ECLI:CZ:NS:2009:33.CDO.75.2008.1
sp. zn. 33 Cdo 75/2008
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Krbka a soudkyň JUDr. Ivany Zlatohlávkové a JUDr. Blanky Moudré ve věci žalobce F. T. B.V., zastoupeného advokátem, proti žalovaným 1) České republice – M. f. ČR, a 2) P. f. České republiky , o 6.981.695,05 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 26 C 126/2004, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 1. 6. 2007, č.j. 18 Co 96/2007-89, takto:
I. Dovolání se ve vztahu k první žalované zamítá, jinak se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
V záhlaví uvedeným rozhodnutím Městský soud v Praze potvrdil rozsudek
ze dne 15. 6. 2006, č.j. 26 C 126/2004-62, kterým Obvodní soud pro Prahu 2 zamítl žalobu, jíž se žalobce po žalovaných domáhal zaplacení 6.981.695,05 Kč s 2,5 % úroky z prodlení od 7. 8. 2004 do zaplacení. Odvolací soud převzal skutková zjištění soudu prvního stupně a uzavřel, že pohledávka z úvěrové smlouvy (splatná před 13. 8. 1993) přešla na nabyvatele privatizovaného majetku, a proto se na její zajištění vztahuje §15 odst. 3 zákona č. 92/1991 Sb., o podmínkách převodu majetku státu na jiné osoby, ve znění účinném do 31. 12. 2005 (dále jen „zákon č. 92/1991 Sb.“). Předpoklady ručení první žalované jako nástupkyně F. n. m. České republiky (dále jen „F.“) však splněny nejsou, neboť jediným prostředkem, jímž se právní předchůdkyně žalobce pokusila domoci splnění závazku po nabyvateli privatizovaného majetku, bylo podání přihlášky pohledávky do konkursu „po sedmi letech od její splatnosti.“ Úprava ručení za závazky, které přešly privatizací na nabyvatele, je speciální, tudíž vylučující užití ustanovení §477 odst. 3 zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku (dále jen „obch. zák.“); pokud tedy byl druhý žalovaný v souladu s §12 odst. 2 písm. e/ zákona č. 92/1991 Sb. jen pověřen provedením schváleného privatizačního projektu, není – stejně jako první žalovaná – ve sporu věcně legitimován.
Rozhodnutí odvolacího soudu napadl žalobce dovoláním, jímž prostřednictvím důvodu uvedeného v §241a odst. 2 písm. b/ zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu ve znění pozdějších předpisů (dále též jen „o.s.ř.“), vytýká nesprávné právní posouzení věci. Smyslem ustanovení §15 odst. 3 zákona č. 92/1991 Sb. je co nejvíce vydobýt po dlužníkovi před tím, než věřitel přistoupí k vymáhání pohledávky po ručiteli; výklad odvolacího soudu, podle něhož musí věřitel vůči nabyvateli privatizovaného majetku „vyčerpat všechny v úvahu připadající právní prostředky postupně,“ proto správný není. Tím, že si zajistila uznání závazku dlužníkem a včas přihlásila pohledávku do konkursu, postupovala právní předchůdkyně žalobce „standardním a racionálním způsobem,“ i když se nedomáhala zaplacení dluhu odpovídajícího pohledávce „bezprostředně po její splatnosti.“ Dovolatel proto navrhl, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud věc projednal podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 30. 6. 2009 (čl. II, bod 12. zákona č. 7/2009 Sb.).
Dovolání je přípustné, protože směřuje proti rozhodnutí odvolacího soudu, které má ve věci samé po právní stránce zásadní význam (§236 odst. 1, §237 odst. 1 písm. c/, odst. 3 o.s.ř.). Ten je dán tím, že výkladem podmínek, za kterých se lze domáhat splnění pohledávky související s privatizovaným majetkem z titulu ručení F., jehož právní nástupkyní je první žalovaná a jehož působnost přešla na ministerstvo financí (srov. §1, 2, 11 zákona č. 178/2005 Sb.), se Nejvyšší soud dosud nezabýval.
Právní posouzení je ve smyslu §241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř. nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Z hlediska skutkového vycházel odvolací soud z následujícího zjištění, jež nebylo – a s ohledem na založení přípustnosti dovolání ani být nemohlo (viz §237 odst. 1 písm. c/, §241a odst. 3 o.s.ř.) – zpochybněno.
Smlouvou o úvěru z 19. 2. 1992 (č. 302/1992/K/P) se S. p. p., odštěpný závod A., zavázal vrátit A. P., a. s., poskytnuté peněžní prostředky (6.200.000,- Kč) včetně sjednaných úroků do 19. 2. 1993. Pohledávka z úvěru byla zajištěna smlouvou o zřízení zástavního práva z 31. 3. 1992, registrovanou Státním notářstvím v O. dne 11. 5. 1992 pod č. reg. R III 1137/92, jejímž předmětem byly nemovitosti ve vlastnictví státu (v hodnotě 10.870.000,- Kč), k nimž S. p. p, koncern P. (zástavce), vykonával právo hospodaření. Majetek S. p. p., odštěpného závodu A., přešel spolu s právy a závazky 1. 7. 1992 na H. A., státní podnik, jehož kmenové jmění činilo 64.276.708,- Kč. H. A., státní podnik, 15. 1. 1997 písemně uznal závazek z úvěrové smlouvy co do důvodu a výše (tj. 7.527.077,15 Kč). O privatizaci majetku H. A., státního podniku, formou prodeje MVDr. V. H. rozhodla vláda ČR usnesením z 18. 10. 1995, č. 587. Ministr zemědělství převedl rozhodnutím z 2. 12. 1997, č. 5136/1997, majetek státního podniku na F. a rozhodnutím z 29. 12. 1997 státní podnik zrušil bez likvidace s tím, že práva a závazky přešly na F. Státní podnik H. A. byl 14. 1. 1998 vymazán z obchodního rejstříku (vedeného Krajským soudem v Ostravě, oddíl A.XIV, vložka 539). Smlouvou o prodeji části podniku z 28. 11. 1997 převedl druhý žalovaný, který prováděl schválený privatizační projekt č. 15157, majetek privatizované jednotky 3001 (H. A., státní podnik) kupujícímu MVDr. V. H., na něhož přešly i závazky jednotky, tedy také dluh z úvěrové smlouvy. Usnesením z 23. 2. 2000, sp. zn. 24 K 13/2000, prohlásil Krajský soud v Ostravě na majetek MVDr. V. H. (úpadce) konkurs. A. P., a. s. v likvidaci, přihlásila pohledávku z úvěru ve výši 10.945.195,07 Kč, tj. jistinu 6.200.000,- Kč a úroky 4.745.195,07 Kč, podáním z 23. 3. 2000 do konkursního řízení. Pohledávka byla správcem konkursní podstaty a úpadcem uznána v plné výši, věřitelé ji nepopřeli. Usnesením Krajského soudu v Ostravě z 18. 3. 2004, č.j. 24 K 13/2000-937, které nabylo 29. 4. 2004 právní moci, byl konkurs po splnění rozvrhu, podle něhož na pohledávku připadlo 545.382,10 Kč, zrušen. Smlouvou z 17. 12. 2003 postoupila A. P., a. s. v likvidaci, žalobci pohledávku z úvěru s příslušenstvím, tj. 6.200.000,- Kč (jistinu), 1.078.621,25 Kč (úroky po splatnosti) a 3.418.117,92 Kč (úroky z prodlení po splatnosti).
Od účinnosti zákona č. 92/1991 Sb. (1. 4. 1991) prošlo ustanovení §15 odst. 3, upravující zajištění závazků souvisejících s privatizovaným majetkem, jež přešly
na jeho nabyvatele, několikerou novelizací. Podle původní úpravy ručil F. za splnění závazků celým svým majetkem bez zřetele na výši hodnoty získané privatizací.
Od 8. 12. 1992, kdy nabyl účinnosti zákon č. 544/1992 Sb., bylo ručení F. omezeno objemově (jen do výše získané hodnoty privatizovaného majetku) a časově (po dobu jednoho roku od přechodu závazku na nabyvatele). Zákon č. 210/1993 Sb., který nabyl účinnosti 13. 8. 1993, úpravu ručení z uvedeného ustanovení zcela vypustil, ale již s účinností od 6. 12. 1994 novelizace provedená zákonem č. 224/1994 Sb. zakotvila ručení F. za závazky vzniklé před 13. srpnem 1993, které na nabyvatele přešly v rámci privatizace, za předpokladu, že věřitel vyčerpal všechny právní prostředky vůči nabyvateli privatizovaného majetku, včetně výkonu rozhodnutí a konkursu. V souvislosti se zrušením F. zákonem č. 178/2005 Sb. bylo ustanovení §15 odst. 3 zákonem č. 179/2005 Sb., který nabyl účinnosti 1. 1. 2006, zrušeno.
V projednávané věci přešlo vlastnické právo k věcem z privatizovaného majetku na MVDr. V. H. účinností smlouvy o prodeji části podniku, tj. 1. 12. 1997
(čl. XIII bod 4 smlouvy z 28. 11. 1997); tímto dnem přešly na nabyvatele i jiná práva a závazky související s privatizovaným majetkem, tedy i ty závazky, které při splnění zákonných předpokladů zajišťoval ručením F. (srov. 15 odst. 1, §19 odst. 3 zákona č. 92/1991 Sb.). Odvolací soud proto správně aplikoval zákon č. 92/1991 Sb. ve znění účinném od 6. 12. 1994 do 31. 12. 2005.
Obecná úprava zajišťovacího institutu ručení spojuje jeho uhrazovací funkci s nesplněním závazku dlužníkem. Věřitel je oprávněn domáhat se splnění závazku
na ručiteli, jestliže dlužník nesplnil svůj splatný závazek v přiměřené době poté, co byl k tomu věřitelem písemně vyzván (srov. §306 odst. 1, větu první, obch. zák., §548 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku). Není zapotřebí, aby věřitel pohledávku proti dlužníkovi nejprve uplatnil u soudu nebo ji vymáhal výkonem rozhodnutí (exekucí), stačí jednostranný právní úkon adresovaný (a doručený) dlužníku, jehož obsahem je výzva k plnění.
Ustanovení §15 odst. 3 zákona č. 92/1991 Sb. předpoklady, za nichž F. (nyní první žalovaná) ručí, upravuje odchylně. V první řadě se zajištění vztahuje jen
na závazky, které souvisejí s privatizovaným majetkem (§15 odst. 1 zákona č. 92/1991 Sb.) a které vznikly před 13. 8. 1993, což v dané věci splněno bylo (pohledávka právní předchůdkyně žalobce vznikla 21. 2. 1992 a splatnou se stala 19. 2. 1993). Ručení je dále – a to je v daných poměrech podstatné – vázáno na splnění hmotněprávní podmínky, kterou zákon vyjadřuje slovy „po vyčerpání všech právních prostředků vůči nabyvateli privatizovaného majetku, včetně výkonu rozhodnutí a konkursu.“ Jinak řečeno, první žalovaná není pasivně věcně legitimována z ručitelského závazku založeného ustanovením §15 odst. 3 zákona č. 92/1991 Sb., není-li výše uvedený předpoklad naplněn. Typickými právními prostředky, jež má na mysli uvedené ustanovení, jsou – s ohledem na konkrétní situace – žaloba proti nabyvateli privatizovaného majetku, návrh na nařízení výkonu rozhodnutí (exekuce) k vymožení judikátních pohledávek, případně i přihláška pohledávky do konkursu (srov. §20 zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání ve znění pozdějších předpisů). Z toho, že zákon zdůrazňuje nezbytnost vyčerpat „všechny“ právní prostředky, jež by mohly vést k uspokojení věřitele z majetku nabyvatele, vyplývá, že využije-li věřitel jen některé z nich (např. přihlášení se do konkursního řízení), ačkoliv mu nic nebránilo domáhat se splnění pohledávky i jiným způsobem (např. žalobou nebo jiným návrhem na zahájení řízení), předpoklady ustanovení §15 odst. 3, věty druhé, zákona č. 92/1991 Sb. splněny nejsou.
Lze uzavřít, že (právní) otázku, jejíž řešení v napadeném rozhodnutí dovolatel zpochybnil, posoudil odvolací soud správně. Jelikož řízení před soudy obou stupňů netrpí vadami uvedenými v §229 odst. 1, odst. 2 písm. a/, b/ a §229 odst. 3 o.s.ř., případně jinými vadami, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (srov. §242 odst. 3, větu druhou, o.s.ř.), Nejvyšší soud dovolání ve vztahu k první žalované zamítl (§243b odst. 2, část věty před středníkem, o.s.ř.).
Závěr, že druhý žalovaný není věcně legitimován, protože byl toliko pověřen provedením schváleného privatizačního projektu, dovolatel nenapadl. Při vázanosti uplatněným dovolacím důvodem a jeho obsahovým vymezením (§242 odst. 3, věta první, o.s.ř.) je přezkum uvedeného závěru v dovolacím řízení vyloučen; dovolání směřující i proti té části napadeného rozsudku, jež se vztahuje k druhému žalovanému, proto Nejvyšší soud odmítl (§243b odst. 5, §218 písm. c/ o.s.ř.).
O nákladech dovolacího řízení rozhodl dovolací soud podle §243b odst. 5,
§224 odst. 1, §142 odst. 1 a 146 odst. 3 o.s.ř. (žalovaným náklady v tomto stadiu řízení /podle obsahu spisu/ nevznikly a žalobce /dovolatel/ na jejich náhradu právo nemá).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 29. července 2009
JUDr. Pavel Krbek, v. r.
předseda senátu