ECLI:CZ:NS:2009:33.CDO.609.2007.1
sp. zn. 33 Cdo 609/2007
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Blanky Moudré a soudců JUDr. Václava Dudy a JUDr. Pavla Krbka ve věci žalobkyně Z. P., zastoupené advokátem, proti žalované S. s. M. p. h. m. P., zastoupené advokátem, o vydání věci, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 31 C 71/2005, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 25. září 2006, č. j. 53 Co 142/2006-97, takto:
Dovolání se zamítá.
Žádná z účastnic nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 5 rozsudkem ze dne 10. ledna 2006, č. j. 31 C 71/2005-69, uložil žalované povinnost vydat původní žalobkyni C. l. s. r. o. vozidlo G. V. R., umístěné na parkovišti v ulici R., P., do 3 dnů od právní moci rozsudku a rozhodl o nákladech řízení. Vyšel ze zjištění, že původní žalobkyně byla oprávněným držitelem předmětného vozidla, jež po ukončení leasingové smlouvy uzavřené se společností G. C. l., a. s. nabyla do vlastnictví. Městská část P. na žádost T. s. k. hl. m. P., (dále jen „T. hl. m. P.“) rozhodla dne 17. 3. 2004 o stanovení místní a přechodné úpravy silničního provozu v městské části P. podle §77 odst. 1 písm. a/ zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích, a vyhlášky č. 30/2001 Sb., kterou se provádějí pravidla provozu na pozemních komunikacích a úprava a řízení provozu na pozemních komunikacích. Jednalo se o dočasnou instalaci dopravního značení k zajištění komplexní údržby komunikací. Úseky místních komunikací byly označeny příslušnými dopravními značkami, na kterých je z důvodu veřejného zájmu dočasně zakázáno stání silničních vozidel, a to ve lhůtách uvedených na dopravních značkách. V souladu s tímto rozhodnutím prováděla T. hl. m. P. dne 1. 10. 2004 údržbu komunikace v ulici J., v P. s dočasným zákazem stání silničních vozidel. Původní žalobkyně vozidlo G. V. R. (dále jen „vozidlo“) z této komunikace neodstranila. Žalovaná proto (na základě pokynu T. hl. m. P.) vozidlo odtáhla a umístila na střežené parkoviště, které provozuje. Dne 4. 10. 2004 se jednatelka (a jediná společnice) původní žalobkyně Z. P. dostavila na parkoviště žalované; vozidlo jí vydáno nebylo se sdělením, že může žádat o stornování poplatku za odtah, a to buď před vyzvednutím vozidla nebo po vyzvednutí vozidla a po zaplacení poplatku za odtah. Z tohoto důvodu vozidlo na parkovišti zanechala a dne 5. 10. 2004 požádala T. hl. m. P. o stornování poplatku za nucený odtah s odůvodněním, že vozidlo zaparkovala v ulici J., v P. dne 21. 9. 2004 a od té doby jej nepoužívala, přičemž od 29. 9. 2004 byla nemocná a o zákazu stání na uvedeném místě nevěděla. Dne 27. 10. 2004 podala stížnost na postup T. hl. m. P. u jejího ředitele, doložila doklad o své nemoci a požádala o urgentní vyřízení žádosti. T. hl. m. P. uznala za závažné důvody žalobkyně, pro které vozidlo z ulice J. neodstranila, a dne 1. 12. 2004 jí vystavila pro žalovanou doklad označený jako „bezplatný výdej vozidla“. V něm je uvedeno, že souhlasí s bezplatným výdajem vozidla za dobu od 1. 10. do 4. 10. 2004. Původní žalobkyni byl doklad doručen dne 8. 12. 2004 a téhož dne se Z. P. dostavila na parkoviště, kde jí však odmítli vozidlo bezplatně vydat s odůvodněním, že T. hl. m. P. upustila od vymáhání pohledávky jen za nucený odtah a za parkovné do 4. 10. 2004 (tj. po dobu nemoci jednatelky) a že dluží parkovné od 5. 10. 2004 do převzetí vozidla.
Z takto zjištěného skutkového stavu věci soud prvního stupně dovodil, že žalovaná vozidlo odtáhla a umístila na parkovišti v souladu se zákonem (§19 odst. 6 zákona č. 13/1997 Sb., o pozemních komunikacích, v platném znění - dále jen „zákon o pozemních komunikacích“), neboť původní žalobkyně je z ulice J. v P., kde byl dočasný zákaz stání silničních vozidel, neodstranila. Protože T. hl. m. P. uznala za závažné důvody původní žalobkyně, pro které vozidlo z komunikace neodstranila včas, a upustila od vymáhání pohledávky za nucený odtah a parkování do 4. 10. 2004, pohledávka tím zanikla. Žalovaná tudíž uplatnila zadržovací právo k odtaženému vozidlu za účelem zajištění pohledávky, která jí vůči původní žalobkyni vznikla z důvodu provedení nuceného odtahu a hlídaného parkování vozidla, v rozporu s §175 a násl. zákona č. 40/1964, občanský zákoník, v platném znění (dále jen „obč. zák.“); vůči původní žalobkyni totiž neměla splatnou pohledávku za období od 1. 10. 2004 do 4. 10. 2004, kdy vozidlo odmítla vydat, a opakovaně dne 8. 12. 2004, kdy T. hl. m. P. rozhodla o bezplatném vydání vozidla. Jelikož žalovaná neoprávněně zasahuje do vlastnického práva původní žalobkyně, bylo jí uloženo vozidlo vydat (§126 odst. 1 obč. zák.).
Městský soud v Praze nejprve unesením ze dne 25. září 2006, č. j. 53 Co 142/2006-96, rozhodl, že do řízení na místo C. l., s. r. o., vstupuje jako žalobkyně Z. P., která kupní smlouvou uzavřenou dne 10. 7. 2006 nabyla vozidlo do vlastnictví (§107a odst. 1 o. s. ř.). Následně rozsudkem ze dne 25. září 2006, č. j. 53 Co 142/2006-97, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Poté, co konstatoval, že správný je právní závěr soudu prvního stupně, že vozidlo nebylo důvodně odtaženo a umístěno na parkovišti žalované, vyslovil, že za takového stavu nemohla původní žalobkyni vzniknout povinnost uhradit žalované parkovné. Jelikož vozidlo bylo na parkoviště umístěno bez smluvního vztahu mezi účastnicemi, žalované nevzniklo vůči žalobkyni, resp. její právní předchůdkyni právo na plnění z bezdůvodného obohacení
či z odpovědnosti za škodu, nemá žalovaná vůči žalobkyni žádnou splatnou peněžitou pohledávku a nemůže jí proto svědčit právo zadržet vozidlo žalobkyně.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, jehož přípustnost opřela o §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř., neboť otázku, kterou odvolací soud vyřešil (v rozporu s hmotným právem) v napadeném rozhodnutí, posoudil týž odvolací soud odchylně v řízení mezi týmiž účastníky o náhradu škody vedeném pod sp. zn. 25 Co 369/2006. Žalovaná prostřednictvím dovolacího důvodu podle §241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř. zpochybnila správnost závěru odvolacího soudu, že zadržovací právo k vozidlu žalobkyně neuplatnila oprávněně, neboť neměla vůči ní splatnou pohledávku. Není srozuměna s názorem odvolacího soudu, že předmětné vozidlo nebylo odtaženo
a umístěno na parkoviště po právu. Má za to, že vozidlo bylo odtaženo v souladu s §19 odst. 6 zákona o pozemních komunikacích, neboť původní žalobkyně je včas neodstranila z místní komunikace, kde T. hl. m. P. prováděla údržbu a čištění v souladu s harmonogramem stanoveným městskou částí Praha 6. Protože žalobkyně (resp. původní žalobkyně) porušila zákon o pozemních komunikacích, vznikla jí povinnost zaplatit částky za odtah a parkovné a vozidlo převzít. Teprve poté mohla uplatnit důvody, které jí měly zabránit ve včasném odstranění vozidla, a žádat o vrácení zaplacených částek. Jestliže odmítla tyto částky zaplatit a vozidlo převzít, pokračovala ve způsobování škody ve smyslu §415 obč. zák. Připomněla, že zákon o provozu
na pozemních komunikacích zakládá vztah z odpovědnosti za škodu na principu objektivní odpovědnosti; v této souvislosti poukázala na nález Ústavního soudu ze dne 6. 11. 2003, sp. zn. III. ÚS 150/03. Namítá nesprávnost závěru soudu prvního stupně,
že stornováním poplatku za odtah zanikla celá pohledávka. Zdůrazňuje, že žádný poplatek nestornovala a na zaplacení poplatku za odtah a parkovné trvala. Zdůrazňuje, že na rozdíl od T. hl. m. P. není oprávněna rozhodovat o liberačních důvodech podle §19 odst. 6 zákona o pozemních komunikacích, naopak je povinna v souladu
se zřizovací listinou provádět odtahy a střežení odtažených vozidel a za ně vybírat poplatky podle nařízení hl. m. P. č. 13/2001. Vyjadřuje názor, že dopis T. hl. m. P. nemá náležitosti dohody o prominutí dluhu podle §574 obč. zák. a že T. hl. m. P. ji nemůže zavazovat a promíjet dluhy na její úkor. Výhrady má i k závěru soudů, že žalobkyně v mezidobí, kdy požádala o stornování poplatku, do rozhodnutí T. hl. m. P. není povinna zaplatit parkovné. Z uvedených důvodů navrhla rozhodnutí soudů obou stupňů zrušit a věc vrátit soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
V řízení o dovolání bylo postupováno podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění před 1. 7. 2009 - dále opět jen „o. s. ř.“ (srovnej čl. II bod 12. zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb. občanský soudní řád,
ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony).
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas osobou k tomu oprávněnou, která splnila podmínku advokátního zastoupení (§240 odst. 1 a §241 odst. 1 a 4 o. s. ř.), se zaměřil na posouzení otázky přípustnosti dovolání.
Podle §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští. Protože dovoláním je v tomto případě napaden rozsudek odvolacího soudu, jímž byl ve věci samé potvrzen v pořadí první rozsudek soudu prvního stupně, může být přípustnost dovolání zvažována pouze v intencích §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř.
Podle §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b/ a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Rozhodnutí odvolacího soudu má ve smyslu §237 odst. 3 o. s. ř. po právní stránce zásadní význam tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem. Ze znění těchto ustanovení vyplývá, že dovolání podle §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. je přípustné pouze k řešení právních otázek, na nichž napadené rozhodnutí spočívá, které mají obecný přesah a jejichž posouzení odvolacím soudem dovolatel napadl.
Žalovanou nastolené posouzení otázky, zda jí vzniklo zadržovací právo k vozidlu původní žalobkyně, záviselo na vyřešení prejudiciální otázky, zda ke dni uplatnění zadržovacího práva měla vůči původní žalobkyni splatnou pohledávku za odtah vozidla a jeho umístění na střeženém parkovišti podle §19 odst. 6 zákona č. 13/1997 Sb., o pozemních komunikacích, kterou dovolací soud dosud neřešil. Proto pro její vyřešení přiznal dovolání přípustnost podle §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř., neboť napadené rozhodnutí činí zásadně právně významným.
Ten, kdo je povinen vydat cizí movitou věc, kterou má u sebe, může ji zadržet k zajištění své splatné pohledávky, kterou má proti osobě, jíž by jinak byl povinen věc vydat (§175 odst. 1 obč. zák.). Byl-li proti dlužníku podán návrh na konkurs, vzniká zadržovací právo i k zajištění dosud nesplatné pohledávky. Zadržovací právo vznikne jednostranným úkonem oprávněné osoby, kterým vyjadřuje svou vůli zadržet věc (§177 obč. zák.).
Zadržovací právo je jedním z právních prostředků zajištění pohledávky. Věřiteli umožňuje, aby si ponechal cizí movitou věc, kterou by jinak byl povinen dlužníku vydat, a aby dosáhl uspokojení své pohledávky z výtěžku prodeje nebo jiného zpeněžení zadržené věci, nesplní-li dlužník ani dodatečně svůj dluh odpovídající zajištěné pohledávce. Zadržovací právo vzniká na základě jednostranného právního úkonu oprávněné osoby (věřitele), kterým vyjádřila svou vůli movitou věc zadržet. Zadržovací právo má akcesorickou povahu; to znamená, že vzniká pouze tehdy, jestliže platně vznikla pohledávka, k jejímuž zajištění slouží, a jestliže jde o pohledávku, která je v době zadržení věci splatná (nejde-li o případ, kdy byl vůči dlužníku podán návrh
na prohlášení konkursu).
Protože v projednávané věci nebylo zjištěno, že proti původní žalobkyni byl podán návrh na prohlášení konkursu, byl pro vyřešení otázky, zda k vozidlu původní žalobkyně vzniklo žalované zadržovací právo, rozhodující závěr, zda žalovaná měla v době zadržení vůči původní žalobkyni splatnou pohledávku, kterou tímto právním prostředkem měla v úmyslu zajistit, tj. splatnou pohledávku z titulu odtahu vozidla
a jeho umístění na střeženém parkovišti.
Podle §19 odst. 5 zákona o pozemních komunikacích silniční správní úřad je oprávněn rozhodnout o označení místní komunikace nebo průjezdního úseku silnice nebo jejich částí, na kterých je z důvodu veřejného zájmu dočasně zakázáno stání silničních vozidel, příslušnou dopravní značkou podle zvláštního předpisu. Rozhodnutí o označení musí být provedeno nejméně týden před dnem dočasného zákazu stání na příslušné pozemní komunikaci a na řízení silničního správního úřadu se v tomto případě nevztahují obecné předpisy o správním řízení.
Podle §19 odst. 6 zákona o pozemních komunikacích v případě neuposlechnutí rozhodnutí silničního správního úřadu podle předchozího odstavce je vlastník místní komunikace nebo průjezdního úseku silnice oprávněn odstranit silniční vozidlo
na náklady jeho provozovatele, pokud provozovatel silničního vozidla neprokáže závažné důvody, které mu znemožnily, aby silniční vozidlo odstranil včas sám; v tomto případě hradí náklady spojené s odstraněním silničního vozidla ten, na jehož žádost bylo silničním správním úřadem vydáno rozhodnutí.
Smysl a účel zákona o pozemních komunikacích je mimo jiné vymezen ochranou veřejného zájmu na zabezpečení průjezdnosti pozemních komunikací. Za tím účelem zákon upravuje práva a povinnosti vlastníků pozemních komunikací a jejich uživatelů, jakož výkon státní správy ve věcech pozemních komunikací příslušnými silničními správními úřady. Provozovatelé motorových vozidel jsou podrobeni zvláštnímu režimu odpovědnosti za škodu způsobenou provozem dopravních prostředků podle §428 obč. zák., která je koncipována na principu odpovědnosti objektivní. Z dikce ustanovení §19 odst. 6 zákona o pozemních komunikacích ovšem vyplývá, že provozovatel silničního vozidla, který neuposlechne rozhodnutí silničního správního úřadu vydaného podle §19 odst. 5 zákona o pozemních komunikacích, není povinen uhradit náklady spojené s odstraněním tohoto vozidla vzniklé vlastníkovi komunikace (příp. osobě, jež je na základě smluvního vztahu s vlastníkem pozemní komunikace oprávněna odstranit vozidlo), pokud prokáže, že mu včasné odstranění vozidla znemožnily závažné důvody. V tom případě hradí tyto náklady ten, na jehož žádost bylo silničním správním úřadem vydáno rozhodnutí o dočasném zákazu státní silničních vozidel. Jinými slovy řečeno, provozovatel silničního vozidla se své odpovědnosti za škodu představující náklady na odstranění vozidla může zprostit za podmínek §19 odst. 6 zákona o pozemních komunikací, tedy prokáže-li existenci liberačního důvodu zakotveného v tomto ustanovení. V takovém případě mu závazek z odpovědnosti za škodu vůbec nevznikne a naopak vznikne tomu, k jehož žádosti bylo silničním správním úřadem vydáno rozhodnutí.
Z hlediska skutkového stavu, který je v poměrech přípustnosti dovolání podle §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. nezpochybnitelný (srovnej §241a odst. 3 o. s. ř.), bylo zjištěno, že původní žalobkyně dne 1. 10. 2004 neodstranila své vozidlo z místní komunikace, ač z rozhodnutí městské části P. (silničního správního úřadu) ze dne 17. 3. 2004 zde bylo z důvodu veřejného zájmu dočasně zakázáno stání silničních vozidel. T. s. k. hl. m. P., příspěvková organizace hl. m. P. (zřízená za účelem správy a údržby pozemních komunikací ve vlastnictví hl. m. P.), která zde prováděla údržbu a čištění v souladu s rozhodnutím ze dne 17. 3. 2004, dala žalované pokyn k odtahu vozidla a jeho umístění na parkovišti. Žalovaná odmítla původní žalobkyni, která se dostavila dne 4. 10. 2004 na parkoviště, vozidlo vydat pro nezaplacení částek za odtah a parkovné a zároveň ji informovala o možnosti požádat T. hl. m. P. o stornování těchto částek, které by jinak v případě zamítavého stanoviska T. hl. m. P. k tomuto datu měla zaplatit. T. hl. m. P. uznala, že původní žalobkyně prokázala závažné důvody, které jí znemožnily vozidlo včas odstranit.
Se žalovanou lze souhlasit potud, že vozidlo původní žalobkyně bylo odstraněno z místní komunikace v souladu s §19 odst. 6 zákona o pozemních komunikací, neboť původní žalobkyně neuposlechla rozhodnutí silničního správního úřadu a vozidlo z místní komunikace, kde bylo z důvodu veřejného zájmu dočasně zakázáno stání vozidel, neodstranila včas sama. Protože však prokázala, že jí včasné odstranění vozidla znemožnily závažné důvody, tedy prokázala existenci liberačního důvodu, odpovědnosti za škodu se zprostila (tj. odpovědnost za škodu jí vůbec nevznikla) a povinnost hradit náklady spojené s odstraněním vozidla vznikla T. hl. m. P., na jejíž žádost městská část P. rozhodla o místní a přechodné úpravě silničního provozu v městské části P.
Lze uzavřít, že žalované zadržovací právo k vozidlu původní žalobkyně nevzniklo, neboť v době zadržení neměla pohledávku z titulu odstranění vozidla vůči původní žalobkyni, nýbrž vůči jinému subjektu. Žalovaná tudíž nebyla oprávněna vozidlo původní žalobkyně zadržet a byla povinna jí je vydat (§126 odst. 1 obč. zák.). Okolnost, že tak neučinila, nemohla jít k tíži původní žalobkyně, resp. žalobkyně, a žalovaná po ní nemůže úspěšně požadovat úhradu částek za umístění vozidla na parkovišti za dobu následující po neoprávněném uplatnění zadržovacího práva.
Odkaz žalované na nález Ústavního soudu ze dne 6. listopadu 2003, sp. zn. III. ÚS 150/03, není případný, jelikož se zabývá výkladem §45 odst. 4 zákona č. 361/2000 Sb., o silničním provozu, který upravuje postup v případech, kdy se vozidlo stalo překážkou provozu na pozemní komunikaci a o jeho odstranění na náklad jeho provozovatele rozhoduje policista nebo strážník obecní policie. Vozidlo původní žalobkyně se však nestalo překážkou silničního provozu ve smyslu §45 odst. 4 zákona č. 361/2000 Sb. a projednávaný případ byl poměřován §19 odst. 5 a 6 zákona č. 13/1997 Sb., o pozemních komunikacích, který na rozdíl od §45 odst. 4 zákona č. 361/2000 Sb. upravuje možnost liberace odpovědnosti za škodu.
Protože žalované se nepodařilo prostřednictvím dovolacího důvodu podle §241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř. zpochybnit správnost právního posouzení věci odvolacím soudem, dovolací soud dovolání podle §243b odst. 2 části věty před středníkem o. s. ř. zamítl.
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §142 odst. 1 o. s. ř. za situace, kdy žalobkyni, která by měla právo na náhradu nákladů dovolacího řízení, v souvislosti s tímto řízením náklady nevznikly.
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 26. srpna 2009
JUDr. Blanka M o u d r á , v. r.
předsedkyně senátu