ECLI:CZ:NS:2009:4.TZ.61.2009.1
sp. zn. 4 Tz 61/2009
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky projednal ve veřejném zasedání konaném dne 19. listopadu 2009 v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Šabaty a soudců JUDr. Františka Hrabce a JUDr. Jiřího Pácala stížnost pro porušení zákona, kterou podala ministryně spravedlnosti České republiky ve prospěch zemřelého obviněného Ing. J. K., proti usnesení bývalého Nejvyššího soudu v Praze ze dne 14. 5. 1959, sp. zn. 1 To 54/59, a podle §268 odst. 2, §269 odst. 2 a §270 odst. 1 tr. ř. takto:
Pravomocným usnesením bývalého Nejvyššího soudu v Praze ze dne 14. 5. 1959, sp. zn. 1 To 54/59, b y l p o r u š e n z á k o n v ustanoveních §281 a §283 zákona č. 64/1956 Sb. a v řízení předcházejícím v ustanoveních §245 odst. 1 písm. c), odst. 3 písm. a), b) tr. zák. č. 86/1950 Sb., ve znění účinném do 31. 12. 1956, a v ustanovení §2 odst. 7, 8 zákona č. 64/1956 Sb., v neprospěch obviněného Ing. J. K.
Napadené usnesení se zrušuje v části týkající se obviněného Ing. J. K. Zrušuje se i rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 16. 3. 1959, sp. zn. 2 T 2/59 v části týkající se obviněného Ing. J. K.
Zrušují se též všechna další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Státnímu zástupci Krajského státního zastupitelství v Praze se p ř i k a z u j e, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Odůvodnění:
V trestní věci, vedené proti obviněným F. D. a spol. před Krajským soudem v Praze pod sp. zn. 2 T 2/59, byl obviněný Ing. J. K. rozsudkem ze dne 16. 3. 1959 uznán vinným trestným činem rozkrádání a poškozování majetku národního a majetku lidových družstev podle §245 odst. 1 písm. c), odst. 3 písm. a), b) tr. zák. č. 86/1950 Sb.
Uvedeného trestného činu se podle bodu II. výroku o vině měl dopustit spolu s obv. Ing. I. R. tím, že Ing. I. R. od prosince 1954 a Ing. J. K. od jara 1954 do konce července 1956 v P. a jinde po předchozí dohodě s Ing. J. P. a dalšími osobami prováděli pod pláštěm podniku \"I.\", propagačního, reklamního a inzertního závodu V. L. d. se sídlem v P., soukromou projektovou činnost, za kterou ve snaze opatřit si bezpracné zisky ke krytí nákladného způsobu života vědomě účtovali vyšší částky, než připouštěly směrnice Ministerstva financí, případně účtovali neprovedené práce, mnohdy jednu dílčí práci dvakrát i třikrát, používali neoprávněných přirážek, za účelem daňového úniku nebo získání neoprávněných daňových výhod, případně za účelem zastření soukromé projekční činnosti, dávali si v některých případech podepisovat faktury za nevykonané práce třetími osobami, případně sami takové faktury podepisovali, podniku \"I.\" za krytí soukromé projektové činnosti poskytovali smluvené úplaty ve výši 8,75%-22,5 % z účtovaných částek, takže socialistickým investorům a jiným socialistickým organizacím byly způsobeny milionové škody, přičemž nehledě k účasti na této celkové škodě jen Ing. I. R. poškodil n.p. E. a Svaz zaměstnanců v průmyslu textilním a kožařském, Z. v. R. B. S. o celkovou částku nejméně 91.000,- Kčs a Ing. J. K. poškodil D., n.p. D. R. o částku 79.645,50 Kčs a Ú. o částku 12.880,- Kčs. Za takto přisouzenou trestnou činnost byly obviněnému Ing. J. K. uloženy následující tresty: nepodmíněný trest odnětí svobody v trvání sedmi let, trest ztráty čestných práv občanských na dobu pěti let, trest zákazu činnosti vykonávat vedoucí funkce v jakémkoliv úseku socialistického sektoru na dobu pěti let a konečně i trest propadnutí celého jeho jmění.
Odvolání obviněného Ing. J. K. proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 16. 3.1959 bylo usnesením Nejvyššího soudu ze dne 14. 5. 1959, sp. zn. 1 To 54/59, podle §281 tr. ř. jako nedůvodné zamítnuto.
Proti usnesení Nejvyššího soudu v Praze ze dne 14. 5. 1959, sp. zn. 1 To 54/59, podala ministryně spravedlnosti České republiky stížnost pro porušení zákona ve prospěch zemřelého obviněného Ing. J. K. Vytkla v ní, že zákon byl porušen v ustanoveních §245 odst. 1 písm. c), odst. 3 písm. a), b) tr. zák. č. 86/1950 Sb., ve znění účinném do 31. 12. 1956, a v ustanoveních. §2 odst. 7, 8, §138 odst. 1, 2, §281, §283 tr. ř. (zákon č. 64/1956 Sb.).
V odůvodnění stížnosti pro porušení zákona ministryně spravedlnosti namítla, že pokud došlo tímto způsobem ke zpravomocnění odsouzení Ing. J. K. až na úrovni bývalého Nejvyššího soudu v Praze jakožto soudu odvolacího, pak jeho odsouzení nebylo z hlediska pravidel přezkumné procedury v soustavě orgánů bývalé Generální prokuratury ČSFR a ČR zahrnuto do rámce stížnosti pro porušení zákona, podané bývalým Generálním prokurátorem České republiky ve vztahu ke všem zbývajícím jeho spoluobviněným a která směřovala proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 16. 3. 1959, sp. zn. 2 T 2/59. Za daného stavu věci tedy jeho odsouzení nebylo podrobeno přezkumnému řízení, vedenému u Vrchního soudu v Praze pod sp. zn. 1 Tz 67/92 a ukončenému rozsudkem ze dne 24. 8. 1994, kterým došlo jak k vyslovení porušení zákona ve všech namítaných směrech, tak i ke zrušení napadeného rozhodnutí ve vztahu ke všem spoluobviněným Ing. K. a k přikázání věci k novému projednání a rozhodnutí až do fáze přípravného řízení. Stěžovatelka uvedla, že podstata přisouzené trestné činnosti obviněného Ing. J. K. byla zcela shodná jako u jeho zbývajících a dnes již bývalých spoluobviněných a měla spočívat v úmyslném nedodržování směrnice Ministerstva financí č. 203/117-422/52, ze dne 14. 10. 1952. Tato směrnice se týkala poskytování slev za projektové práce vykonávané - při tehdejším nedostatku kvalifikovaných odborníků ve státních projektových složkách - soukromými projektanty. Podle tam uvedeného pravidla si mohl soukromý projektant za výsledek svojí odborné činnosti, konané pro potřeby socialistické organizace, účtovat pouze 35% ze 100% základu sazby stanovené za projekční práci. Jak je patrno z výroku o vině, byl obviněný Ing. J. K. uznán vinným nejen za postup odporující uvedené směrnici, ale i za účtování odměn za neprovedené projektové práce, za účtování jedné práce dvakrát až třikrát, za účtování neoprávněných přirážek za účelem způsobení daňového úniku nebo získání daňových výhod, dále za machinace ke krytí soukromé projektové činnosti, jakož i za poskytovaní smluvených úplat odpovědným pracovníkům socialistických investorů a jiných socialistických organizací, kterým tak byly způsobeny celkové milionové škody. Přitom obviněný Ing. J. K. se na takovém celkovém škodlivém následku jednání tehdy odsouzené skupiny osob měl podílet škodou ve výši 79.645,50 Kčs na úkor D. s., n.p. D. R. a škodou ve výši 12.880,- Kčs na úkor Ústřední rady odborů.
K danému dále uvedla, že předmětná směrnice, jejíž porušení bylo nejen obviněnému Ing. J. K. vytýkáno, byla publikována ve 2. vydání Sazebníku Inženýrské komory na podzim 1954, avšak nikdy nenabyla povahy obecně závazného právního předpisu, protože nebyla publikována ani ve Sbírce zákonů ani ve Sbírce úředních listin. Pokud obviněný prováděl práce na základě smluv, které zprostředkovávalo družstvo I., pak z hlediska vlastního vyúčtování dodaných projektů bylo postupováno tak, že projektant předal podklady k vyúčtování uvedenému zprostředkujícímu družstvu, které na základě těchto podkladů provedlo vyúčtování investorovi. Podle takto provedeného vyúčtování pak družstvo vyplatilo projektantovi odměnu. Odměnu si tedy neurčoval projektant sám, ale stanovilo ji družstvo, které práci zprostředkovávalo. Pokud zde tedy existoval předpis pro vyúčtování takových prací, bylo povinností družstva k němu přihlédnout, avšak v žádném případě to nebylo povinností samotného projektanta.
V závěru stížnosti stěžovatelka uvedla, že v daném případě nebylo žádným důkazem prokázáno, že by se obviněný Ing. J. K. úmyslně obohacoval na úkor národního majetku nebo majetku lidových družstev. Kromě zjištění, že si odměnu za provedenou projekční činnost neúčtoval ve svém postavení externího projektanta sám, ale stanovilo ji podle příslušného předpisu družstvo, které práci zprostředkovávalo, nebyla prokázána jeho znalost takové směrnice Ministerstva financí, podle které se vyúčtování provádělo, a to ve vztahu k celému přisouzenému časovému období. Je tedy zřejmé, že v předmětném trestním řízení nebylo na straně obviněného Ing. J. K. prokázáno naplnění skutkové podstaty trestného činu rozkrádání a poškozování majetku národního a majetku lidových družstev podle §245 odst. 1 písm. c), odst. 3 písm. a), b) tr. zák. č. 86/1950 Sb., po subjektivní stránce. Z výše uvedených skutečností je taktéž zcela evidentní, že namítaná nezákonnost odsouzení Ing. J. K. byla výsledkem porušení jeho práva na obhajobu ve smyslu §2 odst. 12 trestního řádu ve znění zákona č. 64/1956 Sb., navíc doprovázeným zřejmou motivací tehdejších orgánů činných v trestním řízení postihnout a exemplárně potrestat bývalé soukromě podnikající odborníky z oblasti stavebnictví po změně politického zřízení a to bez ohledu na splněné podmínky jejich trestní odpovědnosti. Proto jsou dány předpoklady k tomu, aby se podaná stížnost pro porušení zákona také opírala o ustanovení §30 odst. 2 zákona č. 119/90 Sb., ve znění zákona č. 47/91 Sb., neboť veškeré vytýkané nezákonnosti nacházejí svůj odraz v ustanovení §1 odst. 1 označeného zákona o soudní rehabilitaci
Z výše uvedených důvodů ministryně spravedlnosti navrhla, aby Nejvyšší soud vyslovil podle §268 odst. 2 tr. ř., že napadeným usnesením Nejvyššího soudu v Praze ze dne 14. 5. 1959, sp. zn. 1 To 54/59, a v řízení předcházejícím byl porušen zákon v neprospěch obviněného Ing. J. K., a to v ustanoveních §245 odst. 1 písm. c), odst. 3 písm. a), b) tr. zák. č. 86/1950 Sb., ve znění účinném do 31.12.1956, a v ustanoveních §2 odst. 7, 8 tr. ř., §138 odst. 1, 2, §281, §283 tr. ř. (zákon č. 64/1956 Sb.), a aby podle §269 odst. 2 tr. ř. napadené usnesení zrušil, jakož i rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 16. 3. 1959, sp. zn. 2 T 2/59, v části, která se týká obviněného Ing. J. K., stejně jako další obsahově navazující rozhodnutí, a dále aby postupoval podle §270 odst. 1 tr. ř.
Nejvyšší soud České republiky podle §267 odst. 3 tr. ř. přezkoumal zákonnost a odůvodněnost těch výroků rozhodnutí, proti nimž byla stížnost pro porušení zákona podána, v rozsahu a z důvodů v ní uvedených, jakož i řízení napadené části rozhodnutí předcházející, a dospěl k závěru, že zákon porušen byl.
Trestní věc proti obviněnému Ing. J. K. a spol. je jedním z mnoha případů trestních stíhání proti bývalým soukro¬mým projektantům a stavitelům, působícím v oblasti stavebnictví, na něž se v důsledku nedostatku kvalifikovaných pracovních sil a technického vybavení státních projektových ústavů od počátku padesátých let, přibližně do roku 1957, obracely socialistické organizace (investoři) se zakázkami na vypracování různých stavebních pro¬jektů. popř. (v některých případech) i na výkon stavebního dozo¬ru. Jednání jednotlivých projektantů bylo zpravidla kvalifikováno buď jako trestný čin rozkrádání a poško¬zování majetku národního a majetku lidových družstev podle §245 zákona č. 86/1950 Sb., nebo (po novelizaci tohoto trestního zákona) jako trestný čin rozkrádání majetku v socialistickém vlastnictví podle §245 tehdy platného trestního zákona. Trestní stíhání proti obviněnému F. D. a spol. bylo napadeným rozsud¬kem Krajského soudu v Praze kvalifikováno jako trestný čin rozkrádání majetku v socialistickém vlastnictví podle §245 odst. 1 písm. c), odst. 2 písm. a), b), odst. 3 tehdy platného trestního zákona a u obviněných Ing. I. R. a Ing. J. K. jako trestný čin rozkrádání a poškozování majetku národní¬ho a majetku lidových družstev podle §245 odst. 1 písm. c), odst. 3 písm. a), b) zák. č. 86/1950 Sb.
Přisouzený skutek, tak jak je popsán pod bodem II. výroku o vině, se vztahuje jak na obviněného Ing. J. K., tak i na spoluobviněného Ing. I. R., kteří měli po celé označené období jednat po předchozí dohodě s odpovědným pracovníkem družstva I., obviněným Ing. J. P., který jim za tuto projektovou složku zprostředkovával provádění projektové činnosti. Uvedený popis předmětného skutku tedy svědčí o tom, že veškeré jejich jednání bylo uskutečněno ve spolupachatelském vztahu s ním. O spolupachatelský vztah mezi obviněnými Ing. K. a Ing. R. (při absenci tehdejší právní úpravy o pokračování v trestném činu) tedy mohlo jít jen v tom rozsahu, kdy jim přisouzený společný skutek pokrývalo shodné časové období. Tak tomu však v daném případě nebylo u jednání obviněného Ing. J. K. v době od jara 1954 do listopadu 1954 a dále během července 1956 a tedy muselo jít o jednání, spáchané ve spolupachatelském vztahu toliko s Ing. P., nikoliv však již s obviněným Ing. I. R.
I přes nesplněnou podmínku spolupachatelského či jiného vztahu trestné součinnosti obviněných Ing. R. a Ing. K. (viz §6 a 7 trestního zákona č. 86/1950 Sb.) je však celý popis jim přisouzeného skutku ad II. výroku o vině zformulován jako jejich společné jednání. Navíc v něm použité formulace s vyjádřením alternativ způsobu páchání trestné činnosti spíše odpovídají těm skutkovým zjištěním, které byly v uvedeném směru opatřeny a přisouzeny v rámci celé skupiny obviněných. Z posledně uvedeného hlediska tedy lze takto koncipované skutkové větě, vztahující se k výroku o vině obviněného Ing. J. K., vytýkat chybějící popis jeho konkrétního jednání, kterým měl naplnit znaky skutkové podstaty přisouzeného trestného činu a to včetně jeho těžšího trestného následku ve smyslu §245 odst. 3 písm. b) tr. zák. z roku 1950 tak, aby o vztahu příčinné souvislosti mezi jeho jednáním a způsobeným následkem nebylo pochyb.
Je zřejmé, že takový popis výroku o vině odporuje pravidlu, uvedenému v ustanovení §138 odst. 1 tr. ř., ve znění zákona č. 64/1956 Sb. o tom, že: \"Trestný čin, jehož se týká výrok o vině, je nutno označit nejen zákonným pojmenováním a uvedením příslušného zákonného ustanovení, nýbrž i uvedením místa, času a způsobu jeho spáchání, po případě i uvedením jiných skutečností, jichž je třeba k tomu, aby skutek nemohl být zaměněn s jiným, jakož i uvedením všech zákonných znaků včetně těch, které odůvodňují určitou trestní sazbu\".
Nepřezkoumatelnost výroku o vině obviněného Ing. J. K. se dále odráží i v odpovídající části odůvodnění odsuzujícího rozsudku, které nesplňuje podmínky ustanovení §138 odst. 2 tr. ř. téhož znění, podle kterého: \"v odůvodnění je vždy třeba stručně, ale jasně vyložit, které skutečnosti vzal soud za prokázány a o které důkazy svá skutková zjištění opřel, existenci kterých skutečností pokládá se zřetelem na výsledky dokazování za vyloučenou nebo za pochybnou, jakými úvahami se řídil při hodnocení provedených důkazů a proč nevyhověl návrhům na provedení důkazů dalších. Z odůvodnění musí být dále patrno, jak se soud vypořádal s obhajobou a jakými právními úvahami se řídil, když posuzoval prokázané skutečnosti podle příslušných ustanovení zákona, ať v otázce viny a trestu či po případě též v otázkách jiných, byly-li do rozsudku pojaty další výroky\".
V návaznosti na to lze, podobně jako ve vztahu k výrokové části odsuzujícího rozsudku, nalézacímu soudu vytýkat, že se v odůvodnění svého rozhodnutí zaměřil především na globální popis způsobu páchání majetkové trestné činnosti, prováděné skupinou bývalých soukromých stavitelů a projektantů na úkor socialistických organizací, poznamenaných při zajišťování poválečné výstavby tehdejšího Československa kritickým nedostatkem odborného stavebního personálu. Přitom svůj právní závěr o vině jednotlivých obviněných, v daném případě obviněného Ing. J. K., neopřel o takové skutkové a právní úvahy, ze kterých by bylo zřejmé, že se se všemi rozhodnými podmínkami jeho trestní odpovědnosti pečlivě vypořádal.
Provádění a účtování projektových prací upravovaly směrnice ministerstva financí ze dne 14. 10. 1952, podle nichž projektové a dokumentační práce všeho druhu mohly být zadávány pouze státním projektovým složkám, avšak v mimořádných případech mohly socialistické projektové organizace s písemným souhlasem nadřízeného úřadu zadat k vyhotovení projektové práce soukromým projektantům (tzv. projektantům podružným); ti pak byli povinni tyto práce zpracovat za odměnu do maximální výše 35 % ze 100 % základních sazeb. Současně bylo stanoveno, že tyto soukromé projektové práce nesmí být zadány zaměstnancům investorů nebo státních projektových složek. Realizaci této projektové činnosti zprostředkovávala jako státní projektové složky ve smyslu shora uvedených směrnic zejmé¬na družstva T., V., A., I., spolek M. a v neposlední řadě i podnik I., propagační, reklamní a insertní závod V. a n. L. d., jehož vedoucí J. J. a B. S. ve spolupráci s Ing. P. rozšířili činnost provozovny o projekci; Ing. P. se obracel na jednotlivé projektanty, jimž zadával zakázky. Podklady pro fakturaci vyhotovovali jednotliví projektanti sami a předávali je podniku I., který účtoval konečnou cenu provedených projektových prací jednotlivým investorům. Tito pro¬jektanti vycházeli při vyhotovování podkladů pro fakturaci vesměs z pokynu Ing. P., přičemž se shora citovanými směrnicemi mi¬nisterstva financí neřídili zejména pokud jde o respektování sle¬vy ve výši 65 % ze základních sazeb.
Trestného činu rozkrádání a poškozování majetku národního a majetku lidových družstev podle §245 odst. 1 písm. c), odst. 2 písm. a), b), odst. 3 zákona č. 86/1950 Sb. se dopustil ten, kdo ma¬jetek národní nebo majetek lidového družstva rozkrádal tím, že se ke škodě takového majetku jinak neoprávněně obohatil, dopustil se takového činu výdělečně a způsobil jím značnou škodu.
Podle §2 odst. 7 tr. ř. (zákon č. 64/1956 Sb.) byly orgány činné v trestním řízení mj. povinny provádět a shromažďovat důka¬zy z úřední povinnosti nebo na návrh stran tak, aby všechny okol¬nosti významné pro rozhodnutí věci byly náležitě objasněny; při¬tom byly povinny se stejnou pečlivostí přihlížet jak k okolnostem svědčícím proti obviněnému, tak i k okolnostem svědčícím v jeho prospěch.
Ustanovení §2 odst. 8 tr. ř. (zákon č. 64/1956 Sb.) ukláda¬lo soudu hodnotit důkazy podle vnitřního přesvědčení soudců, za¬loženého na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu.
Podle 283 tr. ř. (zákon č. 64/1956 Sb.), nezamítne-li odvolací soud odvolání podle §270, je povinen přezkoumat správnost všech výroků rozsudku, proti nimž může odvolatel podat odvolání, i správnost postupu řízení, které předcházelo rozsudku, přihlížeje přitom i k vadám, které nebyly odvoláním vytýkány. Podle §281 tr. ř. (zákon č. 64/1956 Sb.) odvolací soud v odvolacím líčení odvolání zamítne, shledá-li, že není důvodné.
Z dochovaného trestního spisu Nejvyšší soud zjistil, že Krajský soud v Praze se dostatečně nevypořádal s obhajobou ob¬viněného zejména pokud jde o nedostatek subjektivní stránky trestného činu podle §245 tehdy platného trestního zákona, resp. zákona č. 86/1950 Sb., ve vztahu k nerespektování slevy ze základ¬ních sazeb, stanovené směrnicí ministerstva financí, pokud nesprávné účtování provedených projektových prací kladl bez dal¬šího za vinu obviněnému.
Pokud jde o samotnou závaznost shora citované směrnice mi¬nisterstva financí pro jednotlivé projektanty, je nutno uvést, že tato směrnice nebyla publikována ani oznámena ve Sbírce zákonů ČSR, ani v tehdejším Úředním listě, tzn. že neměla charakter obecně závazného právního předpisu; šlo toliko o resortní normu, závaznou pro státní projektové složky, provádějící konečnou fak¬turaci, a nikoliv pro obviněné jako pro tzv. podružné projektan¬ty. Ačkoliv soud věnoval poměrně značné úsilí objasnění otázky, zda jednotliví obvinění byli se směrnicí seznámeni, naprosto po¬minul tu skutečnost, že obvinění pouze dodávali podklady pro ko¬nečnou fakturaci, jíž prováděli pracovníci podniku I., kteří byli povinni podklady jimi dodané zkontrolovat a v případě jejich nesprávnosti upravit; závaznost směrnice pro obviněné pak v odů¬vodnění rozsudku prezentuje jako nepochybnou.
Obviněný Ing. J. K. u hlavního líčení v uvedeném směru vypověděl, že v roce 1954 postupoval při vyúčtování svých projektových prací podle pokynů Ing. P. se slevou 50 % pro objednatele, když u soudu připustil, že takto fakturoval nesprávně a měl si správně účtovat jen 35 % ze své odměny, což si však tehdy neuvědomoval. Jak je z obsahu jeho výpovědi před soudem zřejmé, doznal svůj vědomě nesprávný postup až od podzimu 1954 a to za stavu, kdy mu byl vytýkán nesprávný způsob fakturace již z období předcházejícího, konkrétně v souvislosti s fakturami datovanými dnem 17. 5. 1954 a 28. 7. 1954. S jeho obhajobou o nedostatku subjektivní stránky jeho jednání se nalézací soud vůbec nevypořádal, neboť v odpovídající pasáži odůvodnění odsuzujícího rozsudku se hovoří pouze o časovém vymezení jeho trestného jednání nejen v roce 1954, ale i od roku 1955 s tím, že mu ohledně posledně uvedeného období nebylo uvěřeno, že by poskytoval správné zákonné slevy. Dále se uvádí, že podle znalce bylo jasně prokázáno, že obviněný Ing. K. až do konce své spolupráce s podnikem I. neposkytoval zákonu odpovídající slevy. Jakékoliv další úvahy, týkající se výsledků dokazování za účelem prověření, kdy se obviněný Ing. K., bud\' v rámci součinnosti s Ing. P. či jakýmkoliv jiným způsobem, dozvěděl, jaký je podle výše označené směrnice správný způsob fakturace projektových prací soukromých projektantů, provedených pro potřeby socialistických organizací (minimálně v návaznosti na takové zjištění u Ing. P.), zcela absentují.
Nepodložený závěr o vině obviněného Ing. J. K. nezjistil v rámci svého neomezeného revizního postupu a tím jej ani nenapravil soud odvolací, který se k jeho odvolací argumentaci zabýval toliko formálním vymezením časového rámce souzeného jednání, aniž by zkoumal, zda jím byla naplněna skutková podstata přisouzeného trestného činu zejména z hlediska odvolatelova zavinění.
Vedle tohoto pochybení v otázce viny ohledně jednání spočívajícího v nerespektování shora uvedené směrnice Ministerstva financí Nejvyšší soud shledal, že se nalézací soud náležitě nezabýval výší částek, o něž se měl obviněný neoprávněně obohatit účtováním prací ve skuteč¬nosti neprovedených, popř. nadhodnocováním nebo několikanásobným opakovaným účtováním provedených prací. Ačkoliv všichni obvinění v této trestní věci vyslechnuti v průběhu přípravného řízení poměrně po¬drobně a měli k jednotlivým položkám, jakož i k závěrům znaleckých posudků, zásadní výhrady, soud neučinil žádné kroky k od¬stranění rozporů. V odůvodnění rozsudku se otázkou výše této části škody vůbec nezabýval, pouze v úvodu odůvodnění uvádí, že dále popsaný skutkový děj byl zjiš¬těn „provedeným vyšetřováním, zejména revizními zprávami, znalec¬kými posudky, jejichž správnost potvrdil slyšený znalec u hlavní¬ho líčení Ing. arch. A. V., výslechem obžalovaných, za¬baveným písemným materiálem a výsledky trestního stíhání proti J. J. a spol.“. Dokladem toho je skutečnost, že výše způsobe¬ných škod, t.j. i u obviněného Ing. K., uvedená ve skutkové větě rozsudku, je naprosto shodná s výší škod uvedenou ve skutkové větě obžaloby.
Je nepochybné, že v daném případě nebylo dosud náležitým způsobem prokázáno, že by se obviněný Ing. J. K. úmyslně obohacoval na úkor národního majetku nebo majetku lidových družstev a naplnil tak po subjektivní i objektivní stránce skutkovou podstatu trestného činu rozkrádání a poškozování majetku národní¬ho a majetku lidových družstev podle §245 odst. 1 písm. c), odst. 3 písm. a), b) zák. č. 86/1950 Sb.
Ze shora uvedeného vyplývá, že Krajský soud v Praze při pro¬vádění a hodnocení důkazů nedostál povinnostem, uloženým mu ustanoveními §2 odst. 7, 8. tr. ř. (zákon č. 64/1956 Sb.), jestliže hodnotil provedené důkazy jednostranně v neprospěch obviněného Ing. K., aniž by provedl další důkazy, směřující k objasnění rozporů a jestliže na základě takového hodnocení důkazů učinil závěr o existenci subjektivní stránky zažalovaného trestného činu (pokud jde o nesprávné účtování podle ceníku směrnic Ministerstva financí) a o výši škody, způsobené účtováním neprovedených prací, popř. nadhodnocováním nebo několikanásobným opakovaným účtováním prací provedených.
Nejvyšší soud ze všech výše uvedených důvodů podle §268 odst. 2 tr. ř. vyslovil, že usnesením bývalého Nejvyššího soudu v Praze ze dne 14. 5. 1959, sp. zn. 1 To 54/59, a v řízení předcházejícím byl v neprospěch obviněného Ing. J. K. porušen zákon v ustanoveních §245 odst. 1 písm. c), odst. 3 písm. a), b) tr. zák. č. 86/1950 Sb., ve znění účinném do 31.12.1956, a v ustanoveních §2 odst. 7, 8 tr. ř., §281, §283 tr. ř. (zákon č. 64/1956 Sb.)
Následně pak Nejvyšší soud podle §269 odst. 2 tr. ř. zrušil napadené usnesení bývalého Nejvyššího soudu v Praze, ve stejném rozsahu zrušil i jemu předcházející rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 16. 3. 1959, sp. zn. 2 T 2/59 v části, která se týká obviněného Ing. J. K., stejně jako další obsahově navazující rozhodnutí.
Přestože jednání obviněného, spočívající v nesprávné fakturaci v důsledku nerespektování směrnice Ministerstva financí nenaplňuje z důvodu neexistence subjektivní stránky skutkovou podstatu žádného trestného činu, nedostatečně objasněný skutkový stav ohledně stanovení výše škody způsobené účtováním neprovede¬ných prací, popř. nadhodnocováním nebo několikanásobným opakova¬ným účtováním provedených prací Nejvyššímu soudu neumožňuje postup podle §271 odst. 1 tr. ř., tj. aby ve věci sám rozhodl, neboť jak vyplývá ze znění skutkové věty obžaloby, nelze zcela vyloučit, že jednání obviněného jako spolupachatele zažalované trestné činnosti nevykazuje znaky skutkové podstaty některého trestného či¬nu trestního zákona platného v sou¬časné době (např. §250 tr. zák.)
Jelikož jsou pochybnosti o tom, zda jednání obviněného Ing. J. K. lze podřadit pod některou za skutkových podstat trestných činů obsažených v trestním zákoně, rozhodl Nejvyšší soud v souladu s ustanovením §270 odst. 1 tr. ř. tak, že vrátil věc až do přípravného řízení a přikázal státnímu zástupci Krajského státního zastupitelství v Praze, aby ji v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Pro úplnost je třeba uvést, že ve věci obviněných F. D., Ing. T. P., K. F., Ing. R. Ch. a Ing. I. R., u nichž na rozdíl od obviněného Ing. J. K. rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 16. 3. 1959, sp. zn. 2 T 2/59, nabyl právní moci (obvinění proti němu odvolání nepodali), podal Generální prokurátor České republiky ve prospěch obviněných stížnost pro porušení zákona a Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 24. 8. 1994, sp. zn. 1 Tz 67/92, rozhodl tak, že pravomocným rozsudkem Krajského soudu v Praze ze dne 16. 3. 1959, sp. zn. 2 T 2/59, byl porušen zákon v neprospěch obviněných, citovaný rozsudek zrušil v části týkající se těchto obviněných ve výrocích o vině a trestu a věc přikázal Krajskému státnímu zástupci v Praze, aby ji v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 19. listopadu 2009
Předseda senátu:
JUDr. Petr Šabata