ECLI:CZ:NS:2009:33.CDO.666.2007.1
sp. zn. 33 Cdo 666/2007
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ivany Zlatohlávkové a soudců JUDr. Blanky Moudré a JUDr. Pavla Krbka ve věci žalobkyně D. K., zastoupené advokátem, proti žalovanému P. Š., zastoupenému advokátem, o určení vlastnictví k nemovitostem, vedené u Okresního soudu v Jablonci nad Nisou pod sp. zn. 11 C 198/2003, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci ze dne 25. října 2006, č. j. 35 Co 677/2006-78, ve znění opravného usnesení ze dne 4. prosince 2006, č. j. 35 Co 677/2006-83, takto:
Dovolání se zamítá.
Žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému na náhradě nákladů dovolacího řízení 12.257,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám advokáta.
Odůvodnění:
Žalobkyně se domáhala určení, že je vlastnicí v žalobě specifikovaných nemovitostí. Uváděla, že s žalovaným uzavřela dne 29. 11. 1977 smlouvu, která byla sice formulována jako smlouva kupní, ve skutečnosti však šlo o smlouvu darovací. Žalovaného dne 23. 5. 2003 vyzvala k vrácení daru, neboť se k ní chová v hrubém rozporu s dobrými mravy.
Okresní soud v Jablonci nad Nisou rozsudkem ze dne 5. října 2005, č. j. 11 C 198/2003-50, zamítl žalobu na určení, že žalobkyně je vlastnicí „domu čp. 81 na stp. č. 484, stp. č. 484 a ppč. k. 1600/1 – zahrady, vedené u Katastrálního úřadu pro L. k., katastrální pracoviště J. n. N., na LV č. 435 pro k. ú. V. a obec M. S.“, a rozhodl o nákladech řízení.
Krajský soud v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci rozsudkem ze dne 25. října 2006, č. j. 35 Co 677/2006-78, který byl opraven usnesením ze dne 4. prosince 2006, č. j. 35 Co 677/2006-83, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně a rozhodl o nákladech odvolacího řízení.
Shodně se soudem prvního stupně vycházel odvolací soud ze zjištění, že platnost smlouvy, kterou účastníci uzavřeli dne 29. 11. 1977, posuzovaly soudy již v řízení o určení vlastnictví, které bylo vedeno u Okresního soudu v Jablonci nad Nisou pod sp. zn. 14 C 888/99 a posléze u Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci pod sp. zn. 30 Co 279/2000; v něm se žalobkyně rovněž domáhala určení, že je vlastnicí předmětných nemovitostí, a činila tak na základě tvrzení, že smlouva byla simulovaným právním úkonem, neboť skutečnou vůlí účastníků bylo převést vlastnické právo k nemovitostem z žalobkyně na žalovaného bezúplatně, tedy darem. Okresní soud v Jablonci nad Nisou rozsudkem ze dne 23. března 2000, č. j. 14 C 888/99-86, žalobu žalobkyně na požadovaném určení zamítl a Krajský soud v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci rozsudkem ze dne 7. července 2000, č. j. 30 Co 279/2000-112, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil. Oba soudy totiž dospěly k závěru, že smlouva, kterou účastníci uzavřeli dne 29. 11. 1977, je platnou kupní smlouvou, a že k simulaci právního úkonu nedošlo. V nyní vedeném řízení soudy uzavřely, že byť již dříve bylo pravomocně rozhodnuto o žalobě na určení vlastnictví k předmětným nemovitostem mezi týmiž účastníky, nejde o překážku věci pravomocně rozsouzené (§159a odst. 5 o. s. ř.), neboť k původně tvrzenému skutku, že účastníci uzavřeli simulovaný právní úkon (tedy že kupní smlouvou zastírali darování nemovitostí), je nově dále tvrzeno, že došlo k naplnění skutkové podstaty ustanovení §630 obč. zák., tedy že žalobkyně žalovaného vyzvala k vrácení daru s odůvodněním, že se vůči ní chová v hrubém rozporu s dobrými mravy; nově tvrzený skutek je tak širší. Dále soudy obou stupňů shodně dovodily, že jsou v daném řízení podle §159a odst. 4 o. s. ř. vázány závěrem, že smlouva, kterou účastníci uzavřeli dne 29. 11. 1977, je platnou kupní smlouvou. Odvolací soud zdůraznil, že žalobkyně neuvádí jiné skutečnosti ohledně pozbytí svého vlastnického práva k předmětným nemovitostem než v předchozím pravomocně skončeném řízení. V obou řízeních totiž tvrdila, že své vlastnické právo k nemovitostem pozbyla dne 29. 11. 1977 na základě smlouvy darovací, neboť vůlí smluvních stran bylo převést vlastnické právo k předmětným nemovitostem bezúplatně. Protože otázku, zda účastníci uzavřeli dne 29. 11. 1977 platnou kupní smlouvu či zda se jednalo o simulovaný právní úkon, vyřešily soudy již v předchozím řízení, jsou nadbytečné důkazy směřující k zjišťování majitelů vkladních knížek a pohybu na nich; ostatní důkazy týkající se zjištění, jaká byla vůle účastníků při uzavření smlouvy dne 29. 11. 1977, byly provedeny a hodnoceny podle zásad uvedených v §132 o. s. ř. již v předchozím řízení. Odvolací soud shledal rovněž nadbytečným provádět dokazování ohledně výzvy k vrácení daru podle §630 obč. zák.; konstatoval, že je-li v daném řízení pro soudy závazný závěr, že účastníci uzavřeli platnou kupní smlouvu, musí být výzva k vrácení daru hodnocena jako neúčinný právní úkon.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, jehož přípustnost dovozuje ze zásadního právního významu napadeného rozhodnutí. Za zásadně významnou považuje otázku závaznosti soudního rozhodnutí. Má zato, že soudy ji vyřešily v rozporu s dosavadní judikaturou Nejvyššího soudu; ten ve svém rozhodnutí Rc 69/2000 dovodil, že výrok pravomocného rozsudku v jiných než statusových věcech je závazný jen potud, pokud soudy posuzují (jako předběžnou otázku) mezi účastníky, popř. mezi osobami, na něž byla subjektivní závaznost rozsudku rozšířena, právní vztahy, které byly pravomocně vyřešeny soudním rozhodnutím. Žalobkyně je tudíž přesvědčena, že „dotvořit výrok rozhodnutí s přihlédnutím k odůvodnění a mít za závaznou i tu část odůvodnění, která posuzuje předběžnou otázku, lze pouze tehdy, pokud výroková část rozhodnutí zcela bezprostředně navazuje na posouzení otázky předběžné a jakékoli další rozšiřování závaznosti odůvodnění rozhodnutí je v rozporu se zřetelně a srozumitelně vyslovenou zákonnou zásadou, že závazný je pouze výrok rozhodnutí, nikoli jeho odůvodnění“. V dané věci proto mohly být soudy vázány toliko závěrem, že v okamžiku vyhlášení rozsudku v předchozím řízení nebyla vlastníkem předmětných nemovitostí. Řešením předběžné otázky, tj. posouzením, zda účastníci uzavřeli smlouvu kupní či darovací, vázány nejsou. Protože odvolací soud otázku závaznosti rozhodnutí vyřešil v rozporu s §159a o. s. ř., je jeho rozhodnutí nesprávné. Řízení je navíc zatíženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, neboť soudy v důsledku nesprávné úvahy o vázanosti předběžnou otázkou neprovedly jí navržené důkazy, kterými mínila prokázat, jaká byla skutečná vůle účastníků v době uzavření smlouvy. Z uvedených důvodů žalobkyně navrhla, aby dovolací soud zrušil rozsudky soudů obou stupňů a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalovaný s argumenty uvedenými v dovolání nesouhlasí. Zdůrazňuje, že označená otázka zásadního právního významu byla odvolacím soudem vyřešena souladně s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o. s. ř.), po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno ve lhůtě uvedené v §240 odst. 1 o. s. ř. k tomu oprávněným subjektem (žalobkyní) řádně zastoupeným advokátem (§241 odst. 1, 4 o. s. ř.), se zabýval nejdříve otázkou jeho přípustnosti.
Podle §236 odst. 1 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Přípustnost dovolání proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen v pořadí první rozsudek soudu prvního stupně, je upravena v §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. Podle tohoto ustanovení je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, kterým bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Rozhodnutí odvolacího soudu má zásadní právní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která
je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (§237 odst. 3 o. s. ř.).
V rámci způsobilého dovolacího důvodu (241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř.) žalobkyně otevřela dovolacímu přezkumu kontrolu správnosti právního závěru odvolacího soudu dovozujícího, že v posuzované věci byly soudy vázány tím, jak byla v předchozím pravomocně skončeném řízení o určení vlastnictví k předmětným nemovitostem mezi týmiž účastníky řízení vyřešena otázka platnosti kupní smlouvy, jíž byly nemovitosti z žalobkyně na žalovaného převedeny (tj. z hlediska rozhodnutí ve věci samé předběžná otázka). Na posouzení této otázky, tj. závaznosti rozsudku, rozhodnutí odvolacího soudu spočívá a vymezená právní otázka má zásadní význam z hlediska rozhodovací činnosti soudů vůbec. Protože dovolací soud nemá poznatky o tom, že by k dovolacímu přezkumu předestřenou právní otázku v obdobných souvislostech ve své rozhodovací praxi již řešil, lze napadenému rozhodnutí přiznat zásadní právní význam. Dovolání žalobkyně je tudíž přípustné podle §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř.
Otázky, o nichž přísluší rozhodovat jinému orgánu, může soud s výjimkou případů uvedených v §135 odst. 1 obč. zák. posoudit sám. Bylo-li však o takové otázce vydáno příslušným orgánem rozhodnutí, soud z něho vychází (§135 odst. 2 o. s. ř.). Za rozhodnutí jiného orgánu je třeba podle konstantní judikatury považovat i rozhodnutí soudu. V případě, že jde o rozhodnutí soudu, je třeba ustanovení §135 odst. 2 o. s. ř. vykládat v kontextu s ustanovením §159a o. s. ř. Podle §159a odst. 1 o. s. ř. nestanoví-li zákon jinak, je výrok pravomocného rozsudku závazný jen pro účastníky řízení. Podle §159a odst. 4 o. s. ř. v rozsahu, v jakém je výrok pravomocného rozsudku závazný pro účastníky řízení a popřípadě jiné osoby, je závazný též pro všechny orgány.
Pravomocný rozsudek o žalobě o určení (§80 písm. c/ o. s .ř.) zásadně tvoří překážku věci rozhodnuté vůči nové žalobě o určení. V posuzovaném případě tomu tak není (jak dovodil správně již odvolací soud), neboť žalobkyně se sice znovu ve vztahu vůči žalovanému domáhá, aby soud určil, že je vlastnicí předmětných nemovitostí, avšak činí tak nejen na základě dosavadního tvrzení, že účastníky uzavřená kupní smlouva, na jejímž základě žalovanému postoupila předmětné nemovitostí zastírala jejich jiný právní úkon (darovací smlouvu), nýbrž k tomu nově dodává, že žalovaného, který se vůči ní chová hrubě v rozporu s dobrými mravy, vyzvala k vrácení daru poskytnutého podle zmíněné smlouvy. Žalobou na požadovaném určení tak uplatňuje nárok na vrácení daru ve smyslu ustanovení
§630 obč. zák. Pro požadované určení bylo v obou případech určující posouzení, jaký typ smlouvy účastníci uzavřeli, resp. zda šlo o platný právní úkon. Soudní praxe se ustálila v názoru, že lze-li žalovat o určení práva nebo právního vztahu, není dán naléhavý právní zájem na určení neplatnosti smlouvy, jež se tohoto práva nebo právního vztahu týká (srov. např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 2. 4. 2001, sp. zn. 22 Cdo 2147/99, uveřejněné
ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod R 68/2001); tomu musí odpovídat enunciát rozhodnutí. Právní otázka (platnost smlouvy), o níž je ve skutečnosti rozhodováno, tak sice získává povahu otázky předběžné ve vztahu k existenci práva nebo právního vztahu (vlastnictví), lze však dovozovat, že je řešena přímo ve výroku rozhodnutí. Žalující strana
ji totiž nepřímo (podmíněno právním zájmem) učinila předmětem určovací žaloby. V takovém případě je řešení předběžné otázky závazné pro další spory, resp. soud z něho vychází.
Mezi účastníky bylo v rámci žaloby na určení, zda tu právní vztah je či není, pravomocně vyřešeno, že vlastnické právo k předmětným nemovitostem převedla žalobkyně na žalovaného platnou kupní smlouvou. Soudy nepochybily, jestliže z toho při svém rozhodování v dané věci vycházely, neboť žalobkyně skutková tvrzení týkající se pozbytí vlastnického práva k předmětným nemovitostem v tomto řízení oproti předchozímu řízení nikterak nezměnila.
Lze uzavřít, že žalobkyni se prostřednictvím dovolacího důvodu podle §241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř. nepodařilo zpochybnit správnost napadeného rozhodnutí. Obstojí-li dovoláním zpochybněný právní závěr odvolacího soudu, že soudy správně vycházely z toho, jak byla v předchozím pravomocně skončeném řízení vyřešena otázka platnosti kupní smlouvy, jíž byly nemovitosti z žalobkyně na žalovaného převedeny, není již namístě zabývat se dovolací námitkou, že řízení je zatíženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné právní posouzení věci a spočívá v tom, že nebyly provedeny důkazy, jimž žalobkyně mínila prokázat, že vůle účastníků směřovala k uzavření darovací a nikoli kupní smlouvy, a dovolací soud dovolání podle §243b odst. 2 části věty před středníkem o. s. ř. zamítl.
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §142 odst. 1 o. s. ř. Žalobkyni, která nebyla v dovolacím řízení úspěšná, byla uložena povinnost zaplatit žalovanému náklady vynaložené v souvislosti s vyjádřením k dovolání prostřednictvím advokáta. Tyto náklady sestávají z odměny advokáta ve výši 10.000,- Kč (§2 odst. 1, §5 písm. b/ ve spojení s §10 odst. 3, a §18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb., v platném znění), z paušální částky náhrad hotových výdajů ve výši 300,- Kč (§2 odst. 1 a §13 odst. 1 a 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., v platném znění) a z částky 1.957,- Kč odpovídající dani z přidané hodnoty, kterou je advokát povinen z odměny za zastupování
a náhrad odvést podle zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty (§137 odst. 3 o. s. ř.). Platební místo a lhůta ke splnění uložené povinnosti vyplývají z §149 odst. 1 a §160 odst. 1 o. s. ř.
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li povinná dobrovolně, co jí ukládá vykonatelé rozhodnutí, může oprávněný podat návrh na soudní výkon rozhodnutí.
V Brně dne 9. září 2009
JUDr. Ivana Z l a t o h l á v k o v á , v. r.
předsedkyně senátu