ECLI:CZ:NS:2009:33.CDO.4751.2008.1
sp. zn. 33 Cdo 4751/2008
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ivany Zlatohlávkové a soudců JUDr. Blanky Moudré a JUDr. Václava Dudy ve věci žalobce V. Š., proti žalovanému T. N., o zaplacení 425.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Prostějově pod sp. zn. 9 C 103/99, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 22. května 2002, č. j. 19 Co 246/2000-101, takto:
Dovolání proti výroku rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 22. května 2002, č. j. 19 Co 246/2000-101, jímž byl potvrzen rozsudek Okresního soudu v Prostějově ze dne 5. listopadu 1999, č. j. 9 C 103/99-44, v části zamítající žalobu o zaplacení 315.787,50 Kč s 21% úrokem z prodlení z částky 740.787,50 Kč za dobu od 1. 1. 1997 do 26. 6. 1999, s 21% úrokem z prodlení z částky 315,787,50 Kč za dobu od 27. 6. 1999 do zaplacení a s 9% úrokem z prodlení z částky 425.000,- Kč za dobu od 27. 6. 1999 do zaplacení, se odmítá.
Rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 22. května 2002, č. j. 19 Co 246/2000-101, ve výroku, jímž byl změněn rozsudek Okresního soudu v Prostějově ze dne 5. listopadu 1999, č. j. 9 C 103/99-44, v zamítavé části tak, že žalovaný je povinen do tří dnů od právní moci rozsudku zaplatit žalobci 425.000,- Kč s 12% úrokem z prodlení za dobu od 27. 6. 1999 do zaplacení, se zrušuje a věc se v tomto rozsahu vrací Krajskému soudu v Brně k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
J. V. jako tehdejší správce konkurzní podstaty žalobce (v pozici úpadce) se po žalovaném domáhal zaplacení 740.787,50 Kč s příslušenstvím. Uváděl, že žalobce tuto částku žalovanému půjčil s tím, že ji vrátí nejpozději do konce roku 1996. Žalovaný však půjčku nevrátil.
Okresní soud v Prostějově rozsudkem ze dne 5. listopadu 1999, č. j. 9 C 103/99-44, žalobu o zaplacení 740.787,50 Kč s 21% úrokem z prodlení od 1. 1. 1997 do zaplacení zamítl a rozhodl o nákladech řízení.
Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 22. května 2002, č. j. 19 Co 246/2000-101, změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalovaného uznal povinným do 3 dnů od právní moci rozsudku zaplatit žalobci 425.000,- Kč s 12% úrokem z prodlení od 27. 6. 1999 do zaplacení; ve zbytku (tj. ohledně částky 315.787,50 Kč s příslušenstvím) jej potvrdil. Současně rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů.
Usnesením ze dne 22. května 2002, č. j. 40 K 129/2001-85, prohlásil Krajský soud v Brně konkurs na majetek žalovaného a správcem konkursní podstaty ustanovil R. J., advokáta. Ten podal proti rozsudku odvolacího soudu dovolání, jehož přípustnost dovozuje z §237 odst. 1 písm. a/ o. s. ř. V dovolání vytýká odvolacímu soudu, že jeho rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování a že spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Připomíná, že jedinou nespornou a prokázanou skutečností je, že došlo k převodu částek 487.787,50 Kč, 3.000.- Kč a 250.000,- Kč z účtu V. Š. na účet T. N., avšak z provedených důkazů nevyplývá, že by tito uzavřeli smlouvu o půjčce (a to ani konkludentně) a že by převáděné peníze byly půjčkami. Nesouhlasí s tím, jak odvolací soud vyhodnotil výpovědi V. Š. a J. M.; má zato, že tyto výpovědi jsou nepřesvědčivé, obsahují logické rozpory a existenci půjčky z nich nelze dovozovat. Dovolatel navrhl, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 28. ledna 2004, č. j. 126 K 95/97-250, byl zrušen konkurs na majetek úpadce V. Š. (žalobce).
Usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 26. srpna 2008, č. j. 40 K 129/2001-376, byl po splnění rozvrhového usnesení zrušen konkurs na majetek úpadce T. N. (žalovaného).
Podle §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští. Proto se Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas k tomu oprávněným subjektem zabýval nejprve otázkou jeho přípustnosti.
Vymezuje-li občanský soudní řád – při splnění zákonných podmínek – jako způsobilý předmět dovolání rozhodnutí odvolacího soudu, má tím na mysli i jednotlivé jeho výroky. V posuzovaném případě jsou dovoláním napadeny dva výroky rozsudku odvolacího soudu ve věci samé, které mají – z hlediska přípustnosti dovolání – odlišný režim.
Přípustnosti dovolání proti výroku, jímž odvolací soud potvrdil (v pořadí prvý) rozsudek soudu prvního stupně, lze uvažovat jen v intencích §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. Podle tohoto ustanovení je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b/ a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (§237 odst. 3 o. s. ř.).
Z toho, že přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. je spjata se závěrem o zásadním významu rozhodnutí po stránce právní, vyplývá, že dovolací přezkum se otevírá pouze pro posouzení otázek právních. Způsobilým dovolacím důvodem je tudíž jen důvod podle §241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř., jímž lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Uplatnění dovolacího důvodu podle §241a odst. 3 o. s. ř., který míří proti skutkovým zjištěním, z nichž odvolací soud při svém rozhodování vycházel, je v případě dovolání přípustného podle §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. vyloučeno (srovnej znění §241a odst. 3 o. s. ř.); při úvahách o přípustnosti dovolání podle §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. musí proto dovolací soud vycházet ze skutkového stavu, na němž spočívá právní posouzení věci odvolacím soudem. Stejně tak k vadám, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, jakož i k vadám podle §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a/ a b/ a §229 odst. 3 o. s. ř. přihlíží dovolací soud pouze tehdy, je-li dovolání přípustné. Samy o sobě tyto vady – i kdyby byly dány – přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. nezakládají.
Při přezkumu rozhodnutí odvolacího soudu je dovolací soud zásadně vázán uplatněnými dovolacími důvody, včetně jejich obsahového vymezení (§242 odst. 3 o. s. ř.); z toho mimo jiné vyplývá, že jeho úvahy, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve smyslu §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. ve věci samé po právní stránce zásadní význam, jsou limitovány jen právními otázkami, které dovolatel v dovolání označil, tzn. které výslovně v dovolání zpochybnil a učinil je předmětem dovolacího přezkumu.
I když je v dovolání avizováno uplatnění dovolacího důvodu uvedeného v §241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř., z obsahu dovolání (tj. z vylíčení důvodů dovolání) vyplývá, že dovolatel nesouhlasí především se skutkovými závěry, k nimž v dané věci odvolací soud dospěl. Je totiž přesvědčen, že v řízení nebylo prokázáno, že mezi účastníky došlo k uzavření smlouvy o půjčce (a to ani konkludentně) a že peníze převáděné z účtu žalobce na účet žalovaného byly půjčkami. Podstatou všech těchto dovolacích námitek jsou výtky týkající se nesprávně, případně neúplně zjištěného skutkového stavu věci, resp. vadného hodnocení provedených důkazů, při němž soud určuje, jaký význam mají jednotlivé důkazy pro jeho rozhodnutí a zda o ně může opřít svá skutková zjištění (tj. zda jsou použitelné pro zjištění skutkového stavu a v jakém rozsahu, případně v jakém směru). Námitky, že odvolací soud jím správně zjištěný skutkový stav nesprávně posoudil po stránce právní, tedy že správně zjištěný skutkový stav subsumoval pod nesprávnou právní normu, dovolání ve skutečnosti postrádá. Jak již bylo shora vyloženo, správnost potvrzujícího výroku rozsudku odvolacího soudu z hlediska výtek proti skutkovým zjištěním nepřísluší dovolacímu soudu přezkoumat, neboť skutečnost, že rozsudek odvolacího soudu eventuelně vychází ze skutkového zjištění, které nemá v podstatné části oporu v provedeném dokazování, přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. nezakládá. Dovolacímu soudu proto nezbylo než dovolání směřující proti rozsudku, jímž odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně, odmítnout (§243b odst. 5 věty první a §218 písm. c/ o. s. ř.).
Dovolání směřující proti výroku rozsudku, jímž odvolací soud změnil rozsudek soudu prvého stupně, je přípustné podle §237 odst. 1 písm. a/ o. s. ř. Je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a/ a b/ a §229 odst. 3 o. s. ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyly v dovolání uplatněny.
Již v rozsudku ze dne 23. 1. 2001, sp. zn. 30 Cdo 1940/2000, uveřejněném v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, svazku 1, pod č. C 61, Nejvyšší soud vyslovil názor, že odvolací soud se od skutkového zjištění, které učinil soud prvního stupně na základě v řízení provedených důkazů výpověďmi účastníků, svědků a předloženými listinnými důkazy, může odchýlit pouze tehdy, jestliže tyto důkazy sám opakoval a zjednal si tak rovnocenný podklad pro případné odlišné zhodnocení těchto důkazů. V opačném případě trpí řízení vadou podle §241 odst. 3 písm. b/ o. s. ř. (resp. §241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř. v současném znění), tedy vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Shora uvedený postup odvolací soud v této věci nedodržel.
Soud prvního stupně založil své rozhodnutí na skutkovém závěru, že v řízení nebylo prokázáno, že částky v celkové výši 740.787,50 Kč žalobce (v době rozhodování soudu prvního stupně úpadce) žalovanému půjčil. K tomuto závěru dospěl soud prvního stupně – jak je v odůvodnění jeho rozsudku podrobněji rozvedeno – vyhodnocením listinných důkazů a výpovědí žalovaného a svědků V. Š. a J. M. Žalovaný půjčky zcela popíral a svědecké výpovědi obou zmíněných svědků vyhodnotil soud prvého stupně jako rozporuplné a nevěrohodné. Konstatoval, že listinnými důkazy (zejména příkazem k úhradě, potvrzením I., a.s. a Č. s., a.s.) bylo sice prokázáno, že z bankovního účtu (tehdejšího úpadce) V. Š. byly poukázány na účet žalovaného částky 487.787,50 Kč a 253.000,- Kč, nicméně žádný ze svědků nebyl schopen potvrdit, že tyto finanční obnosy byly půjčkou. V. Š. se v době převodu peněz z účtu nacházel ve svízelné finanční situaci, takže se jeví nepravděpodobným, že by tak vysokou půjčku poskytl, navíc bez sepsání smlouvy o půjčce. Jestliže tedy odvolací soud založil své rozhodnutí na jiném skutkovém stavu (vzal za prokázanou skutkovou verzi tehdy žalujícího správce konkurzní podstaty, že částky 487.787,50 Kč a 253.000,- Kč V. Š. žalovanému půjčil), aniž opakoval svědecké výpovědi, o které opřel své skutkové závěry soud prvního stupně, postupoval v rozporu se zásadami přímosti a ústnosti, kterými je občanské soudní řízení ovládáno (při hodnocení důkazů účastnickými a svědeckými výpověďmi totiž spolupůsobí vedle věcného obsahu výpovědí i další skutečnosti, které – ač nejsou bez vlivu na posouzení věrohodnosti výpovědí – nemohou být vyjádřeny v protokolu o jednání), a zatížil řízení vadou, která mohla mít vliv na správnost rozhodnutí. Dovolací soud proto podle §243b odst. 2 věty za středníkem o. s. ř. rozsudek odvolacího soudu v části, jíž byl rozsudek soudu prvního stupně změněn, zrušil a věc v tomto rozsahu vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení bude rozhodnuto v novém rozhodnutí o věci (§243d odst. 1 věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 26. března 2009
JUDr. Ivana Z l a t o h l á v k o v á , v. r.
předsedkyně senátu