na individuální bytovou výstavbu podle vyhlášky č. 136/1985 Sb. šlo o „podmíněně nenávratné finanční prostředky“ poskytované státem za účelem podpory snah občanů zajistit si vlastní bydlení a vyložil, že podmínky, za kterých stát zastoupený příslušným státním orgánem občanům příspěvek poskytl (čerpat finanční prostředky jen na úhradu nákladů spojených s výstavbou, dosáhnout právní moci kolaudačního rozhodnutí nejpozději do 10 let
od uzavření smlouvy, užívat dům k trvalému bydlení a nepřevést jej na jiného
po stanovenou dobu), představovaly odkládací podmínku (§36 obč. zák), neboť až
do doby porušení smluvních povinností stavebníky je povinnost vrátit poskytnutý příspěvek netížila. Porušením závazku výstavbu dokončit tak, aby kolaudační rozhodnutí nabylo právní moci nejpozději do deseti let od uzavření smlouvy, byla naplněna odkládací podmínka, na kterou bylo případné vrácení příspěvku vázáno, a žalobkyni vzniklo bez dalšího dnem následujícím po uplynutí dohodnuté desetileté lhůty právo na vrácení poskytnutého příspěvku.
V souzené věci tedy žalobkyni vzniklo právo na vrácení poskytnutého příspěvku dne 5. 7. 2000 (středa). Protože tento a následující den byly státními svátky, mohl žalovaný svůj dluh splnit nejdříve 7. 7. 2000, a ode dne 8. 7. 2000 pak byl v prodlení (srov. §122 obč. zák.). Vycházel-li odvolací soud z toho, že žalobkyni právo na vrácení poskytnutého příspěvku vzniklo podle §563 obč. zák. až na základě výzvy žalobkyně uplynutím k tomu určené lhůty, stanovil počátek prodlení žalovaného v rozporu s §36 odst. 1 a odst. 2, větou první, §122 odst. 2 a §517 odst. 1, větou první, obč. zák. Jelikož odvolací soud chybně určil počátek prodlení žalovaného, není správné jeho rozhodnutí ani v otázce výše úroků z prodlení. Podle §517 odst. 2, části věty za středníkem, obč. zák. a podle §1 nařízení vlády č. 142/1994 Sb. ve znění účinném do 27. 4. 2005 (čl. II vládního nařízení č. 163/2005 Sb.) činila ke dni 8. 7. 2000 jejich výše 10% (dvojnásobek diskontní sazby 5 %).
Jelikož dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. uplatnila dovolatelka po právu, Nejvyšší soud – aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1, věta první, o.s.ř.) – rozhodnutí v napadené části a v závislých výrocích o náhradě nákladů řízení zrušil
(§243b odst. 2, část věty za středníkem, o.s.ř.). Protože důvody, pro které bylo zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu, se vztahují i na rozhodnutí soudu prvního stupně, zrušil Nejvyšší soud v zamítavém výroku ve věci samé i v závislém výroku o náhradě nákladů řízení i toto rozhodnutí a (v tomto rozsahu) věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§243b odst. 3, věta druhá, o.s.ř.).
Soud prvního stupně (odvolací soud) je vázán právním názorem dovolacího soudu (§243d odst. 1, věta první, §226 odst. 1 o.s.ř.).
V novém rozhodnutí o věci rozhodne soud nejen o nákladech dalšího řízení, ale znovu i o nákladech řízení původního, tedy i řízení dovolacího (§243d odst. 1, věta druhá, o.s.ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 16. prosince 2009
JUDr. Pavel Krbek, v. r.
předseda senátu