ECLI:CZ:NS:2009:4.TZ.84.2009.1
sp. zn. 4 Tz 84/2009
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky projednal ve veřejném zasedání konaném dne 21. října 2009 v senátu složeném z předsedy senátu JUDr. Františka Hrabce a soudců JUDr. Danuše Novotné a JUDr. Petra Šabaty stížnost pro porušení zákona, kterou podala ministryně spravedlnosti České republiky ve prospěch obviněného E. M. , proti usnesení bývalého Vojenského obvodového soudu v Českých Budějovicích ze dne 5. 12. 1957 sp. zn. T 354/57, a podle §268 odst. 2, §269 odst. 2 a §271 odst. 1 tr. ř. rozhodl takto:
Pravomocným usnesením bývalého Vojenského obvodového soudu v Českých Budějovicích ze dne 5. 12. 1957 sp. zn. T 354/57, b y l p o r u š e n z á k o n v ustanovení čl. III. odst. 1 rozhodnutí prezidenta republiky a vlády republiky Československé o amnestii ze dne 1. prosince 1957 a v řízení předcházejícím v ustanovení §391 odst. 1 zák. č. 64/1956 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), a v ustanovení §270 odst. 1 písm. b) zák. č. 86/1950 Sb., trestní zákon, ve znění zák. č. 63/1956 Sb. v neprospěch obviněného E. M.
Napadené usnesení a jemu předcházející rozsudek bývalého Vojenského obvodového soudu v Českých Budějovicích ze dne 28. 11. 1957 sp. zn. T 354/57 se zrušují .
Zrušují se též všechna další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Podle §226 písm. b) tr. ř. se obviněný E. M. z p r o š ť u j e obžaloby pro skutek spočívající v tom, že po nastoupení vojenské základní služby začátkem listopadu 1957 u v.ú. Č. B. odmítl převzít osobní zbraň a na tomto stanovisku setrval i po delším přesvědčování s odvoláním, že by se to příčilo jeho náboženskému přesvědčení, čímž měl spáchat trestný čin vyhýbání se služební povinnosti podle §270 odst. 1 písm. b) zák. č. 86/1950 Sb., trestní zákon, ve znění zák. č. 63/1956 Sb.
Odůvodnění:
Rozsudkem bývalého Vojenského obvodového soudu v Českých Budějovicích ze dne 28. 11. 1957 sp. zn. T 354/57, byl obviněný E. M. uznán vinným trestným činem vyhýbání se služební povinnosti podle §270 odst. 1 písm. b) zák. č. 86/1950 Sb., trestní zákon, ve znění zák. č. 63/1956 Sb., kterého se dopustil tím, že po nastoupení vojenské základní služby začátkem listopadu 1957 u v. ú. Č. B. odmítl převzít osobní zbraň a na tomto stanovisku setrval i po delším přesvědčování s odvoláním, že by se to příčilo jeho náboženskému přesvědčení. Za to mu byl uložen nepodmíněný trest odnětí svobody v trvání dvou roků.
Uvedený rozsudek ale právní moci nenabyl, jelikož dne 1. 12. 1957 bylo prezidentem republiky a vládou republiky Československé vydáno rozhodnutí o amnestii (dále jen rozhodnutí prezidenta republiky o amnestii). Usnesením bývalého Vojenského obvodového soudu v Českých Budějovicích ze dne 5. 12. 1957 sp. zn. T 354/57, bylo podle čl. III. odst. 1 citovaného rozhodnutí o amnestii zastaveno trestní stíhání obviněného E. M. a zároveň bylo rozhodnuto podle §82 odst. 1 zák. č. 64/1956 Sb., o trestním řízení soudním, (dále jen tr. ř. z r. 1956) o jeho propuštění z vazby.
Proti posledně uvedenému rozhodnutí bývalého Vojenského obvodového soudu v Českých Budějovicích, jímž aplikoval na osobu obviněného E. M. zmíněnou aboliční část amnestijního rozhodnutí prezidenta republiky, podala ministryně spravedlnosti podle §266 odst. 1 tr. ř. ve prospěch obviněného stížnost pro porušení zákona.
V této konstatuje, že je zřejmé, že obviněný E. M. se vyhýbal plnění své služební povinnosti pouze z důvodu svého svědomí a náboženského přesvědčení. V této souvislosti poukázala na nález pléna Ústavního soudu ze dne 26. 3. 2003 sp. zn. Pl. ÚS 42/2002 a na něj navazující rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 5. 2003 sp. zn. 15 T 67/2003 v jiné obdobné věci a z nich vyplývající závěr o tom, že nelze považovat jednání obviněného spočívající v odmítnutí konání vojenské služby z náboženských důvodů za trestný čin.
Dále zdůraznila, že zastavení trestního stíhání se jeví jako rozhodnutí učiněné ve prospěch obviněného, ale toto bylo učiněno s odkazem na amnestii prezidenta republiky, která je svou povahou fakultativním milostivým opatřením a neodstraňuje všechny právní a společenské důsledky odsouzení pro trestný čin. Kromě jiného byl např. z práva na odškodnění za nezákonně vykonanou vazbu vyloučen každý, kdo dosáhl zastavení trestního stíhání na základě amnestie. Obviněný E. M. se přitom v průběhu trestního stíhání v této věci nacházel přibližně jeden měsíc ve vazbě. Není pochyb o tom, že trestní stíhání obviněného nemělo být vůbec zahajováno a bylo-li, pak mělo být zastaveno s tím, že skutek pro který byl stíhán, není trestným činem, což je postup pro obviněného jednoznačně příznivější.
Stěžovatelka dále poukázala na ustálenou judikaturu Nejvyššího soudu, podle níž musí při rozhodování o stížnosti pro porušení zákona převážit zájem na plné zákonnosti rozhodnutí a jemu předcházejícího řízení nad zájmem na stabilitě a nezměnitelnosti takového rozhodnutí a to při závažných a podstatných vadách, pro které nemůže napadené rozhodnutí obstát a kdy na právní moci není možno trvat, neboť by to bylo ohrožením zákonného a spravedlivého rozhodování. Skutkové okolnosti případu obviněného E. M. vedou stěžovatelku k závěru, že je tu podstatná vada řízení, která může a měla by být napravena. Poukázala zároveň na nález Ústavního soudu z 1. 12. 2005 sp. zn. II. ÚS 290/05, kde ve skutkově obdobné věci se uvádí, že je nepřijatelné ponechat v platnosti rozhodnutí, které bylo prohlášeno za nezákonné a současně porušující základní lidská práva a svobody, s obecným odkazem na zájem na stabilitě a nezměnitelnosti rozhodnutí. Tento princip lze vztáhnout podle přesvědčení Ústavního soudu toliko na rozhodnutí, jež byla učiněna až po roce 1989 v podmínkách materiálního právního státu.
Porušení ústavních kautel stěžovatelka spatřuje především v nepravomocném rozsudku z 28. 11. 1957 sp. zn. T 354/57 a také v samotném amnestijním rozhodnutí prezidenta republiky z 1. 12. 1957, na něž napadené usnesení obsahově navazuje a proti nimž není stížnost pro porušení zákona přípustná. Současně je toho názoru, že podle tehdejší, ale i současné právní úpravy nepřicházelo v úvahu zproštění obžaloby z důvodu, že souzený skutek není trestným činem, což by bylo pro obviněného nejpříznivější. Bylo však možné zastavit trestní stíhání s tím, že jde o čin, jehož nebezpečnost pro společnost je nepatrná. Takto však bývalý Vojenský obvodový soud v Českých Budějovicích nepostupoval a nenapravil vlastní pochybení, kdy svým rozsudkem měl obviněného zprostit obžaloby.
Závěrem stížnosti pro porušení zákona ministryně spravedlnosti navrhla, aby Nejvyšší soud vyslovil podle §268 odst. 2 tr. ř., že usnesením bývalého Vojenského obvodového soudu v Českých Budějovicích ze dne 5. 12. 1957 sp. zn. T 354/57, byl porušen zákon v neprospěch obviněného E. M. v ustanovení §245 odst. 2 tr. ř. z r. 1956 ve spojení s ustanovením §192 odst. 2 písm. a) tr. ř. z r. 1956 ve vztahu k ustanovení §270 odst. 1 tr. zák. z r. 1950 a v předcházejícím řízení v ustanovení §2 odst. 8 tr. ř. z r. 1956. Podle §269 odst. 2 tr. ř. pak aby napadené usnesení zrušil včetně případných rozhodnutí na zrušené usnesení obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu a dále postupoval podle §271 odst. 1 tr. ř., příp. podle §270 odst. 1 tr. ř.
Nejprve Nejvyšší soud považuje za nutné konstatovat, že jako jediný spisový materiál z původního řízení se dochovaly pouze rozsudek bývalého Vojenského obvodového soudu v Českých Budějovicích ze dne 28. 11. 1957 sp. zn. T 354/57 a usnesení téhož soudu ze dne 5. 12. 1957 sp. zn. T 354/57, jejichž ověřené kopie měl Nejvyšší soud k dispozici. Dále je třeba uvést, že v předmětné trestní věci neproběhlo rehabilitační řízení podle zák. č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci, ve znění pozdějších předpisů.
Nejvyšší soud proto podle §267 odst. 3 tr. ř. mohl přezkoumat pouze zákonnost a odůvodněnost těch výroků rozhodnutí, proti nimž byla stížnost pro porušení zákona podána, v rozsahu a z důvodů v ní uvedených. Řízení napadenému rozhodnutí předcházející mohl Nejvyšší soud přezkoumat ve značně omezeném rozsahu, a to vzhledem k nedostupnosti původního trestního spisu, který byl podle sdělení ředitele Vojenského ústředního archivu v Praze ze dne 22. 6. 2009 skartován. Z obsahu napadeného usnesení i předchozího odsuzujícího rozsudku Nejvyšší soud dospěl k závěru o tom, že zákon porušen byl.
Podle §270 odst. 1 písm. b) zák. č. 86/1950 Sb., trestní zákon, ve znění zák. č. 63/1956 Sb., kdo se úmyslně vyhne plnění služební povinnosti nebo služebního úkonu tím, že padělá listinu, předstírá nemoc, použije jiného úskoku nebo se odvolává na náboženské nebo jiné přesvědčení, bude potrestán odnětím svobody až na pět let.
Nejvyšší soud, ač neměl k dispozici spisový materiál, ale pouze zmíněné kopie rozsudku a usnesení bývalého Vojenského obvodového soudu v Českých Budějovicích, pokládá za nutné konstatovat, že ze skutkové věty výroku odsuzujícího rozsudku i jeho odůvodnění jednoznačně vyplývá, že obviněný E. M. u vojenského útvaru odmítal převzít zbraň a konat jakýkoli výcvik, který je přípravou k boji, neboť je to v rozporu s jeho náboženským přesvědčením svědka J.
Z uvedeného lze tedy dovodit, že obviněný se předmětného činu dopustil z důvodu svého náboženského přesvědčení. Zde je na místě připomenout závěry nálezu Ústavního soudu ze dne 26. 3. 2003 sp. zn. Pl. ÚS 42/2002 a navazujícího rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 22. 5. 2003 sp. zn. 15 Tz 67/2003, v jiné obdobné trestní věci z roku 1953, že pokud obviněný odmítl konat vojenskou službu z důvodu svého náboženského přesvědčení, a toto jeho jednání bylo reálně projeveným osobním rozhodnutím diktovaným svědomím, na kterém se maximy plynoucí z víry či náboženského přesvědčení toliko podílely, pak svým jednáním pouze uplatňoval již i Ústavou 9. května (zák. č. 150/1948 Sb.) zaručené právo na svobodu svědomí a náboženského přesvědčení. Ačkoli citovaná ústava deklarovala v §15 odst. 1 svobodu svědomí, zároveň ji nepřípustně omezila již v odstavci 2 citovaného ustanovení, podle něhož mj. víra nebo přesvědčení nemůže být nikomu na újmu, nemůže však být důvodem k tomu, aby někdo odpíral plnit občanskou povinnost uloženou mu zákonem. Deklarovanou svobodu svědomí pak tato ústava negovala i v §34 odst. 2, když stanovila každému občanu povinnost mj. konat vojenskou službu. Vzhledem k uvedenému a s odkazem na výše citované výkladové teze vztahující se k naplňování svobody svědomí jednotlivce i z pohledu dnes platných norem, především čl. 15 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, nelze podle názoru Ústavního soudu považovat jednání obviněného spočívající v odmítnutí konání vojenské služby v roce 1953 za trestný čin. Podle názoru Ústavního soudu vyjádřeného v nálezu, sp. zn. Pl. ÚS 42/2002, je tomuto nutné podřídit výklad i sebestarších trestně právních norem, je-li díky využitelnému procesnímu prostředku prováděný soudem dnes s důsledky pro posouzení trestního postihu osoby, tedy s důsledky zasahujícími do osobní sféry takové osoby, a tento nemůže být proveden bez ohledu na dnes platné konstitutivní hodnoty a principy demokratického právního státu tak, jak jsou vyjádřeny v ústavním pořádku České republiky. Jen takto omezeně, a tedy hodnotově diskontinuálně, lze podle Ústavního soudu chápat kontinuitu se starým právem, jehož aplikace (zákonnost) je předmětem soudobého řízení.
Tyto vyslovené závěry lze podle Nejvyššího soudu plně aplikovat i v projednávaném případě obviněného E. M. Z konfrontace odsuzujícího rozsudku bývalého Vojenského obvodového soudu v Českých Budějovicích s výše uvedenými závěry Ústavního soudu i Nejvyššího soudu je zřejmé, že tento soud porušil zákon v neprospěch obviněného, pokud jej uznal vinným trestným činem vyhýbání se služební povinnosti podle §270 odst. 1 písm. b) zák. č. 86/1950 Sb., trestní zákon, ve znění zák. č. 63/1956 Sb., a uložil mu nepodmíněný trest odnětí svobody. Uvedený rozsudek sice právní moci nenabyl, neboť v důsledku vyhlášené amnestie prezidenta republiky z 1. 12. 1957 bylo bývalým vojenským obvodovým soudem postupováno ve smyslu ustanovení §391 odst. 1 tr. ř. z r. 1956, tedy rozhodnuto usnesením o tom, že obviněný je účasten vyhlášené amnestie a jeho trestní stíhání bylo zastaveno. Přesto i toto rozhodnutí bývalého vojenského obvodového soudu aplikující vyhlášenou amnestii prezidenta republiky na osobu obviněného v důsledku předchozího pochybení je třeba označit za porušující zákon v neprospěch obviněného, jelikož v případě správného postupu měl být po provedeném hlavním líčení učiněn závěr o tom, že obviněný E. M. se žalovaným skutkem trestného činu nedopustil a mělo dojít k jeho zproštění podle §242 písm. b) tr. ř. z r. 1956.
Proto na základě shora uvedených důvodů Nejvyšší soud podle §268 odst. 2 tr. ř. vyslovil, že napadeným usnesením byl porušen zákon v ustanovení čl. III. odst. 1 rozhodnutí prezidenta republiky o amnestii ze dne 1. 12. 1957 a v řízení předcházejícím v ustanovení §391 odst. 1 tr. ř. z r. 1956 a v ustanovení §270 odst. 1 písm. b) zák. č. 86/1950 Sb., ve znění zák. č. 63/1956 Sb., v neprospěch obviněného E. M. V souladu s ustanovením §269 odst. 2 tr. ř. pak Nejvyšší soud zrušil napadené usnesení o aplikované amnestii, ale i před tím vydaný rozsudek bývalého Vojenského obvodového soudu v Českých Budějovicích ze dne 28. 11. 1957 sp. zn. T 354/57, stejně jako všechna další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Navzdory absenci kompletního spisového materiálu neměl Nejvyšší soud pochybnosti o správnosti skutkových zjištění v předmětné trestní věci, proto za splnění podmínek uvedených v ustanovení §271 odst. 1 tr. ř. mohl ve věci sám znovu rozhodnout. Za situace, kdy skutek, pro který nepochybně byla na obviněného podána obžaloba a ve věci bylo provedeno u bývalého vojenského obvodového soudu hlavní líčení, nebylo a není možno pokládat za trestný čin, a to z důvodů podrobně rozvedených výše, rozhodl Nejvyšší soud tak, že obviněného E. M. pro tento skutek, blíže specifikovaný ve výroku tohoto rozsudku, v němž byl spatřován trestný čin vyhýbání se služební povinnosti, obžaloby z důvodu uvedeného v §226 písm. b) tr. ř. zprostil.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 21. října 2009
Předseda senátu:
JUDr. František Hrabec