ECLI:CZ:NS:2009:4.TZ.47.2009.1
sp. zn. 4 Tz 47/2009
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky projednal ve veřejném zasedání konaném dne 28. července 2009 v senátě složeném z předsedy JUDr. J. P. a soudců JUDr. F. H. a JUDr. P. Š. stížnost pro porušení zákona, kterou podala ministryně spravedlnosti České republiky ve prospěch obviněného B. D., proti pravomocnému usnesení bývalého Vojenského obvodového soudu v Brně ze dne 28. 11. 1991, sp. zn. 2 Rtv 75/91, a podle §268 odst. 2, §269 odst. 2 a §270 odst. 1 tr. ř. rozhodl takto:
Pravomocným usnesením bývalého Vojenského obvodového soudu v Brně ze dne 28. 11. 1991, sp. zn. 2 Rtv 75/91 a v řízení předcházejícím b y l p o r u š e n z á k o n v ustanoveních §1 odst. 1, odst. 2 zák. č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci, ve znění zákona č. 47/1991 Sb. a §2 odst. 5, odst. 6 tr. ř., ve znění účinném do 31. 12. 1991, v neprospěch obviněného B. D.
Napadené usnesení se z r u š u j e.
Zrušují se též všechna další rozhodnutí na zrušené usnesení obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, zejména se zrušuje pravomocný rozsudek bývalého Vojenského obvodového soudu v Brně ze dne 30. 1. 1992,sp. zn. 2 Rtv 75/91.
Městskému soudu v Brně se p ř i k a z u j e, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Odůvodnění:
Rozsudkem bývalého Vojenského obvodového soudu v Brně ze dne 9. 12. 1960, sp. zn. 3 T 61/60, byl obviněný B. D. uznán vinným trestným činem vyhýbání se služební povinnosti podle §270 odst. 1 písm. b) tr. zák. č. 86/1950 Sb., kterého se měl dopustit tím, že dne 1. 11. 1960 odmítl u svého útvaru K. vykonávat vojenskou službu s odůvodněním, že mu to nedovoluje jeho náboženské přesvědčení S. J., za což byl odsouzen podle §270 odst. 1 tr. zák. č. 86/1950 Sb. k nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání 18 měsíců. Uvedený rozsudek nabyl právní moci dne 18. 12. 1960.
Obviněný B. D. nastoupil výkon trestu dne 18. 12. 1960 se zápočtem vazby od 2. 11. 1960 do 18. 12. 1960 a uložený trest vykonal dne 2. 5. 1962.
Dne 20. 5. 1991 požádal obviněný B. D. o rehabilitaci podle zák. č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci, o které bylo rozhodnuto usnesením bývalého Vojenského obvodového soudu v Brně ze dne 28. 11. 1991, sp. zn. 2 Rtv 75/91, tak, že rozsudek bývalého Vojenského obvodového soudu v Brně ze dne 9. 12. 1960, sp. zn. 3 T 61/60, byl podle §14 odst. 1 písm. f) zák. č. 119/1990 Sb. zrušen ve výroku o trestu a podle §14 odst. 3 zák. č. 119/1990 Sb. byla současně zrušena všechna další rozhodnutí na zrušenou část obsahově navazující, pokud vzhledem ke změnám, k nímž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Usnesení nabylo právní moci dne 28. 11. 1991.
Následně bývalý Vojenský obvodový soud v Brně nařídil v předmětné věci hlavní líčení, v němž rozhodl rozsudkem ze dne 30. 1. 1992, sp. zn. 2 Rtv 75/91, tak, že při nezměněném výroku o vině z rozsudku bývalého Vojenského obvodového soudu v Brně ze dne 9. 12. 1960, sp. zn. 3 T 61/60, podle §270 odst. 1 zák. č. 86/1950 Sb. obviněného odsoudil k trestu odnětí svobody v trvání 6 měsíců a podle §24 a §25 tr. zák. č. 86/1950 Sb. mu byl výkon uloženého trestu odnětí svobody podmíněně odložen na zkušební dobu 1 roku. Rozsudek nabyl právní moci dne 20. 2. 1992.
Proti usnesení bývalého Vojenského obvodového soudu v Brně ze dne 28. 11. 1991, sp. zn. 2 Rtv 75/91, podala ministryně spravedlnosti stížnost pro porušení zákona ve prospěch obviněného B. D. Vytkla v ní, že stížností pro porušení zákona napadeným usnesením a v řízení předcházejícím byl zákon porušen v ustanovení §1 odst. 1, 2 zákona č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci, ve znění zák. č. 47/1991 Sb. a v ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř., ve znění účinném do 31. 12. 1991, v neprospěch obviněného B. D.
V odůvodnění stížnosti pro porušení zákona ministryně spravedlnosti uvedla, že bývalý Vojenský obvodový soud v Brně při projednávání žádosti obviněného B. D. o soudní rehabilitaci nepostupoval důsledně podle zákona č. 119/1990 Sb., jehož smyslem bylo rehabilitovat, a to nejen právně, ale i morálně co nejvíce těch, kteří v období totalitního režimu trpěli a byli pronásledováni. Z napadeného usnesení a z dalších navazujících rozhodnutí bývalého Vojenského obvodového soudu v Brně je patrné, že důvodem odmítnutí vojenské služby bylo náboženské přesvědčení obviněného B. D., aniž by byla vyhodnocena konkrétní situace v době, kdy došlo k trestné činnosti obviněného. Jednalo se o situaci, kdy přes obecně deklarovanou náboženskou svobodu nebyla současně zajištěna možnost tuto svobodu, v případě konfliktu s danými občanskými povinnostmi, realizovat. Nebylo přiměřeně vzato v úvahu ani základní právo obviněného vyplývající z čl. 18 Všeobecné deklarace lidských práv, tedy právo na svobodu svědomí, které nelze zaměňovat se svobodou víry ani se svobodou náboženskou, zejména když motiv jednání pod imperativem svědomí je v případě odmítání vojenské služby nutno považovat za určující. Dle názoru ministryně spravedlnosti bývalý Vojenský obvodový soud v Brně pochybil, když v rehabilitačním řízení ponechal v platnosti výrok o vině obviněného B. D. s odůvodněním, že bývalý Vojenský obvodový soud v Brně při projednávání předmětné trestní věci provedl dokazování v potřebném rozsahu a správně zjistil skutkový stav, proto jeho postupu nelze nic vytknout.
Závěrem stížnosti pro porušení zákona ministryně spravedlnosti navrhla, aby Nejvyšší soud České republiky podle §268 odst. 2 tr. ř. vyslovil, že usnesením bývalého Vojenského obvodového soudu v Brně ze dne 28. 11. 1991, sp. zn. 2 Rtv 75/91 a v řízení předcházejícím byl porušen zákon v neprospěch obviněného B. D. ve vytýkaném směru, aby podle §269 odst. 2 tr. ř. napadené usnesení zrušil, stejně jako další rozhodnutí na zrušené usnesení obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a dále postupoval podle §270 odst. 1 tr. ř.
Nejvyšší soud České republiky přezkoumal podle §267 odst. 3 tr. ř. zákonnost a odůvodněnost těch výroků rozhodnutí, proti nimž byla stížnost pro porušení zákona podána, v rozsahu a z důvodů v ní uvedených, jakož i řízení napadené části rozhodnutí předcházející a shledal, že zákon porušen byl.
Podle §1 odst. 1 zák. č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „rehabilitační zákon“), je účelem tohoto zákona zrušit odsuzující soudní rozhodnutí za činy, které v rozporu s principy demokratické společnosti respektující občanská politická práva a svobody zaručené ústavou a vyjádřené v mezinárodních dokumentech a mezinárodních právních normách zákon označoval za trestné, umožnit rychlé přezkoumání případů osob takto protiprávně odsouzených v důsledku porušování zákonnosti na úseku trestního řízení, odstranit nepřiměřené tvrdosti v používání represe, zabezpečit neprávem odsouzeným osobám společenskou rehabilitaci a přiměřené hmotné odškodnění a umožnit ze zjištěných nezákonností vyvodit důsledky proti osobám, které platné zákony vědomě nebo hrubě porušovaly. Podle odst. 2 citovaného ustanovení činy, které směřovaly k uplatnění práv a svobod občanů zaručených ústavou a vyhlášených ve Všeobecné deklaraci lidských práv a v navazujících mezinárodních paktech o občanských a politických právech, byly československými trestními zákony prohlášeny za trestné v rozporu s mezinárodním právem a mezinárodnímu právu odporovalo také jejich trestní stíhání a trestání.
Bývalý Vojenský obvodový soud v Brně, který v této věci přezkumné řízení podle rehabilitačního zákona na základě žádosti obviněného prováděl, se však důsledně citovaným účelem rehabilitačního zákona neřídil.
Jak je zřejmé z napadeného usnesení, bývalý Vojenský obvodový soud v Brně se výrokem o vině obsaženým v rozsudku bývalého Vojenského obvodového soudu v Brně ze dne 9. 12. 1960, sp. zn. 3 T 61/60, blíže nezabýval, protože jej považoval za správný. Zaměřil se jen na otázku přiměřenosti trestu. Tato skutečnost vyplývá z odůvodnění napadeného usnesení, kde je uvedeno, že rozhodující soud zjistil, že bývalý Vojenský obvodový soud v Brně provedl při projednávání příslušné věci dokazování v potřebném rozsahu a správně zjistil skutkový stav, proto postupu tohoto soudu nelze nic vytknout.
Vzhledem k tomu, že předmětem řízení o stížnosti pro porušení zákona je trestný čin vyhýbání se služební povinnosti, který měl být údajně obviněným spáchán v roce 1960, je zapotřebí rovněž zkoumat, zda napadeným rozhodnutím nedošlo k porušení základních práv stěžovatele, včetně jeho základního práva na svobodu svědomí, která je obsažena v čl. 15 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
Plénum Ústavního soudu České republiky se k otázce práva na svobodu svědomí vyslovilo v nálezu ze dne 26. 3. 2003, sp. zn. Pl. ÚS 42/2002, tak, že svoboda svědomí má konstitutivní význam pro demokratický právní stát respektující liberální myšlenku přednosti odpovědné důstojné lidské bytosti před státem - tj. myšlenku úcty (respektu a ochrany) státu k právům člověka a občana [čl. 1 odst. 1 Ústavy České republiky (dále jen \"Ústava\")]. Naopak je příznačné pro totalitní politické režimy, že nerespektují autonomii svědomí jednotlivce, když se pokoušejí i za pomoci represivní trestní politiky potlačovat svobodu svědomí jednotlivce, a tak jej nutí k přijetí vůle vládnoucích, která si činí nárok na jediné možné dobré rozhodnutí a v tomto smyslu jediné etické rozhodnutí.
Tento trend lze sledovat i v československé, resp. české ústavní rovině. Ústavní listina č. 121/1920 Sb. i současná Listina základních práv a svobod nepředpokládají možnost zákonného omezení svobody svědomí. Ústava 9. května č. 150/1948 Sb. sice v §15 svobodu svědomí deklarovala, avšak zároveň ji negovala tím, že stanovila, že svoboda svědomí nemůže být důvodem k odepření splnění občanské povinnosti, kterou stanovil obyčejný zákon. Ústava Československé socialistické republiky č. 100/1960 Sb., účinná od 11. 7. 1960 (tedy účinná v době rozhodování bývalého Vojenského obvodového soudu v Brně v předmětné věci), již svobodu svědomí nezmiňovala vůbec.
Svoboda svědomí se projevuje v rozhodnutích jednotlivce učiněných v určitých konkrétních situacích, tedy \"tady a teď\", pociťovaných jako hluboce prožitá povinnost. Rozhodnutí diktované svědomím spočívá na existenci svědomí samotného, nikoliv na specifických náboženských či ideologických představách. Z uvedeného vyplývá, že svobodu svědomí nelze zaměňovat se svobodou víry ani se svobodou náboženskou. Na rozdíl od těchto svobod je rozhodnutí diktované svědomím vždy konkrétní, neboť jeho předmětem je konkrétní chování v konkrétní situaci (srov. nález pléna Ústavního soudu České republiky ze dne 26. 3. 2003, sp. zn. Pl. ÚS 42/2002).
Je tedy možno uzavřít, že pokud obviněný odmítl konat vojenskou službu z důvodu svého náboženského přesvědčení a toto jeho jednání bylo reálně projeveným osobním rozhodnutím diktovaným svědomím, na kterém se maximy plynoucí z víry či náboženského přesvědčení toliko podílely, pak svým jednáním pouze uplatňoval právo na svobodu svědomí a náboženského přesvědčení. Vzhledem k uvedenému a s odkazem na výše citované výkladové teze vztahující se k naplňování svobody svědomí jednotlivce i z pohledu dnes platných norem, především čl. 15 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, nelze považovat jednání obviněného spočívající v odmítnutí konání vojenské služby v roce 1960 za trestný čin.
Z konfrontace napadeného rozhodnutí s výše uvedenými právními názory a závěry Ústavního soudu je zřejmé, že pokud rehabilitační senát bývalého Vojenského obvodového soudu v Brně nepřezkoumal též výrok o vině trestného činu vyhýbání se služební povinnosti podle ustanovení §270 odst. 1 písm. b) tr. zák. č. 86/1950 Sb., a to ve smyslu shora uvedeném, porušil zákon v ustanoveních §1 odst. 1, odst. 2 zákona o soudní rehabilitaci, ve znění zák. č. 47/1991 Sb. a v řízení, které mu předcházelo, v ustanoveních §2 odst. 5, odst. 6 tr. ř., ve znění účinném do 31. 12. 1991, v neprospěch obviněného B. D. Jako důsledek této skutečnosti Nejvyšší soud České republiky podle §269 odst. 2 tr. ř. zrušil v celém rozsahu nejen napadené usnesení, nýbrž i všechna další rozhodnutí na toto usnesení obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo jeho zrušením, pozbyla podkladu, zejména zrušil rozsudek bývalého Vojenského obvodového soudu v Brně ze dne 30. 1. 1992, sp. zn. 2 Rtv 75/91.
Nejvyšší soud České republiky nemohl ve věci sám meritorně rozhodnout, neboť podle §271 odst. 1 tr. ř. může postupovat tímto způsobem jen, je-li možno rozhodnutí učinit na podkladě skutkového stavu, který byl v napadeném rozhodnutí správně zjištěn. Tuto podmínku neshledal Nejvyšší soud České republiky splněnou.
V návaznosti na výše uvedené skutečnosti proto Nejvyšší soud České republiky podle §270 odst. 1 tr. ř. přikázal Městskému soudu v Brně jako soudu nyní podle zákona č. 284/1993 Sb. příslušnému, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl s tím, že podle §270 odst. 4 tr. ř. bude při svém rozhodování vázán právním názorem, který vyslovil ve věci Nejvyšší soud. Nejvyšší soud České republiky v této souvislosti zdůrazňuje, že v novém řízení nemůže dojít ke změně rozhodnutí v neprospěch obviněného B. D., neboť Nejvyšší soud vyslovil, že zákon byl porušen v neprospěch obviněného (§273 tr. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 28. července 2009
Předseda senátu:
JUDr. J. P.