ECLI:CZ:NS:2009:4.ND.307.2009.1
sp. zn. 4 Nd 307/2009
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu JUDr. Františka Hrabce a soudců JUDr. Danuše Novotné a JUDr. Petra Šabaty ve věci žalobce : J. K. , proti žalovanému : 1) Č. r. jednající Ministerstvem spravedlnosti se sídlem V. , P. a 2) JUDr. J. Š. , advokátka, o ochranu osobnosti, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 32 C 118/2008, o vyloučení soudců Vrchního soudu v Praze podle ustanovení §16 odst. 1 o. s. ř. takto:
Soudkyně Vrchního soudu v Praze JUDr. Ludmila Říhová, Mgr. Dagmar Javůrková, JUDr. Romana Vostrejšová, JUDr. Naděžda Žáková nejsou vyloučeny z projednávání a rozhodování věci vedené u Vrchního soudu v Praze pod sp. zn. 1 Co 228/2009.
Odůvodnění:
K Vrchnímu soudu v Praze podal žalobce odvolání proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 28. 5. 2009, sp. zn. 32 C 118/2008, jímž bylo rozhodnuto, že se zastavuje řízení, a to ve věci žaloby na ochranu osobnosti z důvodu neuhrazení soudního poplatku. Dále bylo rozhodnuto, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Věc je u Vrchního soudu v Praze vedena pod sp. zn. 1 Co 228/2009.
V odvolání zároveň žalobce vznesl námitku podjatosti soudců Vrchního soudu v Praze. K odůvodnění svého návrhu žalobce uvedl, že mají-li jeho případ v odvolacím řízení rozhodovat jmenované soudkyně, nic horšího jej už v této věci patrně ani potkat nemohlo, protože ani u jedné z jmenovaných soudkyň nelze předpokládat, že by měly zájem věc projednat spravedlivě, bez zbytečných průtahů a v souladu se zákonem. Nakonec i poměrně krátká 3 denní lhůta stanovená k doplnění vznesené námitky v této věci svědčí o mnohém. Z dosavadního průběhu této věci vyplývá, že se doposud ani jedna ze soudkyň vyřizujících tuto věc včetně soudkyně rozhodující v prvním stupni zákonem nijak neřídila. Z průběhu celého tohoto řízení právě v důsledku podjatosti jak Městského soudu v Praze, tak i Vrchního soudu v Praze je možno dovodit snahu o dosažení konečného rozhodnutí bez jednání.
Dále žalobce poukázal na čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod s tím, že jsou mu práva z tohoto článku Listiny plynoucí v předmětném řízení upírána, neboť již od počátku řízení je soudy prosazován názor, že jeho případ je zřejmě bezúspěšným uplatňováním práva, což má mimo jiné za následek, že mu byl v této věci vyměřen soudní poplatek v naprosto absurdní výši. Pozici soudců v jeho věci pak žalobce vnímá jako nedotknutelnou a stojící nad ostatními občany. Soud je tu podle žalobce od toho, aby se každý domohl svých práv, přičemž v řízení se má uplatňovat princip rovnosti zbraní a postup soudu ve věci nesmí připomínat inkviziční praktiky. Po desetiletém souzení má žalobce zato, že nemá proti žádnému soudci sebemenší šanci uspět se svou stížností, neboť soudci jsou chráněni vysokou profesní soudržností představitelů justice. Nadále již však nelze podle žalobce aroganci soudní moci přehlížet.
Žalobce následně poukázal na ustanovení §14 odst. 1 o. s. ř. s tím, že v dané věci jde o posouzení nestrannosti soudců vrchního soudu v situaci, kdy by měl být pro konečné rozhodnutí posouzen především dosavadní úřední postup nejen Městského soudu v Praze, ale i úřední postup Vrchního soudu v Praze.
Dále žalobce zdůraznil, že součástí práva na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy je garance toho, aby ve věci rozhodoval nezávislý a nestranný soudce, přičemž nestrannost soudce je především subjektivní psychickou kategorií vyjadřující vnitřní psychický stav soudce k projednávané věci v širším smyslu. Kategorii nestrannosti soudce je pak třeba vnímat šířeji, a to v rovině objektivní. V této souvislosti žalobce poukázal na závěry nálezu Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 167/94 s tím, že po objektivní stránce musí pro podjatost existovat reálné objektivní okolnosti, které mohou vést k legitimním pochybnostem, že soudce určitým, nikoliv nezaujatým vztahem k věci disponuje. Rozhodování o podjatosti se pak musí dít výlučně na základě tohoto objektivního hlediska. Proto je třeba vycházet i z právního rozboru skutečností, které k pochybnostem o podjatosti vedou (srov. rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 105/01). Objektivní test nestrannosti a nepodjatosti pak sleduje existenci dostatečných záruk v tom smyslu, že je možno v tomto ohledu vyloučit jakoukoli legitimní pochybnost (srov. rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 448/04).
Následně žalobce zdůraznil, že se v předmětném sporu o ochranu osobnosti soudí rovněž se správkyní konkurzní podstaty. Ta je jako správkyně konkurzní podstaty v úzkém vztahu s konkurzním soudem, tedy Městským soudem v Praze. Proto lze podjatost soudce v konkurzním řízení přímo předpokládat. Stejně tomu pak je podle žalobce i v případě dalšího soudního řízení, které je dosavadními výsledky konkurzního řízení vyvoláno, kde je účastníkem řízení správce konkurzní podstaty a předmětem tohoto řízení posouzení správnosti jeho postupu. Proto je třeba přihlížet právě ke vztahu mezi nalézacím soudem a správcem konkurzní podstaty i ke vztahu soudu prvního stupně a soudu odvolacího. V dané věci se jedná o sporné řízení, kde jedním z účastníků je správce konkurzní podstaty, který nemá neutrální vztah k rozhodujícímu soudu, a tudíž ani k soudu odvolacímu. Proto nelze podle žalobce připustit, aby soud, který má poměr k jednomu z účastníků, mohl tuto věc pravomocně rozhodnout, přičemž tento závěr platí pro soudy obou stupňů. Právě tuto okolnost je nutno považovat za objektivní důvod, který je způsobilý vyvolávat pochybnost o nepodjatosti a nestrannosti soudce tak, jak stanoví ustanovení §14 odst. 1 o. s. ř. Těžko se pak lze spokojit s pouhým tvrzením toho kterého soudce, že nemá k účastníkům jiný než profesionální vztah, popř. že účastníky nezná, atd.
Z dosavadního chování soudu k osobě žalobce pak podle něj vyplývá, že se soud se svým nepřátelským postojem vůči jeho osobě nijak nevyrovnal. Proto lze mít oprávněně za to, že soudci Městského soudu v Praze, ale i Vrchního soudu v Praze mají na věci jiný než čistě profesionální, spravedlivý a nezávislý zájem, zejména za situace, kdy lze v této věci objektivně zjistit naprosto nepřátelský poměr výše jmenovaných soudkyň k osobě žalobce, kdy je žalobci spíláno, že svým jednáním, kdy využívá všech prostředků k ochraně svých práv, maří finanční prostředky i lidské zdroje nejen své, ale i soudů všech stupňů. Už to samotné pak podle žalobce dokládá podjatost pražských soudů vůči jeho osobě, neboť jakékoliv procesní jednání účastníka řízení, na které má právo, mu nesmí být přičítáno k tíži.
Z písemného vyjádření členů senátu 1 Co Vrchního soudu v Praze se podává, že dotčené soudkyně nemají k věci, k účastníkům ani jejich zástupcům žádný vztah. Nejsou jim známy okolnosti, které by vzbuzovaly pochybnost o jejich nepodjatosti. JUDr. Říhová navíc podotkla, že lhůta 3 dnů pro zdůvodnění námitky podjatosti byla žalobci stanovena s přihlédnutím k tomu, že žalobce byl již dne 18. 7. 2009 e-mailem informován o složení senátu 1 Co, jemuž přísluší vyřízení věci. JUDr. Vostrejšová pak podotkla, že žalobce zná pouze z úřední povinnosti.
Podle ustanovení §14 odst. 1 o. s. ř. jsou soudci a přísedící vyloučeni z projednávání a rozhodnutí věci, jestliže se zřetelem na jejich poměr k věci, k účastníkům nebo jejich zástupcům je tu důvod pochybovat o jejich nepodjatosti. O tom, zda je soudce nebo přísedící vyloučen, rozhodne podle ustanovení §16 odst. 1 o. s. ř. nadřízený soud v senátě. O vyloučení soudců Nejvyššího soudu rozhodne jiný senát téhož soudu.
K důvodům vyloučení soudce podle ustanovení §14 odst. 1 o. s. ř. je třeba nejprve uvést, že soudcův poměr k projednávané věci bývá zpravidla založen na jeho přímém zájmu na výsledku řízení v konkrétní věci. Jeho poměr k účastníkům řízení může být dán příbuzenským nebo obdobným vztahem, popř. jiným vztahem k účastníkům řízení, jež může být přátelský nebo naopak zjevně nepřátelský. Jde vždy o okolnosti, které mohou vést k důvodným pochybnostem, že určitý soudce nebude schopen ve věci nepodjatě rozhodnout.
V posuzovaném případě nevyplývají ze spisu žádné skutečnosti nasvědčující tomu, že by soudkyně, o jejichž vyloučení jde, měly subjektivní či především objektivní poměr k projednávané věci, k účastníkům či jejich zástupcům. Žalobce zdůvodňuje svoji námitku podjatosti, pro kterou jsou jmenované soudkyně údajně vyloučeny z projednání a rozhodnutí této věci, poukazem na předchozí postup dotčených soudkyň v tomto řízení o ochranu osobnosti žalobce, kdy již 3 dotčené soudkyně jednou rozhodovaly, a to o odvolání žalobce proti zamítavému usnesení Městského soudu v Praze ohledně nařízení předběžného opatření. Toto tvrzení žalobce však nepředstavuje žádnou relevantní skutečnost, ze které by vyplýval důvod pochybovat o nepodjatosti jmenovaných soudkyň Vrchního soudu v Praze. V této souvislosti je třeba poukázat na ustanovení §14 odst. 4 o. s. ř., podle kterého důvodem pro vyloučení soudce nejsou okolnosti, jenž spočívají v postupu soudce v řízení o projednávané věci nebo v jeho rozhodování v jiných věcech. Nejvyšší soud tudíž tuto námitku podjatosti neshledává důvodnou, neboť se v ní nepodávají skutečnosti naplňující dikci ustanovení §14 odst. 1 o. s. ř.
Pokud žalobce poukazuje na skutečnost, že na druhé straně jeho sporu o ochranu osobnosti stojí správkyně konkurzní podstaty, k níž Městský soud v Praze vzhledem k její funkci nemůže mít nestranný vztah, přičemž o nestranném vztahu nelze hovořit ani ve vztahu k soudu druhého stupně, nepovažoval Nejvyšší soud ani tuto námitku za důvodnou. To proto, že určitý vztah ke konkurznímu správci, nemá celý soud, ale výlučně soudce, který konkurzního správce ve věci jmenuje, kontroluje jeho práci a rozhoduje o jeho odměňování. Pokud pak jde o soud odvolací, tedy Vrchní soud v Praze, resp. o jeho jednotlivé soudce, ti konkurzního správce nejmenují ani jeho činnost nekontrolují, a proto nemohou mít z tohoto titulu ke konkurznímu správci a priori podjatý vztah. Ohledně vztahu konkurzního soudce a správce konkurzní podstaty již v minulosti judikoval i Ústavní soud, který ve svých rozhodnutích opakovaně konstatoval, že důvodem k vyloučení soudce z projednávání incidenčního sporu není jeho postup v jiném řízení (řízení konkurzním), nýbrž jeho vztah k jednomu z účastníků řízení, a to ke konkurznímu správci, který je konkurzním soudcem krajského soudu jmenován, kontrolován a odměňován. (Srov. např. rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 369/04). O takový případ se však v dané věci nejedná. Navíc se v tomto sporu žalobce nejedná o věc konkurzní, ale o věc ochrany osobnosti, kterou na Městském soudě v Praze projednává jiný senát, než který projednává konkurz žalobce. Lze tedy uzavřít, že ani toto tvrzení žalobce nepředstavuje žádnou relevantní skutečnost, ze které by vyplýval důvod pochybovat o nepodjatosti dotčených soudkyň Vrchního soudu v Praze. Nejvyšší soud tudíž ani tuto námitku vznesenou žalobcem neshledává důvodnou, neboť se v ní nepodávají skutečnosti naplňující dikci ustanovení §14 odst. 1 o. s. ř.
Ve výše uvedeném smyslu proto nebyly shledány důvody, pro něž by z projednání a rozhodování věci vedené u Vrchního soudu v Praze pod sp. zn. 1 Co 228/2009 byly vyloučeny výše jmenované soudkyně tohoto soudu. Za tohoto stavu proto senát Nejvyššího soudu rozhodl podle ustanovení §16 odst. 1 o. s. ř. tak, jak je uvedeno ve výroku tohoto rozhodnutí.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 16. prosince 2009
Předseda senátu:
JUDr. František Hrabec