ECLI:CZ:NS:2009:5.TDO.1031.2009.1
sp. zn. 5 Tdo 1031/2009
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 29. září 2009 o dovolání, které podala obviněná T. N. L., proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 29. 1. 2009, sp. zn. 9 To 15/2009, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 89 T 131/2008, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 24. 11. 2008, sp. zn. 89 T 131/2008, byla obviněná T. N. L. uznána vinnou trestným činem porušování práv k ochranné známce, obchodnímu jménu a chráněnému označení původu podle §150 odst. 1 tr. zák., za který byla podle téhož ustanovení odsouzena k trestu odnětí svobody v trvání sedmi měsíců, jehož výkon byl podle §58 odst. 1 tr. zák. a §59 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání dvaceti sedmi měsíců. Současně soud podle §55 odst. 1 písm. a) tr. zák. uložil obviněné trest propadnutí věci, a to věcí specifikovaných ve výroku o vině odsuzujícího rozsudku.
Proti rozsudku městského soudu podala obviněná T. N. L. odvolání, které Krajský soud v Brně usnesením ze dne 29. 1. 2009, sp. zn. 9 To 15/2009, zamítl podle §256 tr. ř. jako nedůvodné.
Shora citované usnesení Krajského soudu v Brně napadla obviněná dovoláním podaným prostřednictvím obhájce v zákonné lhůtě (§265e odst. 1 tr. ř.) z důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., tedy proto, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
Ve svém mimořádném opravném prostředku dovolatelka vyslovila názor, že v popisu skutku ve výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně není uvedena konkrétní povinnost vyplývající ze zákona č. 441/2003 Sb., o ochranných známkách, kterou měla porušit. Obžaloba sice odkazovala na §8 odst. 2 citovaného zákona o ochranných známkách, ale vzhledem k tomu, že toto ustanovení obsahuje dva druhy zakázaného jednání, je pro trestní odpovědnost obviněné nezbytné citovat pouze jedno z nich. Dovolatelka současně poukázala na charakter ustanovení §150 odst. 1 tr. zák., které je normou s blanketní dispozicí, a nelze ji proto aplikovat bez jednoznačného určení porušení konkrétní povinnosti nebo zákazu obsaženého v zákoně č. 441/2003 Sb. Skutek tak podle přesvědčení obviněné neodpovídá požadavkům na skutkovou větu podle §120 odst. 3 tr. ř., neboť z jeho popisu není patrno, v jaké alternativě svým jednáním naplnila zákonné znaky trestného činu porušování práv k ochranné známce, obchodnímu jménu a chráněnému označení původu podle §150 odst. 1 tr. zák. Konkrétně soud neurčil, zda nabízela zboží opatřené grafickým znázorněním totožným či snadno zaměnitelným s ochrannými známkami oprávněných subjektů. Svou argumentaci dovolatelka podpořila odkazem na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 11. 2006, sp. zn. 5 Tdo 1299/2006. K uvedenému pochybení, které odvolací soud hodnotil pouze jako nadbytečnou citaci zákonného ustanovení v popisu skutku, došlo podle názoru obviněné díky neúplnému dokazování, neboť nebyl proveden důkaz předmětnými věcmi, jež měly být neoprávněně označeny.
Obviněná T. N. L. namítla dále absenci úmyslného zavinění. Uvedla, že v souladu s judikaturou Nejvyššího soudu (poukázala přitom na usnesení tohoto soudu ze dne 24. 10. 2001, sp. zn. 5 Tdo 1191/2007) je pro naplnění subjektivní stránky nutné, aby okolnost, že se jedná o napodobeniny ochranných známek, byla pro laika, jakým se cítí být i ona, rozeznatelná již pouhým pohledem. Z fotodokumentace založené v trestním spise však taková skutečnost nevyplývá, proto nemohla být naplněna subjektivní stránka trestného činu.
Závěrem svého mimořádného opravného prostředku obviněná navrhla, aby Nejvyšší soud zrušil napadená rozhodnutí krajského a městského soudu včetně obsahově navazujících rozhodnutí, a aby věc přikázal soudu prvního stupně k novému projednání a rozhodnutí.
Obviněná je podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se jí bezprostředně dotýká.
Nejvyšší soud shledal, že dovolání je přípustné podle §265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř., protože bylo rozhodnuto ve druhém stupni, dovolání napadá pravomocné rozhodnutí soudu ve věci samé a směřuje proti usnesení, jímž byl zamítnut řádný opravný prostředek proti rozhodnutí uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) tr. ř. Dovolání bylo podáno v zákonné lhůtě u příslušného soudu (§265e odst. 1 tr. ř.) a obsahuje náležitosti ve smyslu §265f odst. 1 tr. ř.
Z důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Předpokladem jeho uplatnění je námitka nesprávné aplikace ustanovení hmotného práva, tedy hmotně právního posouzení skutku nebo hmotně právního posouzení jiné skutkové okolnosti. Prostřednictvím tohoto dovolacího důvodu nelze namítat vady provádění či hodnocení důkazů, neúplnost provedeného dokazování a zpochybňovat správnost učiněných skutkových závěrů, neboť v takovém případě by se jednalo o námitky vadné aplikace předpisů trestního práva procesního. Proto nelze na podkladě uvedeného dovolacího důvodu přezkoumávat správnost a úplnost skutkových zjištění učiněných nalézacím a popř. i odvolacím soudem. Nejvyšší soud zásadně nemůže ani vytýkat soudům nižších stupňů způsob hodnocení důkazů či úplnost provedeného dokazování. Dovolání jako mimořádný opravný prostředek je totiž koncipován tak, že nepřipouští, aby jím byl napadán skutkový základ rozhodnutí.
Trestného činu porušování práv k ochranné známce, obchodnímu jménu a chráněnému označení původu podle §150 odst. 1 tr. zák. se dovolatelka dopustila v podstatě tak, že od přesně neurčeného data do 9. 2. 2008 v B., v prostoru tržnice na stánku, nabízela k prodeji textilní zboží a obuv neoprávněně označené ochrannými známkami celkem dvaceti společností (např. ADIDAS, PUMA, NIKE aj.), ačkoli věděla, že výrobky jsou označeny vyobrazeními, jež jsou chráněna ochrannými známkami, k nimž mají práva jiné obchodní subjekty a že nabízené zboží je takto označeno a prodáváno neoprávněně, čímž porušila ustanovení §8 odst. 2 zákona č. 441/2003 Sb., o ochranných známkách, protože výlučné právo užívat ochrannou známku ve spojení s předmětnými výrobky náleží společnostem zastoupeným v České republice ve výroku o vině specifikovanými subjekty. Tímto skutkem podle právní věty výroku o vině z rozsudku městského soudu dovolatelka „uvedla do oběhu výrobky neoprávněně označované ochrannou známkou, k níž přísluší výhradní právo jinému, nebo známkou snadno s ní zaměnitelnou“.
Dovolací námitky, jež uplatnila obviněná T. N. L., zásadně směřují proti správnosti hmotně právního posouzení skutku, ale Nejvyšší soud je posoudil jako neopodstatněné.
Předně je nutné vyslovit nesouhlas s tvrzením obviněné, že popis skutku ve výroku o vině odsuzujícího rozsudku nekonkretizuje porušené povinnosti vymezené v zákoně č. 441/2003, o ochranných známkách, ve znění pozdějších předpisů (dále jen zákon o ochranných známkách). Ustanovení §150 odst. 1 tr. zák. má odkazovací charakter a bylo tak skutečně povinností soudu výslovně označit porušená ustanovení mimotrestní právní normy, čemuž však soud prvního stupně dostál. Soud správně a podle názoru dovolacího soudu naprosto dostatečně v rámci popisu skutku specifikoval ustanovení zákona o ochranných známkách, jehož porušení se podle jeho zjištění obviněná dopustila.
Zcela správně tak soud v popisu skutku ve výroku odsuzujícího rozsudku citoval ustanovení §8 odst. 2 zákona o ochranných známkách, jenž upravuje celkem tři případy zakázaného užití ochranné známky v obchodním styku. Bez souhlasu vlastníka ochranné známky tak nikdo nesmí užívat: a) označení shodné s ochrannou známkou pro výrobky nebo služby, které jsou shodné s těmi, pro které je ochranná známka zapsána, b) označení, u něhož z důvodu jeho shodnosti nebo podobnosti s ochranou známkou a shodnosti nebo podobnosti výrobků nebo služeb označených ochrannou známkou a označením existuje pravděpodobnost záměny na straně veřejnosti, včetně pravděpodobnosti asociace mezi označením a ochrannou známkou, c) označení shodné s ochrannou známkou nebo jí podobné pro výrobky nebo služby, které sice nejsou podobné těm, pro které je ochranná známka zapsána, avšak jde o ochrannou známku, která má dobré jméno v České republice, a jeho užívání by nepoctivě těžilo z rozlišovací způsobilosti nebo dobrého jména ochranné známky nebo jim bylo na újmu.
Tvrzení dovolatelky, že odkaz na mimotrestní normu obsahovala pouze obžaloba, tak odporuje pravdě a citaci ustanovení §8 odst. 2 zákona o ochranných známkách ve výroku rozsudku soudu prvního stupně je možné považovat za vyhovující smyslu tzv. blanketní dispozice. V daném případě je totiž v kontextu se zněním skutkové věty zcela nepochybné, že na daný skutek se vztahuje zákaz podle písmen a) a b) odst. 2 §8 zákona o ochranných známkách. Od počátku zahájení trestního stíhání bylo obviněné T. N. L. kladeno za vinu obchodování se zbožím nesoucím shodné nebo také zaměnitelné vyobrazení různých ochranných známek, jež jsou zapsány pro stejný druh zboží, jaké prodávala obviněná – oblečení a obuv. Nepřipadalo naopak v úvahu porušení zákazu ve smyslu písmene c) odst. 2 §8 zákona o ochranných známkách, neboť to se týká případů, kdy je shodné či podobné označení užito na jiných výrobcích, než pro které je ochranná známka zapsána, což v této věci zjištěno nebylo.
Závěr o tom, že obviněná nabízela k prodeji zboží, které bylo neoprávněně označeno jednak shodně s ochrannou známkou, k níž přísluší výhradní právo jinému a jednak známkou snadno zaměnitelnou s ochrannou známkou, k níž přísluší výhradní právo jinému, má přitom nezpochybnitelnou oporu v provedeném dokazování, a to zejména v písemných vyjádřeních poškozených majitelů ochranných známek, resp. jejich zástupců v České republice. Příslušná grafická znázornění na zboží označili sice někteří poškození či jejich zástupci výhradně za identická s předmětnými ochrannými známkami (viz např. vyjádření společnosti A. ČR, s. r. o., na č. l. 63 nebo N. E. O. N. B.V., organizační složka, na č. l. 77), jiní však vyobrazení na výrobcích nabízených dovolatelkou k prodeji označili jak za identická s ochrannými známkami, tak za snadno zaměnitelná (srov. např. vyjádření společnosti N. C. CZ, s. r. o., za značku L. na č. l. 95, společnosti A., a. s., jménem společnosti P. A. R. D. S. na č. l. 86, nebo vyjádření P., z. a a. k. R., R. & G. jménem společnosti H. B. T. M. GmbH & Co. KG na č. l. 124 aj.).
Dovolatelka se tedy v prvé řadě mýlila, pokud uvedla, že předmětný odkaz na porušená ustanovení zákona o ochranných známkách ve výroku o vině chybí. Nebylo možné dát jí za pravdu ale ani v tom, že by citace §8 odst. 2 zákona o ochranných známkách nebyla dostatečně konkrétní.
Další námitka právního významu, jíž obviněná brojila proti nejednoznačnosti určení způsobu, jakým měla trestný čin spáchat, souvisela částečně s předchozí námitkou a byla rovněž nedůvodná. Obecně je ve smyslu §150 odst. 1 tr. zák. třeba rozlišovat, zda pachatel dovezl, vyvezl nebo uvedl do oběhu výrobky nebo služby neoprávněně označované přímo shodnou ochrannou známkou, k níž přísluší výhradní právo jinému, nebo známkou snadno s ní zaměnitelnou. To však nevylučuje možnost, aby ve skutečnosti došlo k uvádění do oběhu jednotlivých kusů zboží, z nichž některé budou označeny identicky a jiné zaměnitelně s ochrannou známkou oprávněné osoby. Právě taková situace podle zjištění městského soudu nastala v posuzované věci, což tento soud vyjádřil správně v právní větě výroku o vině, v níž citoval slovy zákona (tedy se spojkou nebo) obě alternativy protiprávního jednání. V odůvodnění rozsudku pak soud prvního stupně jednoznačně vyjádřil, že trestněprávní jednání obviněné spočívalo v prodeji zboží neoprávněně označeném slovním a grafickým vyobrazením buď přímo chráněným ochrannými známkami anebo s nimi bylo lehce zaměnitelné.
K naplnění požadavku vymezení rozsahu skutkových okolností k vyjádření zákonných znaků skutkové podstaty trestného činu podle §150 odst. 1 tr. zák. nebylo nutné, aby soud prvního stupně u každého zajištěného kusu zboží výslovně uvedl, zda byl neoprávněně označen identicky či zaměnitelně s tou kterou ochrannou známkou, k níž výhradní právo náleželo jinému. Vzhledem k objemu nezákonně označeného zboží (stovky kusů převážně textilního zboží) by nebylo žádoucí neúměrně rozšiřovat výrok rozsudku, v němž jsou vyjmenovány všechny subjekty zastupující v České republice majitele dotčených ochranných známek a v části výroku o trestu jsou konkrétně označeny jednotlivé výrobky zajištěné v přípravném řízení. Zcela tak postačovalo, že spáchání trestného jednání v obou alternativách bylo patrno z výroku o vině i z odůvodnění rozsudku Městského soudu v Brně (srov. str. 6 a 7). Nelze proto souhlasit s tvrzením Krajského soudu v Brně, podle něhož lze ze skutkové věty dovodit, že dovolatelka prodávala produkty nesoucí výlučně totožná grafická znázornění s příslušnými ochrannými známkami. Jak již Nejvyšší soud uvedl, z vyjádření jednotlivých poškozených je zřejmé, které z ochranných známek byly na prodávaném, resp. nabízeném zboží označovány zcela identicky a které pak zaměnitelně. Odvolací soud tak nesprávně označil citaci druhé alternativy jednání popsaného v §150 odst. 1 tr. zák. v právní větě výroku o vině z odsuzujícího rozsudku za nadbytečnou. Ačkoli tedy právní otázku týkající se naplnění jedné či obou alternativ označení prodávaných výrobků krajský soud interpretoval chybně, nebylo třeba zjednat v tomto smyslu nápravu, neboť do samotného skutku nijak nezasáhl a jednalo se tak jen o vadně odůvodněné rozhodnutí soudu druhého stupně.
Dovolatelka ve vztahu k námitce nedostatečně konkretizovaného způsobu jednání odkázala na rozhodnutí Nejvyššího soudu publikované pod č. 51/2007 ve Sb. rozh. tr. s tím, že podle názorů v něm vyjádřených je nutné rozlišovat mezi oběma alternativami podle §150 odst. 1 tr. zák. Ani v citovaném rozhodnutí Nejvyššího soudu však nebylo řečeno, že se lze dopustit trestného jednání podle §150 odst. 1 tr. zák. pouze v jedné z uvedených alternativ. Ve věci, na niž obviněná poukázala, byla řešena výhradně otázka, zda slovní spojení „dec. Egermann“ je či není snadno zaměnitelné s ochrannou známkou „EGERMANN“. O eventualitě, že by bylo nabízeno k prodeji zboží opatřené známkou totožnou s ochrannou známkou jiného subjektu, soudy od počátku v citované věci vůbec neuvažovaly. Pouze okrajově při teoretickém výkladu věnovaném §150 odst. 1 tr. zák. se Nejvyšší soud vyslovil v tom smyslu, že dané ustanovení obsahuje dvě možnosti trestněprávního jednání, z věcného hlediska se však zabýval jen alternativou uvádění do oběhu výrobků neoprávněně označených známkou snadno zaměnitelnou s ochrannou známkou, k níž přísluší výhradní právo jinému. Lze tedy uzavřít, že obviněná T. N. L. nesprávně vyložila část odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 11. 2006, sp. zn. 5 Tdo 1299/2006, a v důsledku toho pak opřela svou dovolací argumentaci mylně mj. o citovaný judikát.
Dovolatelka se tak nedůvodně domáhala omezení svého protiprávního jednání buď na prodej výrobků opatřených totožnými vyobrazeními s ochrannými známkami renomovaných výrobců textilního zboží a obuvi, anebo na prodej zboží označeného snadno zaměnitelným způsobem s těmito ochrannými známkami. Nebylo možno jí vyhovět, protože skutková zjištění zcela jednoznačně vypovídají o tom, že skutek byl spáchán oběma způsoby uvedenými v odst. 1 §150 tr. zák.
Přisvědčit nebylo možné ani námitce, již obviněná uplatnila ve vztahu k subjektivní stránce trestného činu. Na podporu svého přesvědčení o absenci úmyslu v dané věci poukázala na právní názor Nejvyššího soudu vyjádřený v rozhodnutí č. 53/2008 Sb. rozh. tr., který interpretovala tak, že úmyslné zavinění ve smyslu §150 odst. 1 tr. zák. je vyloučeno u pachatele - laika, kterému pouhým okem nemohlo být zřejmé, zda předmětné zboží je neoprávněně označeno ochrannou známkou. Nejvyšší soud však zjistil, že citované rozhodnutí nemůže být aplikováno na trestní věc obviněné.
Případ, na nějž odkazovala obviněná, byl charakterizován zcela odlišnými skutkovými okolnostmi. Obviněným byl řidič převážející obuv neoprávněně označenou ochrannou známkou PUMA, zboží bylo zabaleno a uloženo v krabicích v nákladovém prostoru dodávky, pouze jeden pár obuvi měl řidič v kabině u sebe. Nebylo přitom prokázáno, že by tento řidič měl jakoukoli obchodní zkušenost s předmětným či obdobným zbožím, fakticky pouze realizoval přepravu věcí pro jinou osobu a o obsahu nákladu věděl pouze to, že se jedná o boty. Z této skutečnosti pak soudy dovodily subjektivní stránku, aniž by zkoumaly zda obviněný věděl, že boty jsou neoprávněně označeny ochrannou známkou a že převoz zboží směřuje k maloobchodnímu prodeji. Navíc v případě tohoto řidiče vietnamské národnosti se jednalo o zcela alarmující odůvodnění soudů nižších stupňů, jež založily své úvahy o úmyslném zavinění obviněného právě na jeho příslušnosti k vietnamské komunitě žijící v České republice.
Zcela jiným způsobem však jednala obviněná T. N. L. Výrobky neoprávněně označené ochrannou známkou nebo známkou snadno zaměnitelnou s ochrannou známkou, k níž příslušelo právo jinému osobně aktivně nabízela k prodeji. Obecně se předpokládá, že prodejce má určité znalosti o sortimentu, jenž se snaží prodat zákazníkovi. Jednotlivé kusy oblečení a páry obuvi na stánku vystavila zákazníkům k prohlédnutí a prezentovala je tak vědomě jako výrobky určitých značek, jimiž však ve skutečnosti nebyly. Nelze tak zpochybnit správnou úvahu soudů, že si dovolatelka musela být vědoma nepůvodnosti zboží. K povaze rozdílů mezi originálními výrobky a jejich napodobeninami, s nimiž obviněná obchodovala, podala vysvětlení většina z poškozených. Uvedli ve svých písemných vyjádřeních, že oblečení a obuv prodávané obviněnou byly vyrobeny z materiálů mnohem horší kvality než originály a způsob jejich zpracování také nedosahoval kvalitativní úrovně padělaného zboží (srov. např. vyjádření společnosti A. ČR, s. r. o., na č.l. 63 nebo a. a p. k. T., H., K. za společnost T. P./L. C., L. P., č. l. 134 aj.). Grafická vyobrazení na padělcích napodobující ochranné známky byla oproti skutečným znázorněním ochranných známek nápadnější jak většími rozměry, tak způsobem umístění na výrobcích (originály mívají ochrannou známku většinou v méně viditelných částech oblečení, při pohledu na plagiáty naopak označení shodné či podobné s ochrannou známkou zaujme zákazníka na první pohled, viz např. kabelka neoprávněně označená ochrannou známkou PUMA, jejíž logo je viditelně umístěno do středu boční strany podle fotografie na č. l. 7 trestního spisu). V některých případech byla loga natolik výrazně deformována, že spíše připomínala nepodařený pokus o imitaci originálního označení (viz např. č. l. 134, kde zástupce značky T. P./L. C., L. P., upozornil na rozdílné rozložení nohou koně charakteristického pro ochrannou známku této společnosti). Pochybnosti o pravém původu zboží pak výrazněji vzbuzuje cena, která je u padělaných výrobků nápadně nízká oproti běžným cenám originálů zboží odpovídajících značek. Jednalo se tedy o natolik markantní rozdíly jak mezi samotnými produkty, tak způsobem označení původního a padělaného zboží, že by je musel pouhým okem rozpoznat i laik, natož obviněná jako osoba nabízející padělky k prodeji.
Všechny shora uvedené okolnosti svědčí o neopodstatněnosti dovolacích námitek jak proti neurčitému způsobu trestného jednání, absenci specifikace porušených ustanovení zákona o ochranných známkách, tak proti právnímu posouzení subjektivní stránky trestného činu podle §150 odst. 1 tr. zák. Soudy nižších stupňů se kromě již zmíněné vadné interpretace právní věty odvolacím soudem nedopustily žádného pochybení, které by dávalo podklad pro zrušení napadených rozhodnutí.
Pokud jde o požadavek obviněné na doplnění dokazování předložením jednotlivých věcí, jež byly předmětem maloobchodního prodeje, Nejvyšší soud se jím nemohl zabývat, neboť touto námitku obviněná napadá rozsah dokazování. Taková námitka totiž neodpovídá deklarovanému důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Nad jeho rámec Nejvyšší soud dodává, že fyzická prohlídka předmětných věcí je v daném případě zcela nadbytečná. Pro zjištění ohledně způsobu protiprávního jednání ve vztahu k oběma alternativám skutkové podstaty §150 odst. 1 tr. zák. zcela postačovala ve spisovém materiálu dostupná fotodokumentace založená na č. l. 179 a násl. trestního spisu. Zachycuje ochrannými známkami neoprávněně označené zboží dostatečně zblízka, aby bylo možno relevantně zkoumat charakteristické prvky (resp. jejich odlišnosti) jednotlivých grafických vyobrazení ochranných známek. Navíc je nutné připomenout, že jednotliví majitelé ochranných známek, resp. jejich zástupci v České republice měli možnost fyzické prohlídky konkrétních neoprávněně označených výrobků tak, aby mohli určit, zda se shodují s ochrannou známkou či zda jsou s ní snadno zaměnitelné.
Nejvyšší soud proto odmítl podané dovolání podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak mohl učinit v neveřejném zasedání, přičemž nepřezkoumával zákonnost a odůvodněnost napadeného rozhodnutí ani správnost řízení mu předcházejícího. Závěr o neopodstatněnosti dovolání bylo totiž možné učinit i bez takové přezkumné povinnosti na podkladě trestního spisu a obsahu dovolání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 29. září 2009
Předsedkyně senátu:
JUDr. Blanka Roušalová