ECLI:CZ:NS:2009:4.TZ.51.2009.1
sp. zn. 4 Tz 51/2009
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky projednal ve veřejném zasedání dne 29. července 2009 v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Danuše Novotné a soudců JUDr. Františka Hrabce a JUDr. Jiřího Pácala stížnost pro porušení zákona, kterou podala ministryně spravedlnosti ve prospěch obviněného Mgr. P. M., proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 9. 7. 2003, sp. zn. 3 To 147/2003, a podle §268 odst. 2, §269 odst. 2 a §271 odst. 1 tr. řádu rozhodl takto:
Pravomocným usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 9. 7. 2003, sp. zn. 3 To 147/2003, a v řízení, které mu předcházelo, b y l p o r u š e n z á k o n v ustanoveních §254 odst. 1, §256 tr. řádu a §209 odst. 1 písm. a) tr. zákona v neprospěch obviněného Mgr. P. M.
Napadené usnesení se zrušuje .
Zrušují se také rozsudek Městského soudu v Brně ze dne 3. 2. 2003, sp. zn. 5 T 114/2002, jakož i všechna další rozhodnutí, na zrušené usnesení a rozsudek obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Obviněný Mgr. P. M. se podle §226 písm. b) tr. řádu z p r o š ť u j e o b ž a l o b y pro skutek, jehož se měl dopustit tím, že
dne 26. 9. 2000 ve 13. 40 hod. v B. po předchozím telefonickém oznámení a po příslušném poučení učinil na Obvodním oddělení Policie ČR v B. – Ž. trestní oznámení o údajném odcizení osobního automobilu Alfa Romeo, patřícího jeho otci P. M. st., přičemž uvedené vozidlo v dopoledních hodinách řídil v podnapilém stavu ulicemi města B. a v 10.55 hod. na ul. V. při odbočování doleva na ulici V. zavinil střet s tramvají D. p. města B., řízenou R. C., po kterém havarované vozidlo sám odstavil na nedalekém parkovišti a z místa nehody odešel, což vedlo k nadbytečné činnosti příslušné složky Policie ČR, spočívající zejména v ohledání místa činu, v ohledání nalezeného „odcizeného vozidla“, ve vypracování fotodokumentace, plánku místa činu a dalších zbytečných úkonů,
čímž měl podle obžaloby spáchat trestný čin poškozování cizích práv podle §209 odst. 1 písm. a) tr. zákona.
Odůvodnění:
Obviněný Mgr. P. M. byl rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 3. 2. 2003, sp. zn. 5 T 114/2002, uznán vinným trestným činem poškozování cizích práv podle §209 odst. 1 písm. a) tr. zákona, jehož se dopustil tím, že dne 26. 9. 2000 ve 13. 40 hod. v B. po předchozím telefonickém oznámení a po příslušném poučení, učinil na Obvodním oddělení Policie České republiky v B. – Ž. trestní oznámení o údajném odcizení osobního automobilu Alfa Romeo, patřícího jeho otci P. M. st., přičemž uvedené vozidlo řídil v dopoledních hodinách v podnapilém stavu ulicemi města B. a v 10.55 hod. na ul. V. při odbočování doleva na ul. V. zavinil střet s tramvají D. p. města B., řízenou R. C., po kterém havarované vozidlo sám odstavil na nedalekém parkovišti a z místa nehody odešel, což vedlo k nadbytečné činnosti příslušné složky Policie České republiky, spočívající zejména ve vypracování fotodokumentace, plánku místa činu a dalších zbytečných úkonů.
Za to mu byl uložen v sazbě §209 odst. 1 tr. zákona trest odnětí svobody v trvání čtyř měsíců, jehož výkon byl podle §58 odst. 1 a §59 odst. 1 tr. zákona podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání jednoho roku.
Obviněný Mgr. P. M. podal proti rozsudku soudu prvního stupně odvolání, které Krajský soud v Brně usnesením ze dne 9. 7. 2003, sp. zn. 3 To 147/2003, zamítl podle §256 tr. řádu jako nedůvodné.
Ministryně spravedlnosti podala podle §266 odst. 1 tr. řádu proti výše citovanému usnesení Krajského soudu v Brně stížnost pro porušení zákona ve prospěch obviněného. Podle jejího názoru byl tímto rozhodnutím porušen zákon v neprospěch obviněného Mgr. P. M. v ustanoveních §254 odst. 1 a §256 tr. řádu, a v řízení předcházejícím v ustanovení §2 odst. 6 tr. řádu ve vztahu k §209 odst. 1 písm. a) tr. zákona.
Stěžovatelka nezpochybnila skutkové závěry, které soud prvního stupně učinil, neboť jimi bylo spolehlivě prokázáno spáchání skutku v rozsahu, jenž je popsán ve výroku rozsudku. Neztotožnila se však s právní kvalifikací tohoto činu jako trestného činu poškozování cizích práv podle §209 odst. 1 písm. a) tr. zákona. V tomto směru odkázala na rozhodnutí velkého senátu Nejvyššího soudu ČR ve věci sp. zn. 15 Tdo 574/2006, přičemž podrobné zdůvodnění tohoto rozsudku je i podkladem stejně podrobné argumentace písemně vyhotovené stížnosti pro porušení zákona. Pro stručnost lze tyto závěry shrnout tak, že podávání lživých informací Policii ČR nelze sankcionovat podle §209 tr. zákona, což nevylučuje trestní odpovědnost za jiný trestný čin, případně lze takovéto jednání právně posoudit jako přestupek, avšak v konkrétní věci je i tento postup vyloučen, neboť již uplynula promlčecí doba přestupku.
Tyto skutečnosti měl Krajský soud v Brně jako soud odvolací zjistit a vyvodit z toho právní závěr, že obviněný po subjektivní ani objektivní stránce nenaplnil skutkovou podstatu trestného činu podle §209 odst. 1 písm. a) tr. zákona, a podle §257 odst. 1 písm. b) tr. řádu zrušit rozhodnutí soudu prvního stupně a obviněného obžaloby podle §226 písm. b) tr. řádu zprostit.
Závěrem svého mimořádného opravného prostředku ministryně spravedlnosti navrhla, aby Nejvyšší soud České republiky podle §268 odst. 2 tr. řádu vyslovil namítané porušení zákona, k němuž došlo v neprospěch obviněného, aby podle §269 odst. 2 tr. řádu napadené usnesení i rozhodnutí na něj obsahově navazující zrušil, a aby sám ve věci rozhodl podle §271 odst. 1 tr. řádu, případně aby postupoval podle §270 odst. 1 tr. řádu, a věc přikázal příslušnému soudu, aby ji v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Nejvyšší soud České republiky (dále jen Nejvyšší soud) přezkoumal podle §267 odst. 3 tr. řádu zákonnost a odůvodněnost těch výroků rozhodnutí, proti nimž byla stížnost pro porušení zákona podána, v rozsahu a z důvodů v ní uvedených, jakož i řízení napadené části rozhodnutí předcházející a shledal, že zákon byl porušen.
Z obsahu přezkoumávaného trestního spisu je patrno, že Městský soud v Brně na podkladě obžaloby podané dne 13. 5. 2002, rozhodl ve věci rozsudkem ze dne 5. 8. 2002, sp. zn. 5 T 114/2002, jímž obviněného Mgr. P. M. podle §226 písm. b) tr. řádu zprostil obžaloby, neboť popsaný skutek není trestným činem.
Z podnětu odvolání státního zástupce Krajský soud v Brně usnesením dne 27. 11. 2002, sp. zn. 3 To 487/2002, rozsudek soudu prvního stupně podle §258 odst. 1 písm. b) tr. řádu zrušil a věc mu vrátil, odvolání obviněného bylo podle §256 tr. řádu zamítnuto.
V nově vydaném rozsudku ze dne 3. 2. 2003 Městský soud v Brně uznal obviněného vinným trestným činem poškozování cizích práv podle §209 odst. 1 písm. a) tr. zákona při popisu skutku tak, jak je uváděn výše. V odůvodnění rozhodnutí uvedl, že obviněný svým jednáním, kdy v podnapilém stavu nahlásil odcizení motorového vozidla, se kterým krátce předtím havaroval, vyvolal nadbytečnou činnost policejních složek a naplnil tak po subjektivní i objektivní stránce skutkovou podstatu uvedeného trestného činu. Soud prvního stupně argumentoval tím, že každá civilizovaná společnost má důvodný zájem na řádném fungování státních orgánů, a to bez rušivých zásahů ze strany nezodpovědných osob, které svým jednáním znevažují a ztěžují plnění základních úkonů, vyplývajících ze zákonné úpravy. Jednání obviněného shledal společensky nebezpečné, neboť jím zapříčinil zcela zbytečnou činnost orgánů Policie ČR.
Pokud v podaném odvolání obviněný zejména poukazoval zejména na neexistenci znaku skutkové podstaty trestného činu poškozování cizích práv podle §209 odst. 1 písm. a) tr. zákona – způsobení vážné újmy – odvolací soud poukázal na výčet úkonů, které orgány Police ČR byly nuceny provést, a jež by, nebýt nepravdivého oznámení obviněného, prováděny nebyly. To podle odvolacího soudu nalézací soud v dostačující míře prokázal a odůvodnil.
Trestného činu poškozování cizích práv podle §209 odst. 1 písm. a) tr. zákona se dopustí ten, kdo jinému způsobí vážnou újmu na právech tím, že někoho uvede v omyl.
Objektem ustanovení §209 tr. zákona jsou jiná než majetková práva jednotlivce, ale i právnických osob, kolektivních orgánů, případně i práva státu.
Primárním předpokladem porušení práva je ovšem jeho existence. Ta, s výjimkou práv přirozených, musí být založena nějakým právním aktem, ať již v podobě právní normy či v podobě individuálního právního aktu.
V posuzovaném případě měla být porušena práva Policie ČR v rozsahu, který je z odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů citován výše, tedy zejména v bránění v řádném výkonu povinností Policie ČR.
Podle Nejvyššího soudu, zejména s ohledem na rozhodnutí velkého senátu NS ČR ze dne 28. 6. 2006, sp. zn. 15 Tdo 574/2006, jež judikatorně řešilo právní věc identické povahy, toto domnělé právo nemá oporu v žádném právním předpise.
Zákon č. 283/1991 Sb., o Policii ČR, ve znění pozdějších předpisů, stanoví v §2 úkoly policie, mezi něž patří také odhalování trestných činů a zjišťování jejich pachatele /§2 odst. 1 písm. d) citovaného zákona/.
Pro plnění těchto úkolů stanoví zákon policistům v §6 až §11 cit. zákona povinnosti, jakož i oprávnění (§12 až §25). Mezi těmito oprávněními figuruje například oprávnění požadovat potřebná vysvětlení od osoby, která může přispět k objasnění skutečností důležitých pro odhalení přestupku a jeho pachatele (§12 odst. l).
Tomu obdobně odpovídá povinnost policejního orgánu podle §158 odst. 2 tr. řádu přijímat oznámení o skutečnostech nasvědčujících tomu, že byl spáchán trestný čin, včetně povinnosti poučit oznamovatele o odpovědnosti za vědomě nepravdivé údaje.
Podle §158 odst. 3 tr. řádu je policejní orgán za účelem objasnění a prověření skutečností důvodně nasvědčujících tomu, že byl spáchán trestný čin, nadán celou řadou oprávnění, mimo jiné i oprávněním vyžadovat vysvětlení od fyzických a právnických osob /§158 odst. 3 písm. a) tr. řádu/.
Z uvedených předpisů však nelze dovozovat právo Policie ČR na pravdivé informace.
Podávání lživých informací policii sice může za splnění dalších podmínek zakládat trestní postih pachatele takového jednání například pro trestné činy křivého obvinění podle §174 tr. zákona, křivé výpovědi a nepravdivého znaleckého posudku podle §175 tr. zákona, ve speciálních případech pak rovněž trestných činů křivého tlumočení podle §175a tr. zákona, případně padělání a vystavování nepravdivých lékařských zpráv, posudků a nálezů podle §175b tr. zákona.
Ze samotné sankcionovatelnosti tohoto jednání však nelze mechanicky dovozovat právo Policie ČR na to, aby jí byly poskytovány výhradně pravdivé informace. Právě prověřování pravdivosti poskytnutých informací patří mezi náplň její činnosti. Ostatně v opačném případě by každý trestný čin kvalifikovaný podle §174, §175, §175a, §175b tr. zákona musel být současně posouzen i jako trestný čin poškozování cizích práv podle §209 tr. zákona spáchaný v jednočinném souběhu, protože prakticky každé takové jednání má za následek mimo poškození jiných objektů i negativní dopad na činnost policejní složky, která je nucena na jeho podkladě vést další šetření. Posouzení takovéhoto jednání jako jednočinného souběhu trestných činů se však v dosavadní rozhodovací praxi nevyskytlo.
To přitom neznamená, že jednání spočívající v podání nepravdivého trestního oznámení, které nenaplňuje znaky žádného ze shora uvedených trestných činů, nebude mít pro toho, kdo se jej dopustil, žádné následky. Jde o jednání, které může být postiženo jako přestupek podle §47a odst. 1 zákona o přestupcích pokutou až do výše 50 000,- Kč. Toto ustanovení bylo do zákona o přestupcích doplněné novelou účinnou od 1. 1. 2002, navazující na tehdejší rozsáhlou novelu trestního řádu, upravující nově i institut tzv. vysvětlení. Z toho lze dovodit, že zákonodárce považoval samotné nepravdivé vysvětlení, které nenaplňuje zákonné znaky zmiňovaných trestných činů podle §147, §175, §175a, §175b tr. zákona, za méně typově nebezpečné.
Nelze dále pomíjet ani skutečnost, že má-li nepravdivé trestní oznámení za následek způsobení materiální škody, kterou lze vyčíslit, bude možno domáhat se její úhrady na odpovědné osobě prostřednictvím občanskoprávní žaloby. Aplikace prostředků trestního práva by tak neodpovídala subsidiární povaze trestního práva.
Nejvyšší soud vzhledem k této argumentaci konstatuje, že skutek, kterým byl obviněný rozsudkem soudu prvního stupně uznán vinným, a který akceptoval ve svém rozhodnutí i odvolací soud, nevykazuje znaky trestného činu poškozování cizích práv podle §209 odst. 1 písm. a) tr. zákona z důvodů, jež jsou výše podrobně rozvedeny.
Tyto skutečnosti měl v souvislosti s prováděným odvolacím řízením zjistit Krajský soud v Brně, neboť rozsah přezkumu mu stanoví §254 odst. 1 tr. řádu. Pokud by dostál této povinnosti nemohl by ve věci rozhodnout podle §256 tr. řádu a zamítnout odvolání obviněného jako nedůvodné.
Nejvyšší soud konstatuje, že jednání obviněného Mgr. P. M. by mohlo vykazovat znaky přestupku křivého vysvětlení podle §47a zákona o přestupcích, nicméně vzhledem k ustanovení §20 odst. 1, 2 citovaného zákona je stíhání pro přestupek vyloučeno vzhledem k uplynutí jednoroční promlčecí lhůty.
Nejvyšší soud se zřetelem k dalšímu možnému postupu vážil, zda zjištěný skutek nevykazuje znaky jiného trestného činu, avšak dospěl k negativnímu závěru.
Za tohoto stavu věci Nejvyšší soud podle §268 odst. 2 tr. řádu vyslovil, že usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 9. 7. 2003, sp. zn. 3 To 147/2003, byl porušen zákon v ustanovení §254 odst. 1, §256 tr. řádu a §209 odst. 1 písm. a) tr. zákona v neprospěch obviněného Mgr. P. M. Podle §269 odst. 2 tr. řádu napadené usnesení zrušil, stejně tak zrušil rozsudek Městského soudu v Brně ze dne 3. 2. 2003, sp. zn. 5 T 114/2002, jakož i všechna další rozhodnutí, na zrušené usnesení a rozsudek obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pobyla podkladu.
Podle §271 odst. 1 tr. řádu může Nejvyšší soud při zrušení napadeného rozhodnutí také sám hned ve věci rozhodnout, je-li možno rozhodnutí učinit na podkladě skutkového stavu, který byl v napadeném rozhodnutí správně zjištěn. Vzhledem k existenci těchto zákonných předpokladů Nejvyšší soud rozhodl, že se obviněný zprošťuje obžaloby pro citovaný skutek podle §226 písm. b) tr. řádu, neboť tento není trestným činem a nepřipadalo v úvahu ani postoupit věc k projednání jinému orgánu s tím, že by mohl být posouzen jako přestupek.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 29. července 2009
Předsedkyně senátu:
JUDr. Danuše N o v o t n á