ECLI:CZ:NS:2009:5.TDO.1054.2009.1
sp. zn. 5 Tdo 1054/2009
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 29. září 2009 o dovolání, které podal obviněný Ing. J. N. , proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 21. 4. 2009, sp. zn. 2 To 17/2009, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 39 T 7/2008, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 7. 1. 2009, sp. zn. 39 T 7/2008, byl obviněný Ing. J. N. uznán vinným trestným činem zneužívání informací v obchodním styku podle §128 odst. 2 tr. zák., za který mu byl podle §128 odst. 2 tr. zák. uložen trest odnětí svobody v trvání devíti měsíců, jehož výkon soud podle §58 odst. 1 tr. zák. a §59 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání osmnácti měsíců. Současně krajský soud podle §59 odst. 2 tr. zák. obviněnému uložil povinnost podle svých sil nahradit způsobenou škodu. Podle §228 odst. 1 tr. ř. soud uložil obviněnému povinnost nahradit společnosti W. , s. r. o., škodu ve výši 234.687,90 Kč. Podle §229 odst. 2 tr. ř. soud odkázal společnost W. , s. r . o., se zbytkem jejího nároku na řízení ve věcech občanskoprávních.
Vrchní soud v Olomouci rozhodl o odvoláních obviněného a poškozené společnosti W. , s. r. o., usnesením ze dne 21. 4. 2009, sp. zn. 2 To 17/2009, tak, že obě podle §256 tr. ř. zamítl jako nedůvodná.
Citované usnesení Vrchního soudu v Olomouci napadl obviněný Ing. J. N. dovoláním podaným prostřednictvím obhájce ve lhůtě uvedené v §265e odst. 1 tr. ř. z důvodu uvedeného v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., tedy, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
V předmětné trestní věci se jedná již o druhé dovolání obviněného, přičemž v předcházejícím dovolacím řízení rozhodl Nejvyšší soud usnesením ze dne 11. 6. 2008, sp. zn. 5 Tdo 136/2008, tak, že zrušil rozhodnutí soudů obou stupňů a věc vrátil soudu prvního stupně k novému projednání a rozhodnutí.
Dovolatel ve svém v pořadí druhém mimořádném opravném prostředku v podstatě zopakoval zásadní argumenty své obhajoby a jeho dovolací námitky jsou zcela totožné s těmi, jež uplatnil v prvním dovolání. Nejprve tak zpochybnil zjištění soudu prvního stupně tvrzením, že s některými obchodními partnery poškozené společnosti W. , s. r. o., uzavíral obchody již před svým působením v této obchodní společnosti a upozornil na to, že s obchodními partnery, jichž se týkaly body 6., 24., 31., 32., 36., 38. a 41. výroku o vině odsuzujícího rozsudku poškozená společnost neobchodovala vůbec. Dále se obviněný ohradil proti naplnění jednoho ze znaků skutkové podstaty podle §128 odst. 2 tr. zák., a to stejného nebo podobného předmětu podnikání subjektů, na jejichž podnikání se pachatel podílí. Byl přesvědčen, že podstatné bylo, aby trestným jednáním byl narušen reálně existující konkurenční střet dotčených subjektů. Podle přesvědčení obviněného tedy nepostačovalo, pokud soudy naplnění znaku stejného nebo podobného předmětu podnikání vyvodily pouze ze shodné formulace předmětu podnikání poškozené společnosti W. , s. r. o., a jeho tehdejší tzv. volné živnosti (koupě zboží za účelem jeho dalšího prodeje a prodej), neboť toto vymezení bylo příliš neurčité.
Pod dovolací důvod nesprávného hmotně právního posouzení podřadil obviněný také výtku napadající procesní postup orgánů činných v trestním řízení. Počátkem roku 2005 dovolatel po opakované výzvě a jemu uložené pořádkové pokutě vydal policejnímu orgánu účetnictví jeho jako podnikající fyzické osoby za rok 2001. Domníval se však, že tato dokumentace byla poté využita poškozenou společností k výpočtu škody (správně prospěchu), tedy v jeho neprospěch, čímž došlo k porušení článku 40 odst. 2 Listiny základních lidských práv a svobod a článku 6 odst. 2 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a článku 14 odst. 2 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech. Obviněný byl totiž údajně donucen vydat důkaz, jenž mohl přivodit jeho trestní stíhání. Na podporu svých tvrzení dovolatel odkázal na nález Ústavního soudu ze dne 23. 6. 2005, sp. zn. II. ÚS 255/05. V této souvislosti pak obviněný vyslovil nesouhlas s výší škody (prospěchu) i způsobu jejího výpočtu, označil jej za chybný a přitom odkázal na svou výpověď. Bližší argumenty však neuvedl. Dále obviněný brojil proti bodu 42. výroku o vině, v němž je mu kladeno za vinu vystavení tzv. proformafaktury, což podle dovolatele nepředstavuje uzavření nebo popud k uzavření smlouvy ve smyslu §128 odst. 2 tr. zák. Proto tvrdil, že u skutku pod uvedeným bodem výroku o vině odsuzujícího rozsudku scházel tento formální znak dané skutkové podstaty.
Ze všech uvedených důvodů dovolatel navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil napadené usnesení Vrchního soudu v Olomouci a přikázal tomuto soudu, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl tak, že se obviněný zprošťuje obžaloby.
Nejvyšší státní zástupkyně využila svého práva podle §265h odst. 2 tr. ř. vyjádřit se písemně k dovolání prostřednictvím státního zástupce činného na Nejvyšším státním zastupitelství. Ten připomněl, že z podnětu předchozího dovolání byla rozhodnutí soudů nižších stupňů zrušena z důvodu neurčitého způsobu určení výše prospěchu. Obviněný však i v rámci druhého dovolání brojí proti jejímu výpočtu, byť velmi vágním způsobem. Podle přesvědčení státního zástupce Nejvyššího státního zastupitelství soudy postupovaly zcela v souladu s pokyny vyslovenými dovolacím soudem a kromě odvolacím soudem zmíněné nesrovnalosti ve výpočtu prospěchu nelze závěru o určení jeho výše nic vytknout. V ostatní části svého dovolání pak podle státního zástupce obviněný jen opakoval námitky, s nimiž se již Nejvyšší soud vypořádal ve svém předcházejícím usnesení včetně těch, které neodpovídají zvolenému důvodu dovolání. Proto navrhl, aby Nejvyšší soud podané dovolání podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. v neveřejném zasedání odmítl.
Obviněný je podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká.
Nejvyšší soud shledal, že dovolání je přípustné podle §265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř., protože bylo rozhodnuto ve druhém stupni, dovolání napadá pravomocné rozhodnutí soudu ve věci samé a směřuje proti usnesení, jímž byl zamítnut řádný opravný prostředek proti rozhodnutí uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) tr. ř. Dovolání bylo podáno v zákonné lhůtě u příslušného soudu (§265e odst. 1 tr. ř.) a obsahuje náležitosti ve smyslu §265f odst. 1 tr. ř.
Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Právním posouzením skutku se rozumí jeho posouzení podle ustanovení hmotného práva. Jeho podstatou je podřazení skutkových zjištění soudu pod dispozici normy hmotného práva, typicky pod ustanovení trestního zákona. V rámci tohoto podřazení (posouzení) nelze zohlednit otázku dodržení procesních ustanovení, tj. zejména ustanovení trestního řádu, včetně ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř. o postupu orgánů činných v trestním řízení při zjišťování skutkového stavu a při hodnocení důkazů. Případná vadná aplikace těchto procesních ustanovení není obsahem dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Předmětem právního posouzení je tedy skutek v té podobě, v jaké byl zjištěn a popsán soudem. Proto v dovolání podaném z citovaného důvodu nelze namítat vady samotných skutkových zjištění soudů nižšího stupně, vady hodnocení důkazů a skutkových závěrů z nich vyvozených. Dovolání jako mimořádný opravný prostředek je koncipován tak, že nepřipouští, aby jím byl napadán skutkový základ rozhodnutí.
Vzhledem k tomu, že se v této trestní věci jedná již o druhé dovolání, je Nejvyšší soud na podkladě tohoto druhého dovolání proti novému rozhodnutí vydanému v téže věci oprávněn přezkoumávat jen ty výroky napadeného rozhodnutí a jim předcházející část řízení, jež následovaly po předchozím rozhodnutí o dovolání (srov. č. 29/2004 Sb. rozh. tr.). Jak správně připomněl státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství ve svém písemném vyjádření, obsah dovolání i jednotlivé námitky, které v něm obviněný uplatnil, naznačují, že se obviněný neseznámil s citovaným rozhodnutím Nejvyššího soudu vydaném v předcházejícím dovolacím řízení. Obviněný tak znovu vytkl napadenému rozhodnutí resp. řízení, jež mu předcházelo, shodné vady, které nemohou naplnit důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. ani žádný jiný. Jedná se o námitky skutkového charakteru a ty, jež brojí proti procesnímu postupu soudů. V rámci řízení, jež probíhalo před soudy obou stupňů po vrácení věci k novému projednání a rozhodnutí, nebyla učiněna nová skutková zjištění ohledně těch otázek, proti nimž dovolatel opakovaně brojí. Nejvyšší soud tak pouze připomíná své hodnocení těchto argumentů, jimiž obviněný opakovaně napadá postup soudů nižších stupňů a činí tak v naprosté shodě s příslušnou částí svého usnesení vydaného dne 11. 6. 2008 pod sp. zn. 5 Tdo 136/2008. Okolnosti, za nichž bylo v přípravném řízení opatřeno účetnictví týkající se podnikatelské činnosti obviněného jako fyzické osoby, byly dokonce soudy všech stupňů posuzovány a obviněnému bylo opakovaně vysvětleno, jak se soudy v rámci hodnocení provedených důkazů s absencí těchto informací vypořádaly. Pro dovolací soud však uvedená námitka nemohla být předmětem přezkumu, stejně jako tvrzení obviněného týkající se vystavení tzv. proformafaktury společnosti S. B. T. , a. s. Nejvyšší soud je vázán skutkovými zjištěními, k nimž dospějí soudy nižších stupňů po provedeném dokazování a v rámci dovolacího řízení tak není možné zasahovat proti vymezení skutku ve výroku o vině odsuzujícího rozsudku případně doplněném v odůvodnění napadeného rozhodnutí. Z téhož důvodu bylo nutné respektovat závěr obou soudů ohledně obviněným předloženého listinného důkazu, jímž se snažil podpořit svou obhajobu týkající se svolení statutárního zástupce poškozené společnosti W. , s. r. o., s jeho vlastním podnikáním jako fyzické osoby. Obviněný tak svou námitkou nabízí jiný průběh skutkového stavu, než k jakému dospěl soud prvního stupně a s nímž se ztotožnil i soud odvolací. Pokud jde o námitku absence zákonného znaku „shodného předmětu činnosti“, poměrně podrobně se jí Nejvyšší soud zabýval ve svém předcházejícím rozhodnutí. Bez ohledu na vymezení předmětu podnikání poškozené společnosti v obchodním rejstříku a druhu živnosti, v němž byl obviněný oprávněn podnikat jako fyzická osoba, nebylo v posuzované trestní věci pochyb o reálném souběhu a tedy konkurenční činnosti obou subjektů na trhu. Obviněným uzavírané obchody se totiž v obou jeho činnostech (zaměstnanec a osoba samostatně výdělečně činná) týkaly zakázek v oblasti materiálů a technologií pro svařování, navařování, žárové stříkání a řízené předehřevy, tedy dostatečně specifickou oblast koupě zboží za účelem jeho dalšího prodeje a prodej. Ani u této námitky tak nebylo třeba měnit či jakkoli doplňovat předcházející závěry dovolacího soudu.
Po obsahové stránce dovolací argumentace lze akceptovat pouze námitku proti výši prospěchu, na jejímž podkladě byla v prvním dovolacím řízení zrušena napadená rozhodnutí a věc přikázána Krajskému soudu v Brně k novému projednání a rozhodnutí. Přestože obviněný i ve svém druhém mimořádném opravném prostředku použil nesprávný právní termín „škoda“ namísto správného „prospěch“, považoval dovolací soud tuto nesprávnost za zjevný omyl v terminologii, mohl se tak uvedenou námitkou hmotně právní povahy zabývat.
Z obsahu trestního spisu Nejvyšší soud zjistil, že Krajský soud v Brně v novém řízení v zásadě postupoval podle pokynů dovolacího soudu. Nejprve si opatřil nezbytná vyjádření příslušných úřadů (Finanční úřad v K. – č. l. 897 a 958, Česká správa sociálního zabezpečení v H. – č. l. 956, Všeobecná zdravotní pojišťovna České republiky, územní pracoviště H. – vyúčtování pojistného za roky 2001 a 2002 na č. l. 950 – 951), na jejichž podkladě mohl teprve správným způsobem určit výši prospěchu, který obviněný získal trestnou činností. Svá skutková zjištění tak soud prvního stupně doplnil o částky představující výši daně z přidané hodnoty, kterou obviněný v předmětném zdaňovacím období skutečně uhradil a která tak nemůže být součástí zisku dosaženého protiprávním jednáním. Potud tedy nelze soudu prvního stupně nic vytknout. Již nad rámec pokynů dovolacího soudu a mimo jeho právní úvahy týkající se způsobu výpočtu prospěchu, jakožto znaku skutkové podstaty trestného činu zneužívání informací v obchodním styku podle kvalifikovaných skutkových podstat ustanovení §128 odst. 3 a 4 tr. zák. (značný prospěch a prospěch velkého rozsahu) však soud od peněžní částky získané prodejem zboží a materiálu odečetl nejen obviněným uhrazenou daň z přidané hodnoty, nýbrž i další náklady související s provozování živnosti, kterými jsou dávky sociálního a zdravotního pojištění. V tomto ohledu tak soud postupoval nad rámec pokynů Nejvyššího soudu, avšak ve prospěch obviněného. Při konečném výpočtu výše prospěchu se pak okresní soud dopustil početní chyby, když omylem dvakrát odečetl částku 13.518,- Kč představující platbu zdravotního pojištění. Přestože své pochybení soud bezprostředně odhalil, nenapravil jej adekvátním způsobem, nýbrž na něj pouze upozornil v odůvodnění svého rozhodnutí. Naprosto shodným způsobem, tedy pouhou připomínkou v odůvodnění svého usnesení, se touto otázkou zabýval i odvolací soud. V rámci povinnosti respektovat zásadu zákazu změny k horšímu (zákaz reformationis in peius), proto Nejvyšší soud musí akceptovat způsob výpočtu i konečnou výši prospěchu, kterého měl podle zjištění soudů dosáhnout obviněný svou trestnou činností, přestože se jedná o výpočet chybný stanovený však ve prospěch obviněného.
S ohledem na to, že celková výše prospěchu tak v porovnání s prvním výrokem o vině odsuzujícího rozsudku nedosáhla hranice značného prospěchu, tj. ve smyslu §89 odst. 11 tr. zák. částky 500.000,- Kč, muselo nutně dojít ke zmírnění právní kvalifikace skutku. Původně byl totiž obviněný odsouzen podle kvalifikovaného ustanovení §128 odst. 2, 3 tr. zák. V novém řízení právě s ohledem na upravenou výši získaného prospěchu byl obviněný uznán vinným trestným činem zneužívání informací v obchodním styku v jeho základní skutkové podstatě podle §128 odst. 2 tr. zák. a podle tohoto mírnějšího ustanovení mu byl i uložen trest. Nejvyšší soud tedy kromě již uvedených připomínek posoudil napadené rozhodnutí i jemu předcházející řízení včetně rozsudku soudu prvního stupně jako správné.
Dovolatel tak ve svém mimořádném opravném prostředku založil nesprávnost právního posouzení skutku jednak na námitkách, které nemohly naplnit uplatněný důvod dovolání, a jedinou výtku (byť formulovanou velice obecně), která za jiných okolností může takovému důvodu odpovídat, bylo nutné posoudit jako zjevně neopodstatněnou. Nejvyšší soud proto dovolání obviněného odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř., aniž z jeho podnětu věcně přezkoumal napadené usnesení a předcházející řízení z hledisek stanovených v §265i odst. 3, 4, 5 tr. ř. S ohledem na splnění podmínek ustanovení §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak mohl učinit v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 29. září 2009
Předsedkyně senátu:
JUDr. Blanka Roušalová