ECLI:CZ:NS:2009:4.TZ.22.2009.1
sp. zn. 4 Tz 22/2009
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky projednal v neveřejném zasedání konaném dne 29. července 2009 stížnost pro porušení zákona, kterou podal ministr spravedlnosti České republiky ve prospěch obviněného P. B., proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 20. 10. 1994 sp. zn. 5 To 455/1994, ve věci vedené u Okresního soudu v Karviné pod sp. zn. 3 T 58/1994, a rozhodl podle §268 odst. 1 písm. c) tr. ř. takto:
Stížnost pro porušení zákona se z a m í t á .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Karviné ze dne 1. 9. 1994 č. j. 3 T 58/1994-125 byl obviněný P. B. odsouzen jako zvlášť nebezpečný recidivista pro trestný čin loupeže podle §41 odst. 1 a §234 odst. 1 tr. zák., a byl mu podle §234 odst. 1 tr. zák., za použití §42 odst. 1 tr. zák. uložen trest odnětí svobody v trvání 9 (devíti) let nepodmíněně. Podle §39a odst. 2 písm. d) tr. zák. byl pro výkon tohoto trestu zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou. Dále mu byla podle §228 odst. 1 tr. ř. uložena povinnost zaplatit poškozenému J. H. škodu ve výši 3.400,- Kč.
Trestné činnosti se obviněný podle pravomocného rozsudku dopustil tím, že dne 10. 1. 1994 v době kolem 22.00 hod. v K.-F., okres K., před restaurací u D. s nezjištěným pachatelem napadl J. H. tak, že ho úderem pěstí do obličeje srazil na zem, když se poškozený ze země zvedal, požadoval po něm vydání peněz, když odmítl, byl zezadu ranou do hlavy opět sražen na zem, kde ho bili pěstmi a kopali, přičemž mu P. B. ze zadní kapsy kalhot odcizil peníze v částce 3.400,- Kč, v důsledku napadení utrpěl J. H. tržnou ránu na vnitřní straně rtu, zhmoždění pravého předloktí a zhmoždění žeber s následnou dobou léčení a pracovní neschopností 8 dnů, a tohoto jednání se obviněný dopustil, přestože byl rozsudkem Okresního soudu v Karviné ze dne 28. 6. 1990 sp. zn. 4 T 41/1990 odsouzen pro trestný čin loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák. k trestu 3 roky odnětí svobody nepodmíněně a z výkonu tohoto trestu byl podmíněně propuštěn dne 19. 11. 1991 se zkušební lhůtou 2 roky.
Proti tomuto rozsudku podal obviněný P. B. odvolání, v němž svoji vinu popřel.
Usnesením Krajského soudu v Ostravě ze dne 20. 10. 1994 č. j. 5 To 455/1994-138, bylo odvolání obviněného P. B. zamítnuto s tím, že výrok o vině a trestu je zákonný.
Proti tomuto rozhodnutí odvolacího soudu podal ministr spravedlnosti dne 2. 4. 2009 podle §266 odst. 1 tr. ř. stížnost pro porušení zákona ve prospěch obviněného P. B. Podle jeho názoru, pokud odvolací soud nenapravil předcházející pochybení soudu prvního stupně, byl jeho rozhodnutím porušen zákon v ustanoveních §2 odst. 5, 6 tr. ř. ve vztahu k §234 odst. 1 tr. zák. Okresní soud v Karviné totiž v rozporu s těmito zákonnými ustanoveními dospěl k právně vadnému závěru o vině obviněného trestným činem loupeže a chybně též posoudil naplnění materiální podmínky zvlášť nebezpečné recidivy podle §41 odst. 1 tr. zák.
Stěžovatel konstatuje, že v řízení před soudem nebyly v zákonem stanoveném rozsahu zjištěny a objasněny okolnosti, za kterých byl trestný čin spáchán, a to ve vztahu k tomu, zda se obviněný předmětného skutku opravdu dopustil. V prvé řadě zpochybňuje rekognici provedenou dne 27. 4. 1994, kdy poznávající osobou byl poškozený J. H. Protokol o této rekognici zachycuje úkon, který byl proveden za flagrantního porušení trestního řádu, a to jak způsobem jejího provedení, tak porušením práva obviněného na obhajobu.
Stěžovatel pak podrobně poukazuje na obsah trestního spisu, z něhož vyplývá, že provedené rekognici nebyl přítomen ustanovený obhájce obviněného, ačkoli tomu již v té době bylo sděleno obvinění z trestného činu loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák. V daném případě vystupovali jako figuranti vyšetřovatelé, a proto bylo zřejmé, která z poznávaných osob je obviněný, na což jeho obhájce v hlavním líčení upozorňoval. Provedená rekognice nebyla úkonem neodkladným či neopakovatelným a obviněnému tedy bylo nutné před její realizací sdělit obvinění. Okamžik sdělení obvinění ale není s přihlédnutím k rozdílným údajům ve spise stanoven určitě a nepochybně. Stěžovatel dále dovozuje, že obviněný nebyl před provedením rekognice řádně poučen o svých právech, zejména o právu žádat o přítomnost obhájce. Proto je podle něho nutné označit způsob provedení předmětné rekognice za úkon provedený v rozporu se zákonem a orgány činné v trestním řízení neměly a nemohly k jejím výsledkům přihlížet a vyvozovat z nich závěry o vině. Protokol o rekognici se tak neměl stát součástí trestního spisu, ale přesto do něj zařazen byl. Jak je patrné z protokolu o hlavním líčení konaném dne 1. 9. 1994, byl jako listinný důkaz čten v rámci dokazování před soudem. V odůvodnění rozsudku Okresního soudu v Karviné z téhož dne byl pak dokonce přijat jako jeden z klíčových usvědčujících důkazů o vině obviněného. Také usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 20. 10. 1994 č. j. 5 To 455/1994-138, kterým bylo zamítnuto odvolání obviněného, konstatovalo, že na rekognici neshledává žádné závady. Za právní neexistence tohoto důkazu nelze mít ale za to, že protokolem o rekognici ze dne 27. 4. 1994 byl obviněný identifikován jako pachatel skutku.
Stěžovatel pak poukazuje i na další písemnosti, které podle jeho názoru vzbuzují pochybnost o tom, že to byl obviněný, který se zažalovaného skutku dopustil. Jde o obsah záznamu Policie ČR Obvodního oddělení Karviná 1 ze dne 10. 1. 1994 sepsaný por. J. S., který byl přečten jako listinný důkaz v hlavním líčení konaném dne 1. 9. 1994 (a jenž nebyl v žádném stadiu trestního řízení předložen poškozenému J. H. k vyjádření). V něm se uvádí, že J. B. a poškozený J. H. měli u sebe větší obnos a byli „pobiti“ – jedním pachatelem, který se „měl jmenoval K. a byl oblečen v bundě s červeným odstínem“. Vůbec však nezmiňuje fakt, že jim byly odcizeny peníze. Přitom por. S. do záznamu pečlivě zaznamenal i to, že byla u plotu nalezena taška s mandarinkami, ke které se přihlásil právě poškozený J. H. Z časově pozdějšího záznamu Policie ČR Obvodního oddělení Karviná 1 sepsaného nstržm. J. B. a prap. M. N. o stejném incidentu v noci na 11. 1. 1994, který byl rovněž čten v hlavním líčení, pak plyne, že při podrobnějším výslechu uvedl, že mu peněženku vytáhla „nějaká osoba během toho, jak byl bit“. Neoznačil tedy nikoho konkrétního, byť třeba jen velmi stručným popisem. Také do protokolu o trestním oznámení sepsaném s poškozeným J. H. na stejném policejním oddělení tři dny po napadení (13. 1. 1994), který byl rovněž čten jako listinný důkaz v hlavním líčení 1. 9. 1994, poškozený vypověděl, že mu jeden z útočníků vytáhl peníze z kapsy. Slova poškozeného, že „zřetelně cítil, jak mi vytahuje peníze z kapsy“ však nasvědčují tomu, že dotyčného neviděl a jsou v rozporu s tím, že poškozený J. H. obviněného při rekognici bez váhání a opakovaně označil za pachatele. Bez povšimnutí za těchto okolností zůstala výpověď poškozeného J. H. do protokolu o konfrontaci ze dne 27. 4. 1994 (na č. l. 35), kde uvedl o obviněném P. B. „znám ho asi 2 roky, když mě poprvé napadl v restauraci B.“ Fakt, že obviněný a poškozený se znají tak dlouho a měli spolu konflikt, o němž není nic známo, zůstal zcela nepovšimnut, jak v přípravném, tak v soudním řízení. Přitom by pro hodnocení důkazů, zejména motivů výpovědi poškozeného a jeho věrohodnosti nemohl být bez významu.
Podle ministra spravedlnosti je ze spisového materiálu též patrné, že některé z osob, které by mohly být svědky, či dokonce i pachateli loupeže, nebyly ztotožněny a vyslechnuty, ačkoli mohly a měly být. Svědkyně E. E. uvedla ve výpovědi na policii dne 9. 5. 1994, že viděla, jak se kolem bund „točí“ jistý R. S. (jiní svědci hovoří o přítomnosti „S.“ na místě) a zmiňuje se o tom, že se domnívala, že peníze z bundy na diskotéce odcizil právě R. S. Poškozený J. H. během konfrontace uvedl, že to byl obviněný, který mu na diskotéce podával jeho občanský průkaz s tím, že ho našel pod stolem, což nenasvědčuje negativnímu zaměření obviněného proti poškozenému atd.
V kontrastu s tím je naopak jednoznačně v neprospěch obviněného hodnocena skutečnost, že svědkyně E. E. potvrdila v hlavním líčení, že ji po inkriminované události požádal obviněný, aby orgánům policie v rámci šetření sdělila, že neopustil prostory restaurace v době, kdy mělo dojít k napadení poškozeného. Obviněný přitom nepopírá, že tuto svědkyni požádal o svědectví, ale jen v tom směru, aby mu potvrdila, kdy odcházel. Z logiky věci však plyne, že i kdyby tak učinil ve smyslu, o němž hovoří svědkyně, může to znamenat stejně tak, že se činu dopustil a opatřoval si alibi, jako že pachatelem nebyl a vzhledem k předchozímu odsouzení pro stejný delikt se obával toho být spojován s tím, co se stalo. Ostatně ve výpovědi ze dne 27. 4. 1994 obviněný sám uvádí, že poškozeného při odchodu z restaurace „překračoval“, takže vlastně naopak sám připouští, že se na místě napadení o něco později vyskytoval. Teoreticky vzato tehdy mohl peníze odcizit i v tomto okamžiku a případné alibi E. by do jisté míry ztrácelo význam.
Uvedené rozpory a nejasnosti se nestaly předmětem dokazování soudu a nejsou v odůvodnění rozsudku ani v usnesení soudu odvolacího jakkoli zmiňovány či vysvětleny.
Pokud soud prvního stupně uznal obviněného vinným trestným činem loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák. jako zvlášť nebezpečného recidivistu podle §41 odst. 1 tr. zák. s tím, že jsou dány formální a materiální podmínky zvlášť nebezpečné recidivy, je stěžovatel toho názoru, že opomněl řádně zhodnotit existující stupeň společenské nebezpečnosti činu, zejména z hlediska způsobu jeho spáchání a výše způsobené škody, a to jak v případě předchozího odsouzení, tak nyní projednávaného skutku. Jestliže rozsudek soudu prvního stupně při hodnocení stupně společenské nebezpečnosti jednání obviněnému přičítá k jeho tíži, že poškozenému způsobil zranění, je třeba poukázat na to, že i kdyby obviněný poškozeného udeřil, není zřejmé, zda byla zjištěná zranění způsobena právě tímto úderem obviněného nebo bitím a kopáním ze strany dalších nezjištěných pachatelů. Z žádného důkazu pak neplyne, že by se této následné intenzivní agrese zúčastnil i obviněný.
Rozhodnutím, k němuž se zvlášť nebezpečná recidiva vztahuje, je rozsudek Okresního soudu v Karviné ze dne 28. 6. 1990, sp. zn. 4 T 41/1990, jímž byl P. B. uznán vinným trestným činem loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák. pro skutek spočívající v tom, že dne 20. 3. 1990 kolem 12.30 hodin v K.- F., okres K., poté, co J. R. vyšel z restaurace R., uchopil jej obviněný P. B. za bundu a zatlačil jej až k telefonnímu automatu u partiové prodejny, kde jej uchopil pod krkem spoluobviněný J. K. a obviněný B. mu vytáhl z bundy peněženku v hodnotě 150,- Kč s peněžní částkou ve výši nejméně 940,- Kč. Pro tento trestný čin byl P. B. podle §234 odst. 1 tr. zák. odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání 3 (tří) roků nepodmíněně a podle §39a odst. 2 písm. b) tr. zák. byl pro výkon tohoto trestu zařazen do II. nápravně výchovné skupiny.
Jak je patrné z rozsudku, nebyla intenzita násilí ze strany obviněného P. B. ani ze strany jeho spolupachatele, nikterak vysoká, relativně velmi nízká byla i způsobená škoda. Ani v případě, kdyby se obviněný P. B. dopustil skutku tak, jak jím byl uznán vinným rozsudkem Okresního soudu v Karviné ze dne 1. 9. 1994 č. j. 3 T 58/1994-125 ve spojení s usnesením Krajského soudu v Ostravě ze dne 20. 10. 1994 č. j. 5 To 455/1994-138, nedopustil by se vyšší míry násilí, neboť se ho i podle skutkových závěrů soudů obou stupňů dopustil jedním úderem. Způsobená škoda přitom činila 3.400,- Kč. Těmito okolnostmi by nebyl stupeň nebezpečnosti činu pro společnost nikterak podstatně zvyšován tak, jak požaduje ustanovení §41 odst. 1 tr. zák. Proto nebyly dány materiální podmínky, aby obviněný byl uznán vinným jako zvlášť nebezpečný recidivista a aby mu byl trest odnětí svobody ukládán v rámci zvýšené trestní sazby uvedené v §42 tr. zák.
Krajský soud v Ostravě se v usnesení ze dne 20. 10. 1994 č. j. 5 To 455/1994-138 s uvedenými pochybeními a nedostatky zdůvodnění soudu prvního stupně nevypořádal, nezákonně získaný protokol o rekognici dokonce prohlásil za bezvadný a odvolání obviněného zamítl. Naplněním znaků zvlášť nebezpečné recidivy se pak zvlášť nezabýval a ztotožnil se s právní kvalifikací soudu prvního stupně. Pouze uvedl stručně, že byly splněny požadavky §41 odst. 1 tr. zák. Tím podle stěžovatele porušil svou přezkumnou povinnost založenou ustanovením §258 odst. 1 a §256 tr. ř.
Vzhledem ke všem uvedeným okolnostem stěžovatel konstatuje, že Okresní soud v Karviné i Krajský soud v Ostravě při rozhodování porušily zákon, zejména tím, že provedly důkaz nezákonně získaným prostředkem, nevyhledaly další důkazy, nevypořádaly se dostatečně se všemi důkazy shromážděnými v přípravném řízení a při hodnocení důkazů, které provedly, postupovaly v rozporu s ustanovením §2 odst. 6 tr. ř. V závěru stížnosti pro porušení zákona proto navrhl, aby Nejvyšší soud podle §268 osdt. 2 tr. ř. vyslovil, že usnesením Krajského soudu v Ostravě ze dne 20. 10. 1994 č. j. 5 To 455/1994-138, a v řízení, které jeho vydání předcházelo, byl v neprospěch obviněného P. B. porušen zákon v ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř., ve vztahu k ustanovením §41 odst. 1 tr. zák. a §234 odst. 1 tr. zák. Podle §269 odst. 2 tr. ř. aby napadené usnesení v celém rozsahu zrušil a zrušil i jemu předcházející rozsudek Okresního soudu v Karviné ze dne 1. 9. 1994 č. j. 3 T 58/1994-125 a dále všechna další rozhodnutí na uvedená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem k zrušení pozbyla podkladu. Poté aby postupoval podle §270 odst. 1 tr. ř. a uložil Okresnímu soudu v Karviné, aby trestní věc sp. zn. 3 T 58/1994 znovu projednal a rozhodl.
K podané stížnosti pro porušení zákona se písemně vyjádřila ustanovená obhájkyně obviněného a poté na výslovný pokyn obviněného sepsala i jeho vlastní vyjádření, které bylo doručeno Nejvyššímu soudu. Obhájkyně se plně ztotožnila s rozsahem i s důvody, které v mimořádném opravném prostředku vyjádřil stěžovatel a navrhla, aby Nejvyšší soud postupoval v souladu s tím, jak bylo navrženo v petitu stížnosti pro porušení zákona. Obviněný sám pak nad rámec podané stížnosti pro porušení zákona vytýká orgánům přípravného řízení některá procesní pochybení a nesprávnosti v administrativním postupu.
Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství naopak ve svém písemném vyjádření nepokládá podání stížnosti pro porušení zákona ve prospěch obviněného za důvodné. Poukazuje na výjimečnost a mimořádnost stížnosti pro porušení zákona a dovozuje, že důvodem pro její podání nemůže být jakékoli procesní pochybení, ale pouze takové, které mohlo mít podstatný vliv na správnost učiněných skutkových zjištění. Z důvodů uvedených ve stížnosti pro porušení zákona považuje provedení předmětné rekognice za nadbytečné a skutečnost, že při ní poškozený znovu poznal jemu osobně známého obviněného B., neměla podstatný význam pro usvědčení pachatele. Případné procesní vady takto nadbytečného úkonu proto nemohly mít vliv na objasnění věci. Rovněž další výhrady ministra spravedlnosti směřující proti úplnosti provedeného dokazování a zejména proti hodnocení důkazů včetně některých spekulativních námitek nejsou takové povahy, aby z nich vyplýval rozpor hodnotících úvah soudu, které by nebyly v souladu se zásadami formální logiky. Namítané služební záznamy policistů nemají procesní charakter a nemohou v řízení sloužit jako důkaz. Z hlediska úplnosti dokazování proto nelze hovořit o takových vadách, které by představovaly porušení §2 odst. 5 tr. ř., což lze vztáhnout na neprovedení výslechů některých svědků (R. S. apod.). Za nedůvodnou pokládá státní zástupce i výhradu, která se týká existence materiálních podmínek zvlášť nebezpečné recidivy. Intenzita použitého násilí i způsobená škoda byly při opakování trestné činnosti výrazně vyšší než v předchozím případě. Důležitý je i malý časový odstup mezi oběma odsouzeními. V závěru proto státní zástupce navrhl, aby podaná stížnost pro porušení zákona byla zamítnuta jako nedůvodná.
Nejvyšší soud přezkoumal podle §267 odst. 3 tr. ř. zákonnost a odůvodněnost těch výroků rozhodnutí, proti nimž byla stížnost pro porušení zákona podána, v rozsahu a z důvodů v ní uvedených, jakož i řízení napadené části rozhodnutí předcházející a dospěl k následujícím zjištěním a závěrům.
Nejprve je třeba uvést, že pokud jsou ve vyjádření k podané stížnosti pro porušení zákona, jehož vypracování inicioval sám obviněný, uvedeny některé rozšiřující důvody, které vlastní mimořádný opravný prostředek neobsahuje, nemohl se jimi Nejvyšší soud zabývat, neboť řízení o stížnosti pro porušení zákona je řízením návrhovým a jediným subjektem, který má právo k jejímu podání, je ministr spravedlnosti, který v ní určuje rozsah a důvody, jimiž je Nejvyšší soud při svém přezkumném postupu vázán.
Pokud pak stěžovatel ve svém podání označil protokol o rekognici ze dne 27. 4. 1994 za důkazní prostředek, který nebyl získán procesním způsobem, nelze s ním souhlasit.
V této souvislosti je třeba uvést, že trestní řád platný a účinný v kritické době (r. 1994) neobsahoval ustanovení, které by upravovalo rekognici, coby úkon trestního řízení. To bylo provedeno až novelou trestního řádu uskutečněnou zák. č. 265/2001 Sb., jež nabyla účinnosti dnem 1. 1. 2002 (viz ust. §104b). To však neznamená, že by rekognice byla do té doby jako prostředek dokazování úkonem neznámým či zcela nepoužívaným. Zásady jejího provádění však vyplývaly z teorie trestního práva procesního, z kriminalistiky, jakož i z dlouhodobě uplatňované soudní judikatury.
V přezkoumávaném případě obviněného P. B. z obsahu trestního spisu (protokolu o rekognici a pořízené fotodokumentace) nevyplývají nějaká zjevná faktická či technická pochybení, která jsou rovněž stížností pro porušení zákona vytýkána, jako např. že figuranti byli vyšetřovatelé, a proto bylo zřejmé, která z poznávaných osob je obviněný. Z pořízených fotografií (č. l. 33 – 34) nic takového zjevné není. Pět osob, které doplňovaly obviněného při poznávacím řízení se od něho podstatně nelišilo výškou, hmotností, odstínem vlasů, věkem ani způsobem oblečení. Poškozený J. H. obviněného bezpečně označil celkem dvakrát, když mezi jednotlivými poznávacími úkony P. B. nejenom podle svého výběru změnil pozici mezi poznávanými osobami, ale též si s jedním z figurantů vyměnil bundu. Poznávaný i poznávající byli podle protokolu o rekognici před jejím provedením poučeni o svých právech obviněného a svědka, podle zde uvedených ustanovení trestního řádu a z tohoto důvodu proto nelze označit uskutečněnou rekognici za neprocesní a pořízený protokol o jejím průběhu za nepoužitelný důkazní prostředek.
Tentýž závěr pak lze vyslovit i ohledně další námitky stěžovatele spočívající v tom, že předmětná rekognice byla zatížena podstatnou procesní vadou, a to porušením práva obviněného na obhajobu.
Z obsahu spisu lze zjistit, že P. B. bylo dne 27. 4. 1994 cca ve 12.00 hod. vyšetřovatelem policie sděleno obvinění z trestného činu loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák. pro skutek, který je ve sdělení obvinění popsán (viz č. l. 27). Obviněný byl následně poučen o svých právech a také o tom, že musí mít obhájce již v přípravném řízení. Protože si obviněný obhájce sám nezvolil a požádal o jeho ustanovení, stalo se tak téhož dne v době mezi 12.15 – 12.30 hod., kdy bylo z Okresního soudu v Karviné telefonicky sděleno, že obviněnému byl za obhájce ustanoven JUDr. P. Ten byl o této skutečnosti vzápětí telefonicky vyrozuměn vyšetřovatelem s tím, že bude prováděna rekognice a výslech obviněného. Jmenovaný obhájce podle záznamu vyšetřovatele (č. l. 84) sdělil, aby bylo započato s prováděním úkonů, on že se dostaví v průběhu hodiny. Předmětná rekognice pak proběhla v době od 13.00 do 13.15 hod. bez účasti obhájce obviněného, který se dostavil až k výslechu obviněného, který započal v 13.30 hod. téhož dne.
Lze tedy konstatovat, že obviněný P. B. měl od počátku vyšetřovacích úkonů v rámci přípravného řízení ustanoveného obhájce, který mohl efektivně provádět jeho obhajobu. Svědčí o tom nejenom žádost o ustanovení obhájce na č. l. 25 spisu datovaná dnem 27. 4. 1994, která byla odeslána faxem na Okresní soud v Karviné, ale zejména pak přítomnost ustanoveného obhájce u výslechu obviněného téhož dne od 13.30 do 14.15 hod. Pokud je na vlastním písemném vyhotovení ustanovení obhájce uvedeno datum 28. 4. 1994 (č. l. 26), jedná se o zjevnou písařskou chybu, které při posuzování merita věci nelze přisuzovat podstatnou relevanci.
Jak již bylo dříve konstatováno, obviněný byl podle protokolu o rekognici (č. l. 31 – 32) před jejím zahájením poučen o svých právech vyplývajících z ustanovení §§33, 65, 92, 93, 95 a 167 tehdy platného tr. ř. Z protokolu nevyplývá, že by obviněný trval na přítomnosti obhájce a po ukončení rekognice bez jakýchkoli výhrad vyhotovený protokol podepsal, přičemž je zde vypsáno i jméno ustanoveného obhájce s poznámkou – nedostavil se. Na tomto místě je třeba prohlásit, že výhrada stěžovatele ohledně nepřítomnosti obhájce obviněného u provedené rekognice je chybně směrována na orgány přípravného řízení. Podle záznamu vyšetřovatele (č. l. 84) to byl právě ustanovený obhájce, kdo navzdory upozornění ze strany vyšetřovatele, že se bude provádět mj. rekognice, prohlásil, aby bylo započato s prováděním úkonů a on že se dostaví v průběhu hodiny.
Podle §165 odst. 1 tr. ř. v tehdy platném znění je obhájce již od sdělení obvinění oprávněn být přítomen při vyšetřovacích úkonech. Podle odst. 2 téhož ustanovení tr. ř. je vyšetřovatel povinen obhájci sdělit včas dobu a místo konání úkonu, oznámí-li obhájce vyšetřovateli, že se chce vyšetřovacího úkonu účastnit. Tuto povinnost vyšetřovatel nemá pouze v případě, že nelze provedení úkonu odložit a vyrozumění obhájce nelze zajistit.
V konkrétním případě ale vyšetřovatel ustanoveného obhájce o vyšetřovacím úkonu – rekognici - telefonicky informoval, obhájce si ale účast u ní nevyhradil, naopak souhlasil se započetím vyšetřovacích úkonů i bez jeho přítomnosti. K nějakým následným prohlášením obhájce, učiněným po právní moci meritorního rozhodnutí, nelze v řízení o stížnosti pro porušení zákona přihlížet, neboť Nejvyšší soud kauzu posuzuje podle zásady ex tunc, tedy podle tehdy existujícího stavu věcí. V tehdejším reálném čase ale obhájce obviněného žádné výhrady nevznesl, a to ani během výslechu obviněného, u něhož již byl od počátku přítomen a pořízený protokol bez námitek podepsal (viz č. l. 28 – 29 spisu). Jeví se též jako zcela nelogické, aby vyšetřovatel provedl bez souhlasu obhájce poznávací řízení (rekognici), které časově pouze o půl hodiny předcházelo provedení výslechu obviněného, k němuž se obhájce dostavil, a riskoval tak následné obhájcovy procesní námitky, které by měly za následek důkazní nepoužitelnost výsledků této rekognice a v konečném důsledku současně i nemožnost jejího opakování.
Pokud je ve stížnosti pro porušení zákona nějakým způsobem v souvislosti s předmětnou rekognicí argumentováno tzv. neodkladnými či neopakovatelnými úkony, jde o argumentaci zcela bezpředmětnou, neboť provedení takto označených úkonů přichází v úvahu v řízení před zahájením trestního stíhání (viz §158 odst. 4, §160 odst. 1, 2, 3, 4 tr. ř. v tehdy platném znění) a jak již bylo výše konstatováno, zmíněná rekognice byla realizována až po sdělení obvinění P. B., tedy po zahájení trestního stíhání.
Z výše uvedených důvodů a závěrů je pak nezbytné označit za mylný i ten názor stěžovatele, že protokol o rekognici se neměl stát součástí trestního spisu a soudy obou stupňů z něho při hodnocení provedených důkazů neměly vycházet. Nejvyšší soud v této otázce zastává opačné stanovisko a je toho názoru, že provedení předmětné rekognice není zatíženo žádnými nedostatky, které by způsobovaly její neprocesnost a pořízený protokol o ní byl a je jako důkazní prostředek zcela použitelný. Proto pokud soudy obou stupňů své závěry o vině obviněného P. B. opřely mj. i o výsledky této rekognice, postupovaly v souladu se zákonem.
Podle §89 odst. 2 tr. ř. v tehdy platném znění za důkaz může sloužit vše, co může přispět k objasnění věci, zejména výpovědi obviněného a svědků, znalecké posudky, věci a listiny důležité pro trestní řízení a ohledání. Soudní praxe však jako důkaz nepřipouští oznámení o trestném činu podle §158 odst. 1 tr. ř., takže protokol o trestním oznámení na č. l. 3 neměl být okresním soudem v hlavním líčení jako důkaz čten a k jeho obsahu nemělo být při hodnocení důkazů přihlíženo. S ohledem na to pak je zcela irelevantní poukazování stěžovatele na obsah tohoto trestního oznámení a vyvozování jakýchkoli nepřesností či nesrovnalostí v údajích uváděných poškozeným. Rovněž policejní úřední záznamy na č. l. 85 a 86 spisu nelze pokládat za důkazy v tom ohledu, že by z nich mohl být bez dalšího vyvozován skutkový stav, nebo dokonce vina obviněného. Takovýto úřední záznam v sobě koncentruje určité prvotní poznatky, které slouží jako podklady pro orgány přípravného řízení stran jejich dalšího postupu při odhalování trestného činu a zjištění jeho pachatele. Obsahuje-li v sobě např. údaje, jako jsou jména osob, které k věci mohou podat relevantní informace včetně určitých skutkových okolností uváděných těmito osobami, nemůže tento úřední záznam sloužit k ničemu jinému než k rozhodnutí, zda takovou osobu je třeba předvolat k podání vysvětlení podle §158 odst. 3 tr. ř. v tehdy platném znění, případně zda takovou osobu je nezbytné vyslechnout v postavení svědka, protože jde o neodkladný či neopakovatelný úkon (viz §160 odst. 4 tr. ř. v tehdy platném znění), event. k jinému procesnímu rozhodnutí ve smyslu trestního řádu. To se také podle obsahu spisu stalo a osoby, které se k věci mohly relevantně vyjádřit byly posléze vyslechnuty v procesním postavení svědků a P. B. jako obviněný. Z uvedeného tedy vyplývá, že zmíněné úřední záznamy na č. l. 85 a 86 neměly být rovněž v hlavním líčení jako důkaz čteny, neboť se v pravém smyslu toho slova o důkazy nejedná. Uvedená procesní pochybení ale neměla žádného podstatného vlivu na konečné rozhodnutí soudu, neboť ten výrok o vině obviněného založil především na jiných důkazech bezprostředně provedených v hlavním líčení, zejména na výpovědích svědků.
Další výhrada stěžovatele týkající se protokolu o konfrontaci mezi obviněným a poškozeným, jež byla provedena vyšetřovatelem dne 9. 6. 1994, spočívající v tom, že její obsah zůstal nepovšimnut, je opodstatněná v tom ohledu, že tento protokol (č. l. 35 – 37) nebyl v hlavním líčení jako důkaz proveden a nebylo z něj při hodnocení důkazů vycházeno. Po obsahové stránce ale samotná konfrontace nevnesla do již existující důkazní situace nic zásadně nového, neboť poškozený J. H. opětovně jednoznačně obviněného P. B. ze spáchaného jednání usvědčoval, a obviněný naopak setrval na svém tvrzení, že se ničeho nedopustil. Pokud stěžovatel hodlá zpochybňovat svědeckou výpověď poškozeného z této konfrontace na základě jediné jeho věty, podle níž měl obviněného asi dva roky znát, tak je třeba dodat, že poškozený při konfrontaci na dotaz zda obviněného zná uvedl doslova: „Ano, znám ho z vidění, a to už asi 2 roky, když mě poprvé napadl u restaurace B.“ Okolnost, že poškozený nebyl na samotném počátku řízení schopen obviněného ztotožnit a uvést přímo jeho jméno, není s tímto jeho prohlášením v žádném rozporu. Možný výklad je i ten, že obviněného tzv. znal od vidění, čili neznal se s ním přímo, osobně, tedy nevěděl ani kde bydlí, případně pracuje apod. Jeho jméno se prokazatelně dověděl až o několik týdnů později (během února 1994), když jméno B. mu prozradil jeden z mužů, kteří s ním seděli u stolu v restauraci, kam vstoupil i obviněný (viz výpovědi svědků P. a K.). Nejvyšší soud v žádném případě nespatřuje v uplatněné námitce stěžovatele nic natolik zásadního, co by bylo schopno zpochybnit meritorní skutkové i právní závěry učiněné soudy obou stupňů.
Pokud jde o ostatní námitky stěžovatele týkající se např. hodnocení výpovědi svědkyně E. E., případně o výhrady směřující k rozsahu dokazování, konkrétně ke ztotožnění dalších osob, které nebyly vyslechnuty (R. S.), tyto Nejvyšší soud odmítá akceptovat již z toho důvodu, že zpochybňují výhradní právo nalézacího soudu důkazy bezprostředně v hlavním líčení provádět a tyto také hodnotit. V této souvislosti je třeba připomenout, že ani odvolací soud, který přezkoumává v odvolacím řízení ještě nepravomocné rozhodnutí soudu prvního stupně, nemůže bez dalšího sám vytvářet odchylný skutkový stav jen v důsledku odlišného hodnocení důkazů, aniž by provedl dokazování podle zásad ústnosti a bezprostřednosti. Tím méně lze požadovat po Nejvyšším soudu, aby postupoval v rozporu s touto zásadou. Těžiště dokazování leží zásadně v řízení před soudem prvního stupně, který důkazy nejen provádí, ale především je hodnotí tak, aby na jejich podkladě mohl učinit spolehlivé skutkové závěry. Tyto názory se opírají i o existující judikaturu z níž vyplývá, že pokud soud prvního stupně postupoval při hodnocení důkazů důsledně podle §2 odst. 6 tr. ř., tzn., že je hodnotil podle vnitřního přesvědčení založeném na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě a v jejich souhrnu a učinil logicky odůvodněná úplná skutková zjištění, odvolací soud nemůže podle §258 odst. 1 písm. b) tr. ř. napadený rozsudek zrušit jen proto, že sám na základě svého přesvědčení hodnotí tytéž důkazy s jiným v úvahu přicházejícím výsledkem. V takovém případě totiž nelze napadenému rozsudku vytknout žádnou vadu ve smyslu uvedeného ustanovení (srov. Rozhodnutí č. 53/1992 Sb. uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 7 – 8/1992).
Při přezkoumávání skutkových závěrů, které učinily soudy obou stupňů z provedených důkazů, musel Nejvyšší soud respektovat i se zřetelem na výše uvedenou judikaturu též souvislosti vyplývající ze zásady volného hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 6 tr. ř. Z této zásady vyplývá, že soudy obou stupňů byly oprávněny samostatně a nezávisle v souladu se svým vnitřním přesvědčením vyhodnotit všechny provedené důkazy, učinit na jejich podkladě potřebná skutková zjištění a vyvodit z nich odpovídající právní závěry. Pokud tak soud prvního stupně i odvolací soud učinily a jejich rozhodnutí odpovídá vnitřnímu přesvědčení při vyhodnocení provedených důkazů (§2 odst. 6 tr. ř.), nemohl Nejvyšší soud dospět k závěru o porušení zákona. Nejvyšší soud totiž v řízení o stížnosti pro porušení zákona nemůže dávat závazné pokyny v tom směru, jak mají soudy nižších stupňů hodnotit provedené důkazy a jaké závěry mají na podkladě zhodnocení důkazů učinit. Nevybočují-li tedy v posuzovaném případě skutková zjištění soudů ani právní závěry z nich vyvozované ze zákonných mezí zásady volného hodnocení důkazů, nelze dospět k tomu, že byl napadeným rozhodnutím porušen zákon.
Nejvyšší soud je však toho názoru, že okresní soud ve věci provedl v rámci hlavního líčení a za účasti stran dokazování, při kterém byly v souladu se zákonem provedeny všechny podstatné důkazy potřebné k objasnění žalovaného skutku ve smyslu ustanovení §2 odst. 5 tr. ř. Provedené důkazy náležitě a v souladu s ustanovením §2 odst. 6 tr. ř. vyhodnotil a na jejich základě učinil závěr o tom, že obviněný P. B. se dopustil jednání, které naplňuje zákonné znaky trestného činu loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák. Při vlastním dokazování nalézací soud respektoval zejména zásady ústnosti (§2 odst. 11 tr. ř.) a bezprostřednosti (§2 odst. 12 tr. ř.). Uplatnění těchto zásad bylo nezbytné pro správné hodnocení důkazů, a to především v situaci, kdy obviněný B. svoji vinu popíral. Právě v této důkazní situaci správné rozhodnutí o vině záleželo na pečlivém vyhodnocení každého důkazu zvlášť i celého jejich souhrnu. To se týká zejména výpovědi i celkového chování obviněného, svědků, u nichž je nezbytné, aby si soud mohl na podkladě jejich osobního výslechu a bezprostředního dojmu z toho, co a jak vyslýchané osoby sdělily, resp. zda a jak reagovaly na položené otázky, vytvořit vnitřní přesvědčení o tom, jakým způsobem výpovědi těchto osob hodnotit a jaký skutkový závěr z nich učinit. Vnitřní přesvědčení v tom smyslu tedy není výsledkem libovůle soudu, ale opírá se o všestranné, hluboké a logické zhodnocení důkazů provedených před soudem a jejich vzájemných souvislostí. Způsob, jímž okresní soud důkazy hodnotil, jakož i skutkové závěry, které z důkazů vyvodil, odpovídají požadavkům na provádění a hodnocení důkazů. Své hodnotící úvahy a jejich výsledky pak soud vyjádřil v odůvodnění rozsudku, ve kterém vyložil, které skutečnosti vzal za prokázané, o které důkazy svá skutková zjištění opřel a jakými úvahami se řídil při hodnocení provedených důkazů. Tudíž ani z tohoto hlediska nelze meritornímu rozhodnutí cokoli podstatného vytknout.
Jestli další výhrada stěžovatele směřuje proti tomu, že obviněný byl uznán vinným trestným činem loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák., jako zvlášť nebezpečný recidivista podle §41 odst. 1 tr. zák., tak i tuto námitku je třeba odmítnout. Byť lze připustit, že nalézací soud při odůvodňování tohoto výroku ve svém rozsudku mohl a měl postupovat pečlivěji, zejména pokud jde o naplnění materiální podmínky zvlášť nebezpečné recidivy, přesto je i Nejvyšší soud přesvědčen, že v konkrétním případě byl kromě formálních podmínek naplněn i zvýšený stupeň společenské nebezpečnosti trestného činu.
Na tomto místě je třeba především zdůraznit, že obviněný P. B. byl pro trestný čin loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák. v předchozí době již jedenkrát pravomocně odsouzen k nepodmíněnému trestu odnětí svobody (rozsudkem Okresního soudu v Karviné ze dne 28. 6. 1990 sp. zn. 4 T 41/1990), přičemž uložený tříletý trest částečně vykonal, když z něj byl podmíněně propuštěn na zkušební dobu dvou let (pravomocným usnesením Okresního soudu v Karlových Varech ze dne 19. 11. 1991 sp. zn. 1 PP 262/1991).
Obviněný B. tedy v minulosti spáchal zvlášť závažný trestný čin (viz ust. §41 odst. 2 tr. zák.), byl za něj potrestán, přičemž k tomuto potrestání bylo v době dalšího odsouzení možné přihlížet (trest nebyl zahlazen) a v přezkoumávané věci spáchal opětovně zvlášť závažný trestný čin (loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák.). Z uvedeného je zjevné, že formální podmínky zvlášť nebezpečné recidivy uvedené v ustanovení §41 odst. 1 tr. zák. obviněný naplnil.
Pokud jde o to, zda tato okolnost pro svou závažnost podstatně zvyšuje stupeň nebezpečnosti pro společnost, což je tzv. materiální podmínkou zvlášť nebezpečné recidivy, tak zákon uvádí jako příklad skutečnosti, vzhledem k níž by byl stupeň společenské nebezpečnosti podstatně zvýšen, dobu, která uplynula od posledního odsouzení. Z toho co bylo výše uvedeno vyplývá, že obviněný se trestného činu loupeže dopustil opětovně přibližně za tři a půl roku po svém předchozím odsouzení a dva měsíce poté, kdy mu skončila zkušební doba podmíněného propuštění z uloženého trestu odnětí svobody. Nelze tedy rozhodně říci, že by vykonaný trest měl na obviněného reálný výchovný vliv, naopak, je možné konstatovat, že chování obviněného ve výkonu trestu odnětí svobody i během zkušební doby podmíněného propuštění bylo účelové, mající pouze za cíl dosáhnout propuštění na svobodu a nezavdat během zkušební doby příčinu k nařízení zbytku dosud nevykonaného trestu.
Tento závěr lze opřít i o skutečnost, že obviněný se trestného činu loupeže dopustil za obdobných okolností a takřka totožným způsobem provedení, jako v případě předchozím. V obou případech se jednalo o to, že pozdější poškození byli zjevně předem vytipováni jako vhodný objekt k oloupení v restauračním zařízení, když se ukázalo, že mají u sebe dostatek finančních prostředků. Po opuštění restaurace došlo ze strany obviněného k ataku na poškozené se záměrem zmocnit se jejich peněz. Pokud se napadená osoba zdráhala peněžní prostředky vydat, bylo bez váhání přistoupeno k užití fyzického násilí, a to buď přímo obviněným, případně dalším z jeho společníků, kterými se k tomuto účelu již předem obklopil. V obou případech to byl zjevně obviněný, kdo celou záležitost zinscenoval a posléze i realizoval. Lze se právem domnívat, že obviněný, který dlouhodobě nepracoval, jelikož byl v invalidním důchodu, si tímto způsobem vylepšoval svůj osobní rozpočet.
Je tedy možné konstatovat, že stupeň společenské nebezpečnosti činu obviněného byl zvyšován způsobem provedení činu, okolnostmi jeho spáchání a pohnutkou pachatele (viz §3 odst. 4 tr. zák.), čímž byla dostatečně naplněna i materiální podmínka zvlášť nebezpečné recidivy, jak ji má ust. §41 odst. 1 tr. zák. na mysli. Argumenty stěžovatele, odvolávající se na nízkou způsobenou škodu, případně na nijak vysokou intenzitu použitého násilí, nelze přeceňovat. Intenzita užitého násilí totiž vyplynula ze samotné situace, zejména byla determinována mírou odporu poškozeného. Sám obviněný zjevně žádnou hranici ohledně použitého násilí předem stanovenu neměl. Totéž lze říci i ohledně způsobené škody. Záleželo totiž pouze na tom, jakou finanční částku měl poškozený u sebe. Obviněný se nespokojil pouze s částí finanční hotovosti, které se násilím zmocnil, ale ponechal si ji evidentně celou.
Závěrem je proto možné prohlásit, že pokud byl obviněný P. B. odsuzujícím rozsudkem uznán vinným trestným činem loupeže, jako zvlášť nebezpečný recidivista a v souladu s tím mu pak byl stanoven trest odnětí svobody, jednalo se o rozhodnutí, které je v souladu se zákonem. Totéž pak lze konstatovat i ohledně rozhodnutí odvolacího soudu, pokud odvolání obviněného jako nedůvodné zamítl.
Na základě všech výše uvedených důvodů Nejvyšší soud proto dospěl k opačnému závěru než ministr spravedlnosti v podané stížnosti pro porušení zákona, když shledal, že napadeným usnesením Krajského soudu v Ostravě ze dne 20. 10. 1994 sp. zn. 5 To 455/1994 i jemu předcházejícím rozsudkem Okresního soudu v Karviné ze dne 1. 9. 1994 sp. zn. 3 T 58/1994 nebyl v neprospěch obviněného P. B. zákon porušen. Proto předmětnou stížnost pro porušení zákona podle §268 odst. 1 písm. c) tr. ř. zamítl, jako nedůvodnou v neveřejném zasedání (viz ustanovení §274 tr. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 29. července 2009
Předseda senátu:
JUDr. František Hrabec