ECLI:CZ:NS:2009:4.TZ.71.2009.1
sp. zn. 4 Tz 71/2009
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky projednal ve veřejném zasedání konaném dne 24. září 2009 v senátě složeném z předsedy JUDr. J. P. a soudců JUDr. F. H. a JUDr. P. Š. stížnost pro porušení zákona, kterou podala ministryně spravedlnosti České republiky ve prospěch zemřelého obviněného Z. K., proti pravomocnému usnesení bývalého Vojenského obvodového soudu v Brně ze dne 19. 3. 1992, sp. zn. 1 Rtv 167/91, a podle §268 odst. 2, §269 odst. 2 a §270 odst. 1 tr. ř. rozhodl takto:
Pravomocným usnesením bývalého Vojenského obvodového soudu v Brně ze dne 19. 3. 1992, sp. zn. 1 Rtv 167/91 a v řízení předcházejícím b y l p o r u š e n z á k o n v ustanoveních §1 odst. 1, odst. 2 zák. č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci, ve znění zák. č. 47/1991 Sb. a §2 odst. 5, odst. 6 tr. ř., ve znění účinném do 31. 12. 1993, v neprospěch obviněného Z. K.
Napadené usnesení se z r u š u j e.
Zrušují se též všechna další rozhodnutí na zrušené usnesení obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, zejména se zrušuje pravomocný rozsudek bývalého Vojenského obvodového soudu v Brně ze dne 18. 6. 1992, sp. zn. 1 Rtv 167/91.
Městskému soudu v Brně se p ř i k a z u j e, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Odůvodnění:
Rozsudkem bývalého Nižšího vojenského soudu v Brně ze dne 8. 8. 1957, sp. zn. 3 T 232/57, byl obviněný Z. K. uznán vinným trestným činem vyhýbání se služební povinnosti podle §270 odst. 1 písm. b) tr. zák. č. 86/1950 Sb., kterého se měl dopustit tím, že po nástupu vojenské základní služby dne 2. 7. 1957 u svého útvaru v U. H. odmítl obléci vojenský stejnokroj a podrobit se vojenskému výcviku s odůvodněním, že mu to nedovoluje jeho náboženské přesvědčení, za což byl odsouzen k nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání 2 roků. Rozsudek nabyl právní moci dne 17. 8. 1957.
Následně obviněný Z. K. dne 19. 12. 1991 požádal o rehabilitaci podle zákona č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci, o které bylo rozhodnuto usnesením bývalého Vojenského obvodového soudu v Brně ze dne 19. 3. 1992, sp. zn. 1 Rtv 167/91, tak, že rozsudek bývalého Nižšího vojenského soudu v Brně ze dne 8. 8. 1957, sp. zn. 3 T 232/57, byl podle §14 odst. 1 písm. f) zák. č. 119/1990 Sb. zrušen ve výroku o trestu a podle §14 odst. 3 zák. č. 119/1990 Sb. byla současně zrušena všechna další rozhodnutí na zrušenou část obsahově navazující, pokud vzhledem ke změnám, k nimž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Usnesení nabylo právní moci dne 19. 3. 1992.
Poté Vojenský obvodový soud v Brně rozhodl podle §223 odst. 1 tr. ř. a §11 odst. 1 písm. a) tr. ř. usnesením ze dne 12. 5. 1992, sp. zn. 1 Rtv 167/91, tak, že obviněný Z. K. je účasten amnestie prezidenta republiky ze dne 9. 5. 1960 a podle čl. V z důvodu části II. článku III. této amnestie bylo zastaveno trestní stíhání obviněného Z. K. pro skutek, v němž byl spatřován trestný čin vyhýbání se služební povinnosti podle §270 odst. 1 písm. b) tr. zák. č. 86/1950 Sb. Usnesení nenabylo právní moci, protože obviněný Z. K. dne 20. 5. 1992 v zákonné lhůtě prostřednictvím svého obhájce požádal o pokračování v řízení a projednání věci.
Na základě žádosti obviněného o pokračování v trestním řízení ze dne 20. 5. 1992 bývalý Vojenský obvodový soud v Brně nařídil v předmětné věci hlavní líčení, v němž rozhodl rozsudkem ze dne 18. 6. 1992, sp. zn. 1 Rtv 167/91, tak, že při nezměněném výroku o vině z rozsudku bývalého Nižšího vojenského soudu v Brně ze dne 8. 8. 1957, sp. zn. 3 T 232/57, z důvodů uvedených v §227 tr. ř. obviněnému trest neuložil. Rozsudek nabyl právní moci dne 4. 7. 1992.
Proti usnesení bývalého Vojenského obvodového soudu v Brně ze dne 19. 3. 1992, sp. zn. 1 Rtv 167/91, podala ministryně spravedlnosti stížnost pro porušení zákona ve prospěch obviněného Z. K. Vytkla v ní, že zákon byl porušen v ustanovení §1 odst. 1, 2 zákona č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci, ve znění zák. č. 47/1991 Sb. a v ustanovení §2 odst. 5, odst. 6 tr. ř., ve znění účinném do 31. 12. 1992, v neprospěch obviněného Z. K.
V odůvodnění stížnosti pro porušení zákona ministryně spravedlnosti uvedla, že bývalý Vojenský obvodový soud v Brně při projednávání žádosti obviněného Z. K. o soudní rehabilitaci nepostupoval důsledně podle zákona č. 119/1990 Sb., jehož smyslem bylo rehabilitovat, a to nejen právně, ale i morálně co nejvíce těch, kteří v období totalitního režimu trpěli a byli pronásledováni. Z napadeného usnesení a z dalších navazujících rozhodnutí bývalého Vojenského obvodového soudu v Brně je patrné, že důvodem odmítnutí vojenské služby bylo náboženské přesvědčení obviněného Z. K., aniž by byla vyhodnocena konkrétní situace v době, kdy došlo k trestné činnosti obviněného. Jednalo se o situaci, kdy přes obecně deklarovanou náboženskou svobodu nebyla současně zajištěna možnost tuto svobodu, v případě konfliktu s danými občanskými povinnostmi, realizovat. Nebylo přiměřeně vzato v úvahu ani základní právo obviněného vyplývající z čl. 18 Všeobecné deklarace lidských práv, tedy právo na svobodu svědomí, které nelze zaměňovat se svobodou víry ani se svobodou náboženskou, zejména když motiv jednání pod imperativem svědomí je v případě odmítání vojenské služby nutno považovat za určující. Dle názoru ministryně spravedlnosti bývalý Vojenský obvodový soud v Brně pochybil, když v rehabilitačním řízení ponechal v platnosti výrok o vině obviněného Z. K. s odůvodněním, že bývalý Nižší vojenský soud v Brně při projednávání předmětné trestní věci provedl dokazování v potřebném rozsahu a správně zjistil skutkový stav, proto jeho postupu nelze nic vytknout.
Závěrem stížnosti pro porušení zákona ministryně spravedlnosti navrhla, aby Nejvyšší soud České republiky podle §268 odst. 2 tr. ř. vyslovil, že usnesením bývalého Vojenského obvodového soudu v Brně ze dne 19. 3. 1992, sp. zn. 1 Rtv 167/91, byl porušen zákon v neprospěch obviněného Z. K. ve vytýkaném směru, aby podle §269 odst. 2 tr. ř. napadené usnesení zrušil, stejně jako další rozhodnutí na zrušené usnesení obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a dále postupoval podle §270 odst. 1 tr. ř.
Nejvyšší soud České republiky přezkoumal podle §267 odst. 3 tr. ř. zákonnost a odůvodněnost těch výroků rozhodnutí, proti nimž byla stížnost pro porušení zákona podána, v rozsahu a z důvodů v ní uvedených, jakož i řízení napadené části rozhodnutí předcházející a shledal, že zákon porušen byl.
Podle §1 odst. 1 zák. č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „rehabilitační zákon“), je účelem tohoto zákona zrušit odsuzující soudní rozhodnutí za činy, které v rozporu s principy demokratické společnosti respektující občanská politická práva a svobody zaručené ústavou a vyjádřené v mezinárodních dokumentech a mezinárodních právních normách zákon označoval za trestné, umožnit rychlé přezkoumání případů osob takto protiprávně odsouzených v důsledku porušování zákonnosti na úseku trestního řízení, odstranit nepřiměřené tvrdosti v používání represe, zabezpečit neprávem odsouzeným osobám společenskou rehabilitaci a přiměřené hmotné odškodnění a umožnit ze zjištěných nezákonností vyvodit důsledky proti osobám, které platné zákony vědomě nebo hrubě porušovaly. Podle odst. 2 citovaného ustanovení činy, které směřovaly k uplatnění práv a svobod občanů zaručených ústavou a vyhlášených ve Všeobecné deklaraci lidských práv a v navazujících mezinárodních paktech o občanských a politických právech, byly československými trestními zákony prohlášeny za trestné v rozporu s mezinárodním právem a mezinárodnímu právu odporovalo také jejich trestní stíhání a trestání.
Bývalý Vojenský obvodový soud v Brně, který v této věci přezkumné řízení podle rehabilitačního zákona na základě žádosti obviněného Z. K. prováděl, se však důsledně citovaným účelem rehabilitačního zákona neřídil.
Jak je zřejmé z napadeného usnesení, bývalý Vojenský obvodový soud v Brně se výrokem o vině obsaženým v rozsudku bývalého Nižšího vojenského soudu v Brně ze dne 8. 8. 1957, sp. zn. 3 T 232/57, blíže nezabýval, protože jej považoval za správný, zaměřil se jen na otázku přiměřenosti trestu. Tato skutečnost vyplývá z odůvodnění napadeného usnesení, kde je uvedeno, že rozhodující soud zjistil, že bývalý Nižší vojenský soud v Brně provedl při projednávání příslušné věci dokazování v potřebném rozsahu a správně zjistil skutkový stav, proto postupu tohoto soudu nelze nic vytknout.
Zde je na místě připomenout zejména právní názor a závěry nálezu Ústavního soudu ČR ze dne 11. 3. 2003, sp. zn. I. ÚS 671/01 a nálezu pléna Ústavního soudu ČR ze dne 26. 3. 2003, sp. zn. Pl. ÚS 42/02 a dále navazujícího rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 22. 5. 2003, sp. zn. 15 Tz 67/2003, v jiné obdobné trestní věci, že pokud obviněný odmítl konat vojenskou službu z důvodu svého náboženského přesvědčení a toto jeho jednání bylo reálně projeveným osobním rozhodnutím diktovaným svědomím, na kterém se maximy plynoucí z víry či náboženského přesvědčení toliko podílely, pak svým jednáním pouze uplatňoval i tehdejší Ústavou 9. května (z.č. 150/1948 Sb.) zaručené právo na svobodu svědomí a náboženského přesvědčení. Ačkoli totiž citovaná ústava deklarovala v §15 odst. 1 svobodu svědomí, zároveň ji nepřípustně omezila již v odstavci 2 citovaného ustanovení, podle něhož mimo jiné víra nebo přesvědčení nemůže být nikomu na újmu, nemůže však být důvodem k tomu, aby někdo odpíral plnit občanskou povinnost uloženou mu zákonem. Deklarovanou svobodu svědomí tak negovala i v §34 odst. 2 tak, když stanovila každému občanu povinnost mimo jiné konat vojenskou službu, navíc v době, kdy tehdejší právní řád neumožňoval alternativu k výkonu základní vojenské služby pro případy, kdyby její výkon vedl k popření náboženského přesvědčení jednotlivce. Vzhledem k uvedenému a s odkazem na výše citované výkladové teze vztahující se k naplňování svobody svědomí jednotlivce i z pohledu dnes platných norem, především čl. 15 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, nelze považovat jednání obviněného spočívající v odmítnutí konání vojenské služby v roce 1957 za trestný čin.
Z konfrontace napadeného rozhodnutí s výše uvedenými právními názory a závěry Ústavního soudu i Nejvyššího soudu je zřejmé, že pokud rehabilitační senát bývalého Vojenského obvodového soudu v Brně nepřezkoumal též výrok o vině trestného činu nenastoupení služby v branné moci podle ustanovení §265 odst. 1 tr. zák. č. 86/1950 Sb., a to ve smyslu shora uvedeném, porušil zákon v ustanoveních §1 odst. 1, odst. 2 zákona o soudní rehabilitaci, ve znění zák. č. 47/1991 Sb. a v řízení, které mu předcházelo, v ustanoveních §2 odst. 5, odst. 6 tr. ř., ve znění účinném do 31. 12. 1993, v neprospěch obviněného Z. K. Jako důsledek této skutečnosti Nejvyšší soud České republiky podle §269 odst. 2 tr. ř. zrušil v celém rozsahu nejen napadené usnesení, nýbrž i všechna další rozhodnutí na toto usnesení obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo jeho zrušením, pozbyla podkladu, zejména zrušil rozsudek bývalého Vojenského obvodového soudu v Brně ze dne 18. 6. 1992, sp. zn. 1 Rtv 167/91.
Nejvyšší soud České republiky nemohl ve věci sám meritorně rozhodnout, neboť podle §271 odst. 1 tr. ř. může postupovat tímto způsobem jen, je-li možno rozhodnutí učinit na podkladě skutkového stavu, který byl v napadeném rozhodnutí správně zjištěn. Tuto podmínku neshledal Nejvyšší soud České republiky splněnou, neboť konstatoval porušení zákona v ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř., ve znění účinném do 31. 12. 1993.
V návaznosti na výše uvedené skutečnosti proto Nejvyšší soud České republiky podle §270 odst. 1 tr. ř. přikázal Městskému soudu v Brně jako soudu nyní podle zákona č. 284/1993 Sb. příslušnému, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl s tím, že podle §270 odst. 4 tr. ř. bude při svém rozhodování vázán právním názorem, který vyslovil ve věci Nejvyšší soud. Nejvyšší soud České republiky v této souvislosti zdůrazňuje, že v novém řízení nemůže dojít ke změně rozhodnutí v neprospěch obviněného Z. K., neboť Nejvyšší soud vyslovil, že zákon byl porušen v neprospěch obviněného (§273 tr. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 24. září 2009
Předseda senátu
JUDr. J. P.