ECLI:CZ:NS:2009:33.CDO.4422.2007.1
sp. zn. 33 Cdo 4422/2007
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Blanky Moudré a soudců JUDr. Pavla Krbka a JUDr. Václava Dudy ve věci žalobců a) R. B., a b) K. B., zastoupených advokátkou, proti žalovanému P. Š., zastoupenému advokátem, o zaplacení částky 109.742,99 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu Plzeň-jih pod sp. zn. 5 C 164/2006, o dovolání žalobců proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 18. dubna 2007, č. j. 61 Co 160/2007-93, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud Plzeň-jih rozsudkem ze dne 16. ledna 2007, č. j. 5 C 164/2006-71, uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobci K. B. do tří dnů od právní moci rozsudku 109.742,99 Kč s úrokem z prodlení ve výši 1,75% jdoucím z této částky za dobu od 10. 5. 2005 do zaplacení (výrok I.), žalobu žalobce R. B., o zaplacení 109.742,99 Kč s příslušenstvím zamítl (výrok II.), žalobu o zaplacení 109.742,99 Kč s příslušenstvím vůči žalované L. Š. zamítl (výrok III.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok IV.). K odvolání žalobců Krajský soud v Plzni rozsudkem ze dne 18. dubna 2007, č. j. 61 Co 160/2007-93, rozsudek soudu prvního stupně v napadené části, tj. ve výrocích II. a III. včetně souvisejícího výroku IV. o nákladech řízení, potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení.
Žalobci v podaném dovolání zpochybnili pouze správnost závěru odvolacího soudu o nedostatku aktivní legitimace žalobce R. B., domáhat se po žalovaném odměny za poskytnuté právní služby; dovoláním tudíž (posuzováno podle jeho obsahu - §41 odst. 2 o. s. ř.) napadli toliko výrok rozsudku odvolacího soudu v části, kterou byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve výroku II., pokud jím byla zamítnuta žaloba žalobce R. B., ve vztahu k žalovanému.
Podle §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Zkoumání, zda dovolání je objektivně přípustné, předchází posouzení tzv. subjektivní přípustnosti dovolání (§243b odst. 4, §240 odst. 1 a §218 odst. 1 písm. b/ o. s. ř.). K podání dovolání je oprávněn pouze ten účastník, v jehož poměrech rozhodnutím odvolacího soudu nastala újma (jakkoli nepatrná) odstranitelná tím, že dovolací soud toto rozhodnutí zruší (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu uveřejněné pod R 38/2004 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 8. 2000, sp. zn. 2 Cdon 1648/97, uveřejněné v časopise Soudní judikatura pod označením SJ 138/2000). Protože žalobci mají ve sporu postavení samostatných společníků (§91 odst. 1 o. s. ř.), je každý z nich oprávněn podat dovolání jen sám za sebe. Jestliže žalobce K. B. napadl dovoláním výrok rozsudku, jímž odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku, kterým byl zamítnut žalobní požadavek žalobce R. B., směřuje jeho dovolání proti rozhodnutí, kterým mu žádná újma nevznikla, a nemůže být subjektivně přípustné. Nejvyšší soud ČR je proto (v tomto rozsahu) odmítl (§243b odst. 5 věta první, §218 písm. b/ o. s. ř.).
Dovolání žalobce R. B., směřující proti potvrzujícímu výroku rozsudku odvolacího soudu (sice subjektivně přípustné) není objektivně přípustné podle §237 odst. 1 písm. b/ o. s. ř. a nebylo shledáno přípustným ani podle §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř., neboť napadený rozsudek nemá ve věci samé po právní stránce zásadní význam (§237 odst. 3 o. s. ř.).
Otázkou zásadního právního významu není k dovolacímu přezkumu nastolená otázka, zda žalobce R. B., coby účastník smlouvy o společném výkonu advokacie ve sdružení uzavřené podle §829 obč. zák., je aktivně věcně legitimován v řízení o zaplacení odměny za právní služby, jestliže smlouvu o poskytování právních služeb uzavřel další účastník sdružení svým jménem a pouze ten také podle smlouvy plnil.
Nejde totiž o otázku, kterou Nejvyšší soud dosud neřešil (srovnej odůvodnění rozsudků Nejvyššího soudu ze dne 12. 1. 2006, sp. zn. 32 Odo 1181/2004, a ze dne
30. 9. 2005, sp. zn. 29 Odo 444/2005, uveřejněných v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR, vydávaným nakladatelstvím C. H. Beck, pod označením C 4163 a C 3852), Nejvyšší soud nemá poznatky o nejednotnosti posuzování této otázky v rozhodovací praxi soudů a odvolací soud (stejně jako soud prvního stupně) nastolenou otázku vyřešil v souladu s hmotným právem.
Z uvedeného vyplývá, že dovolání žalobce R. B., směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný; proto je Nejvyšší soud odmítl (§243b odst. 5 věty první a §218 písm. c/ o. s. ř.).
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto s přihlédnutím k tomu, že žalovaný, který by měl právo na jejich náhradu, žádné náklady - vzhledem k obsahu vyjádření k dovolání sepsaného jeho advokátem - účelně nevynaložil (§243b odst. 5 věta první, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně 21. října 2009
JUDr. Blanka Moudrá, v. r.
předsedkyně senátu