ECLI:CZ:NS:2009:5.TDO.1343.2009.1
sp. zn. 5 Tdo 1343/2009
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 9. prosince 2009 o dovolání, které podal obviněný Ing. J. K. proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 18. 3. 2009, sp. zn. 3 To 19/2009, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 10 T 22/2001, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu se dovolání odmítá .
Odůvodnění:
Obviněný Ing. J. K. byl rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 20. 5. 2008, sp. zn. 10 T 22/2001, uznán vinným pokračujícími trestnými činy podvodu podle §250 odst. 1, 4 tr. zák. a neoprávněného podnikání podle §118 odst. 1, 2 písm. b) tr. zák., kterých se dopustil útoky podrobně popsanými pod body 1. až 38., 41. až 76., resp. v případě posledně uvedeného trestného činu s výjimkou bodů 18., 20., 26., 36., 75., 76. a 79., ve výroku o vině v citovaném rozsudku. Týmž rozsudkem byl obviněný dále uznán vinným trestnými činy zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §148 odst. 1, 3 písm. c) tr. zák. a neodvedení daně, pojistného na sociální zabezpečení, na zdravotní pojištění a příspěvku na státní politiku zaměstnanosti podle §147 odst. 1 tr. zák., přičemž příslušné skutky jsou popsány pod body 39. a 40., resp. 77. a 78. ve výroku o vině v tomto rozsudku.
Za uvedené trestné činy byl obviněnému Ing. J. K. uložen podle §250 odst. 4 tr. zák. za použití §35 odst. 1 tr. zák. úhrnný trest odnětí svobody v trvání 9 let, pro jehož výkon byl podle §39a odst. 3 tr. zák. zařazen do věznice s ostrahou. Podle §49 odst. 1 a §50 odst. 1 tr. zák. byl obviněnému uložen též trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce statutárního orgánu v obchodních společnostech a družstvech na dobu 8 let. Naproti tomu byl obviněný podle §226 písm. b) tr. řádu zproštěn obžaloby pro skutky podrobně popsané pod body 2., 19., 26., 34., 61. a 75. obžaloby státního zástupce Krajského státního zastupitelství v Brně, neboť u nich nejde o trestný čin.
Postupem podle §228 odst. 1 a §229 odst. 2, 3 tr. řádu bylo rozhodnuto též o uplatněných nárocích poškozených na náhradu škody.
Citovaný rozsudek soudu prvního stupně napadl obviněný Ing. J. K. odvoláním, o němž rozhodl Vrchní soud v Olomouci rozsudkem ze dne 18. 3. 2009, sp. zn. 3 To 19/2009, tak, že podle §258 odst. 1 písm. b), c), odst. 2 tr. řádu zrušil rozsudek soudu prvního stupně v odsuzující části výroku o vině, ve výroku o trestu a ve výroku o náhradě škody, vyjma výroků, kterým byly poškozené A. O. a O. N. podle §229 odst. 3 tr. řádu odkázány se svými nároky na náhradu škody ve věcech občanskoprávních. Podle §259 odst. 3 tr. řádu odvolací soud znovu rozhodl tak, že uznal obviněného Ing. J. K. vinným pokračujícími trestnými činy podvodu podle §250 odst. 1, 4 tr. zák. a neoprávněného podnikání podle §118 odst. 1, 2 písm. b) tr. zák., kterých se dopustil útoky podrobně popsanými pod body 1. až 36., 39. až 73. a 76., resp. pod body 1. až 17., 19. až 24. a 26. až 72. ve výroku o vině v citovaném rozsudku. Týmž rozsudkem odvolacího soudu pak byl obviněný dále uznán vinným trestnými činy zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §148 odst. 1, 3 písm. c) tr. zák. a neodvedení daně, pojistného na sociální zabezpečení, na zdravotní pojištění a příspěvku na státní politiku zaměstnanosti podle §147 odst. 1 tr. zák., jichž se dopustil skutky popsanými pod body 37. a 38., resp. 74. a 75. ve výroku o vině v rozsudku odvolacího soudu.
Za tyto trestné činy byl obviněnému Ing. J. K. uložen podle §250 odst. 4 tr. zák. za použití §35 odst. 1 tr. zák. úhrnný trest odnětí svobody v trvání 7 let, pro jehož výkon byl podle §39a odst. 2 písm. c) tr. zák. zařazen do věznice s ostrahou. Podle §49 odst. 1 a §50 odst. 1 tr. zák. byl obviněnému uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce statutárního orgánu v obchodních společnostech a družstvech na dobu 8 let. Postupem podle §228 odst. 1 a §229 odst. 2 tr. řádu bylo rozhodnuto též o nárocích na náhradu škody uplatněných poškozenými uvedenými ve výroku o náhradě škody.
Konečně podle §259 odst. 1 tr. řádu odvolací soud ohledně skutků uvedených pod body 20., 36. a 75. ve výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně vrátil věc tomuto soudu k novému projednání a rozhodnutí.
Obviněný Ing. J. K. podal dne 10. 7. 2009 prostřednictvím své obhájkyně proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 18. 3. 2009, sp. zn. 3 To 19/2009, dovolání, které opřel o dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. Podle názoru obviněného v případě pokračujícího trestného činu podvodu podle §250 odst. 1, 4 tr. zák., jímž byl uznán vinným, nebyl prokázán jeho úmysl a nebyly ani naplněny zákonné znaky subjektivní stránky tohoto trestného činu. V případě trestných činů zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §148 odst. 1, 3 písm. c) tr. zák. a neodvedení daně, pojistného na sociální zabezpečení, na zdravotní pojištění a příspěvku na státní politiku zaměstnanosti podle §147 odst. 1 tr. zák. obviněný rovněž zpochybnil důkazy, které mají prokazovat existenci jeho úmyslného zavinění, a namítl, že popsanými skutky nenaplnil subjektivní stránku skutkové podstaty těchto trestných činů a v případě posledně uvedeného trestného činu ani další jeho zákonné znaky.
Závěrem podaného dovolání obviněný Ing. J. K. navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1 tr. řádu zrušil napadený rozsudek Vrchního soudu v Olomouci, a aby přikázal věc tomuto soudu k novému projednání a rozhodnutí nebo aby sám podle §265m odst. 1 tr. řádu ve věci rozhodl.
Nejvyšší státní zástupkyně se k dovolání obviněného Ing. J. K. do doby rozhodnutí Nejvyššího soudu nevyjádřila.
Nejvyšší soud jako soud dovolací zjistil, že obviněný Ing. J. K. je osobou oprávněnou podat dovolání [§265d odst. 1 písm. b) tr. řádu], dovolání podal prostřednictvím své obhájkyně (§265d odst. 2 tr. řádu), včas a na správném místě (§265e tr. řádu), jeho dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž je dovolání obecně přípustné [§265a odst. 2 písm. a) tr. řádu], a podané dovolání obsahuje stanovené náležitosti (§265f odst. 1 tr. řádu).
Pokud jde o dovolací důvod, obviněný Ing. J. K. opírá jeho existenci o ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, tedy že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotně právním posouzení. K jeho výkladu Nejvyšší soud připomíná, že dovolací důvod podle citovaného ustanovení je naplněn jen tehdy, jestliže skutek, pro který byl obviněný stíhán a odsouzen, vykazuje znaky jiného trestného činu, než jaký v něm spatřovaly soudy nižších stupňů, anebo nenaplňuje znaky žádného trestného činu. Nesprávné právní posouzení skutku může spočívat i v okolnosti, že rozhodná skutková zjištění neposkytují dostatečný podklad k závěru o tom, zda je stíhaný skutek vůbec trestným činem, popřípadě o jaký trestný čin se jedná. Podobně to platí o jiném nesprávném hmotně právním posouzení, které lze dovodit pouze za situace, pokud byla určitá skutková okolnost posouzena podle jiného ustanovení hmotného práva, než jaké na ni dopadalo.
V rámci svých dovolacích námitek však obviněný Ing. J. K. především zpochybnil správnost rozhodných skutkových zjištění týkajících se subjektivní stránky jako formálního znaku trestných činů podvodu podle §250 odst. 1, 4 tr. zák., zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §148 odst. 1, 3 písm. c) tr. zák. a neodvedení daně, pojistného na sociální zabezpečení, na zdravotní pojištění a příspěvku na státní politiku zaměstnanosti podle §147 odst. 1 tr. zák., jejichž spácháním byl uznán vinným. Obviněný dovodil tyto pochybnosti zejména ze skutečnosti, že soudy nižších stupňů neprovedly potřebné důkazy ke zjištění jeho úmyslu.
K tomu ovšem Nejvyšší soud zdůrazňuje, že – jak vyplývá z ustanovení §265b odst. 1 tr. řádu – důvodem dovolání nemůže být sama o sobě námitka vytýkající nesprávná (odlišná, neúplná apod.) skutková zjištění, z nichž vycházely soudy nižších stupňů, ani vady při provádění a hodnocení důkazů, neboť takový důvod zde zahrnut není. Dovolání není dalším odvoláním, ale je mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě jen některých výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, které naplňují jednotlivé taxativně stanovené dovolací důvody. Proto není možné podat dovolání ze stejných důvodů a ve stejném rozsahu jako odvolání a dovoláním se nelze úspěšně domáhat jak revize skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně, tak ani přezkoumávání správnosti a úplnosti jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry je oprávněn doplňovat, popřípadě korigovat jen odvolací soud, který za tím účelem může provádět dokazování (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. řádu). Dovolací soud není obecnou třetí instancí, v níž by mohl přezkoumávat jakékoli rozhodnutí soudu druhého stupně a z hlediska všech tvrzených vad. Dovolací soud nemůže přezkoumávat správnost skutkových zjištění, a to ani v souvislosti s právním posouzením skutku či s jiným hmotně právním posouzením, už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy. Na rozdíl od soudu prvního stupně a odvolacího soudu totiž dovolací soud nemá možnost, aby podle zásad ústnosti a bezprostřednosti sám prováděl či opakoval tyto důkazy v řízení o dovolání, jak je zřejmé z omezeného rozsahu dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. řádu. Bez opětovného provedení důkazů ovšem dovolací soud nemůže hodnotit tytéž důkazy odlišně, než jak učinily soudy nižších stupňů.
Formulace dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, který uplatnil obviněný Ing. J. K., přitom znamená, že předpokladem jeho existence je nesprávná aplikace hmotného práva, ať již jde o hmotně právní posouzení skutku nebo o hmotně právní posouzení jiné skutkové okolnosti. Provádění důkazů a vyvozování skutkových závěrů z důkazů ovšem neupravuje hmotné právo, ale předpisy trestního práva procesního, zejména pak ustanovení §2 odst. 5, 6, §89 a násl., §207 a násl. a §263 odst. 6, 7 tr. řádu. Jestliže tedy obviněný namítal nesprávnost právního posouzení skutků, ale tento svůj názor dovozoval ve výše uvedeném rozsahu z odlišné verze skutkového stavu, resp. z jiného hodnocení provedených důkazů a z námitek o jejich nedostatečnosti, pak soudům nižších stupňů nevytýkal vady při aplikaci hmotného práva, nýbrž porušení procesních ustanovení. Porušení určitých procesních ustanovení sice může být rovněž důvodem k dovolání, nikoli však podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, ale jen v případě výslovně stanovených jiných dovolacích důvodů [zejména podle §265b odst. 1 písm. a), b), c), d), e), f) a l) tr. řádu], které rovněž nespočívají v namítaných vadách při provádění nebo hodnocení důkazů.
Proto při posuzování otázky, zda je oprávněné tvrzení dovolatele o existenci dovolacího důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, je dovolací soud vždy vázán konečným skutkovým zjištěním, které ve věci učinily soudy prvního a druhého stupně. V trestní věci obviněného Ing. J. K. to pak znamená, že pro dovolací soud jsou rozhodující skutková zjištění, podle nichž se obviněný dopustil stíhaných skutků tak, jak je popsáno především ve výroku o vině v napadeném rozsudku odvolacího soudu, popřípadě rozvedeno v jeho odůvodnění. Zmíněné dovolací námitky obviněného, jež se týkají správnosti a úplnosti těchto rozhodných skutkových zjištění, resp. správnosti postupu dokazování a hodnocení důkazů, který vedl k jejich zjištění, jsou tedy mimo rámec dovolacího důvodu podle citovaného ustanovení a Nejvyšší soud k nim nemohl nijak přihlížet.
Další námitky obviněného Ing. J. K., které podřadil pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu a jimiž zpochybnil naplnění zákonného znaku spočívajícího v existenci úmyslného zavinění ve vztahu k trestným činům podle §250 odst. 1, 4 tr. zák., §148 odst. 1, 3 písm. c) tr. zák. a §147 odst. 1 tr. zák., sice už zčásti odpovídají tomuto dovolacímu důvodu, třebaže je obviněný založil zejména na polemice s rozsahem dokazování, avšak Nejvyšší soud je shledal neopodstatněnými.
K tomu Nejvyšší soud připomíná, že jak – již výše konstatoval – v řízení o dovolání je zásadně povinen vycházet ze skutkových zjištění soudů nižších stupňů a jen v návaznosti na jimi zjištěný skutkový stav může zvažovat jeho hmotně právní posouzení. Nejvyšší soud se přitom opíral nejen o příslušné skutkové věty výrokové části odsuzujícího rozsudku odvolacího soudu, nýbrž i o jeho odůvodnění. Z těchto rozhodných skutkových zjištění je mimo jiné patrné, že obviněný Ing. J. K. spáchal pokračující trestný čin podvodu podle §250 odst. 1, 4 tr. zák. tak, že jako jednatel obchodní společnosti H., s. r. o., v době od listopadu roku 1992 do března roku 1997 v úmyslu vylákat finanční prostředky pro své další podnikatelské aktivity a v rozporu s ustanovením §2 zákona č. 21/1992 Sb., o bankách, ve znění pozdějších předpisů, na základě smluv podrobně specifikovaných ve výroku o vině v rozsudku odvolacího soudu bez povolení České národní banky přijímal vklady od fyzických osob, které mu poskytly finanční prostředky na dohodnutou dobu. V předmětných smlouvách se obviněný zavázal ve stanoveném termínu vrátit věřitelům vložené peněžní prostředky. Dále obviněný v popsaném úmyslu přijímal úvěry od bank. Obviněný přitom jednal uvedeným způsobem, přestože věděl, že jeho podnikání v roce 1992 nevykázalo žádný zisk, v roce 1993 vykázalo zisk ve výši 333 000,- Kč a v roce 1994 vykázalo zisk ve výši 1 807 000,- Kč a od roku 1995 pak bylo podnikání obviněného ztrátové, a že tedy nebude moci dostát svým závazkům. Obviněný nejdříve vracel finanční prostředky svým věřitelům v souladu se sjednanými smluvními podmínkami z peněz poskytnutých dalšími osobami, když později je nebyl již schopen vyplatit vůbec. Takto obviněný způsobil na cizím majetku škodu v celkové výši 65 839 363,- Kč.
Jak je podle názoru Nejvyššího soudu zřejmé z takto popsaného skutku, obviněný Ing. J. K. si musel být vědom toho, že svým jednáním může způsobit protiprávní následek (resp. účinek) spočívající ve škodě na cizím majetku, a pro případ, že se tak stane, s tím byl srozuměn [§4 písm. b) tr. zák.]. Jednal tedy přinejmenším v nepřímém úmyslu. O zavinění ve formě nepřímého (eventuálního) úmyslu totiž jde i v případě, když cílem pachatelova jednání bylo dosažení jiného možného výsledku, třeba z hlediska trestního práva nevýznamného, a eventualita vzniku následku uvedeného v trestním zákoně mu byla nepříjemná (srov. rozhodnutí pod č. 3/2006 Sb. rozh. tr.). V obecné rovině lze tedy na srozumění se způsobením škodlivého následku usuzovat z toho, že pachatel nemohl počítat se žádnou konkrétní okolností, která by zabránila tomuto následku, jehož způsobení si pachatel představoval jako možné (srov. Šámal, P., Púry, F., Rizman, S. Trestní zákon. Komentář. I. díl. 6., doplněné a přepracované vydání. Praha: C. H. Beck, 2004, s. 52). Pro zavinění ve formě eventuálního úmyslu mimo jiné zcela postačí, pokud si je pachatel alespoň v základních rysech vědom podstatných okolností, které ve svém souhrnu směřují ke vzniku protiprávního následku, jsou způsobilé ho přivodit a pachatel je smířen s jeho vznikem.
Jestliže tedy obviněný Ing. J. K. v postavení statutárního orgánu podnikatele přijímal vklady od fyzických osob a úvěry od bank, ačkoli v inkriminované době nedisponoval takovou peněžní částkou, jež by postačovala k zajištění návratnosti předmětných finančních prostředků, nemohl počítat již se žádnou konkrétní okolností, která by zabránila zmíněnému protiprávnímu následku, jehož způsobení si obviněný nepochybně představoval jako možné. Obviněný byl totiž zkušeným podnikatelem, kterému muselo být zřejmé, že pokud uvedeným způsobem bude kumulovat finanční prostředky od svých věřitelů, aniž by měl zároveň konkrétní představu o zajištění jejich návratnosti, ocitne se v určitém okamžiku ve stavu, kdy nebude již v jeho možnostech splatit své dluhy, což se také stalo. Všechny tyto okolnosti tedy bez pochybností vypovídají o úmyslném zavinění obviněného, tj. o naplnění subjektivní stránky skutkové podstaty trestného činu podvodu podle §250 odst. 1, 4 tr. zák., kde postačí i zavinění ve formě nepřímého úmyslu. Ostatně subjektivní stránkou zmíněného trestného činu se dostatečně zabývaly již oba soudy nižších stupňů, na jejichž argumentaci lze odkázat.
Pokud jde o trestný čin zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §148 odst. 1, 3 písm. c) tr. zák., výše konstatované obecné závěry k subjektivní stránce se uplatní i k tomuto trestnému činu. Podle rozhodných skutkových zjištění (viz útoky popsané pod body 37. a 38. ve výroku o vině v rozsudku odvolacího soudu) se totiž obviněný Ing. J. K. dopustil uvedeného trestného činu tím, že – zkráceně vyjádřeno – jako jednatel obchodní společnosti H., s. r. o., která byla prodávajícím, uzavřel s obchodní společností F.-L., s. r. o., jako kupujícím, kupní smlouvu o prodeji nemovitostí za cenu ve výši 33 000 000,- Kč, přičemž po provedení vkladu vlastnického práva kupujícího do katastru nemovitostí obviněný v úmyslu neuhradit daň z převodu nemovitostí nepodal u příslušného správce daně přiznání k této dani, úmyslně se stal nedosažitelným pro správce daně a neuhradil daň, čímž způsobil státu škodu ve výši 2 422 000,- Kč;
a dále obviněný jako jednatel obchodní společnosti H., s. r. o., která byla prodávajícím, uzavřel s obchodní společností F.-S., s. r. o., jako kupujícím, kupní smlouvu o prodeji nemovitostí za cenu ve výši 36 000 000,- Kč, přičemž po provedení vkladu vlastnického práva kupujícího do katastru nemovitostí obviněný v úmyslu neuhradit daň z převodu nemovitostí nepodal u příslušného správce daně přiznání k této dani, úmyslně se stal nedosažitelným pro správce daně a neuhradil daň, čímž způsobil státu škodu ve výši 1 800 000,- Kč.
Jak je z těchto skutkových zjištění podle názoru Nejvyššího soudu zřejmé, obviněný Ing. J. K. se záměrně vyhýbal své povinnosti podat daňové přiznání a zaplatit příslušnou daň. Svůj záměr vyhnout se plnění daňové povinnosti přitom obviněný uskutečnil tím, že nebyl pro příslušného správce daně dosažitelný, přičemž se mylně domníval, že tímto způsobem mu ani nevznikne povinnost podat daňové přiznání. Uvedená povinnost je ovšem výslovně obsažena v ustanovení §21 odst. 2 písm. a) zákona č. 357/1992 Sb., o dani dědické, dani darovací a dani z převodu nemovitostí, ve znění pozdějších předpisů, podle něhož je poplatník daně z převodu nemovitostí povinen podat místně příslušnému správci daně přiznání k dani z převodu nemovitostí nejpozději do konce třetího měsíce následujícího po měsíci, v němž byl zapsán vklad práva do katastru nemovitostí. Podle §8 odst. 1 písm. a) téhož zákona byl v daném případě poplatníkem daně z převodu nemovitostí převodce (prodávající), jehož jménem jednal (resp. byl povinen jednat) právě obviněný.
Pokud tedy obviněný Ing. J. K. po provedení vkladu vlastnického práva do katastru nemovitostí na základě předmětných kupních smluv nepodal místně příslušnému správci daně přiznání k dani z převodu dotyčných nemovitostí, musel vědět, že takovým jednáním porušuje zájem státu na správném vyměření daně a že mu v jeho důsledku způsobí škodu v označené výši. Navíc, jak vyplývá z provedeného dokazování, obviněnému byly doručeny jak kupní smlouvy o převodu předmětných nemovitostí opatřené doložkou katastrálního úřadu o nabytí právní moci rozhodnutí o vkladu vlastnického práva, tak výzvy příslušného správce daně k zaplacení daně z převodu nemovitostí, byť k doručení došlo náhradním způsobem, resp. veřejnou vyhláškou. Obviněnému ovšem byly známé všechny rozhodné skutkové okolnosti zakládající jeho povinnost zaplatit daň z převodu nemovitostí (viz str. 53 rozsudku soudu prvního stupně).
Nejvyšší soud pak nemá žádné pochybnosti ani o naplnění subjektivní stránky trestného činu neodvedení daně, pojistného na sociální zabezpečení, na zdravotní pojištění a příspěvku na státní politiku zaměstnanosti podle §147 odst. 1 tr. zák., jehož se obviněný Ing. J. K. dopustil skutky popsanými pod body 74. a 75. ve výroku o vině v rozsudku odvolacího soudu. Podle rozhodných skutkových zjištění zde vyjádřených a dále rozvedených v odůvodnění napadeného rozhodnutí totiž obviněný nechal za stanovená období let 1995 a 1996 srazit svým zaměstnancům z jejich hrubých mezd částky pojistného na sociální zabezpečení a příspěvku na státní politiku zaměstnanosti, resp. pojistného na zdravotní pojištění, které však záměrně neodvedl příslušným příjemcům těchto plateb, přičemž nejméně jeden rok věděl o neplnění uvedené povinnosti a byl zároveň jedinou osobou s rozhodovací pravomocí v této otázce. O úmyslném zavinění obviněného pak svědčí i okolnost, že jako zaměstnavatel skutečně srážel příslušné částky ze mzdy svým zaměstnancům z jejich hrubých mezd a v rozporu se zákonem rozhodl o jejich neodvedení oprávněným příjemcům, ale použil je k jiným účelům.
Závěr o naplnění subjektivní stránky trestných činů podvodu podle §250 odst. 4 tr. zák., zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §148 odst. 1, 3 písm. c) tr. zák. a neodvedení daně, pojistného na sociální zabezpečení, na zdravotní pojištění a příspěvku na státní politiku zaměstnanosti podle §147 odst. 1 tr. zák. zde tedy vyplývá nejen z charakteru a způsobu jednání obviněného Ing. J. K. popsaného v příslušných skutkových větách ve výroku o vině v rozsudku odvolacího soudu, ale i z ostatních rozhodných okolností, zejména pak z neodvratnosti následku (resp. účinku) v podobě škody na majetku poškozených subjektů, s nímž obviněný musel počítat jako s následkem, který může snadno nastat a také nastal.
Ostatně obviněný Ing. J. K. ve svém dovolání nijak blíže nekonkretizoval, zda v případě jím zpochybněného úmyslného zavinění chybí vědomostní složka úmyslu (tj. není zde znalost všech relevantních skutečností) nebo volní složka úmyslu (tj. chybí vůle chtít způsobit následek nebo zde není alespoň srozumění s jeho způsobením) či obě tyto složky zároveň. Stejně tak obviněný neuvádí, proč ve vztahu ke způsobení škody velkého rozsahu (§89 odst. 11, §250 odst. 4 tr. zák.) u trestného činu podvodu, resp. značné škody [§89 odst. 11, §148 odst. 3 písm. c) tr. zák.] u trestného činu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby není dáno jeho zavinění ani ve formě nedbalosti, které zde zásadně postačuje [§6 písm. a) tr. zák.].
Ze všech shora uvedených důvodů Nejvyšší soud proto považuje námitky obviněného Ing. J. K., jejichž prostřednictvím zpochybnil naplnění subjektivní stránky trestných činů, pro které byl stíhán a odsouzen, za nedůvodné.
Nedůvodnou je však i další námitka obviněného, kterou jen obecně vytkl, že nebyly naplněny ani ostatní zákonné znaky trestného činu neodvedení daně, pojistného na sociální zabezpečení, na zdravotní pojištění a příspěvku na státní politiku zaměstnanosti podle §147 odst. 1 tr. zák. Obviněný přitom založil své tvrzení v tomto směru především na polemice s provedenými důkazy a jak dále zdůraznil, provedením odvodů zákonných plateb pověřil jinou osobu.
Nejvyšší soud k trestnému činu neodvedení daně, pojistného na sociální zabezpečení, na zdravotní pojištění a příspěvku na státní politiku zaměstnanosti podle §147 odst. 1 tr. zák. především připomíná, že se ho dopustí ten, kdo úmyslně jako plátce ve větším rozsahu nesplní svoji zákonnou povinnost odvést za poplatníka daň, pojistné na sociální zabezpečení, pojistné na zdravotní pojištění nebo příspěvek na státní politiku zaměstnanosti. Pachatelem tohoto trestného činu je plátce daně, pojistného na zdravotní pojištění a sociální zabezpečení nebo příspěvku na státní politiku zaměstnanosti, který nesplní svou zákonnou povinnost odvést tyto platby, resp. jejich části, za jiné osoby, zejména za poplatníky. Může jím tedy být zpravidla zaměstnavatel v postavení fyzické nebo právnické osoby. Je-li zaměstnavatelem právnická osoba, lze trestní odpovědnost vyvodit vůči tomu, kdo jedná jejím jménem (resp. za ni) jako její statutární orgán, zaměstnanec, zmocněnec apod. (přiměřeně srov. rozhodnutí uveřejněné pod č. 53/2000 Sb. rozh. tr. a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2004, sp. zn. 11 Tdo 972/2003, publikované pod č. T 673. v sešitě 3 Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu, který vydává Nakladatelství C. H. Beck, Praha 2004). Za podstatné je zde třeba považovat zjištění, kdo měl v době spáchání činu rozhodovací pravomoc ve vztahu k provádění odvodů uvedených zákonných plateb. Pokud jde o znak spočívající v neodvedení plateb „ve větším rozsahu“, je naplněn tehdy, jestliže neodvedená částka dosáhne výše nejméně 50 000,- Kč, která u tohoto trestného činu vyplývá z přiměřeného užití výkladového pravidla obsaženého v ustanovení §89 odst. 11 tr. zák., jež stanoví stejnou částku pro větší škodu i větší prospěch.
V posuzované věci přitom z provedených důkazů nepochybně vyplynulo, že obviněný Ing. J. K. byl jedinou osobou, která rozhodovala o odvodech zmíněných zákonných plateb a že také po určitou, dostatečně dlouhou dobu věděl o neodvádění těchto plateb. V této souvislosti odvolací soud v odůvodnění napadeného rozsudku (viz jeho str. 49) odkázal na výčet usvědčujících důkazů obsažený též v rozsudku soudu prvního stupně, přičemž za stěžejní označil zejména výpověď svědkyně Ing. J. R. a protokol zařazený na č. l. 5320 a 5321 trestního spisu, z nichž vyplývá výše konstatovaný závěr o odpovědnosti obviněného za trestný čin neodvedení daně, pojistného na sociální zabezpečení, na zdravotní pojištění a příspěvku na státní politiku zaměstnanosti podle §147 odst. 1 tr. zák. Jak je zřejmé z popisu skutkového děje (viz body 74. a 75. ve výroku o vině v rozsudku odvolacího soudu), výše neodvedených zákonných plateb několikanásobně přesáhla částku 50 000,- Kč, která se považuje za větší rozsah ve smyslu §147 odst. 1 tr. zák. Nejvyšší soud proto považuje uplatněnou námitku obviněného za nedůvodnou, neboť právní posouzení skutků spáchaných obviněným bylo učiněno správně a v souladu se zákonem.
Pro úplnost Nejvyšší soud zdůrazňuje, že se v tomto dovolacím řízení nezabýval a ani nemohl zabývat trestným činem neoprávněného podnikání podle §118 odst. 1, 2 písm. b) tr. zák., protože obviněný ohledně něj nevznesl žádné námitky a dovolací soud je vázán rozsahem a důvody uvedenými v dovolání (§265i odst. 3 tr. řádu).
Na podkladě všech popsaných skutečností dospěl Nejvyšší soud k závěru, že obviněný Ing. J. K. podal své dovolání proti rozhodnutí, jímž nebyl naplněn uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. Protože se však jeho dovolání částečně opírá o námitky, které by za jiných okolností mohly být dovolacím důvodem podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, ale Nejvyšší soud neshledal tyto námitky z výše uvedených důvodů opodstatněnými, odmítl dovolání obviněného podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu jako zjevně neopodstatněné, přičemž nepřezkoumával zákonnost a odůvodněnost napadeného rozhodnutí ani správnost řízení mu předcházejícího. Jde totiž o závěr, který lze učinit bez takové přezkumné činnosti pouze na podkladě spisu a obsahu dovolání, aniž bylo třeba opatřovat další vyjádření dovolatele či ostatních stran trestního řízení nebo dokonce doplňovat řízení provedením důkazů podle §265r odst. 7 tr. řádu.
Podle §265r odst. 1 písm. a) tr. řádu mohl Nejvyšší soud rozhodnout o dovolání obviněného Ing. J. K. v neveřejném zasedání, proto tak učinil.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není přípustný opravný prostředek s výjimkou obnovy řízení (§265n tr. řádu).
V Brně dne 9. prosince 2009
Předseda senátu:
JUDr. František P ú r y