ECLI:CZ:NS:2009:33.CDO.4316.2009.1
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Krbka a soudkyň JUDr. Blanky Moudré a JUDr. Ivany Zlatohlávkové ve věci žalobkyně Š. B., zastoupené advokátem, proti žalované B., a. s., zastoupené advokátem, o zaplacení 72.978,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu ve Vyškově pod sp. zn. 4 C 223/2001, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 20. 5. 2009, č.j. 49 Co 283/2007-214, ve spojení s usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 20. 5. 2009, č.j. 49 Co 283/2007-217, takto:
I. Dovolání proti výrokům rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 20. 5. 2009, č.j. 49 Co 283/2007-214, ve spojení s usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 20. 5. 2009, č.j. 49 Co 283/2007-217, jimiž bylo rozhodnuto o nákladech řízení, se odmítá, jinak se zamítá.
II. Žádná z účastnic nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Žalobkyně se po žalované domáhala zaplacení 72.978,- Kč s 12 % úroky z prodlení od 1. 3. 2001 do zaplacení. Uváděla, že žalovaná měla zájem přesvědčit žalobkyni o účinnosti jí dodávané vakcíny B. P., a proto dne 9. 11. 2000 uzavřely smlouvu, v níž se žalovaná zavázala pro případ, že dojde nejdříve desátý den po revakcinaci k prolomení imunity směřující k onemocnění či úhynu psa parvovirozou, uhradit žalobkyni náklady na léčení na každého psa do výše 10.000,- Kč a za každého uhynulého psa plemene C. C. 30.000,- Kč. Poté, co 26. 11. 2000 byla štěňata revakcinována, došlo k prolomení jejich imunity a k nákaze vrhu parvovirozou a štěňata T176 a T177 dne 9. 12. 2000 a dne 10. 12. 2000 uhynula. Žalované tím vznikla povinnost zaplatit žalobkyni za úhyn psů 60.000,- Kč a náklady na jejich léčení v celkové výši 12.978,- Kč.
Okresní soud ve Vyškově rozsudkem ze dne 28. 3. 2007, č.j. 4 C 223/2001-151, uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni 72.978,- Kč s 12 % úroky z prodlení
od 1. 3. 2001 do zaplacení do tří dnů od právní moci rozsudku a povinnost nahradit žalobkyni náklady řízení 79.751,- Kč. Soud prvního stupně vyšel ze zjištění,
že účastnice uzavřely 9. 11. 2000 smlouvu, v jejímž článku 4 žalovaná „garantuje,
že v případě, že dojde k prolomení imunity či jiné nežádoucí postvakcinační reakci,
a to nejdříve však desátý den po revakcinaci vakcínou B. P. (v souladu s článkem 1 a 3 této smlouvy), směřující ke klinickému onemocnění či úhynu psa nákazou, proti které byl pes vakcinován vakcínou B. P., zavazuje se B.,
a. s. uhradit veškeré náklady na léčbu příslušného psa do výše 10.000,- Kč a smluvní pokutu ve výši 20.000,- Kč za každého uhynulého psa plemene S. teriér
a 30.000,- Kč za každého uhynulého psa plemene C. c.“ Štěňata tetovacích znaků T176 a T177 onemocněla a 13. a 14. den po revakcinaci uhynula. Uzavřel,
že i vzhledem k odborné erudici osob, které za žalovanou připravovaly text smlouvy, bylo jejich povinností ve smyslu ustanovení §43 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „obč. zák.“), formulovat předpoklady pro plnění žalované tak, aby se následně nemuselo spekulovat o tom, jak dlouho trvá inkubační doba parvovirozy, obzvlášť existuje-li i její hyperakutní forma, při níž –
na rozdíl od standardní formy s inkubační dobou 3 až 7 dnů – uplyne od nákazy
do propuknutí klinických příznaků doba jen v řádech hodin. Nebyla-li smlouva v této části formulována exaktně, jde tato okolnost k tíži žalované, byť by možnost inkubace onemocnění v tak krátkém období byla okolností ryze hypotetickou. Provedení žalovanou navrhovaného důkazu znaleckým posudkem za účelem výkladu pojmů prolomení imunity, postvakcinační reakce a inkubační doba proto soud prvního stupně nepovažoval za nezbytné. Právní poměr účastníků, argumentuje soud prvního stupně, připomíná (analogicky), byť smluvně zakotvenou, odpovědnost za škodu ve smyslu
§421a obč. zák., jíž se nelze zprostit. Shrnul, že žalovaná uzavřela s žalobkyní vysoce nadstandardní smlouvu, v níž se zavázala vlastním nákladem a bezplatně dodat žalobkyni vakcínu, garantovala její stoprocentní účinnost a zavázala se uhradit náklady za léčení a smluvní pokutu za uhynutí, naplní-li se „relativně velmi neurčitě popsaná podmínka označená jako prolomení imunity.“ Štěňata třináctý a čtrnáctý den
po revakcinaci uhynula, čímž nastal předpoklad pro plnění žalované. Soud prvního stupně věc hodnotil ještě „z jiného úhlu pohledu.“ Dovodil, že smlouva je v části, která vymezuje podmínky počátku plnění, podle §37 odst. 1 obč. zák. neplatná (lze,
a laickému chápání to také odpovídá, považovat výskyt onemocnění za prolomení imunity), takže závazek žalované plnit by se pak vztahoval na všechna štěňata uhynulá po desátém dni od revakcinace.
Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 20. 5. 2009, č.j. 49 Co 283/2007-214, rozhodnutí soudu prvního stupně změnil tak, že žalobu zamítl a žalobkyni uložil povinnost nahradit žalované náklady řízení před soudy obou stupňů ve výši 91.949,- Kč (usnesením ze dne 20. 5. 2009, č.j. 49 Co 283/2007-217, rozsudek doplnil tak,
že žalobkyni uložil povinnost zaplatit státu na nákladech řízení 1.600,- Kč). Odvolací soud doplnil dokazování znaleckým posudkem MVDr. et MVDr. V. G.
a výslechem znalkyně, z nichž zejména zjistil, že prolomení imunity je definováno jako stav, kdy infekční agens překoná imunitní ochranu organismu do té míry, že agens začne v organismu působit. Okamžik prolomení imunity není totožný s okamžikem, kdy jsou pozorovatelné první klinické příznaky onemocnění. Dobu, kdy k prolomení imunity došlo, lze odhadnout přibližně na základě inkubační doby konkrétní nákazy. Inkubační doba je definována jako doba od okamžiku nakažení do doby, kdy se objeví první klinické příznaky nákazy. Dobu prolomení imunity lze orientačně stanovit tak, že se ode dne prvních projevů onemocnění odečte inkubační doba. Štěňata onemocněla běžnou formou parvovirozy, u níž se inkubační doba pohybuje v rozmezí 3 – 7 dní, nikoli formou myokardiální. U štěňat, u nichž se první příznaky onemocnění objevily desátý den po revakcinaci, byla imunita prolomena před desátým dnem po revakcinaci. Odvolací soud nato uzavřel, že pojem prolomení imunity užitý v článku 4 smlouvy
je pojmem zcela určitým, obecně užívaným, s jednoznačně definovaným významem, přičemž laicky lze tento stav označit jako nákazu. Vůle účastníků o tom, za jakých podmínek měla žalovaná zaplatit smluvní pokutu za uhynulá štěňata a náklady za léčení nemocných štěňat, proto vyplývá již z jazykového vyjádření článku 4 smlouvy. Toto smluvní ustanovení zakládá právo žalobkyně na finanční plnění v případě, kdy nenastanou žalovanou garantované účinky vakcíny, nikoli pro případ vzniku škody. Proto odvolací soud odmítl závěr soudu prvního stupně, co se týče analogie s odpovědností podle §421a obč. zák. Ve vztahu ke štěňatům T176 a T177 pak odvolací soud konstatoval, že nebylo sporu o tom, že první klinické příznaky nastaly desátý den po revakcinaci. Protože znaleckým posudkem bylo prokázáno, že u štěňat, u nichž se první příznaky onemocnění projevily desátý den po jejich revakcinaci, došlo k prolomení imunity před tímto dnem, odvolací soud uzavřel, že sjednané předpoklady pro placení smluvní pokuty za úhyn těchto štěňat a nákladů za jejich léčení nebyly splněny. Jelikož žalobkyně uplatněný nárok opírala výhradně o skutečnost, že došlo k onemocnění štěňat parvovirozou a k jejich úhynu, odvolací soud se (stejně jako soud prvního stupně) nezabýval otázkou, zda se u štěňat po revakcinaci objevily jiné nežádoucí postvakcinační reakce.
Rozsudek odvolacího soudu ve spojení s doplňujícím usnesením napadla žalobkyně jak ve výroku ve věci samé, tak v nákladových výrocích dovoláním, jímž ohlásila všechny dovolací důvody (§241a odst. 2, 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů, dále též jen „o.s.ř.). Termín prolomení imunity není podle dovolatelky určitý. Odvolací soud při zvažování určitosti tohoto pojmu přehlédl závěry znalkyně, že dobu prolomení imunity nelze určit s přesností
na jeden den, což smlouva předpokládá, a že prolomení imunity není samostatně určitelná veličina. Žalobkyně byla i s ohledem na odbornou literaturu založenou ve spise přesvědčena, že závěry znaleckého posudku vyznívají v její prospěch. Jelikož nevěděla, jak bude odvolací soud tento důkaz hodnotit, nemohla přednést případné další návrhy
na dokazování a rozhodnutí odvolacího soudu pro ni bylo překvapivým. Podle dovolatelky se odvolací soud nadbytečně zabýval stavem všech štěňat z postiženého vrhu, neboť výslovně žádala plnění (mimo nákladů za léčení) za úhyn štěňat T176
a T177, zdůrazňujíc, že plnění za štěňata T180 a T181 není předmětem sporu. Poukazuje na to, že odvolací soud nesprávně jako den úhynu štěněte T176 uvedl 12. den po revakcinaci, když ve skutečnosti se tak stalo 13. den. Namítá, že náhradu za štěňata T176 a T177, tj. meritum sporu, odvolací soud vyřešil jedinou větou, v níž uzavřel,
že ani u těchto dvou štěňat nebyly splněny podmínky článku 4 smlouvy vzhledem k tomu, že přesnou dobu prolomení imunity určit nelze. S odkazem na článek
MVDr. D. a MVDr. B. (příloha spisu) pak namítá, že i u střevní parvovirozy může dojít „k rychlému nástupu prolomení imunity“ a následnému úhynu v průběhu jediného dne či několika hodin, a to u mladých štěňat v případě, že se v chovu již parvoviroza objevila. Štěňata T176 a T177 uhynula 13. a 14. den
po revakcinaci, takže ve smlouvě uvedený časový termín prolomení imunity byl splněn, „byť při dolním limitu u štěněte T176 a středu u štěněte T178 obecné inkubační doby“. Kromě toho má dovolatelka za to, že k faktickému prolomení imunity dochází vždy v první řadě vakcinací (tj. v okamžik revakcinace), tedy absolutně vždy před termínem uvedeným ve smlouvě. Taková podmínka je tudíž podmínkou nemožnou, k níž se podle §36 odst. 1 obč. zák. nepřihlíží. Stanovila-li žalovaná pro své plnění tuto „zcela účelovou“ a kdykoli zpochybnitelnou (s následkem odmítnutí plnění) podmínku, jedná se o záměrné zmaření jejího splnění a právní úkon je podle §36 odst. 3 obč. zák. nepodmíněným. Nárok žalobkyně tak vznikl úhynem štěňat a je po právu dán. Nejasnosti ve smlouvě, pokračuje dovolatelka, musí jít k tíži jejího zpracovatele; je-li minimální inkubační doba tři dny, tak obě štěňata „pochybnou“ podmínku prolomení imunity desátý den „z hlediska termínu jejich uhynutí“ splňují. Odvolacímu soudu také vytýká, že nevzal v úvahu její vůli při uzavírání smlouvy. Poukazuje přitom
na „morální rozměr, lidskou stránku věci“, přičemž zdůrazňuje, že smyslem smlouvy bylo prokázání účinnosti vakcíny, a ona legitimně očekávala, že jí žalovaná v případě selhání vakcíny poskytne za uhynulá štěňata finanční náhradu a uhradí jí jejich léčení. Z uvedených důvodů navrhla, aby dovolací soud napadený rozsudek zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu ve znění účinném do 30. 6. 2009 (čl. II, bod 12. zákona č. 7/2009 Sb., dále opět
jen „o.s.ř.“).
Dovolání – přípustné podle §237 odst. 1 písm. a) o.s.ř. – není důvodné.
Je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a), b) a §229 odst. 3 o.s.ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř.), i když nebyly v dovolání uplatněny (§242 odst. 3, věta druhá, o.s.ř.). Dovolatelka existenci vad řízení v dovolání namítá, její výtky však neobstojí.
O vadu řízení ve smyslu §241a odst. 2 písm. a) o.s.ř. se nejedná, uvedl-li odvolací soud v odůvodnění rozsudku na straně páté, že štěně tetovacího čísla T176 uhynulo 12. den po revakcinaci, jelikož je zřejmé, že se jedná o chybu v psaní (kterou lze napravit postupem podle §164 o.s.ř.). Odvolací soud totiž tuto větu uvedl slovy „jak již bylo uvedeno výše, mezi účastníky nebylo sporné ...“ a na straně druhé v části, v níž konstatoval mezi účastnicemi nesporné skutečnosti, je jako den úhynu štěněte T176 uveden 13. den. Uvedený omyl neměl za následek nesprávné rozhodnutí ve věci
ani proto, že zjištění dne, kdy došlo k úhynu štěňat, nebylo – na rozdíl od zjištění, kdy
se u štěněte objevily první klinické příznaky onemocnění – pro posouzení věci odvolacím soudem určující. Vytýká-li dovolatelka odvolacímu soudu, že se nadbytečně zabýval stavem i ostatních štěňat z postiženého vrhu, zejména štěňat T180 a T181, „která nejsou předmětem sporu“, o vadu řízení ve smyslu §241a odst. 2 písm. a) o.s.ř. nejde již proto, že odvolací soud tím, že žalobu zamítl, nepřekročil návrh žalobkyně
(§153 odst. 2 ve spojení s §211 o.s.ř.). Ani výhrada, že rozsudek odvolacího soudu
je nepřezkoumatelný, se nemůže prosadit. Námitka dovolatelky, že „náhradu za štěňata T176 a T178 ... vyřešil odvolací soud jedinou nesrozumitelnou větou“, nemá oporu v odůvodnění napadeného rozhodnutí. Dovolatelkou citovaná věta jednak obsahuje závěry týkající se štěňat T180 a T181, a nikoli štěňat T176 a T177, jednak odůvodnění odvolacího soudu splňuje náležitosti stanovené v §157 odst. 2 ve spojení s §211 o.s.ř. Vadu řízení nezakládá ani okolnost, že odvolací soud hodnotil důkaz znaleckým posudkem jinak, než žalobkyně předpokládala (rozhodnutí odvolacího soudu není překvapivé, neodpovídá-li výsledek hodnocení důkazu očekávání účastníka).
Protože další vady v dovolání namítány nejsou a nevyplývají ani z obsahu spisu, a protože je dovolací soud uplatněnými dovolacími důvody včetně jejich obsahového vymezení vázán (§242 odst. 3, věta první, o.s.ř.), je předmětem dovolacího přezkumu posouzení opodstatněnosti důvodu uvedeného v §241a odst. 3 o.s.ř., a následně (právní) závěr odvolacího soudu, že ve vztahu k štěňatům T176 a T177 nebyly splněny předpoklady pro plnění žalované podle článku 4 smlouvy.
Prostřednictvím dovolacího důvodu podle §241a odst. 3 o.s.ř. dovolatelka namítá, že termín „prolomení imunity“ není určitý a že odvolací soud při výkladu obsahu článku 4 smlouvy nepřihlédl k její vůli. Dále brojí proti zjištění, že inkubační doba u parvovirozy, kterou štěňata onemocněla, činila tři až sedm dní a také proti zjištění, že k prolomení imunity u štěňat T176 a T177 došlo před desátým dnem
po revakcinaci.
Dovolací důvod podle §241a odst. 3 o.s.ř. se nepojí s každou námitkou účastníka ke zjištěnému skutkovému stavu; pro dovolací řízení jsou významné jen ty námitky, jejichž obsahem je tvrzení, že skutkové zjištění, ze kterého napadené rozhodnutí vychází, nemá podle obsahu spisu v provedeném dokazování v podstatné části oporu. Podstatnou částí se přitom rozumí takové skutečnosti, jež má odvolací soud za prokázané, a které byly významné pro rozhodnutí věci při aplikaci hmotného práva. Provedeným dokazováním je jak dokazování provedené u soudu prvního stupně,
tak i dokazování u soudu odvolacího.
V souzené věci bylo třeba, aby soud za použití výkladových pravidel uvedených v §35 odst. 2 obč. zák. interpretoval obsah článku 4 smlouvy, zejména použitý výraz „prolomení imunity“, s ohledem na to, že výklad tohoto ujednání účastnicemi byl vzájemně odlišný.
Podle §35 odst. 2 obč. zák. právní úkony vyjádřené slovy je třeba vykládat nejenom podle jejich jazykového vyjádření, ale zejména též podle vůle toho, kdo právní úkon učinil, není-li tato vůle v rozporu s jazykovým projevem. Jak správně uvedl odvolací soud, citované ustanovení předpokládá, že o obsahu právního úkonu může vzniknout pochybnost, a pro ten případ formuluje výkladová pravidla, která ukládají soudu, aby tyto pochybnosti odstranil výkladem. Jazykové vyjádření právního úkonu zachycené ve smlouvě musí být nejprve vykládáno prostředky gramatickými (z hlediska možného významu jednotlivých použitých pojmů), logickými (z hlediska vzájemné návaznosti použitých pojmů) či systematickými (z hlediska řazení pojmů ve struktuře celého právního úkonu). Obsah právního úkonu lze posoudit i podle vůle stran
v okamžiku uzavírání smlouvy, přičemž podmínkou pro přihlédnutí k vůli účastníků
je to, aby nebyla v rozporu s tím, co plyne z jazykového vyjádření úkonu. Interpretace obsahu právního úkonu soudem podle §35 odst. 2 obč. zák. nemůže nahrazovat
či měnit již učiněné projevy vůle; použití zákonných výkladových pravidel směřuje pouze k tomu, aby obsah právního úkonu vyjádřeného slovy, který učinili účastníci
v dohodě, byl vyložen v souladu se stavem, který existoval v době jejich smluvního ujednání.
Odvolací soud ze znaleckého posudku a výslechu znalkyně MVDr. et MVDr. V. G. zjistil, že prolomení imunity je definováno jako stav, kdy infekční agens překoná imunitní ochranu organismu do té míry, že agens začne v organismu působit. Dobu prolomení imunity lze stanovit tak, že se ode dne prvních projevů onemocnění odečte inkubační doba konkrétní nákazy, tj. doba od okamžiku nakažení
do doby, kdy se objeví první klinické příznaky nákazy. Vyšel-li odvolací soud
ze znaleckého posudku, v němž se znalkyně jednoznačně vyjádřila k otázce,
co je obecně chápáno pod (odborným) pojmem prolomení imunity a tento pojem definovala, pak nelze shledat, že obsah ujednání článku 4 smlouvy zjistil nesprávně, učinil-li tak pouze za použití gramatického výkladu. Jak již bylo uvedeno, přihlédnout při výkladu obsahu právního úkonu k vůli jeho účastníků lze jen, není-li tato vůle v rozporu s jazykovým projevem. Protože žalobkyně tvrdila, že si ujednání článku 4 při uzavírání smlouvy vykládala tak, že bude mít nárok na zaplacení smluvní pokuty, pokud se nejdříve desátý den po revakcinaci objeví u štěňat příznaky onemocnění, proti kterému byla očkována, a protože ze znaleckého posudku se podává, že okamžik prolomení imunity není totožný s okamžikem, kdy jsou pozorovatelné první klinické příznaky onemocnění, nelze odvolacímu soudu vytýkat, že obsah ujednání článku 4 smlouvy zjistil nesprávně. Neurčitost použitého termínu prolomení imunity nezakládá skutečnost, že se nejedná o samostatně zjistitelnou veličinu, neboť není pochyb o tom, jakým způsobem lze dobu prolomení imunity zjistit (tak že se od okamžiku výskytu prvních klinických příznaků onemocnění odečte inkubační doba). Ani to, že stanovení doby prolomení imunity je prakticky nemožné s přesností na jeden den, neznamená,
že je tento pojem neurčitý. Odpovídá-li doba prolomení imunity několikadennímu časovému úseku, pak postačí – nebylo-li ve smlouvě sjednáno jinak –, že se s dnem určeným ve smlouvě překrývá i jen část doby, v níž byla prolomena imunita.
Brojí-li dovolatelka proti skutkovému zjištění odvolacího soudu stran délky inkubační doby u parvovirozy, kterou štěňata onemocněla, a rovněž proti zjištění,
že u štěňat T176 a T177 došlo k prolomení imunity před desátým dnem po revakcinaci, je třeba zdůraznit, že i tyto skutečnosti zjistil odvolací soud ze znaleckého posudku MVDr. et MVDr. V. G.
Od jiných důkazních prostředků (§125 o.s.ř.) se důkaz znaleckým posudkem podaným ústně či písemně liší potud, že jeho hodnocení podle §132 o.s.ř. nepodléhají znalecké závěry (nálezy) ve smyslu jejich odborné správnosti; soud hodnotí přesvědčivost posudku co do jeho úplnosti ve vztahu k zadání, logické odůvodnění znaleckého nálezu a jeho soulad s ostatními provedenými důkazy. To, že soud nemůže přezkoumávat věcnou správnost odborných závěrů znalce, neznamená, že je znaleckým posudkem vázán. Má-li o odborném nálezu pochybnosti, uloží znalci (popř. tomu,
kdo posudek připravoval, viz §22 odst. 1 zákona č. 36/1967 Sb., o znalcích
a tlumočnících, ve znění pozdějších předpisů), aby podal vysvětlení, posudek doplnil nebo jinak odstranil jeho nedostatky, případně aby vypracoval nový posudek; může rovněž ustanovit jiného znalce k posouzení téže věci nebo znalecký posudek přezkoumat ve smyslu §127 odst. 2 o.s.ř.
V souzené věci se odvolací soud pochybení při hodnocení znaleckého posudku, včetně výslechu znalkyně, nedopustil. Z písemně podaného znaleckého posudku
a z výpovědi znalkyně se podává, že inkubační doba u parvovirozy, kterou štěňata onemocněla, činí tři až sedm dní, v daném případě nemohla být inkubační doba kratší než tři dny, neboť serologickým vyšetřením štěňat před vakcinací bylo zjištěno, že měla bazální hladinu protilátek. Dovolatelka s odkazem na znalecký posudek a článek MVDr. D. a MVDr. B. tvrdila, že i u střevní parvovirozy může dojít „k rychlému nástupu prolomení imunity a následnému úhynu v průběhu jediného dne či několika hodin“. Toto tvrzení však obsahu článku, který je založen pod č.l. 71 – 72 spisu, neodpovídá; je v něm totiž uvedeno, že „průběh onemocnění může být velmi rychlý, někdy jen několik hodin, častěji však bývá akutní a trvá 2 – 5 dnů; nemoc propuká velmi rychle a neléčená zvířata za několik dní hynou“. Je zřejmé, že žalobkyně zaměnila výraz „průběh onemocnění“ za výraz „nástup prolomení imunity“ a s obsahem článku nekoresponduje ani dovolatelčino tvrzení o „úhynu v průběhu jediného dne či několika hodin“. Navíc soudní znalkyně byla při svém výslechu vyzvána, aby se k informaci uvedené v článku MVDr. D. a MVDr. B. o tom, „že průběh nemoci může být v některých případech velmi rychlý, a to i několik hodin“, vyjádřila. Uvedla,
že nástup onemocnění parvovirozou může být v některých případech velmi akutní, avšak akutní nástup onemocnění nemá nic společného s inkubační dobou.
Správnost zjištění, že imunita štěňat T176 a T177 byla prolomena dříve než desátý den po revakcinaci, dovolatelka zpochybňuje i námitkou, že tato štěňata uhynula třináctý a čtrnáctý den po revakcinaci, „tedy v možném rozmezí obecné inkubační doby“. Přehlíží, že okamžik prolomení imunity se neodvíjí od okamžiku úhynu nemocného zvířete, nýbrž od okamžiku, kdy se u něj objevily první klinické příznaky nákazy. V případě štěňat T176 a T177 se tak stalo – jak bylo mezi účastnicemi nesporné – desátý den po revakcinaci. Stanoví-li se okamžik prolomení imunity tak, že se od chvíle, kdy se projevily první příznaky onemocnění, odečte inkubační doba, která činí 3 – 7 dní, pak je zřejmé, že i v případě třídenní inkubační doby byla imunita prolomena dříve než desátý den po revakcinaci.
Lze uzavřít, že dovolací důvod podle §241a odst. 3 o.s.ř. nebyl uplatněn
po právu. Zbývá posoudit, zda z pohledu námitek, jimiž žalobkyně uplatnila dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř., obstojí jí napadený právní závěr
(že ve vztahu ke štěňatům T176 a T177 nebyly splněny předpoklady pro plnění žalované podle článku 4 smlouvy).
Právní posouzení je nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Podle ustanovení §36 odst. 1, 2 a 3 obč. zák. vznik, změnu nebo zánik práva
či povinnosti lze vázat na splnění podmínky. Podmínka je odkládací, jestliže na jejím splnění závisí, zda právní následky úkonu nastanou. Podmínka je rozvazovací, jestliže na jejím splnění závisí, zda následky již nastalé pominou. K podmínce nemožné,
na kterou je vázán zánik práva nebo povinnosti, se nepřihlíží. Jestliže účastník, jemuž
je nesplnění podmínky na prospěch, její splnění záměrně zmaří, stane se právní úkon nepodmíněným.
Podle ustanovení §544 odst. 1 a 2 obč. zák., sjednají-li strany pro případ porušení smluvní povinnosti smluvní pokutu, je účastník, který tuto povinnost poruší, zavázán pokutu zaplatit, i když oprávněnému účastníku porušením povinnosti nevznikne škoda. Smluvní pokutu lze sjednat jen písemně a v ujednání musí být určena výše pokuty nebo stanoven způsob jejího určení.
Podmínka je vedlejším ustanovením v právním úkonu, kterým se účinnost právního úkonu činí závislým na skutečnosti, která je pro subjekty právního úkonu nejistá. Odkládací podmínka je taková, kde právní účinky právního úkonu nastanou
až splněním podmínky. Do splnění, nesplnění či zmaření podmínky existuje stav nejistoty, kdy se neví, zda učiněný právní úkon, který je jinak platný a závazný, avšak není ještě účinný, vůbec právní účinky nabude. Rozvazovací podmínka je pak taková, kdy jejím splněním již dříve nastalé právní účinky právní úkonu zaniknou. Do splnění
či zmaření podmínky panuje nejistota, zda právní úkon, který je platný, závazný
i účinný, již nastalé právní účinky neztratí. Oproti podmínce smluvní pokuta je jedním
z prostředků zajištění občanskoprávních závazků. Smluvní pokuta je peněžitá částka, kterou je dlužník povinen zaplatit věřiteli v případě, že nesplní svoji smluvní povinnost. Vznik povinnosti zaplatit smluvní pokutu je tedy vázán na porušení povinnosti, kterou na sebe převzal dlužník. Určení konkrétní smluvní povinnosti, pro případ jejíhož porušení se smluvní pokuta sjednává, nelze ztotožňovat s podmínkou ve smyslu ustanovení §36 obč. zák.
Dovolatelce proto nelze přisvědčit, namítá-li, že plnění žalované podle článku 4 smlouvy bylo vázáno na splnění podmínky (tím ztrácí význam námitky týkající
se nemožnosti podmínky, případně záměrného zmaření jejího splnění).
Lze uzavřít, že dovolatelce se nepodařilo užitými argumenty správnost napadeného rozhodnutí zpochybnit; Nejvyšší soud proto – aniž nařizoval jednání
(§243a odst. 1, věta první, o.s.ř.) – dovolání, pokud směřuje proti rozsudku odvolacího soudu ve věci samé, zamítl (§243b odst. 2, část věty před středníkem, o.s.ř.).
Dovolání proti nákladovým výrokům rozhodnutí odvolacího soudu není objektivně přípustné (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2002, sp. zn.
29 Odo 874/2001, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek 1/2003
pod č. 4). Nejvyšší soud proto dovolání v tomto rozsahu podle §243b odst. 5, věty první, a §218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
O nákladech dovolacího řízení rozhodl dovolací soud podle ustanovení §243b odst. 5, §224 odst. 1, §146 odst. 3 a §142 odst. 1 o.s.ř. (žalobkyně nemá právo
na náhradu nákladů dovolacího řízení a žalované v této fázi řízení žádné náklady nevznikly).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 16. prosince 2009
JUDr. Pavel K r b e k , v. r.
předseda senátu