ECLI:CZ:NS:2009:33.ODO.1078.2006.1
sp. zn. 33 Odo 1078/2006
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ivany Zlatohlávkové a soudců JUDr. Blanky Moudré a JUDr. Václava Dudy ve věci žalobce V. N., zastoupeného advokátem, proti žalovanému J. V., zastoupenému advokátem, o zaplacení 472.968,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Karviné pod sp. zn. 16 C 294/2004, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 28. února 2006, č. j. 11 Co 592/2005-87, takto:
Dovolání proti výroku rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 28. února 2006,
č. j. 11 Co 592/2005-87, kterým byl potvrzen rozsudek Okresního soudu v Karviné ze dne 13. května 2005, č. j. 16 C 294/2004-60, v části, jíž byla zamítnuta žaloba o zaplacení 407.926,- Kč se 4% úrokem z prodlení od 28. 9. 2002 do zaplacení, se odmítá.
Dovolání proti výroku rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 28. února 2006, č. j. 11 Co 592/2005-87, kterým byl rozsudek Okresního soudu v Karviné ze dne 13. května 2005, č. j. 16 C 294/2004-60, v části, jíž bylo žalovanému uloženo do tří dnů od právní moci rozsudku zaplatit žalobci 65.042,- Kč s 3,5 % úrokem z prodlení od 2. 11. 2002, změněn tak, že se žaloba o zaplacení 65.042,- Kč s 3,5 % úrokem z prodlení od 2. 11. 2002 zamítá, se zamítá.
Žalobce je povinen zaplatit žalovanému na náhradě nákladů dovolacího řízení 27.406,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám advokáta.
Odůvodnění:
Žalobce se po žalovaném domáhal zaplacení 472.968,- Kč s příslušenstvím. Uváděl, že o částku 407.926,- Kč se žalovaný na jeho úkor bezdůvodně obohatil tím, že ji vymohl v rámci výkonu rozhodnutí, ačkoli věděl, že jeho pohledávka, resp. pohledávka jeho právního předchůdce, zanikla v důsledku započtení pohledávek. Částka 65.042,- Kč, kterou zaplatil
na nákladech exekučního řízení, představuje škodu, kterou mu žalovaný způsobil tím,
že – neuznaje zápočet pohledávek – podal návrh na exekuci.
Okresní soud v Karviné rozsudkem ze dne 13. května 2005, č. j. 16 C 294/2004-60, zamítl žalobu o zaplacení 407.926,- Kč se 4% úrokem z prodlení od 28. 9. 2002 do zaplacení (výrok I.), žalovanému uložil povinnost do tří dnů od právní moci rozsudku zaplatit žalobci 65.042,- Kč s 3,5 % úrokem z prodlení od 2. 11. 2002 (výrok II.) a rozhodl o nákladech řízení (výrok III.).
Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 28. února 2006, č. j. 11 Co 592/2005-87, rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I. potvrdil, ve výroku II. jej změnil tak, že žalobu
o zaplacení 65.042,- Kč s 3,5 % úrokem z prodlení od 2. 11. 2002 do zaplacení zamítl. Současně rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů.
Soudy obou stupňů vycházely ze zjištění, že smlouvou o postoupení pohledávky ze dne 21. 1. 1999 postoupila T. a. s. žalovanému svou pohledávku za žalobcem ve výši 1,107.500,- Kč s příslušenstvím; tato pohledávka jí byla přiznána rozsudkem Okresního soudu v Ostravě ze dne 25. 6. 1998, sp. zn. 58 C 375/95, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 19. 11. 1998, sp. zn. 15 Co 631/98, který nabyl právní moci 11. 1. 1999. Součástí smlouvy o postoupení pohledávky byl i závazek vydat žalobci osobní automobil O. F. (jednalo se o vzájemné vrácení plnění z neplatné smlouvy). Žalobce žalovanému na úhradu pohledávky zaplatil 1,080.894,- Kč, zbývající část odmítl zaplatit a dopisem ze dne 28. 5. 1999 žalovanému oznámil, že částku 750.000,- Kč si započítává na svou pohledávku z bezdůvodného obohacení, které žalovaný na jeho úkor získal užíváním automobilu bez právního důvodu. Žalovaný se zápočtem částky 750.000,- Kč nesouhlasil a podal návrh na výkon rozhodnutí. Okresní soud v Karviné usnesením ze dne 11. 3. 2002, č. j. 51 Nc 10015/2002-13, nařídil výkon rozhodnutí přikázáním pohledávky z účtu povinného (žalobce) k vymožení částky 389.106,- Kč, nákladů oprávněného (žalovaného) ve výši 18.820,- Kč a nákladů exekuce ve výši 66.319,80 Kč; provedením exekuce pověřil soudního exekutora J. P. Návrh povinného (žalobce) na zastavení exekuce ze dne 3. 4. 2002 byl usnesením Okresního soudu v Karviné ze dne 4. 2. 2004, č. j. 51 Nc 10015/2002-33, zamítnut (toto rozhodnutí vydal Okresní soud v Karviné poté, kdy jeho předchozí usnesení ze dne 6. 9. 2002, č. j. 51 Nc 10015/20002-13, Krajský soud v Ostravě usnesením ze dne 30. 5. 2003, č. j. 9 Co 1182/2002-27, zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení).
Soud prvního stupně na podkladě takto zjištěného skutkového stavu věci uzavřel, že žalovaný se sice na úkor žalobce bezdůvodně obohatil o 407.926,- Kč, avšak žalobě o vydání bezdůvodného obohacení nelze vyhovět proto, že právo žalobce na vydání plnění z bezdůvodného obohacení je promlčeno a žalovaný vznesl důvodně námitku promlčení. Protože „podání exekuce“ kvalifikoval jako jednání žalovaného v rozporu s dobrými mravy, přiznal žalobci nárok na náhradu škody spočívající v nákladech exekučního řízení, které hradil. Odvolací soud naproti tomu dospěl k závěru, že plnění exekucí vymožené částky přijal žalovaný po právu a nedošlo k naplnění žádné ze skutkových podstat bezdůvodného obohacení. Nebyl-li žalobce úspěšný se svou námitkou započtení v exekučním řízení, nelze hledat nápravu v daném řízení tvrzením o bezdůvodném obohacení. Po právu odvolací soud neshledal ani nárok na náhradu škody v rozsahu nákladů exekučního řízení. Žalovaný
se podáním návrhu na nařízení exekuce nedopustil žádného porušení právní povinnosti. Absence tohoto základního předpokladu vzniku odpovědnosti za škodu vylučuje odpovědnost žalovaného za majetkovou újmu, která žalobci vznikla úhradou nákladů exekuce.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jehož přípustnost dovozuje
z §237 odst. 1 písm. a/ a c/ o. s. ř. Odvolacímu soudu především vytýká, že zatížil řízení vadou, neboť nezjišťoval a neposuzoval okolnosti vzniku nároků na vydání bezdůvodného obohacení a na náhradu škody. Přestože v řízení byla prokázána existence jeho pohledávky
za žalovaným i úkon jejího započtení na pohledávku žalovaného, odvolací soud nezkoumal, zda před nařízením exekuce došlo k řádnému započtení pohledávek či nikoliv. Žalobce připomíná, že pokud měl nejudikovanou pohledávku za žalovaným, nic mu nebránilo,
aby dosáhl zániku svého závazku právě započtením. Takový zánik judikované pohledávky
je předpokládán §268 odst. 1 písm. g/ o. s. ř. v tehdy platném znění. Protože o jeho návrhu
na zastavení exekuce podle zmiňovaného ustanovení nebylo soudem rozhodnuto, bylo jeho jedinou možností „domáhat se vydání bezdůvodného obohacení po žalovaném jako osobě oprávněné z vykonatelného exekučního titulu, která se prostřednictvím nařízené exekuce takového zaplacení domáhala“. Odvolací soud podle názoru žalobce pochybil i tím,
že přezkoumal rozsudek soudu prvního stupně, ačkoliv je nepřezkoumatelný. Nesprávné právní posouzení věci spatřuje žalobce v tom, že odvolací soud nepoměřoval zjištěný skutkový stav ustanoveními upravujícími bezdůvodné obohacení. Nadále je přesvědčen, že při započtení jeho existující pohledávky na pohledávku žalovaného mělo být na daný případ aplikováno ustanovení §451 obč. zák., neboť vymožením pohledávky získal žalovaný plnění, jehož právní důvod odpadl. Stejně tak mělo být vyhověno jeho nároku na náhradu škody vzniklé jednáním žalovaného. Žalobce nemá poznatky o tom, že by soudy jednoznačně rozhodovaly o bezdůvodném obohacení a o náhradě škody v případě, kdy byla neoprávněně provedena exekuce, resp. že byla řešena otázka, zda lze započtení pohledávek uplatnit výhradně v exekučním řízení. Z uvedených důvodů navrhl, aby dovolací soud zrušil rozsudky soudů obou stupňů a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalovaný považuje rozhodnutí odvolacího soudu za správné a navrhuje zamítnutí, příp. odmítnutí dovolání. Připomíná, že žalobce nerespektoval pravomocné a vykonatelné soudní rozhodnutí, a proto požádal o nařízení exekuce. Je nadále přesvědčen, že jeho judikovaná pohledávka za žalobcem nezanikla započtením, neboť tvrzené započtení je neplatné jak
pro neurčitost, tak pro rozpor se zákonem. Žalobce započetl proti splatné pohledávce svou údajnou, evidentně nesplatnou pohledávku a ze zápočtu není ani zřejmé, jaký konkrétní nárok (za jaké konkrétní období) je předmětem zápočtu. Existenci pohledávky žalobce, jež měla být předmětem zápočtu žalovaný nadále popírá.
Po zjištění, že dovolání bylo podáno včas k tomu oprávněnou osobou (žalobcem) za splnění podmínky povinného zastoupení advokátem (§241 odst. 1, 4 o. s. ř.), se dovolací soud nejdříve zabýval otázkou jeho přípustnosti.
Vymezuje-li občanský soudní řád – při splnění zákonných podmínek – jako způsobilý předmět dovolání rozhodnutí odvolacího soudu, má tím na mysli i jednotlivé jeho výroky. V posuzovaném případě uplatnil žalobce žalobou dva samostatné nároky – nárok na vydání bezdůvodného obohacení (ve výši 407.926,- Kč) a nárok na náhradu škody (ve výši 65.042,- Kč). O prvém z nich rozhodl odvolací soud tak, že zamítavý rozsudek soudu prvního stupně potvrdil, o druhém rozhodl tak, že vyhovující rozsudek soudu prvního stupně změnil a žalobu zamítl.
Podle §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Dovolání proti výroku, jímž odvolací soud potvrdil (v pořadí prvý) rozsudek soudu prvního stupně, neshledal dovolací soud přípustným, neboť rozhodnutí odvolacího soudu nemá po právní stránce zásadní význam (§237 odst. 3 o. s. ř.). Z toho, že přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. je spjata se závěrem o zásadním významu rozhodnutí po stránce právní, vyplývá, že dovolací přezkum se otevírá pouze pro posouzení otázek právních. Způsobilým dovolacím důvodem je tudíž jen důvod podle §241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř., jímž lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Uplatnění dovolacího důvodu podle §241a odst. 3 o. s. ř., které míří proti skutkovým zjištěním, z nichž odvolací soud při svém rozhodování vycházel, je v případě dovolání přípustného podle §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. vyloučeno; při úvahách o přípustnosti dovolání tak musí dovolací soud vycházet ze skutkového stavu, na němž je založeno právní posouzení věci odvolacím soudem. Výtka, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí věci, není způsobilá sama o sobě (i kdyby byla dána) přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. založit.
V rámci způsobilého dovolacího důvodu podle §241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř. žalobce předestřel k dovolacímu přezkumu kontrolu správnosti právního závěru odvolacího soudu,
že exekučně vymoženou částku přijal žalovaný po právu a nepředstavuje jeho bezdůvodné obohacení. Tomuto závěru předcházela úvaha, že „nebyla-li žalobcem tvrzená námitka započtení pohledávek vyřešena v exekučním řízení, nelze hledat nápravu v předmětném řízení tvrzením o bezdůvodném obohacení“.
Žalobcem nastolená právní otázka nemá zásadní význam ve smyslu §237 odst. 3 o. s. ř., neboť se jedná o otázku triviální, jejíž výklad v soudní praxi žádné těžkosti nečiní. Započtení (§580 a 581 obč. zák.) je jedním ze způsobů zániku práva přiznaného exekučním titulem. Obranou povinného, jenž namítá započtení své pohledávky, kterou má za oprávněným, proti jím vymáhané pohledávce, je návrh na zastavení výkonu rozhodnutí (exekuce) podle §268 odst. 1 písm. g/ o. s. ř. (ve spojení s §52 odst. 1 zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti /exekuční řád/ a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů); skutečnost, že po vydání exekučního titulu došlo k zániku jím přiznaného práva, se projeví v zastavení exekuce. Okolnost, že žalobce (v postavení povinného) podal návrh na zastavení exekuce, soud jej pravomocně zamítl a exekuce byla provedena, tj. pohledávka žalovaného (v postavení oprávněného) včetně příslušenství a exekučních nákladů byla vymožena (srov. §268 odst. 1 písm. g/ o. s. ř.), na uvedené zásadě, že zánik práva přiznaného exekučním titulem může být vyřešen jen v průběhu exekuce, nic nemění. Zda pohledávka povinného zanikla po vydání exekučního titulu započtením proti vymáhané pohledávce, již nelze řešit (a to ani jako otázku předběžnou) v pozdějším nalézacím řízení. Jinak řečeno, oprávněný se nemůže bezdůvodně obohatit tím, že v exekučním řízení vydobyl exekučním titulem přiznané právo.
Dovolání proti výroku, jímž odvolací soud změnil rozsudek soudu prvního stupně,
je přípustné podle §237 odst. 1 písm. a/ o. s. ř., nebylo však shledáno důvodným.
Prostřednictvím dovolacího důvodu podle §241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř. žalobce vytýká odvolacímu soudu, že řízení zatížil vadou tím, že nezrušil rozsudek soudu prvního stupně pro nepřezkoumatelnost a tím, že nezjišťoval okolnosti vzniku jeho nároku, konkrétně že nezkoumal, zda měl vůči žalovanému pohledávku a zda došlo platně k jejímu započtení. Prvně zmíněné výhradě nelze přisvědčit, neboť rozsudek soudu prvního stupně - byť jeho odůvodnění není systematicky a obratně formulováno - splňuje kritéria stanovená §157
odst. 2 o. s. ř.; lze z něho dovodit, z jakých zjištění soud při svém rozhodování vycházel,
i k jakému právnímu závěru ohledně uplatněného nároku na náhradu škody dospěl. Druhá výtka nemůže obstát již proto, že zjištění, zda žalobce měl vůči žalovanému pohledávku z bezdůvodného obohacení a zda ji započetl na judikovanou pohledávku žalovaného, nebylo pro právní posouzení nároku na náhradu škody významné.
V rámci dovolacího důvodu podle §241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř. žalobce brojí proti závěru odvolacího soudu dovozujícímu, že podání návrhu na exekuci nelze kvalifikovat jako protiprávní jednání žalovaného. Oproti odvolacímu soudu prosazuje názor, že žalovaný odpovídá za škodu, kterou žalobce utrpěl zaplacením nákladů exekuce, neboť podal návrh
na exekuci přes vědomost o započitatelné pohledávce a úkonu započtení.
Podle §420 obč. zák. každý odpovídá za škodu, kterou způsobil porušením právní povinnosti. Odpovědnosti se zprostí ten, kdo prokáže, že škodu nezavinil.
K základním předpokladům odpovědnosti za škodu ve smyslu citovaného ustanovení patří protiprávní úkon, vznik škody, příčinná souvislost mezi protiprávním úkonem a vznikem škody (kausální nexus) a zavinění. První tři předpoklady jsou objektivní povahy, čtvrtý povahy subjektivní. Právní teorie i soudní praxe pak první z označených předpokladů, tedy protiprávní úkon, standardně vykládá jako projev lidské vůle (úkon), ať již komisivní nebo omisivní, který je v rozporu s objektivním právem (někdy se též hovoří o úkonu, který zasahuje do subjektivních práv jiné osoby). Přitom není rozhodné, vyplývá-li porušená právní povinnost ze smlouvy nebo jde-li o povinnost mimosmluvní, tedy zákonnou (srov. např. Knapp, V. a kol., Občanské právo hmotné, svazek II., vydání první, Codex, Praha 1995,
str. 316-321 nebo Bičovský, J. - Holub, M.: Náhrada škody podle občanského, obchodního, pracovního a správního práva, Linde a. s., Praha 1995, str. 26-30).
V posuzovaném případě dovozuje žalobce odpovědnost žalovaného za škodu z toho, že podal návrh na exekuci přesto, že věděl o jeho započitatelné pohledávce a jejímu započtení na vymáhanou pohledávku.
Podle §251 o. s. ř nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněný podat návrh na soudní výkon rozhodnutí.
V řízení o výkon rozhodnutí (v exekučním řízení) se vykonávají rozhodnutí soudu vydaná v občanském soudním řízení (tj. rozsudky, usnesení, platební rozkazy), která ukládají povinnost k plnění; exekuční řízení je ovládáno dispoziční zásadou, což znamená, že exekuci lze nařídit jen na návrh oprávněného. Okruh účastníků řízení je vymezen ustanovením §255 o. s. ř.; jejich vymezení je třeba chápat procesně. Proti jinému, než kdo je v rozhodnutí označen jako povinný, nebo ve prospěch jiného, než kdo je v rozhodnutí označen jako oprávněný, lze nařídit a provést výkon rozhodnutí, jen jestliže je prokázáno, že na něj přešla povinnost nebo právo z rozhodnutí (§256 odst. 1 o. s. ř.).
Jestliže zákon přiznává oprávněnému právo podat návrh na soudní výkon rozhodnutí (nesplní-li povinný dobrovolně povinnost uloženou mu vykonatelným rozhodnutím), nemůže být – logicky vzato – toto oprávnění současně protiprávním úkonem.
Závěr odvolacího soudu, že v posuzovaném případě absentuje základní předpoklad odpovědnosti žalovaného za majetkovou újmu (škodu), kterou utrpěl žalobce tím, že hradil náklady exekuce, neboť samotné podání návrhu na soudní výkon rozhodnutí nelze kvalifikovat jako protiprávní úkon žalovaného, je správný. Žalobci se tak ani prostřednictvím dovolacího důvodu podle §241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř. a jeho obsahového vymezení nepodařilo zpochybnit správnost rozsudečného výroku, jímž odvolací soud změnil rozsudek soudu prvního stupně, a dovolací soud proto dovolání směřující proti tomuto výroku rozsudku zamítl (§243b odst. 2 část věty před středníkem o. s. ř.).
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1 a §142 odst. 1 o. s. ř. Žalobci byla uložena povinnost zaplatit žalovanému náklady, které mu vznikly v souvislosti s podáním vyjádření k dovolání prostřednictvím advokáta. Tyto náklady sestávají z odměny advokáta v částce 22.730,- Kč (§3 odst. 1, §10 odst. 3, §16
odst. 2 a §18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb., v platném znění), z paušální částky náhrad hotových výdajů ve výši 300,- Kč (§13 odst. 1 a 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., v platném znění) s připočtením částky 4.376,- Kč odpovídající dani z přidané hodnoty, kterou je advokát povinen z těchto částek odvést podle zákona č. 235/2004 Sb.
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li povinný, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněný podat návrh na soudní výkon rozhodnutí.
V Brně dne 26. března 2009
JUDr. Ivana Z l a t o h l á v k o v á , v. r.
předsedkyně senátu